FF - 1. kapitola

Překlad: Niki
Kor.: Evudar

Pravda

Gia

CÍTÍM, JAK MI V PŘEDNÍ KAPSE ZÁSTĚRY znovu vibruje mobil, vytáhnu ho. Když vidím, že je to, to samé číslo, které mi za poslední dvě hodiny volalo minimálně pětkrát, břicho se mi plní stísněným pocitem. Nikdo mi nikdy nevolal, takže se muselo něco stát. Dívám se do přední části malé učebny, čekám, dokud se Maya se mnou nesetká pohledem a jakmile získám její pozornost, ukážu na dveře, aby věděla, že jdu na chvíli ven. Potom co přikývne, sehnu se tak, abych byla na úrovni očí s pěti dětmi shromážděnými kolem mě v půlkruhu. „Hned jsem zpátky děcka. Dál malujte, a když budete cokoliv potřebovat, požádejte slečnu Mayu,“ říkám tiše, abych nerušila ostatní studenty.

„Okej, slečno Gio,“ souhlasí Ben, jeden z mých oblíbených.

Poplácám ho po rusovlasé hlavě, stoupnu si a zamířím ke dveřím. Jakmile jsem v chodbě, opírám se o stěnu, stisknu číslo, které mi volalo a čekám, až to někdo zvedne.

„Dobrý den,“ přivítá mě hlas neznámé ženy po třetím zazvonění.

„Ahoj, tady je Gia Caro. Někdo mi z tohoto čísla volal.“

„Ach, díky Bohu. Nede, funguje to. Našel si ji,“ říká, zní, jako že se jí ulevilo a slyším, jak se pohybuje a pak jde slyšet, jak někomu říká, že bude hned zpátky. „Ahoj, Gio. Jmenuji se Nina. Já a můj manžel bydlíme vedle vaší babičky.“

„Babičky?“ Zašeptám, jak se mi zvedne žaludek a v hrudi mi vykvete bolest. „Moje babička je mrtvá.“

„Promiňte, drahoušku?“

Odkašlu si a držím mobil trochu pevněji. „Moje babička zemřela před více než deseti lety.“

„Ach, drahá,“ zamumlá, slyším jí se pohybovat o něco víc. „Je vaše babička paní Genevria Ricci?“

„Ano.“

„Ach drahoušku,“ poslouchám, jak se nadechuje. „Vaše babička je velmi naživu,“ říká mi po chvíli a má záda sklouzávají po stěně a zadek dopadne na podlahu, nohy natažené.

„Já…“ V hrdle se mi objevuje tisíc otázek.

„Gio, jste tam?“

„Jo, jsem tady,“ dostanu ze sebe konečně.

„Nevím, jak vám to mám říct, drahá, ale vaše babička na tom není moc dobře.“

Její slova jsou jako kyselina spalující mi už tak citlivé tělo a stojí mě to veškerou sílu vůle, kterou mám, abych nekřičela z plných plic. „Co s ní je?“

„Už nějakou dobu není sama sebou. Před několika lety jí byla diagnostikována demence, zapomínala a někdy si něco neuvědomovala, jako že nevěděla, co se děje kolem ní. Ned – Ned je můj manžel – on a já si myslíme, že potřebuje někoho, kdo by se o ni postaral na plný úvazek.“

„Budu tam,“ řeknu bez přemýšlení. „Potrvá to pár dní, než si tu dám věci do pořádku, ale budu tam. Můžete na ni dát ještě pozor?“

„Samozřejmě že můžeme.“ Odmlčí se a její hlas je jemnější, jak pokračuje. „Chyběla jste jí.“

Převalí se přese mě vlna pocitu viny a lítosti, ale pro tuhle chvíli to odsouvám stranou. Budu mít spoustu času, abych se s těmito emocemi zabývala později. Právě teď se musím soustředit na to, co musím udělat. „Dám vám vědět, až budu na cestě.“

„Dobře, drahá,“ tiše souhlasí, než zavěsím a přiložím si mobil k hrudi.

Opírám si hlavu o zeď, zavřu oči a nadechuju se nosem, abych nebrečela.

„Gio.“ Otevírám oči, přestanu se hlavou opírat a nacházím Mayu, jak vystrkuje hlavu z pootevřených dveří. „Jsi v pořádku?“

„Jo, promiň.“ Zvedám se ze země a vracím se omráčeně do třídy.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ Ptá se, jak jde za mnou.

„Jo,“ lžu. „Nebude ti vadit dohlídnout na pár minut na moje děti, zatímco si půjdu promluvit s Janou?“

„Jistě.“ Kouše se zevnitř do tváře a s obavami v očích mě studuje.

Mám Mayu ráda; je tu jen na pár týdnů, ale děti ji už zbožňují, což mi říká vše o tom, jakou osobou je. Děti umí lidi prohlédnout. Obvykle dokážou říct, jaký typ člověka někdo je, i když ta osoba předstírá, že je někým, kým není.

Házím po ní tím, v co doufám, že je uklidňující úsměv, opouštím třídu a nasměruju si to po chodbě ke kanceláři v přední části budovy. Day Dreamers Daycare je jednou z největších institucí v Chicagu, co se přes den stará o děti. Máme sedm tříd a školku s více než sto dětmi. Pracovala jsem tu posledních pět let, ode dne, kdy jsem absolvovala na vysoké v oboru vývoje v raném dětství. Mým plánem bylo učit v systému veřejných škol, ale od té doby, co jsem začala tady, nechci odejít.

Jak se blížím ke kanceláři, do smyslů mi proniká vůně levandule. Jana, majitelka, vždycky pálí nějakou bylinkovou vůni, která by ji pomohla relaxovat, myslet jasněji, nebo být energičtější. Přísahá v sílu svého infuzéru a snažila se mě přesvědčit víc než jednou, abych si pořídila svůj vlastní, ale překvapivě jsem to při té obrovské propagaci ještě neudělala. Jakmile odbočím za roh, vidím jí sedět za stolem s očima přilepenýma k počítači, tmavě rudé vlasy upnuté v culíku a brýle vysunuté na hlavě.

„Ahooj.“ Otočí se na židli a usmívá se na mě potom, co zaklepu na otevřené dveře, abych na sebe upozornila.

„Máš minutku?“ Ptám se, vejdu a posadím se na křeslo naproti ní.

„Pokud mi jdeš říct, že odcházíš, musíš poodstoupit a odejít.“ Ukazuje směrem ke dveřím se smíchem a mně naplňuje oči čerstvá vlna slz. „Ach, Bože. Odcházíš?“ Ptá se, zní zděšeně.

„Na nějakou dobu musím opustit město a nejsem si jistá, jak dlouho budu pryč,“ přiznávám s lítostí, snažím se si otřít slzy, které mi teď tečou po tvářích.

„Co se stalo? Je všechno v pořádku?“ Stoupne si, přinese krabici Kleenexů tam, kde sedím, a sedne si vedle mě.

Vytáhnu z krabice kapesník, otřu si oči potom, co jsem se zhroutila a řeknu jí o hovoru, který jsem právě měla.

~**~

Později večer sedím naproti nevlastní mámě, čekám na to, jak bude reagovat. Čekám, až mi odpoví na moji otázku a přizná, že mi lhala, že mě držela dál od jediného žijícího spojení, které mám s maminkou. Možná dokonce vím, že čekám marně, ale pořád čekám. Mlčky ji žádám, aby se mi podívala do očí a byla upřímná.

Když maminka zemřela a táta se s ní oženil, snažila jsem se pochopit, jak mohl strávit dvacet let života s mojí mámou a pak se posunout tak rychle dál potom, co zemřela. Nepochopila jsem to, ale tátu jsem milovala, tak jsem stála za ním. Dokonce jsem se snažila mít vztah s Colleenn, protože jsem věděla, že by ho to udělalo šťastným. Nikdy to nefungovalo; nikdy se mě nesnažila poznat a táta si nevšímal, že mezi námi není žádné pouto, pouto, které se nevyvinulo ani poté, co táta zemřel, když mi bylo šestnáct.

„Proč si mi řekla, že zemřela?“ Opakuji otázku, na kterou jsem se zeptala hned, jak jsme si sedly k našemu stolu v elegantní restauraci, kterou vybrala pro naši schůzku. Jako vždy vypadá perfektně. Vlasy má stažené dozadu a upnuté v drdolu, make-up má sofistikovaný a kostýmek ženský, ale mocný. Není v ničem jako moje mamka, která nosila květované sukně až na podlahu s barevnými vršky a tolik stříbrných šperků, že jste vždycky mohli slyšet, jak přichází na míli daleko. Nikdy jsem nepochopila, jak táta mohl přejít z jednoho konce spektra k druhému od někoho, kdo byl plný energie a života k někomu, kdo vždycky vypadal chladný, jak leklá ryba.

„Neměla to v hlavě v pořádku,“ říká nakonec, pokládá si ubrousek do klína, zvedne sklenici vody, napije se a pořád se na mě nedívá.

„Je to moje babička.“

„Chtěla, aby si s ní žila.“ Naše oči se setkaly a já sleduju, jak pevně stiskne rty k sobě. „Představ si život s tou ženskou.“ Rty se jí stočily a potřásla hlavou.

Její mínění mě nepřekvapuje. Vždycky vše odsuzuje; vždycky si myslí, že je lepší než kdokoli jiný. Moje babička, stejně jako máma, byla nebo možná stále je jiná, než ostatní ženy v dnešní době. Babička pěstuje svou vlastní zeleninu, dělá džem, když je sezóna určitého ovoce, šije si vlastní oblečení a plete si svetry a začala mě učit všechny tyhle věci potom, co maminka zemřela. Myslela jsem, že se o ni budu moct opřít, když táta zemřel v mých šestnácti, ale bylo mi řečeno, že také umřela, týden po tátově pohřbu.

„Měla bys mi děkovat, že jsem tě zachránila. Jaký by to byl život?“

„Děkovat ti?“ Šeptám nevěřícně a znechuceně.

„Nemusela jsem za tebe přijmout zodpovědnost potom, co tvůj otec zemřel.“

„Máš pravdu. Nemusela. Ale přišla bys o velké množství peněz, kdybys to neudělala. Četla jsem poslední vůli; vím o té podmínce, že dostaneš peníze, když o mě převezmeš péči,“ připomínám jí a nosní dírky se jí rozšíří.

Když si vzala tátu, neměla nic. Možná se oblíkala luxusně, mluvila jako by cestovala po světě a měla vytříbenou chuť, ale nepocházela z bohatých poměrů a ani žádné peníze neměla, když si brala tátu. Byla jeho sekretářka, tak se seznámili a ve skutečnosti ani nevím, jestli s ní táta neměl poměr, ještě když máma ještě žila.

„Tvůj otec a já jsme byli manželé. Co bylo jeho, se stalo i mým.“

„To pořád nevysvětluje, proč si mě držela dál od babičky, proč si mi řekla, že je mrtvá, když byla velmi živá?“

„Tvůj otec by nechtěl, aby si žila s tou ženskou, nebo v tom městě.“

„To nevíš,“ odpovím tiše.

Trochu víc se narovná. „Dělám a udělala jsem to, co jsem měla, abych vyhověla jeho přáním. Věděla jsem, že kdybych ti řekla, že chce, aby ses přestěhovala do Tennessee potom, co tvůj táta zemřel, že bys odešla. Odešla bys tam, odešla ze školy a skončila těhotná, žila v přívěsu s pěti dětmi a manželem, který by od tebe odešel při každé příležitosti, kterou by dostal. Zachránila jsem tě od tohoto života.“

„Jsi šílená?“ Ptám se, chci se dostat přes stůl a omotat jí ruce kolem štíhlého krku.

„Tvůj otec mi o tom místě řekl všechno. Řekl mi, jak moc to nenáviděl.“

„Nikdy to nenenáviděl. V tom městě se zamiloval do mé mámy.“

„A přál si, aby se to nestalo,“ říká, vypráví mi to, stejně jako by vyprávěla, jakou má barvu obloha nebo kde si koupila boty.

To vyjádření je neformální, ale bolest, kterou zanechává je zničující, protože vím, že říká pravdu. Zaslechla jsem to tátu říkat víc než jednou potom, co máma zemřela, že si přál, aby se do maminky nezamiloval. Myslela jsem, že to bylo proto, že nepřemýšlel, mohl prohloubit bolest z její ztráty potom, co odešla, ale možná to bylo něco jiného. Možná jí nikdy skutečně nemiloval.

„Nechci se s tebou hádat, Gio,“ vzdychne, mne si čelo, jak se mnou mluví, je toho na ní moc.

„Za pár dní odjíždím. Babička mě potřebuje. Nevím, kdy se vrátím.“

„Už jsi dospělá. Můžeš dělat, co chceš. Nemůžu tě zastavit.“ Odmávla mé prohlášení, jako by to pro ni nic neznamenalo. Jako bych pro ni byla nikdo.

Nemělo by to bolet, ale pořád to bolelo.

„Správně.“ Odsunu se od stolu a postavím se. Nepodívám se na ni, jak odcházím; příliš se soustředím na to, abych zůstala vzpřímená. Nohy se mi třesou, jak procházím přeplněnou restaurací směrem ke dveřím, ale překvapivě to zvládám až k autu, aniž bych na parkovišti padla na kolena. Jakmile jsem ve svém Jeepu a za volantem, zavřu oči a spustím hlavu na opěrku za mnou. Přeju si, aby tu byla máma, aby mi poradila a řekla mi, že všechno bude v pořádku a taky si přeju, aby tu byl táta, abych na něj mohla křičet a říct mu, jaký je kretén, že mě nechal a tou sviní.

„Dej se dohromady, Gio. Máš co dělat,“ šeptám.

Otevřu oči, nastartuju a zamířím domů. Jakmile o třicet minut později přijíždím ke svému domu, usmívám se, když vidím, že je moje nejlepší kamarádka už doma. Vypnu motor, popadnu tašku, vystoupím a zabouchnu dveře, ujistím se, že je nastavený alarm, takže na můj Jeep nikdo nepoužije hever, což se už v minulosti stalo. Žiju v sousedství, které je v pořádku, ale zločiny se tu kolem stávají celou dobu, zvlášť krádeže aut.

Natasha mě přivítá, drží dveře otevřené jednou rukou, zatímco v té druhé drží sklenku vína. Dívám se na ni, vím, že už je nějakou chvíli doma, protože se už odlíčila, dala si své popelavé blond vlasy do drdolu a převlékla si oblečení do práce za tepláky a vytahanou mikinu.

„Setkala jsem se s Colleen,“ řeknu, procházím kolem ní, a jak jdu, vezmu si z její ruky sklenku s vínem.

„Jo, co ta ryba o tom všem říkala?“ ptá se, používá přezdívku, kterou Colleen dala potom, co si nechala zvětšit rty, když nám bylo dvanáct.

„Řekla, že mě zachránila před tím, abych měla pět dětí a manžela, který by mě podváděl.“

„To si děláš prdel. To neudělala,“ zavrčí, jde do ledničky a popadne láhev vína.

„Udělala.“ Padnu na gauč a než pokračuju, pořádně si loknu ze sklenky. „Taky mi řekla, že táta chtěl, aby mě udržela dál od babičky.“

„Proč by to chtěl?“ Zamračí se, zvedne ovladač a vypne televizi.

„Nevím, ale věřím ji. Nikdy nebyl s babičkou opravdu sám a potom, co maminka odešla, se jejich vztah jen zhoršil.“

Nese s sebou láhev vína, přichází na gauč a sedne si vedle mě. Pak si vezme skleničku, naplní ji a podává mi ji zpátky.

„Ale říct ti, že je tvoje babička mrtvá…? To je extrém, dokonce i na ní.“

„Já vím,“ Povzdechnu si, znovu se napiju vína, doufám, že alkohol začne působit a napětí v ramenou se uklidní.

„Takže opravdu jedeš do Tennessee?“

Setkám se s jejím pohledem, oči mám zalité slzami. „Jo, opravdu jedu.“

„Jak dlouho budeš pryč?“

„Nevím. Tak dlouho, jak tam budu potřeba.“ Pokrčím rameny. „Nina říká, že má demenci a nevím, jak špatně na tom je, nebo co budu muset udělat.“

„Právě tě povýšili,“ připomíná mi – novinky, které jsem dostala před několika týdny. Jana mi nabídla mou vlastní třídu a o dva dolary na hodinu víc, něco, co jsem nečekala. Byla jsem víc nadšená tím, že budu mít svou vlastní třídu, než penězi navíc. Pracovala jsem tvrdě, abych dokázala, že jsem schopná vést svou vlastní třídu a těším se na všechny věci, které bych se svými studenty dělala. „Bude ti Jana držet místo?“

Vytrhnu se ze svých myšlenek, kousnu se do rtu a potřesu hlavou. „Řekla mi, že budu mít práci, kdykoli se vrátím, ale nemůže mi zaručit mou vlastní třídu, protože by to nebylo fér pro toho, kdo převezme mou pozici.“

„Kámoško, tak tvrdě si pracovala.“

„Já vím, ale je to moje babička. Byly jsme si blízké, opravdu, opravdu blízké a ona mě potřebuje. Máma by očekávala, že to udělám a já bych se nenáviděla, kdyby ne.“

„To je pravda,“ souhlasí, zní smutně a všimnu si slz v jejích očích, které ladí se slzami, které plní moje oči. „Jsem jen sobecká, protože mi budeš chybět.“

„Taky mi budeš chybět, ale vrátím se.“ Utírám si slzy z tváří rukávem svetru.

„To bych ti radila, aby ses vrátila.“

„Vrátím… no, pokud nenajdu nějakýho žhavýho kovboje a nezamiluju se,“ vtipkuju a obě se smějeme, protože víme, že to se nikdy nestane.

„Pokud najdeš žhavýho kovboje, radši by ses měla ujistit, že má žhavýho kámoše. Máme plán, pamatuješ?“

„Jak bych mohla zapomenout?“ Ptám se, opírám si hlavu o její rameno, vzpomínám si na dohodu, kterou jsme udělaly, když nám bylo sedm. Ta dohoda je taková, že najdeme kluky, co budou nejlepší kámoši, zasnoubíme se současně, vezmeme se, koupíme si domy vedle sebe a pak otěhotníme, takže naše děti budou moct být nejlepší přátelé, stejně jako my.

„Nemůžu uvěřit, že jedeš do Tennessee. Jezdí se tam vůbec autem, nebo jezdí kolem na koni?“

„Jsi idiot.“ Zavřu oči, usmívám se a šeptám, „Miluju tě.“

„Já tebe taky, vždycky a kdykoli mě budeš potřebovat, budu tam.“

„Díky,“ dostávám pryč těsnost v hrdle. Natasha je konstantou v mém životě od doby, co si pamatuju. Je ta, co se mnou seděla na mámině pohřbu a držela mě za ruku. Později, když tátovi diagnostikovali nádor, který mu vzal život, byla tu vždycky se mnou, jezdila do nemocnice a seděla vedle jeho postele, dokud nevydechl naposled. Ona je moje rodina, stejně jako já jsem její.

„Dost těch smutných keců. Říkám, že dopijeme tuhle láhev vína a pak otevřeme tu další, co mám v ledničce.“

„To zní dobře,“ souhlasím, jak vstane, jde do kuchyně a popadne další skleničku. Vrací se na gauč o vteřinu později, dolije mou skleničku a naplní tu svojí.

„Teď si pojďme připít.“ Zvedne skleničku a já udělám to samé. „Na to, že si zjistila, že je tvoje babička na živu, na nové dobrodružství a doufejme, že na žhavé kovboje.“

Přiťukneme si, zasměju se a pak se napiju vína, doufám, že až se nakonec dostanu do Tennessee, všechno bude v pořádku.

~**~

Jak vjíždím na dálnici, která mě povede na Lookout Mountain a Ruby Falls, dívám se na své okolí. Je to tu krásné s rozlehlými farmami, které jsou v pozadí od dálnice, vlnící se kopce pokryté stromy a krásné jezero, které jak jsem si jistá, je během letních měsíců plné života. Je to úplný opak města, ve kterém jsem žila celý život. Všechno je otevřené a čisté a soudě podle množství lidí, kteří na mě v Jeepu mávali, je to tu přátelské. Jakmile dojedu k výjezdu na Ruby Falls, vytočím Niny číslo. Mluvila jsem s ní včera a pak znovu dnes ráno potom, co jsem vyjela z Chicaga, abych jí řekla, že jsem na cestě a měla bych tam být odpoledne, protože jízda trvá jen něco kolem deseti hodin. Můžu říct, že se jí ulevilo, že opravdu držím slovo a jedu. Když jsem jí požádala, jestli můžu mluvit přímo s babičkou, řekla mi, že se jí pokusí dostat k telefonu, ale nestalo se tak, což mi dělalo starosti víc než cokoli jiného.

Nejsem znepokojená jako Natasha z toho, že mě podvedli, ale jsem znepokojená stavem mysli mé babičky. Vím, že pokud by jí to myslelo jasně, chtěla by se mnou mluvit, zvláště po tolika letech.

„Gio,“ pozdraví mě Nina, jakmile to zvedne.

„Právě jsem sjela z dálnice. Neměla bych být moc daleko.“

„Nede, je už skoro tady,“ vykřikne a zvuk se nese autem.

„No, tak jí řekni, ať vypne ten mobil. Copak neví, že se nesmí telefonovat za volantem?“ brblá a já se usmívám.

„Mám v autě Bluetooth,“ řeknu Nině a pak slyším, jak to říká manželovi, ten bručí něco o technologii. Směju se, zastavím na červený a zapnu blinkr. „GPSka říká, že tam budu za méně než deset minut.“

„Tak se uvidíme, až sem dorazíš, drahoušku. Jen jeď bezpečně.“

„Brzy se uvidíme.“ Zavěsím a odbočím doleva, projedu mrňavým městečkem s několika malými obchody, bankou a barem. Jakmile přijedu na ulici, kde má babička dům, začne mi dost bušit srdce. I když jsem to tady nikdy dřív neviděla, viděla jsem dost fotek z mámina dětství, abych přesně věděla, který z nich to je. Zaparkuju na příjezdové cestě a vypnu motor.

Dům je malý, menší, než se zdálo na fotkách, které jsem viděla, když jsem byla malá holka a čas si na něm vybral svou daň. Žlutý nátěr se odloupává, spolu s bílými rámy oken. Tráva není přerostlá, ale květinové záhony potřebují zbavit plevele a stromy obklopující dům je třeba zastřihnout, protože vypadají, že prorazí střechu.

Dívám se do zpětného zrcátka, jak vypadám a vzdychnu. Vypadám hrozně, ale po celém dni jízdy to není překvapení. S ničím po ruce, co by něco udělalo s mým vzhledem, otevřu dveře a vystoupím, slyším zvuky, jako když skřípají síťové dveře. Zabouchnu dveře od Jeepu, dech se mi zadrhne ve vteřině, když vidím stát na přední verandě ženu, která má na sobě vytahaný, barevný, pletený svetr a džíny. Dlouhé, prošedivělé tmavé vlasy má pořád husté a lesklé, spadají jí kolem ramen a já okamžitě rozpoznám vystouplé lícní kosti a krásnou měděnou pleť. Je krásná a nepochybuji o tom, že kdyby maminka byla ještě naživu, vypadala by za několik let přesně jako ona.

„Gabriello,“ zašeptá, studuje mě a mnou projede bolest. Gabriella byla maminka. Nemyslím si, že vypadám jako ta kráska, kterou byla má matka, ale táta mi vždycky říkal, že jsem.

„Genevrio, zlatíčko, to je Gia,“ řekne starší žena, hádám, že je to Nina, pomáhá babičce dolů po schodech s rukou omotanou kolem do svetru, který pokrývá loket. „Vzpomínáš si na ni, že?“ Ptá se a já můžu v očích babičky vidět, jak se snaží vzpomenout si, ale nic nezaklapne. „Gia je dcera Gabrielly – tvoje vnučka.“

„Gia,“ říká babička, jak se přibližuje a pak se jí na tváři objeví úsměv. „Gio, ty jsi vyrostla.“ Vztáhne ke mně otevřenou náruč a srdce se mi v hrudi sevře. Uzavírám vzdálenost mezi námi, omotám ruce kolem jejího křehkého těla a skryju tvář v ohbí jejího krku.

„Chyběla jsi mi, babičko,“ vydechnu, jak mi tře záda. Odtáhnu se a podívám se na ni, usměju se a dávám jí pramen dlouhých vlasů za ucho. „Jsi pořád krásná,“ zašeptám a jí se oči naplní vřelostí.

„Takže to jsi ty. Vypadáš stejně jako tvá máma,“ říká zamyšleně, než mě pustí.

Otáčím se čelem k páru, který stojí vedle nás, napřáhnu ruku. „Nina?“ Pobízím a ona se směje, přitáhne mě do vřelého, srdečného objetí.

„Jsem tak ráda, že jsi tady,“ řekne, než mě pustí a ukáže palcem přes rameno. „Tohle je Ned.“

„Ahoj, Nede.“ Usměju se a on se usměje zpátky.

„Zůstaneš na oběd, nebo tě táta čeká brzo doma?“ Zeptá se babička, načež se zamračím a pak se podívám na Ninu, ale promluví dřív, než můžu já.

„Gia tu s tebou nějakou dobu zůstane, Genevrio. Není to hezké?“

„Opravdu?“ Zeptá se babička, dívá se na mě.

„Opravdu.“ Vezmu její ruku do své. „Doufám, že je to v pořádku.“

„Samozřejmě, že je.“ Široce se usměje. „Pojď dovnitř.“ Vezme mě za ruku a otočí mě zpátky k domu.

S její rukou v mé jí pomůžu vyjít dva schody a pak za ní vcházím do domu. Uvnitř to potřebuje opravit stejně jako venku. I když je to čisté, je potřeba vymalovat a vyměnit podlahy a jak vejdeme do kuchyně, mám závrať. Všude je jídlo, hrnce, pánve a misky. Vypadá to, jako by dítě zůstalo samotné v kuchyni a snažilo se vařit.

„Genevria dělala večeři, když jsme jí přišli říct, že už jsi skoro tady,“ informuje mě Nina a vezme misku s něčím, co vypadá jako těsto na palačinky do dřezu. „Normálně jí s námi, ale dneska se rozhodla, že si večeři udělá.“

„No, mám toho spoustu, teď můžu uvařit pro nás všechny,“ řekne babička a rozhlédne se.

„A co takhle se jít najíst ven?“ Navrhnu, doufám, že řekne ano. Na tomhle místě je bordel a nikdo nebude nic vařit, dokud se neuklidí.

„To je skvělý nápad, ne?“ Zeptá se Nina babičky, která vypadá, jako že se chystá protestovat.

„No, předpokládám, že ano, ale nechci nic z tohohle jídla vyhodit. Můžeme si to dát zítra,“ řekne nám, pohybuje se po kuchyni, bere věci, které vyndala a dává je do ledničky. Dává dovnitř všechno, včetně pánví a věcí, které připravila.

„Zhoršila se,“ říká za mnou Ned tiše a já nakloním hlavu k němu, abych se na něj podívala. „Zpočátku jen zapomínala na malé věci tu a tam, ale během posledních pár let se plynule zhoršovala. Její lékař jí diagnostikoval demenci, ale nechtěla tomu věřit.“

„Ví to?“

„Ví. Nemyslím si, že rozumí tomu, co to znamená, ale ví to. Zvládali jsme to, ale před týdnem se vytratila, když jí Nina vzala do obchodu s potravinami. Nemohli jsme ji nikde najít. Zalarmovalo se celé město, aby pomáhalo při hledání. Policista ji našel dole u jezera. Když se jí zeptali, kde byla, nemohla si vzpomenout. Ani jim nemohla říct svou adresu.“

„Ach, Bože.“ Zakryla jsem si ústa rukou, sleduju babičku, jak vypadá trochu ztraceně, když následuje Ninu po kuchyni. „Je mi to tak líto. Přeju si, abych to zjistila dřív.“

„To je v pořádku. Jsem jen rád, že jsem tě dokázal najít. Tvoje babička před lety Nině řekla, že tvůj táta umírá a že s tebou ztrácí kontakt, ale doufal jsem, že kdybych tě našel, chtěla bys nějak mluvit do toho, co se bude dít dál.“

„Děkuji.“

„Není zač.“ Poplácá mě po rameni. „Tvoje babička je pro nás jako rodina, pro většinu lidí ve městě. Všichni se obávali o její budoucnost, takže když zjistili, že přijedeš, mnohým z nich se ulevilo.“

„Gio, drahoušku, měla jsi někdy žebírka?“ Ptá se Nina a já odtáhnu oči od babičky, která teď sedí u kuchyňského stolu, kde píše na kus papíru a podívám se na ni.

„Jo, několikrát.“

„Pravá jižanská žebírka?“ Zeptá se a já zavrtím hlavou. Tohle je poprvé, kdy jsem v Tennessee. Když jsem byla mladší, babička vždycky přijela do Chicaga, aby nás navštívila.

„No, jsi šťastlivec, protože Purple Daisy Picnic Café má nejlepší žebírka v Tennessee a to je místo, kam půjdeme na večeři.“ Usměje se na mě. „Jen si potřebuji zaběhnout domů a upravit se. Než budu hotová, tak s Nedem můžete pokračovat a vyložit ti věci z auta. Viděla jsem, že sis přivezla spoustu věcí.“

„Za mě super,“ souhlasím a ona se umívá.

„Genevrio, jdu na pár minut domů, dobře?“ Řekne babičce, která na ni vzhlédne a přikývne. „Vrátím se.“ Podívá se na mě a na Neda a pak odejde posuvnými dveřmi kuchyně, které vedou k něčemu, co vypadá jako záblesk prosluněné verandy.

„Je panovačná, ale na to si zvykneš,“ slibuje Ned, podívám se na něj a usměju se, než mu jdu pomoct vyložit auto, což nám netrvá dlouho. V době, kdy jsme dostali mé věci do domu a postavili jsme je ke stěně v obýváku, Nina je zpátky, převlékla se do jednoduchých džínů a svetru.

„Pár dam z mého knižního klubu mi včera pomohlo uklidit Genevriin pokoj, kde skladuje věci a zabalit je do garáže,“ říká Nina, bere jednu z mých tašek a jde po krátké chodbě, já jdu za ní, snažím se tam všechno vzít. „Teď je tu jen postel, ale mám prádelník, který Ned přinese později a přítelkyně Monty říkala, že má nějaké záclony, které přinese a dnes ti je pověsí.“

„Děkuji,“ řeknu jejím zádům, jak otevírá dveře do místnosti na konci chodby.

Vstupuji do pokoje s ní a rozhlédnu se. Pokoj je malý s jedním dvojitým oknem nad velkou postelí přisunutou ke stěně se známou prošívanou přikrývkou. Není tu prostor pro prádelník, ale taky tu není šatna, takže si budu potřebovat někde ukládat oblečení, protože mé kufry zabírají většinu pokoje.

„Pokoj babičky je hned vedle tohohle a v domě je jen jedna koupelna, která je přes chodbu.“

„To je v pořádku. Doma v Chicagu mám spolubydlící, takže jsem zvyklá vše sdílet,“ řeknu a oči jí změknou.

„Jsem ráda, že jsi tady a chci, abys věděla, že Ned a já nevyskočíme z lodi jen proto, že tě teď Genevria má. Pomůžeme jakkoli budeme moct.“

„Děkuji vám. Opravdu si toho vážím,“ říkám tiše, a ona vypadá, jako by chtěla říct něco dalšího, ale místo toho se podívá pryč a odkašle si.

„Jste připravené jít?“ Ptá se Ned, přikývnu a následuju ho zpátky po chodbě a do obýváku, kde babička sedí na gauči, obouvá si béžové boty na suchý zip místo tkaniček. „Budu řídit. Jsem si jistý, že poslední věc, kterou po celodenní jízdě chceš, je sednout si za volant.“

„Budu ráda,“ souhlasím, pomůžu babičce vstát, než popadnu z konferenčního stolu kabelku. Vedu ji ven přes trávník za Nedem, pomůžu jí na zadní sedadlo jeho auta a pak jdu kolem a sednu si na druhé sedadlo za Ninu, která mi po cestě říká vše o městě a některých lidech, co tu žijí. Naštěstí nejedeme dlouho, ale když se dostaneme k restauraci, je plno a tím myslím, že je narváno. Parkoviště je plné aut, náklaďáčků a motorek. Vypadá to, jako by sem dnes na večeři přišlo celé město.

„Co se tu proboha děje?“ Zeptá se Nina, když Ned přijíždí a parkuje na trávě vedle velkého stromu.

„Vypadá to, že má někdo večírek,“ říká, jak se dívá z okna na budovu barvy kamene s fialovým nápisem na střeše a malovanými sedmikráskami.

Slyším někoho křičet a moji pozornost přitahuje skupina mužů stojících před řadou motorek – nebo vlastně jeden muž, stojí z profilu uprostřed skupiny. Vyšší než ostatní, alespoň o několik centimetrů, tmavé vlasy se mu nahoře chaoticky vlní a po stranách je má zastřižené. Kostkovaná košile mu těsně přiléhá na široká ramena, které se zužují do štíhlého pasu, má modré džíny a vysoké boty. Dokonce i z profilu je hezký.

„Mám hlad,“ řekne babička a já neochotně odvracím pozornost od chlápka, který se na ni podívá. „Myslím, že tu budeme čekat moc dlouho,“ pokračuje a já se natáhnu a vezmu jí za ruku, když vidím, že se začíná třást.

„Je tu místo, kde dělají druhá nejlepší žebírka ve městě?“ Zeptám se přední strany auta, Nina se otočí a podívá se na nás.

„Jistě že je. Vrátíme se sem jindy. Je to v pořádku, Genevrio?“ Zeptá se babičky, která přikývne. „Dobře.“ Nina se usměje na Neda, který couvá, aby vyjel z místa, kde zaparkoval. Když se otočím zpátky k oknu, naplní mě zklamání, když vidím, že chlápek, co předtím upoutal mou pozornost, zmizel.