BM - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

V době, kdy se Dane vrátil ze své schůzky, pozdě odpoledne, jsem byla osprchovaná a oblečená, zvládla jsem zachránit ty černé šaty, ve kterých jsem sem přijela, tím, že jsem je vyvěsila v koupelně a nechala páru, ať ukáže, co umí.

Vejdu do obýváku, kde najdu Danea, jak na mě čeká. Odvrátí se od obrovské televizní obrazovky, kde hraje fotbalový zápas a setkáme se pohledy. Nevypadá to, že by se jeho vlasy potkaly s hřebenem, a stejně by se v jednoduché bílé košili a tmavě modrých kalhotách mohl nominovat na nejvíc sexy muže na zemi.

Nevím, kam se dívat, co říct. Všechno, co se děje na veřejnosti, je pro mě nepříjemné. Zatímco on je uvolněný jako vždycky. Příběh mého života.

„Chybí ti to?“

Když se na mě nechápavě podívá, ukážu na televizi. On se ale soustředí striktně na mě, pomalu potřese hlavou.

„Pojď sem,“ nařídí mi zhrublým hlasem.

Nikdy jsem nebyla fanynkou příkazů, ale mým nohám se to asi líbí, protože se bez váhání podvolí, nesou mě přímo k němu.

Obalí mi svou velkou ruku kolem krku, prsty mi zajede do vlasů. Jeho pohled se otevřeně toulá po mých prsou, bocích, nohách, s výrazem, který se mohl být popsán jako hladový.

„Vypadáš skvěle… ale to mi děláš pořád.“

Tato zranitelná a upřímná slova řečená nízkým hlasem, najdou skulinku v té stěně kolem mého srdce a dostanou se dovnitř. Nemůžu vzhlédnout. Nemůžu, protože on to všechno uvidí. Všechny mé naděje a touhy. Všechny mé pochyby a obavy.

„Umírám hlady. Tak pojďme,“ řekne, utne to živoucí, dýchající napětí.

Po tváři se mi rozleje úsměv. „Kdy nejsi hladový?“ odpovím se smíchem.

Vezme mě za ruku a vede mě ven z domu, k pick-upu na příjezdové cestě. Jakmile jsem na sedadle spolujezdce, zavěsí ruku přes horní rám otevřených dveří, zastaví, a sleduje mě s přimhouřenýma očima.

„Téměř nikdy,“ zamumlá svůdně, jeden koutek úst se mu zvedne v úsměvu, který říká, že se nemůže dočkat, až to předvede.

Mám tvář jako v ohni, jen tma noci mě chrání od toho, abych vypadala jako neonová značka. Tím polibkem přitvrdil. Už se neskrývá za zastřené návrhy, za vtípky. Jde si odvážně nárokovat svoje – a to je sex se mnou.

O pětačtyřicet minut později jsme zpátky v Oklahoma City, zastavíme na rušném parkovišti, kde si auto převezme obsluha.

Na cestě sem mi vysvětloval, že strávil den vyjednáváním o prodeji ranče – většiny pozemků a dobytka. Dům a chov koní zůstane v rodině. Přemýšlela jsem, jak to cítí Bill, ale nevyzvídala jsem.

„Nemůžu se dočkat, až je poznáš.“

„Koho?“

„Moje přátele,“ řekne se sladkým úsměvem.

Žaludek mi poskočí. On mě chce seznámit se svými přáteli? Z neznámého důvodu se mi to zdá jako důležitý detail.

Vejdeme do baru a všichni lidi, co se tam houfují, se otočí, aby zírali. Je tady rušno na to, že je čtvrtek.

To místo je krásně a moderně vyzdobené. Lesknoucí se tmavé dřevo a niklové prvky. Rozkošné sametem potažené kóje a vzadu taneční parket. Budí to sexy příjemný pocit, který by zapadl i na Manhattanu.

Za podsvíceným barem sleduje Danea velmi fyzicky zdatný muž se zastřiženou bradkou a trendy účesem. Má vlasy černé jako uhel, které kompenzují světle hnědé oči a blond pihy, které mu posévají tvář. Na krku mu přes límeček bílé košile a manžety vykukuje tetování. Je pěkný takovým působivým zádumčivým způsobem. Jinými slovy, není můj typ.

„Noahu!“

„Naser si, Dane,“ odpoví Noah, ten naštvaný barman.

„Pořád jsi naštvaný, kámo?“ Dane se ke mně otočí a řekne, „Noah je pořád naštvaný, že jsem si vybral Notre Dame před Oklahomskou Státní. Je to pro něj pořád citlivé téma.“ Noah na mě mrkne a já se na něj usměju.

„Co tady děláš?“ zeptá se Dane.

„Mají málo lidí,“ odpoví náladový Noah.

„Kde je Jbear?“

„Dnes večer s dětmi. Nyla je v kuchyni.“

„Noahu tohle je Stella.“

Noah ke mně otočí své oči barvy whisky a zakření se, jeho dokonalé zuby rozdělí jeho upravené vousy. „Co jsi udělala, že ses zapletla s takovým bláznem?“

„Dlouhý příběh.“

To škádlení, ty úsměvy a nenáročná konverzace s přáteli – pro většinu lidí je to malá věc. Ale ne pro mě. Pro mě je to všechno nové.

Poprvé ve svém životě cítím, jako že nejsem outsider, který nahlíží dovnitř. Přijali mě bez soudů nebo výjimek. Poprvé jsem se začlenila, aniž bych se musela sedřít do krve, abych si to zasloužila.

„Popovídáme si později, chlape. Jsem na rande.“

To slovo mě zasáhne do srdce. Ale nebudu si kazit večer nějakými svými odhady, nebo tím, že budu chtít odpovědi na otázky, které ještě nepadly. Nechám to na řízení osudu. Žiju v téhle chvíli.

Dane se nahne blíž, jak odcházíme. „Na střední jsme to byli vždycky já, Noah a Jermaine.“

„Oni hráli taky fotbal?“

„Jo, Jermaine šel hrát centra ke Kansas City Chiefs. Skončil před třemi roky. A Noah se bohužel zranil už jako zelenáč a musel skončit.“

Ten pohled na Daneově tváři mi říká, že je za tou historkou víc, ale nemám čas na otázky; dojde k nám žena s rozpřáhnutými pažemi. Úžasná černoška s dlouhými tlustými africkými copánky.

„Ahoj, krásko,“ řekne Dane a vezme tu ženu do náruče. Ona se zasměje, když je svým objetím zvedne ze země.

„Kde jsi sakra byl? Myslela jsem, že ses přestěhoval zpátky na ranč po tom, co jsi oznámil konec kariéry?“ zeptá se s širokým úsměvem. Pak spatří mě a její výraz je rázem zvědavý.

„Nylo, to je Stella,“ řekne Dane povzbudivě.

„Ráda tě poznávám, Stello,“ řekne s opravdovým úsměvem. „Beru to, jako že ty jsi ten důvod, proč se tenhle muž nepřestěhoval zpátky domů?“

„Ne,“ odpovím, zatímco Dane řekne v tu samou chvíli „Ano.“ Naše oči se setkají, Daneovy jsou plné náklonnosti. Nelze to popsat jinak.

„J to dnes není?“

„Je s dětmi. Hlídačka onemocněla.“ Povzdechne Nyla unaveně.

„Chtěl jsem vám to říct najednou, ale takhle to bude muset stačit. Budeme mít dítě.“

Okamžitě zčervenám a Nyla rozšíří své lehce zvednuté oči, aby si mě lépe prohlédla. „Ó můj Bože!“ Rozhodí kolem mě ruce, aby mě těsně objala. „Bylo na čase!“ zakřičí a mračí se na Danea.

„Teď už žádné výmluvy. Vy dva přijedete na návštěvu do New Yorku.“

„Ráda bych. Jakmile mi najdeš někoho, kdo se postará o pět dětí, psa, dvě kočky, dva papoušky a restauraci.“

Dane potřese hlavou. „Upřímnou soustrast.“

Nyla ho plácne po rameni. „Budete večeřet, že?“

„To určitě budeme.“

„Najdu vám stůl.“ Nyla ukáže na mladou ženu, předpokládám, že hostesku. Ta mladá dáma se na Danea rozzáří. Typické.

„Nech si to, Denise. On je samá potíž.“ Nyla si odfrkne, zachytí můj pohled a mrkne. „Vezmi je ke stolu dvanáct. Objednám menu šéfkuchaře. Nějaké alergie?“ zeptá se. Já zatřesu hlavou. „Skvělé. Stavím se později, abych se ujistila, že se k tobě chová hezky, Stello. Nemůžu se dočkat, až ti řeknu všechny trapné historky, které o Daneovi znám.“

„Okay, čas na přerušení. Bratrský kód, Nylo.“

Ona si položí ruku na dobře tvarované boky. „Vypadám jako tvůj bratr?“

„Jsi čestným členem. Respektuj pravidla,“ řekne jí a ona ho znovu plácne. A s tím nás hosteska odvede k našemu stolu.

Jakmile odejde, začne to být trochu zvláštní. To napětí je zpět, vědomí toho, že se už déle neskrýváme za přetvářku, že spolu trávíme čas jen pro dobro dítěte. A jako každé jiné rande, na kterém jsem byla, se cítím trapně a nejistě, jak postupovat dál.

Začne hrát nová píseň, známá slova, ale ten hlas, co je zpívá, je jiný.

„Jolene od Raye LaMontagne?“ zeptám se toho velmi vážného muže, který sedí naproti mně, tak intenzivního, že ho sotva poznávám.

Jeho pohled je samé horko a hřích. Takovým tím dobrým způsobem, tím druhem, který slibuje, že mě udrží vzhůru celou noc a budu toužit po přídavku. Sklouznu očima po rušné jídelně.

„Tahle verze je od Erica Churche… miluju tuhle píseň,“ řekne tiše. To mě přiměje se na něj podívat. Na pažích mi vyskočí husí kůže a míří až k zadní části mého krku.

On nejdřív odvrátí pohled k tanečnímu parketu a já ho následuju. Několik párů se vzájemně drží, jemně se hýbou do hudby, žádná minulost nebo současnost – jsou ztraceni v této jedné dokonalé chvíli.

„Chceš si zatančit?“

On nemrkne. Nezopakuje to. Prostě na mě čeká, oči plné citu zaměřené na mě, jako bych byla vším, co existuje.

„Já… víš, že netančím.“

Zvedne jednu stranu úst. „Je to opravdu snadné. Pohybuješ nohama tam a zpátky.“

„Nebuď hloupý. Chci říct, že v tom nejsem dobrá.“

On zúží oči, v koutcích očí se mu objeví vrásky, jako se to děje vždycky, když se snaží nesmát nebo neusmívat. Což je skoro pořád. O vteřinu později zjihnou.

Vstane od stolu a natáhne ruku. Bez váhání ji přijmu a on mě zvedne, hladce nás směruje mezi stoly a číšníky.

Na muže jeho rozměrů je neskutečně koordinovaný. Nepřekvapuje mě, že si z toho udělal své živobytí. Tady se samozřejmě zrodí celý zástup chlípných myšlenek o tom, co dalšího může dělat se vším tím přirozeným talentem.

Doprovodí mě na taneční parket, přistoupí blíž, dost blízko na to, že musím zaklonit hlavu, abych se na něj mohla dívat – i když mám podpatky.

Nejsem si jistá, jak dlouho tam stojíme, aniž bychom se pohnuli, držíme se za ruce a zíráme na sebe. To, o čem vím, je vlna nezkažené radosti, která se ve mně zvedá.

„Když budeš mít pochybnosti, opři se o mě.“ Hlas má ztěžklý emocemi, chrapot je výraznější. „Já se postarám o zbytek.“

Než se můžu začít vymlouvat, rozprostře se kolem mě jeho teplo a síla. Jedna velká ruka na spodní části mých zad. Druhá si mi zakryje ruku a přitiskne si ji na srdce. Skloní hlavu, své rty má u mého ucha, a já zatajím dech.

„Nevěděl jsem, že to bude takový pocit,“ zamumlá, na každé slabice visí čirá touha.

Přestanu si sarkasticky říkat, že bych tohle, ať už je to cokoli, měla přestat podporovat. Nikdy jsem se necítila líp. Jsem tak unavená popíráním sebe, protože možná skončím raněná. Raněná budu tak či tak. Měla bych si tu jízdu užít.

„Jaký?“ Jsem bez dechu, sotva to vyslovím.

S vážným výrazem si dá na čas, než odpoví. „Dokonalý v mém objetí.“

Tohle není jedna z jeho mimovolných hlášek, a já na to nemám žádnou elegantní odpověď, jen mi v krku uvízne hrouda a v hrudi těžká bolest, a svět se nekontrolovatelně točí.

Opřu se o něj, obalím mu ruce kolem pasu. Eric Church zpívá a my se kolébáme, tělo na tělo, moje hlava na jeho srdci. Na jeho překrásném srdci. Cítím, jak mi pod tváří silně buší. Opřu se o něj, nechám se vést – tohle je snadné.

On mi zvedne bradu.

„Na prvním rande se nelíbám,“ řekne s jasnou tváří. „Ale kvůli tobě udělám výjimku, maličká.“ Začne sklánět rty a já s třepotáním zavřu oči v dychtivém očekáváním.

„No, jestlipak to není marnotratný syn,“ promluví pomalu s těžkým místním akcentem nějaká žena za mnou.

Ten muž, který mě ještě před vteřinou objímal a byl samá jemnost, ztuhne a zchladne mi v náručí jako ledová socha. Otevřu oči a Dane se narovná do své plné výšky, střelí po té ženě, která promluvila, takovým dostatečně nespokojeným pohledem, aby z toho zkameněla.

Podívám se přes rameno, kde ji najdu stát na tanečním parketu a ona je vyloženě nádherná. Dlouhé kaštanové vlasy, velké modré oči, vysoká a hubená jako anglický chrt s velkými prsy. Každý rys její tváře je dokonalý. Nálada mi klesne tak tvrdě a rychle, až je úplně pohřbená.

Ona zvedne hlavu a otevřeně mě zkoumá, nevýraznýma očima klouže od hlavy k patě. Už jsem taky jako socha. Při její podrobné prohlídce cítím, jak se mi každou vteřinu zvětšují vlasy a s nimi i můj zadek, zečtyřnásobil svou šířku.

Nikdy v životě jsem netoužila po žehličce víc, než teď a tiše proklínám vlasové bohy, kteří se rozhodli dát této ženě vodopád přirozeně výrazných, dokonale rovných vlasů a mi křoví.

Ani se neobtěžuje nasadit falešný úsměv, natáhne ke mně kostnatou ruku. „Jmenuju se Brand--“

Začne hrát Maren Morris a její I Wish I Was a přehluší cokoli, co chtěla říct.

„Ahoj Brendo, já jsem Stella.“ Krátce si s ní potřesu rukou a ona tu svou stáhne.

„Je to Brandee – s dvěma e,“ opraví.

Brandee s dvěma e nevypadá potěšená našim seznámením. Její pohled mě opustí a zaměří se přímo na svůj původní cíl.

„Nevěřila jsem, když Jodie volala a říkala, že jsi tady.“

„Věř,“ řekne ten kus ledu vedle mě.

Vezme mě za ruku a táhne mě pryč, zpátky ke stolu, kde najdeme připravené naše jídlo, menu šéfkuchaře, jehož vzhled je tak úžasný, že se mi sliny sbíhají jen při zběžném pohledu.

Naprosto nedotčená Daneovým chováním, nás Brandee následuje. Sedíme a Dane se okamžitě pustí do svého jídla, skloní hlavu a naštvaně jí.

Jako by to už tak nebylo dost trapné, ona momentálně stojí vedle stolu s rukama na bocích a její dlouhé růžové nehty klepou o opasek od Hermese.

Moje oči přeskakují tam a zpátky mezi Danem a Brandee. Nemusím být kongresový vyšetřovatel, aby mi došlo, že tohle byla kdysi jedna z jeho žen.

„Chceš se posadit?“ nabídku. Zdá se to zdvořilé.

„Ne!“ zakřičí Dane, zatímco Brandee odpoví, „To bych ráda.“

Ona vklouzne svým malým zadkem v džínách do boxu vedle Danea. On udělá podrážděný obličej, když je nucen se posunout, aby jí udělal místo. Pak, než se znovu ponoří do svého jídla, namíří svůj podrážděný obličej na mě, jako by mě vinil.

„Jak se má tvůj táta?“

Dane se otočí na Brandee s těžkým zamračením. „Musí to všichni vědět?“

„Ano.“

Zatímco oni se handrkují, já jím svou večeři. To není přesně to rande, v jaké jsem doufala.

„Je v pořádku,“ vyštěkne. Nikdy jsem ho neviděla takhle odměřeného. Netřeba říkat, že se vzbudila moje zvědavost.

Brandeeina pozornost se stočí zpátky ke mně. „Kdo jsi?“

Podívám se na Danea a najdu ho, jak na mě zírá. Tohle bude zajímavé. Když neodpovídám dostatečně rychle, Brandeeino soustředění predátora se vrátí k němu. V této chvíli se mi v krku dělá smyčka.

„Kdo je to?“

„Moje přítelkyně,“ řekne klidným hlasem, jeho oči jsou jemné a stále na mně. „Budeme mít dítě.“ Jeho rty se lehce zvednou. „Čekáme dítě.“ Jeho úsměv se rozšíří.

„Dítě?“ zopakuje Brandee, její dokonalé rysy se zmateně zkroutí.

„Jo,“ potvrdí s nespornou hrdostí v hlase.

A moje srdce klopýtne samo o sebe, zavrávorá a v pádu se zamiluje zase trochu víc do tohoto muže, do tohoto nečekaně nesobeckého, chytrého a zábavného muže.

Jak si to Brandee uvědomí, její tvář sklesne, její zářivé modré oči ztratí většinu své ostrosti.

„Řekni svému tátovi, že můj táta chce ten ranč pořád koupit.“

„Řeknu.“

Brandee na mě zamíří své zúžené oči. „Řekl ti, že jsme čekali dítě?“

A jen tak se moje hloupé, neohrabané srdce změní v kámen a rozpadne se pod tíhou zklamání, které cítím.

„Sakra!“ Daneův výbušný hlas mě donutí nadskočit, stříbrné příbory třísknou o stůl, jak do něj udeří nataženou dlaní.

„Čekali. Čekali jsme dítě a on mě donutil se ho zbavit,“ spěchá, aby mě informovala.

Bude mi zle. Asi vyzvracím ten plátek na víně s žampiony, který jsem před chvílí snědla.

„Omluvte mě.“ Rychle vyklouznu z boxu a běžím na dámy s rukou přes pusu.

„Stello!“

Ve stavu paniky otevřu dveře a stihnu to na toaletu akorát včas, jídlo, které šlo dolů pomalu, jde zpátky nahoru mnohem rychleji.

Dveře se rozletí podruhé a vejdou těžké mužské kroky. „Stello?“

„Nemůžete tu být,“ slyším, jak mu říká žena středního věku, která stojí u umyvadla, první žena v historii lidstva, která okamžitě neupadne do sexuálně neovladatelného transu při pohledu na Velkého Danea Wyldera.

„Stello.“ Jeho hlas je jemný a sladký. Jeho velká ruka mi jemně klesne na záda a tře mě po páteři. Chytne mi vlasy a drží mi je od tváře, zatímco já dál zvracím. „Podám ti papírový ručník.“

O chvilku později mi jeden vtiskne do ruky. Otřu si ústa a začnu brečet. A ne žádné malé, jemné slzy. Vůbec. Mluvím o pláči, kdy se spustí stavidla. Hrozný brek. Brečím jako by mi někdo vyrval srdce. Brečím, jako by mi někdo řekl, že návratnost mých investic byla jen dvě procenta ročně.

Tohle je všechno, čeho se bojím. Nemůžu být jako má matka, toužit po muži, který v prvé řadě nikdy nebyl můj, což mi budou neustále připomínat ženy, které měl a ženy, které možná bude chtít v budoucnu. Takhle žít nemůžu.

Dane mě sbalí do náruče a pevně mě drží, šeptá mi otřepané fráze, slova, kterým nerozumím, líbá mě na vrch hlavy, na lasturku mého ucha, na moje uslzené tváře.

Měla bych ho zastavit, odstrčit ho, ale nezvládnu to. Jsem v jeho pažích jako bez kostí a nadmíru vyčerpaná, nakloním se a nechám ho, aby mě nesl.

„Pojďme domů.“

„Počkej,“ zaskřehotám.

Odtrhnu se a dojdu ke dřezu, šplíchnu si na obličej vodu a vypláchnu si ústa. Ani slovo troska mě zdaleka nevystihuje.

V zrcadle se naše oči uzamknou a je v nich všechno, spousta emocí, které se mu otevřeně zračí ve tváři. Vina, obavy a rozpaky jsou jen některými z nich.

„Jsem v pořádku,“ řeknu mu. Jsem připravená to zopakovat tisíckrát, pokud je to cena toho, abych ty obavy smetla.

On mě ignoruje, zahákne mi paži pod kolena a úplně bez námahy mě zvedne. Já se ho automaticky chytím kolem krku.

„Můžu chodit, Dane.“

Chvatně odcházíme, Dane nikomu nedovolí ani pohled navíc. Ale právě v kontrastu s tím se okamžitě stáváme objektem zájmu všech.

Brandee je opřená o bar a mluví s jinou ženou. Jejich zkoumavé pohledy nás stopují přes místnost. Nepochybně mluví o mě, o tom, jaká jsem prvotřídní naivka.

„A co Nyla? Nerozloučili jsme se.“

Dane upevní svůj stisk. „Zavolám později.“ Jak mě nese kolem baru, spatří nás Noah a zamračí se.

„Řekni Nyle, že jsme museli odejít.“

Noah odpoví odměřeným přikývnutím, jeho tvrdé oči jsou zúžené obavami.

Venku můj žaludek uklidní čerstvý vzduch, ta nevolnost nějakým způsobem vyprchá. Dane mě postaví na nohy, zatímco odemyká pick-up, a pak mě posadí dovnitř. Stoupne si mi mezi nohy, svýma velkýma rukama vezme můj obličej a donutí mě setkat se s jeho zkoumavým pohledem.

„Ona lže.“

„Je mi to jedno,“ štěknu zpátky a zatřesu hlavou.

„Lže a já ti všechno vysvětlím, až se dostaneme domů.“

„Je mi to jedno, Dane! Tvůj osobní život není moje věc.“

„Kravina.“

On sklopí své dlouhé řasy. V jeho zlatem posetých očích vidím hořet touhu a vášeň. Nepochybuju o tom, že mě chce. Otázkou je, na jak dlouho? Jeho soustředění těká mezi mýma očima a mými rty. A pak to udělá, skloní své rty na moje a jemně, něžně, ostýchavě mě políbí.

Odstrčím ho a on zvedne hlavu, má ztěžklá víčka, ospalý pohled.

„Právě jsem zvracela.“

Nato se on usměje, jedním ze svých křivých úsměvů a moje osamělé srdce taje. „Stelo,“ mumlá, jako by to byl výraz obdivu, jeho oblíbené anglické slovo – nebo v jakémkoli jiném jazyce pro ten účel.

Znovu pomalu skloní hlavu a nepřestane, dokud se naše ústa nesetkají. Tohle není vůbec jako ten polibek v kuchyni. Ten byl decimující. Trestající. Tenhle je něžný a upřímný, neposkvrněný jinými motivy.

Tohle je polibek kvůli polibku.

Mám pocit, jako by všechno vedlo k této chvíli, k této strašlivé, překrásné, nedokonalé chvíli. A když zavřu oči, stane se něco kouzelného—

Když mi bylo devět, viděla jsem poprvé Šípkovou Růženku a vůbec mě to neohromilo. Proč by chtěla být Růženka políbená? Nechápala jsem to. Myslela jsem, že je to odporné. Pamatuju si, jak jsem se na to ptala matky.

„Protože se správným mužem,“ vysvětlovala. „Se cítíš tak šťastná, že můžeš létat, a když zavřeš oči, můžeš vyletět až ke hvězdám.“

Samozřejmě to všechno říkala španělsky. O několik let později, v pokročilém věku patnácti let, jsem dostala svou první pusu od Joeyho Finnegana v odvážné hře vadí nevadí. Vše, co jsem cítila, bylo slizké, mokré klouzání, a vše, co jsem viděla, byly beďary s bílými tečkami u jeho nosu.

Ale teď… teď vše, co vidím, jsou hvězdy. Exploze hvězd. Kam se hrabe supernova ve srovnání s polibkem Danea Wyldera.