BM - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Třetí den čekání na Danea a Leviho, až se vrátí z „opravy plotu“ nebo krmení dobytka nebo čehokoli, co znamená se umazat a zpotit, jsem připravená na změnu – nebo začnu pít velké množství alkoholu. Beru cokoli.

Nejsem zvyklá vysedávat, lelkovat. Dobře jsem využila Daneův laptop. Každopádně na tu vzdálenost od své kanceláře, kde se právě nacházím, se takto dá udělat jen určité množství práce. Ira je neskutečně chápavý jako vždycky. I Missy už je z mých návštěv unavená.

Pan Wylder, přeřazený kvůli svému infarktu do statusu ozdoby verandy, je taky nervózní. Oba jsme workoholici, takže jsme v našem společném utrpení našli útěchu.

Je šest večer, když vidím ty dva muže přijíždět. Daneovo tričko mu visí přes rameno a jeho nahou hruď pokrývá pot… a má slaměný kovbojský klobouk.

Se svou volnou chůzí a očima ukrytýma pod kloboukem, mi připomíná striptéra. Ten správný druh. Ne takový, jakého měla Tina na své rozlučce se svobodou. Na ty chlapy jsem se sotva mohla podívat. Omlouvám se, ale když vám cizinec krouží zpocenými koulemi u tváře, zatímco má tyrkysová tanga, není to podle mě sexy. Ale tenhle chlap… toho sleduju se zatajeným dechem.

Mám si vybrat z obdivování jeho lesknoucí se hrudi, nebo břišních svalů, které vypadají jako vytesané dlátem, nebo možná proužek chloupků, které mizí za jeho nízce posazenými džíny? Výběr je pestrý.

Čím blíž se dostane, tím víc stoupá má tělesná teplota. Setřu si zadní stranou svého zápěstí krůpěje potu z čela, jako bych zírala na svou vlastní rančerskou verzi Jihu proti Severu.

Už už se skoro samovolně vznítím a to ten muž ještě nestojí ani v mém dosahu. Co by se stalo, kdyby se mě vlastně dotknul? Tímhle tempem bych pravděpodobně padla mrtvá k zemi.

Tohle se nemůže dít. Ne s tímhle mužem. Ne, když jsem strávila lepší část svého života pokusy se těmto nástrahám vyhnout. Moje mysl neustále vykřikuje Zakázaný! Zakázaný! Vycouvej od toho svalovce! Zatímco můj zbytek silně nesouhlasí.

Potřebujeme prostor – hodně prostoru. „Nechcete jít dnes večer někdo ven?“ Netuším, odkud to přišlo, ale najednou se rozhodnu, že je to brilantní nápad.

„Jo, jasně,“ odpoví Levi, zatímco Dane řekne, „Ne, kruci.“

Uleví se mi, že ho slyším říct ne. Ta moje část, která se tak zahřívá a je z něj rozrušená, se zvětšuje, dožaduje se něčeho víc každou minutu, kterou v jeho přítomnosti strávím.

„Nebude ti vadit vzít mě s sebou, Levi?“

Leviho úsměv jeho okamžitý a kapičku příliš nadšený. „Vzít ven krásnou ženu? Ne, definitivně mi to nevadí.“

Dane se na Leviho zamračí, a poškrábe se vzadu na krku. „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Ve tvém stavu?“

„V mém stavu? Naposledy, co jsem to kontrolovala, nebylo těhotenství nakažlivé. A jestli se nedostanu ven, zblázním se. Tvůj otec chodí spát brzy a ty pořád cvičíš--“

Každý den od doby, co se nastěhoval do mého pokoje, začal úplně nový stereotyp. On celé dny pracuje, dát si sprchu a jíme večeři. Pak se jdu připravit do postele, a on jde do domácí posilovny a cvičí.

Někdy kolem půlnoci ho slýchávám přijít, zatímco předstírám, že spím. Jsem notoricky lehký spáč; není možnost, že bych nezaregistrovala, jak mi do postele vleze sto pěti kilový obr, bez ohledu na to, jak velká je postel.

Nejprve zůstává na svojí straně. Pak se kousek po kousku přisouvá blíž a blíž, dokud není jeho tělo natěsnané u mě, mezi námi je sotva nějaký vzduch, zatímco já pokračuju v předstírání spánku.

Směšné je, že on vlastně věří tomu, že můžu spát, i když se postel prohne, vyzařující teplo z jeho těla se mi propaluje do zad a jeho péro – vždycky tvrdé – se mi tře o zadek.

Myslí si, že to dokážu zaspat? Dokázal by mě takhle probudit, i kdybych byla na přístrojích.

O deset minut později hluboce oddechuje, zní to, jako že spí. Kupodivu chvilku na to usnu taky. Každopádně se každé ráno budím v prázdné posteli a my oba předstíráme, že se to nikdy nestalo.

„Nechápu to. Nemáte během dne dostatek fyzické zátěže, která vás utahá?“ zeptám se se zmateným údivem.

Daneova tvář udělá něco zvláštního, něco, co nemůžu rozluštit. Levi se zakření. Což u mě vzbudí podezření. Jako by na můj účet měli nějaký soukromý vtip.

„Musím se umýt. Stello, co kdybych jeli za hodinu?“

„To zní skvěle. Díky, Levi.“

S tím vejde dovnitř, nechá nás stát na verandě, zíráme na sebe, a Dane se pořád mračí.

„Nepůjdeš.“

Musela jsem ho špatně slyšet. Nemohl mi nic nařídit. „Chceš jít do sprchy jako první?“ zeptám se, když se otočím a vejdu zpátky do domu.

„Slyšela jsi, co jsem řekl?“ prakticky zakřičí.

Krev se mi začne pěnit. „Hodlám ti udělat laskavost a předstírat, že neslyšela.“

Je mi rychle v patách, když vejdu do ložnice, kterou teď sdílíme. Dveře se s třísknutím zavřou. Pokračuju do koupelny, zatavím se a otočím, očekávám hádku, která vím, že přijde.

Pár centimetrů od mé tváře stojí zeď zlaté pokožky… bez trička. Co se to pro všechno na světě stalo tomu jeho tričku v době, kdy jsme sem vešli? S rukama založenýma na hrudi má tvrdohlavý výraz, který dává dokonalý smysl, protože se chová jako blb.

Udělám krok dozadu do koupelny, a on zachytí rukou dveře, aby se nezavřely. Všechno na něm říká, že se chce hádat. Čas odvrátit pozornost.

„Nemáš žádná tetování, co?“ nonšalantně se zeptám.

„V žádném případě.“ Opře svou svalnatou paži o rám dveří.

Jestli pro mě tohle není výzva k tomu, abych protočila oči, tak už nevím co. „Myslela jsem, že to dneska mají všichni chlapi.“

„Zaprvé, drahoušku, neznesvětím tohle umělecké dílo tetováním.“ Ta nesmyslnost tohoto prohlášení mě nutí skousnout spodní ret, abych udržela výbuch smíchu. „A zadruhé, kdo jsou všichni chlapi?“

„To neřeš,“ zamumlám, nechám ho, abych mohla zapnout sprchu. „Můžeš odejít? Musím se připravit.“

Ticho, tolik ticha, až se podívám za sebe, jestli už je pryč. Není.

„Chceš ohrozit to těhotenství?“

„Přestaň být tak dramatický.“

„Nejsem dramatický!“

„Jasně, že nejsi.“ Těžký sarkasmus. Tohle představení začíná soupeřit s Elizabeth Berkley v Showgirls.

Dojdu k němu a zatlačím ho do hrudi, jeho nahé hrudi. Do té, která je pod mýma rukama jako opravdový kámen. Až na to, že kámen není teplý a nehýbe se pod mým dotekem. Ze skály se mi nesbíhají sliny a nevíří mi v břiše. Skála mě nepřiměje chtít si kleknout… nahá.

Na vlasy mi dopadne jemný závan vzduchu. Strčím ho do hrudi a Dane prudce vydechne, ustoupí zpátky. Než může cokoli říct, zavřu dveře, srdce mi divoce buší.

Potřebujeme prostor. Já potřebuju studenou sprchu – to je vizitka – nic, než studená sprcha nepomůže.

O dvacet minut později jsem oblečená v džínech, černém hedvábném topu s dlouhými rukávy, v takovém, který je těsnější, než obvykle, protože mi porostla prsa. A podpatky. Nezapomeňme na podpatky.

Nějak jsem zvládla zkrotit své vlasy do jemných vln; opravdový úspěch v mé knize. Dnes večer se poprvé po letech starám o to, jak vypadám.

Můj vzhled nebyl dlouhou dobu prioritou. Pracovat v prostředí, kde je většina mých kolegů mužského pohlaví, by ode mě bylo buď hloupé, nebo naivní předstírat, že to, jak se prezentuju, by prošlo bez povšimnutí.

Ze začátku jsem slýchala sexistické poznámky. Viděla jsem chlípné pohledy. Ale musela jsem si vybojovat jiné bitvy. Ty bitvy chudoby, masivních studentských půjček, které jsem musela vrátit, a také jsem musela dokázat svou platnost ve firmě. Tak jsem si vybrala se skrýt ve svých neforemných kostýmcích. Přesto to byla vždycky moje volba.

Vejdu do obýváku a dostanu tři velmi různé reakce. Levi se strašně zakření. Bill se láskyplně usměje. Dane s našpulenou tváří vypadá, jako bych ho kopla do koulí.

„Takhle ven nepůjdeš,“ řekne se svou hráčskou tváří.

Nemám sklony k výbuchům hněvu. Mysleli byste si, že když jsem napůl Kubánka a napůl Irka, měla bych být výbušná a temperamentní a přesto nejsem. Ani trochu.

Podle mě je to jen snůška keců. V každé kultuře jsou horkokrevní a naopak chladní lidé. A to málo, co jsem možná měla, bylo snadno uhašeno, když jsem začala pracovat u Goldmana Sachse. Pokud je jedna věc, kterou se jako obchodník musíte naučit, je to kontrola vašich emocí.

Ale na tohle by mě nemohl připravit všechen trénink na světě. Zhluboka se nadechnu. Jinak po něm možná něco hodím.

„Ano, půjdu,“ řeknu tak jemně, jak to jde. Tohle primitivní chování mě začíná unavovat. Je mi jedno, jakou lež podstrčil svému otci, s tímhle se nesmířím.

Můj pohled zběžně posoudí jeho pokrčené šedé tričko a ošoupané džíny. „Hádám, že nejdeš. Levi, jsi připraven?“

„Jako moje žena bys měla respektovat moje přání.“

V hlavě mi vybuchne miniaturní jaderná exploze. Můj vztek je okamžitý. Jeho žena? Nemá z celodenní práce venku úpal?

Krátce mrknu na Billa a najdu ho, jak si oprašuje z džínů smítka. Mám podezření, že na džínách žádná smítka nemá.

„Dávám ti přesně jednu minutu, abys to vzal zpátky,“ řeknu mu tiše.

Dane na mě zúží oči. Najednou se zvedne z gauče, zamíří ke skříni a vytáhne kšiltovku Gladiátorů.

„Fajn. Jdu s vámi.“ Narazí si kšiltovku na hlavu, a kšilt si stáhne až do očí.

To je radosti.

„Dělej, co musíš,“ odpovím a jdu ke dveřím, Levi jde přede mnou.

O deset minut později míříme po dálnici, Levi na sedadle řidiče a ten trouba vzadu, ruce zkřížené na protest, že byl posazen zrovna tam.

„Kam jedeme?“ zeptám se Leviho.

„Na místo jménem Rowdy´s. Mají tam živou taneční hudbu.“

„Absolutně ne. Do Rowdy´s nejedeme,“ přeruší ho někdo vzadu.

„To zní skvěle. Tak tedy Rowdy´s,“ řeknu, prakticky jsem radostí bez sebe, že bude večer zábava.

Po tom zapnu hudbu a Levi začne zpívat. Jeho hlas je sexy a procítěný, chraplavý a obalený smutkem, který mi rezonuje v kostech. Když si odmyslím pěknou tvář, tenhle hlas jednoho dne zlomí miliony srdcí. Jsem si tím jistá.

Parkoviště u Rowdy´s nacpané k prasknutí, malba kovboje jedoucího na býkovi zdobí přední část budovy, takové, které vypadá, jako by byla na přelomu století továrnou, pulzuje to tu energií. Neonový nápis vrhá ostré růžové světlo na všechno v jeho dosahu. Jsem tak nadšená, že tančím na sedadle.

V minutě, kdy Dane vystoupí z pick-upu, dá mi ruku na dolní část zad. Ten stálý tlak mě uzemní. Páteří se mi rozlévá teplo a postaví se mi chlupy.

Podívám se na něj, abych našla dvě ztěžklá víčka, jak mě sledují. Jeho výraz je nejprve stoický. Ale pak zvedne koutek jeho smyslných rtů malý úsměv a ty zeleno-zlaté oči možná taky hlasitě křičí, aniž by cokoli prozradily.

„Jste vy dva připravení, nebo tady budeme stát a dělat na sebe oči celý večer?“

Dane zpraží Leviho nesouhlasným pohledem a my všichni zamíříme ke dveřím. Uvnitř přes ten řevu davu a živé hudby sotva slyším své myšlenky.

„Věděl jsem, že to bude na hovno,“ slyším zabručet muže přilepeného k mému boku. Hodí mi kolem ramen ochrannou paži a přitáhne si mě blíž. Mysleli byste si, že podle jeho chování každá osoba, která kolem nás projde, představuje hrozbu a okamžité nebezpečí.

Levi ukáže k boxu v rohu místnosti. „Tenhle je rezervovaný pro nás.“

Vydáme se k našemu stolu, Dane je na mě navěšený. Stejně tak dobře bych ho mohla nést na zádech.

V boxu vedle našeho se smějí tři kovbojové v Leviho věku a dělají povyk. Vypadá to, jako by už chvilku slavili. Jejich stůl je plný lahví od piva a panáků. Jeden z nich mě spatří a s úsměvem mým směrem zvedne klobouk.

„Na koho se směješ?“

Dane nečeká na mou odpověď. Jeho pohled sklouzne na ty tři muže. Ten, který mě sledoval, se dál usmívá. Daneova paže mi těžce padne kolem ramen, zatímco střelí po tom usmívajícím se chudákovi nepříjemné zamračení.

„Chceš si zatančit?“ zeptá se Levi.

„Ne, nechce,“ odpoví ten neandrtálec sedící vedle mě. Začíná být neuvěřitelně těžké ignorovat jeho vylomeniny.

„Nevím, jak se to tancuje,“ přiznám, skenuju taneční parket. Páry se pohybují v nějakém druhu country stylu, tančí na opravdu dobrou cover verzi písně Lady Antebellum.

„Naučím tě to.“

Odstrčím stranou ten stejný unavený hlas, který slýchám celý život a který mi říká, že ze sebe udělám blázna. Nemusím být dokonalá. Ne dnes večer. Je mi třiatřicet a nevím, co je to zábava. Je nejvyšší čas to napravit.

„Okay, nejdřív si ale odskočím na dámy.“

Na druhé straně místnosti ukazují správný směrem trendy klasické neonové značky. Jakmile se tam dostanu a vykonám, co je třeba, nanesu si na rty víc lesku, a škodolibě se připravím na to, jak ze sebe udělám na tanečním parketu blázna. Všechno jde skvěle.

Problém se ukáže hned, jakmile vylezu z toalet. Najdu tam pana Městského Kovboje z boxu vedle našeho, jak se opírá o stěnu, palce má zaháknuté ve svém opracovaném opasku, na tváři má jednoznačně šibalský úšklebek.

„Čau.“

„Čauky,“ odpovím, najednou nesvá.

„Je to tvůj přítel?“ Tenhle nechodí kolem horké kaše.

„Ne,“ odpovím upřímně.

„Nevypadá to tak.“ Usměje se Městský Kovboj ještě víc.

„Hej,“ ozve se za mnou jemný výkřik. Nad davem se tyčí a prodírá se naštvaný obr. Lidé se mu vyhýbají, jak Dane rychle zkracuje vzdálenost mezi námi. Okamžitý poplach, Městský Kovboj skončí se svým líným šarmantním chováním a odstrčí se od stěny.

„Odpal,“ je namířeno na kovboje, který je o dobrých pět centimetrů a 23 kilo menší. Daneův hlas je nízký a naštvaný, protkaný slibem násilí. I já mám husí kůži, a to nejsem ta ohrožená.

Městský Kovboj váhá jen chvilku, než se rozhodne, že je se mnou víc problémů, než za jaké stojím. Potichu se vytratí, a potom na mě pokrčí rameny. Pravděpodobně je to nejlepší.

„Co máš za problém? Vážně? Cítíš se na omdlení? Máš úpal? Protože to by byl legitimní důvod pro hovadiny, které děláš od doby, co jsme vešli. Jinak jsi prostě blb.“ Vyřídím se kolem něj, spěchám, abych se dostala zpátky k Levimu a přijmu jeho nabídku.

Nějaká cizí chlapská prasečí hlava nebude strkat do mého syna. Jestli se někomu dostane té pocty, budu to já.“

Mé nohy zastaví tak náhle, až se skoro převrátím.

Prasečí hlava? Ten muž přišel o celý svůj rozum. A už i na veřejnosti. Otočím se a dám si chvíli, abych se posbírala, abych zklidnila to neobvyklé vzplanutí zuřivosti, které se mu povedlo u mě vyvolat. Myslela jsem, že je to nemožné, a přesto tu stojím a vaří se mi krev.

„Nemám tušení, odkud pochází tohle nepřátelství. Ale navrhuju, abys šel domů a vyspal se z toho.“

„Chceš sex. Já ti rád vypomůžu.“

Vypomůže? Jako šukat ze soucitu? Dala jsem mu šanci, nakreslila hranici, a pěkně ho poprosila, aby ji nepřekračoval, a on ji pošlapal – spolu s mými city. Teď jsou shozené rukavice.

„Myslíš, že potřebuju tvou charitu? Nejsem tvůj typ, pamatuješ? Kterýkoli z těch tří chlápků u vedlejšího stolu by byl šťastný, aby mi mohl vypomoct.“

„Jen přes mou mrtvolu,“ zamumlá, stoupne si za mě a efektivně mi odřízne jakoukoli šanci k útěku.

„To se dá zařídit,“ drtím mezi zuby, jak ucuknu doleva. On mě zablokuje. „Běž mi z cesty, Dane.“

Jeho výraz se změní z frustrace, bolesti, pak k naštvání tak rychle, že sotva držím krok. On s něčím bojuje, a já nemůžu ani za boha zjistit, co to je.

„Stell… já…“ Sundá si svoji kšiltovku a projede si rukou vlasy, skousne si spodní ret. „Dovol mi vzít tě domů.

„Ježíši Kriste, přišla jsem, abych se trochu pobavila! Tohle ti bude znít jako cizí pojem, ale moc jsem toho v životě nezažila. Dovolíš mi jen trochu zábavy? Nemyslím si, že žádám mnoho.“

Svěsí ramena a konečně ustoupí stranou. Já projdu bez ohlédnutí. Zdravý rozum mi říká, že tohle není konec.