BM - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dane

V noci jsem ani oka nezamhouřil. Ne, že bych začal být velkým spáčem. Každopádně včera v noci to bylo zvláště bolestné. Několikahodinové zírání do stropu mě dostalo do nálady na hovno. A ani to není kvůli infarktu mého otce.

Zdá se, že se zlepšuje, díky Bohu. Volala jsem do nemocnice o půl páté ráno a slyšel jsem ho, jak se hádá se sestřičkou kvůli svému katetru; bylo mi té ubohé ženy líto.

Ne, oka jsem nezamhouřil kvůli malé ženě s velkýma modro-zelenýma očima. Vím, že bych na ni neměl být naštvaný. Kruci, já jsem ten, který přikrášlil ten počet žen, se kterými jsem v minulosti spal. Ta skutečnost, že tomu věří, mě natolik srala, že mě udržela vzhůru celou noc.

Nespím s kdekým. Kruci, měla by mě už znát lépe. Neříkám, že jsem svatý. Kdysi jsem to dělal. To přiznávám. Ve dvaceti, když jsem byl poprvé draftován. Ale ne teď – už dlouho ne. Ne po tom, co jsem překročil třicítku a uvědomil si, že potřebuju odpočívat a uzdravit se víc, než se potřebuju dostat do nějaké cizinky, která se nestará o to, že musím se svým tělem zacházet opatrně, že bych neměl podstupovat ani to nejmenší riziko se svými koleny nebo rameny. Ne po přetržených předních a postranních křížových kolenních vazech a po tom strachu, že už možná nikdy nebudu hrát.

Faktem je, že jsem si nezašukal od doby, co jsem ji potkal. Musel jsem si ho vyhonit jednou včera večer a dvakrát dnes ráno. V posledních třech měsících masturbuju víc, než jsem to dělával v šestnácti. Tehdy jsem viděl víc akce, než teď, to je zatraceně jasné.

Což je pravděpodobně další důvod, proč jsem v noci nemohl spát. V zájmu mého duševního zdraví bych to měl pravděpodobně rychle vyřešit. Až na to – a to je ta problematická část – moje péro začalo upřednostňovat ženu, která spí ve druhé části domu. Ta myšlenka, že bych byl s někým jiným způsobí, že se zcvrkne a ukryje se, a to se mu nepodobá.

Otevřu dveře její ložnice a najdu ji v hlubokém spánku. Typické. Není ze mě celá říčná. Jsem pravděpodobně ten poslední muž na zemi, který by ji přitahoval.

Vadí mi, že se víc zajímá o to, co si bude naše dítě za patnáct let myslet o tom, že dělám společnost jiné ženě? Jo, je sakra jasné, že vadí. Vadí mi, že se Stella nestará o to, s kým spím, pokud to není ona.

Vejdu do ložnice a ona se posadí na posteli, přistihne mě nepřipraveného. Její vlasy jsou v jednom velkém chumlu, visícím ze strany dolů. S těmi rozcuchanými vlasy, bez make-upu a bez oblečení od návrháře – ona je tou nejhezčí ženou, jakou jsem kdy viděl.

Prohlíží si mě sotva otevřenýma očima. Netrvá jí dlouho zaostřit na tác s jídlem, který držím.

„Ahoj.“ Její hlas je chraplavý, hlubší, než obvykle – ten druh hlasu, který vítá milence. Moje péro začne reagovat a já se musím kousnout zevnitř do tváře, abych se rozptýlil. Zatracená otrava.

„Mířím do nemocnice.“

„Udělal jsi snídani?“

„Včera večer jsi nejedla.“ Prohlédne si skladbu jídla. Nahlas jí zakručí v břiše a my oba se usmějeme. „Právě včas.“

„Nevěděla jsem, že umíš vařit. To vypadá moc dobře.“ Ten úsměv ji sklouzne z tváře, a zbledne. „Až na to, že je mi zle.“

Čekáme dítě. Zasáhne mě to zboku, trochu mě to vyvede z míry. Se vším, co se stalo s mým otcem, se to dítě ztratilo v chaosu.

„Dane?“

„Můžu něco udělat? Obstarat něco, aby ses cítila lépe? Zvracela jsi?“

„Ne,“ řekne mi s malým úsměvem. Skoro okamžitě se to změní v zamračení, pohne rukou, aby si zakryla břicho. „Možná toust pomůže.“ Vezme si z tácu plátek. „Nechci tě tu zdržovat. Vezmu si do nemocnice taxi hned, jak se osprchuju.“ Udělá obličej, když pomalu žvýká.

Mé oči jí přejedou po tričku přes kopečky jejich prsou a zastaví se. Svatá matko boží, její bradavky trčí přes látku s nápisem. Všechna krev z mého mozku kvapně spěchá k mému péru. Jsem tak vyvedený z míry z těch úžasných bradavek, že mi chvíli trvá, než zpracuju, co se na tom tričku píše.

Ušetři koně, zajezdi si na kovbojovi.

A je to. Není šance, že by si nevšimla mého péra, které na ni ukazuje jako zatracený kompas. Jsem tak tvrdý, až to bolí. „Pěkné tričko,“ zamumlám.

Strčí si do pusy poslední kousek toustu a založí si paže na hrudi. „Je to jediné, co měli ve velikosti XXL.“

Na jejich nacpaných tvářích se objeví dvě zářivě růžová místečka a já ji skoro políbím, teď a tady. Jakmile mě ten impulz zasáhne, začnu panikařit. „Musím jít. Levi tě odveze, až budeš připravená.“

Ona polkne. „Kdo je Levi?“ zeptá se, vezme si z tácu další plátek toustu.

„Můj bratr.“

„Ty máš bratra?!“ vykřikne, pravděpodobně v šoku z toho, že jejímu průzkumu tahle novinka unikla. Její výraz mě nutí se smát. Vždycky se na ni můžu spolehnout, že to udělá.

„Máme jinou matku – dlouhý příběh. Žije tady, pomáhá s řízením ranče, trénuje problematické koně.“

„Nechci být přítěží. Pokud má moc práce--“

„Sněz svou snídani,“ řeknu, přeruším tak další debatu. „Nikdy jsem nepotkal tvrdohlavější ženu. Uvidíme se později.“

„Fajn,“ zamumlá s pusou plnou toustu.

Vstanu k odchodu, odvrátím se, aby nemohla vidět moje péro, jak ukazuje jejím směrem.

„Dane--“

Má svou malou ruku na mém předloktí, křehké prsty obalené kolem rukávu mé košile a první věc, která mě napadne je, že se mi tam líbí. Patří tam.

Nebyl jsem si jistý, co si myslet, když se dobrovolně nabídla, že půjde se mnou. Stella je přísně městský typ – jak sama přiznala. Čekal jsem, že to bude nepříjemné. Čekal jsem, že to tu zorganizuje, jako to dělá doma. Ale hádám, že tohle se taky pozvolna mění. A vidět ji tu v této posteli, ospalou a uvolněnou, na tom není vůbec nic divného. Zapadla sem.

„Jo,“ zamumlám po tom, co si pročistím krk. Očima sklouznu zpátky k její tváři. Ona se usměje, její soustředění se přesouvá mezi mnou a zbytkem jídla na tácu.

„Je to od tebe opravdu milé. Děkuji.“

Neodvážím se promluvit. Vše, na co se zmůžu, je přikývnutí, protože jsem jedno špatné rozhodnutí od toho, že mezi námi uzavřu tu vzdálenost, zabořím jí ruce do těch hustých hnědých vlasů, a zalehnu ji. A ona nemá tušení, protože kdyby ano, pravděpodobně by už seděla v příštím letadle do New Yorku.

„Půjdu. Uvidíme se později.“ Potřebuju se odtud dostat, než udělám něco opravdu hloupého. Tohle není romantický útěk. Navzdory tomu, co jsem řekl svému otci a sestře, ona není moje přítelkyně. Je to matka mého dítěte. Nic víc. Potřebuju si to zapamatovat, než všechno zničím rozvíjejícími se city.

Ale kruci, něco k ní cítím.

Stella

Oklahoma je obyčejná. Přinejmenším tahle část Oklahomy. Ne ve smyslu nudná, že tady není nic k zhlédnutí. Je obyčejná takovým tím romantickým, působivým způsobem. Je to minimalistické, kam až oko dohlédne, se táhne obzor, naprostý opak New Yorku, kde je každý centimetr čtvereční vizuální škálou zvláštních tvarů a výrazných barev. Ani nemluvím o tom hluku.

Barva oblohy je tu taky výraznější, hlubší, táhnou se po ní kouřové bílé mraky. Vypadají, jako by byly ve vysokém rozlišení. Krajina je mírně zvlněná a žlutá. V dálce stojí několik těžebních věží, některé bez pohybu, některé se houpají, jak hledají černé zlato. Očekávala jsem jich tu víc.

„Jak dlouho pracuješ pro Wylderovy?“

Odvrátím oči od té syrové krásy venku za oknem, otočím se k syrové kráse, která sedí na sedadle řidiče pick-upu. Chci říct, to jako vážně? Musí tady být něco ve vodě.

Levi West je nemožně pěkný. Jako že pěkný, až čumíte, pěkný tím stylem, že vejdete do cesty jedoucímu autu, protože na něj zíráte. Dokonalý ze všech úhlů pohledu. Vysoké lícní kosti, plné rty. Hluboké olivové opálení, které zvýrazňuje jeho zářivé tmavě zelené oči, hnědé vlasy s blond konečky z práce na slunci.

Ďábel ve mně mi říká, že není tak pěkný jako Dane… ale možná je to jen moje hloupost.

Skoro jsem se ráno udusila tím suchým toustem, když jsem spatřila tu masivní erekci, která mu trčela z kalhot. Plíce mi vypověděly, doslova přestaly pracovat na celých šedesát vteřin, zatímco můj zbytek vzplál. To je jediný důvod, proč jsem byla uchráněna od záchvatu kašle.

Všechno tohle z pouhého pohledu na ni. Což se mnou pravděpodobně nemělo v prvé řadě co dělat, a souviselo to s mužskou přirozeností. Nepochybuju, že si všimnul těch krůpějí potu na mém čele – spolu s dalšími částmi těla, které se dožadovaly pozornosti.

Ruku na srdce, nikdy jsem nebyla v tomhle ohledu zvlášť odhodlaná. Sex je fajn a všechno, ale kdybych měla na vybranou mezi skvělou knihou a kyblíkem zmrzliny, nebo sexem… huh, to je těžká volba. Až na to, že poslední dobou je to vše, na co myslím.

Vše. Na. Co. Myslím.

Jako by se země najednou stal teenager. Nebo třiatřicetiletá žena, která prahne po sexu. A tyhle hříšné, hříšné myšlenky, o kterých jsem nevěděla, že je mám, jsou o jednom konkrétním muži.

„Od svých patnácti – zhruba dvanáct let.“

Leviho klidný hlas přeruší to bezcílné putování mé hříšné mysli. Mimochodem, nikdy předtím hříšná nebyla. Byla naprosto čistá, skutečně jsem na to byla hrdá. Žel bohu už není.

„Patnáct?“ konečně mi dojde jeho odpověď. „Není to protiprávní? Co řekli tví rodiče?“

„Svého otce neznám a moje matka byla ve vězení… když jsem poznal Danea, žil jsem na ulici.“

Říká to tak nenuceně, že mi chvíli trvá si uvědomit, že mi odpověděl upřímně. A když otočím hlavu, aby se na toho muže na sedadle řidiče podívala lépe. Klidné držení těla, líný úsměv – opravdový. V příběhu, který vypráví, není žádná bolest.

Ale moje hruď bolí. Ježíši, jak ta bolí. Potřebuju vědět víc, k čertu s taktem.

„Jak jste se potkali?“

On na mě krátce pohlédne, jeho tvář rozzáří široký bílý úsměv. Mějte slitování s ženskou populací.

„Chytil mě, jak jsem mu venku před klubem v Dallasu zkoušel ukrást auto.“

S každým slovem je ten příběh víc a víc zajímavější. Otočím se na sedadle, abych mu viděla do tváře, hladová po každém útržku, který mi je ochoten dát.

„Nechal tě zavřít?“

„Ne, madam,“ je jeho rychlá odpověď, jeho přízvuk je silný a linoucí se jako javorový sirup. „Vzal mě sem, dal mi místo, kde můžu žít a nabídl mi práci.“

„On tě unesl?!“ Musela jsem se přeslechnout.

„Nedal mi na výběr.“ Levi se jemně zakření. Z jeho výrazu soudím, že se utápí ve vzpomínkách. „Bylo to buď jít s ním, nebo zavolá policajty.“

Dane je o dobrých osm centimetrů vyšší, než Levi, a ačkoli je teď Levi svalnatý, nedá se to ani srovnat s Danem. V patnácti a bez správné výživy musel být Levi hubený jako lunt.

„Nebál ses?“

Jeho úsměv opadne. To ticho nese svou váhu. Když se znovu setkáme očima, je v nich moudrost, důkaz věcí, které zažil. Nepříjemných věcí. Mohla bych přísahat, že ta živá zelená barva trochu zeslábne.

„Tehdy jsem se bál neustále, takže v tom nebyl velký rozdíl.“

Představuju si to nejhorší. Nechci tlačit kvůli dalším detailům, protože to nezvládnu. Mám ucpaný krk, v očích mám slzy. Opakované polknutí nepomáhá. Otočím se a ukazováčkem si otřu koutky očí, ale neudělá to dobrotu; objevují se další a další.

„Bill mě naučil všechno, co znal o koních a zavedl mě do školy.“

Z okýnka spolujezdce na mě zírá drsný obzor. Jedna slza mi unikne, steče mi po tváři. Je to těmi hormony, řeknu si. Musí to tak být.

„Zní to tak, že jsou to dobří lidé.“ Můj hlas klesá, na konci věty je sotva slyšitelný.

„Ti nejlepší.“

O patnáct minut později zaparkuje pick-up na parkovišti u nemocnice. Levi jde vedle mě, udržuje svůj dlouhý krok, zatímco já se nejistě kymácím na svých podpatcích, jelikož mám pořád to oblečení ze včerejška.

Jakmile dojdeme na JIP, nechá mě, aby si promluvil se sestrou, která ho informuje, že pan Wylder byl přesunut na normální pokoj o dvoje dveře dál. Skvělá novinka. Jeho zdravotní stav se zlepšil. Infarkt, jak se zdá, nezpůsobil žádná velká poškození.

Pár kroků od nového pokoje pana Wyldera, se až do chodby rozléhá Daneův hlas, ačkoli se snaží tlumit zvuk a můžu říct, že to opravdu zkouší.

„Ne, tati. Ano, je tady, ale… nechci, abys měl jakékoli nápady. Ne, jsme… ano, jsme spolu, ale… ani to před ní nevytahuj. Ne… protože jsem to řekl--“

Leviho výraz je zvědavý, nakrčí obočí.

„Dej mi minutku a já jim povím, že jsi tu.“ S tím vejde do místnosti a nechá mě tam stát samotnou. O moment později vyjde Dane. Přejede mě pohledem od hlavy k patě.

„Čau,“ řekne s energickým úsměvem.

„Čau?“ Odpovím. Zní to trochu jako otázka, protože to je otázka. „Je všechno v pořádku?“ Nevím, o čem se svým otcem mluvil, ale podezírám ho, že to souvisí s tou lstí, kterou vymyslel.

Vejde do chodby, vezme mě za zápěstí a vede mě pryč. Nebo mě spíš táhne, aniž by se obtěžoval to vysvětlit. Po třech jeho dlouhonohých krocích jsme napůl cesty k hale, pryč z doslechu, se mnou, která se za ním vleče tak rychle, jak můžu na těchto život-ohrožujících podpatcích.

„Jeho infarkt byl slabší. Nepoškodilo mu to srdce. Nechají si ho tu další dvě noci – jako preventivní opatření. Vede si líp, než se čekalo.“

„Díky Bohu,“ odpovím, automaticky si přitisknu ruku na srdce a vydechnu úlevou. Vím, jak blízcí si jsou a jak se Dane bál, i když to neřekl.

„Ale…“

„Ale co?“ Soudě podle jeho chování, ať je to cokoli, je jasně vážné.

„Nemůžeme ho stresovat.“ Po čemž se na mě ostře zadívá.

„My?“ opakuju. „Jak bychom ho mohli vystresovat?“

„Vzal si do hlavy, že jsme spolu.“

„To proto, že jsi mu tam mu myšlenku nasadil.“

Má ruce na svých štíhlých bocích a zhluboka vydechne. „Stello--“ Je to mumlání, otázka, a hádka zároveň. Je to ta úzkostlivá potřeba, kterou slyším v jeho hlase, každopádně tohle mě přesvědčí, že nežertuje. Žádným způsobem nechci být já tou, která vystresuje toho muže, který bude jediným dědečkem mého dítěte, které kdy pozná.

„Co ode mě chceš?“

„Aby ses chovala, jako bychom byli spolu.“ Při mém kamenném výrazu pokračuje. „Jen na pár dní.“

„Fajn. Ale nesnáším lhaní. Měj to na paměti.“ Píchnu ho do hrudi, abych podtrhla svůj výrok a on automaticky obalí své prsty kolem mých. Jsou silné a mozolnaté a na chvilku vnímám jen tenhle pocit, to spojení mezi námi. Jako omráčená vyšplhám pohledem zpátky nahoru a najdu ho s jemným úsměvem.

„Mám,“ odpoví. Jeho hlas je tichý, protkaný chrapotem. Mezi námi se děje něco zvláštního. Pud sebezáchovy mi říká, abych to odsunula do pozadí, zatlačila to úplně do zadní části mysli, kde to nepůjde vidět.

„Nesnáším to. Takže už to nikdy nedělej. Ani mně, ani svému dítěti,“ mumlám, chycená smyslným pohledem, který na mě shlíží. Smyslný? Co to kruci?

Vezme můj prst a pomalu si ho položí na srdce. „Slibuji na svou čest.“ Jeho úsměv přeroste v maximální úšklebek. Díky Bohu to ve mně nakopne nějaký smysl.

„Dane,“ vypotím, vytrhnu své prsty z jeho jemného sevření.

„Slyším tě. Žádné lži, nikdy. Slibuju. Můžeme dovnitř? Celé ráno do mě klavíruje, že tě chce poznat.“

Dojdeme ke dveřím a já jsem najednou nervózní. Koneckonců je to jeho otec, muž, který bude stálou součástí života dítěte – tím pádem i mého – a chci udělat dobrý dojem… a mám na sobě pokrčené černé koktejlky a „ošukej mě“ podpatky, a to ještě není poledne. Podívejme se pravdě do očí, opravdu takové jsou a předstírat něco jiného by byla lež.

Vycítí mé zaváhání, Dane mě vezme za ruku a postrčí mě do místnosti.

Pan Wylder sedí v posteli, prsty si pročesává své stříbrné vlasy. Z toho gesta mi poskočí srdce. Pan Wylder je velký chlap, když ho porovnám s postelí. A pěkný. Má stříbrnou kozí bradku, která by nikomu jinému neslušela. Z nějakého důvodu ale jemu sluší.

Spatří mě a usměje se. Ten úsměv je široký a zářivý a tak moc mi připomene úsměv jeho syna, že zírám až příliš dlouho.

„Stello?“ Slyším říct Danea. Tohle mě vytrhne z mých úvah. Donutím se k úsměvu a vydám se k jeho posteli s nataženou rukou.

„Tak ráda vás poznávám, pane W--“ zbytek mého pozdravu zanikne, když mě pan Wylder chytí za ruku a vtáhne mě do velkého objetí. Pohltí mě solidní stěna svalů, tepla, a sotva patrný náznak dezinfekce.

„Říkej mi Bille. Rád tě poznávám, Stello. Jak se cítíš?“ Jeho hlas je hluboký, drsný a zvláštně utěšující. Uvolní své objetí a prohlédne si mě. Odtáhnu se a přejedu si rukama po šatech, najednou se cítím stydlivě a trapně, jako když mi bylo dvanáct. Něco na tom muži mě dostává. Rozhodnu se, že je to jeho vřelost. On ji vyzařuje.

„Já… cítím se dobře.“ A pak si vzpomenu, proč jsem tady. „Ale jak se cítíte vy?“

„Aww, cítím se skvěle,“ odpoví s velkým úsměvem.

Jo, správně. Znám ten typ – stoická tvář všeho a ničeho. Mohla by mu viset končetina a on by požádal o provázek a lepidlo.

„A teď ještě líp, když jste vy tři tady.“

„Nevíš, jak je mi to líto,“ řekne Levi odněkud zpoza mě.

Podívám se dozadu a najdu ho, jak sedí na opěrce židle s rukama překříženýma na hrudi, jeho kostkovanou košili napínají boule jeho bicepsů.

Je jasné, že se Levi cítí hrozně, že tu pro pana Wyldera nebyl. Znám jejich minulost, takže to dává smysl. Tihle dva jsou si blízcí. Možná bližší, než otec a syn.

„Máš život, který musíš žít, synu. Přestaň se za to omlouvat.“ Ačkoli je tón pana Wyldera káravý, to hubování doprovází jemný dotek.

Něco mi říká, že nic, co by se dalo říct, nezmírní tu vinu, kterou Levi cítí.

„Georgia chytí odpolední let ze San Diega,“ řekne Dane.

„Zavolej své sestře a řekni jí, že pokud nezůstane doma, můj krevní tlak vyletí až k zatracenému stropu. Navíc, vy dva nemusíte pospíchat zpátky do New Yorku, že?“ Tmavě modré oči pana Wyldera přeskakují mezi mnou a Danem. Když ani jeden z nás nepípne, pokračuje, „Nezabilo by vás, kdybyste se tu chvilku zdrželi.“

„Jo, můžeme zůstat,“ odpoví Dane, ta slova jsou nejistá a pečlivě volená.

Daneův nedefinovatelný výraz opatrně sjede ke mně a já mu vrátím úsměv, který je vynucený silou vůle. Cítím velkou, teplou ruku, která vezme tu mou a podívám se dolů, abych zjistila, že si propletl prosty s mými. Jeho opálená, moje bledá. Jsme naprosté opaky ve všech směrech.

„Zůstaneme rádi,“ dodám. Ať ta šaráda začne.

Bill dá ruce k sobě a promne je, gesto, které už mi mnohokrát předvedl jeho syn.

„Jsem rád, že jste to urovnali. Teď mě sakra vezmi odsud.“