BM - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

Udělám si na svém nepohodlném designérském gauči pohodlí s kouskem pizzy, když mi zazvoní telefon.

„Pojďme nakupovat,“ řekne ve vteřině, kdy to zvednu. Bez pozdravu. Nečeká, až ho pozdravím já. Když už teď Danea znám celkem dobře, není to návrh ani otázka.

Usměju se. Po malých dávkách – dostatečně malých na to, abych si jich sotva všimla, dokud nebylo pozdě – se mi zvládnul nacpat do života do toho bodu, že se teď usmívám až příliš často. Tohle je všemi způsoby špatné.

„Jak víš, že nemám práci?“ Je pátek, pozdě odpoledne. Nikdy nejsem v pátek odpoledne zaneprázdněná.

Během léta zavírá většina finančních firem brzy, něco po čtvrté, jelikož většina lidí z branže míří do Hamptons. Překlad: Jsem na gauči.

Něco ho onehdy vyděsilo. Vím, že jsem byla vyděšená. Ta společně sdílená chvíle byla příliš intenzivní a intimní a naprosto nevhodná. Což je pravděpodobně důvod, proč hned po tom vypadnul, přičemž si mumlal něco o tom, že potřebuje jít cvičit.

Cvičení? Po tom množství jídla? Nehádala jsem se. Zdálo se, že chce odejít a s pocitem, že jsem sama vyvedená z míry, se mi ulevilo, že šel.

„Máš?“

„Ne.“
„Tak pojďme nakupovat.“

„To je trochu předčasné, nemyslíš?“

„Budeme mít dítě. Možná ne hned, ale jedno mít budeme.“

Musím přiznat, že jeho nakažlivé nadšení pro tohle neexistující dítě na mě pomalu zabírá. Je příliš jednoduché, nechat se unést Daneovým optimismem – jednoduché a nebezpečné.

„Myslela jsem, že přináší smůlu, když se nakupuje výbavička předčasně.“

„To tak máte na Kubě? Protože jsem si celkem jistý, že moje sestra měla všechno přichystané, než měla své první dítě.“

„Ne, není to tak na Kubě. Je to moje věc. Nechci to zakřiknout.“

„Budu u tebe za dvacet minut.“

Přesně o dvacet minut později zazvoní zvonek. Zatracený Eddie. Je to fanatický fanoušek.

Třikrát jsem mu vysvětlovala, že je mi jedno, jestli se ukáže prezident Spojených Států, musí mi zavolat. Tehdy mě ujistil, že by nahoru prezidenta nikdy nepustil. Netřeba říkat, že ta konverzace neprobíhala tak, jak jsem plánovala.

Otevřu dveře muži, který na mě všetečně zírá. „Proč nejsi připravená? Blokuju dole další auta.“

„Jsme manželé padesát let nebo mi něco uniklo?“ Jeho vzezření modela kazí zamračení. „Měli tě ohlásit. Dej mi chvilku, vezmu si kabelku a brýle.“

Nechám ho stát u dveří, zatímco si beru ty zmíněné věci a vklouznu do svých žabek. Jakmile se vrátím, chytne mě za zápěstí a strká mě pryč z bytu.

„Co to děláš?“ ptám se muže, který mě táhne chodbou.

„Nedávám ti prostor k hádce, maličká. Pojďme.“ Brzy nato mě zavleče do jednoho z těch mega obchodů pro děti.

„Nikdy jsem nemusel ženu prosit, aby nakupovala,“ řekne, když tlačí obrovský vozík dvojnásobně velkou uličkou. „Co je to s tebou? Myslel jsem si, že holky milují utrácení.“

„Tahle holka ne,“ informuju ho, zatímco si prohlížím ten obscénně velký vozík. „Je velký jako vysokozdvižný vozík. Nikdo nepotřebuje tolik věcí.“

„Jdi do toho naplno, nebo jdi domů.“

„Půjdu domů, mockrát děkuju.“

Pak se zastaví a zírá na něco v regálu. „Drahoušku, co tohle? Potřebujeme…“ přimhouří oči na obrázek na krabici. Z místa, kde stojí, vidím, že drží odsávačku. „Co je to?“ řekne, podívá se na mě s výrazem čirého zděšení.

„Je to odsávačka. Odsaje mi to mléko z prsu, takže se může dát do lednice a později s ním nakrmit dítě, zatímco jsem v práci – nebo když bude s tebou.“

„Správně. Když bude dítě se mnou,“ zopakuje, na tváři má lehce zasněný pohled.

„A neříkej mi drahoušku, nejsem tvůj drahoušek, nebo tvoje zlatíčko. Jsem matka tvého dítěte.“

Okamžitě se jeho pozornost vrátí ke mně. V jeho tváři je neplecha, pohled, který už jsem se naučila dost dobře poznat.

„Chceš, abych ti říkal matko?“ Rty se mu zachvějí, jak se snaží potlačit něco, co je jistě další z jeho šibalských úšklebků. „Ujeté, ale líbí se mi to.“

Zatímco jsme na opačné straně uličky, projde mezi námi mladá žena – těhotná. Její oči prohlédnou Daneovo tělo odshora dolů. Ona se svůdně usměje. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Ale viděla jsem.

Ve vteřině, kdy přejde, se naše oči setkají, jeho výraz je dokonale plochý. Zatřesu hlavou a jdu dál uličkou.

„Mohl bych ti říkat Matko Draků. To by nebylo daleko od pravdy.“ Hodí mi svou těžkou paži kolem krku. Snažím se odtáhnout, ale on mě nenechá. „Bezpochyby bude každé moje dítě ďáblík.“ Tu poslední část zamumlá. Ale ne tak tiše, aby mi to uniklo.

„To je doufám jen žert.“

„Obávám se, že ne.“

„Vsadím se, že tvoje matka by mohla vyprávět,“ nonšalantně prohodím, mou pozornost náhle upoutá rozmanitý výběr dětských sedaček. Když mi urychleně neodpoví, ticho mě přiměje vzhlédnout. Všechny stopy humoru jsou pryč, jeho tvář je divně klidná. Tohle je muž, který není nikdy klidný, takže je to důvod k obavám. A pak si vzpomenu—

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku.“ Nechá mě jít si prohlédnout něco na další polici. „Přestal jsem se starat už dávno.“ Očima zůstává na cedulkách dětských nosítek, vyhýbá se mi. „Potřebujeme to?“

Je naprosto jasné, že se přes to zdaleka nedostal, ale nebudu mu odporovat. Nechám mu jeho iluze. Není na místě, abych trhala náplasti. Také to není poprvé, co použil zájmeno my.

Je na tom něco tak špatného a zároveň roztomilého. Moje pokusy to ignorovat rychle selhaly, a věřte mi, že jsem to zkoušela.

Můj mobil zazvoní a na obrazovce se rozsvítí jméno doktorky Elmendorfové. Stálý tep mého srdce se těžce rozběhne. Jsem tak vytřepaná, že to zapomenu zvednout, stojím tam paralyzovaná očekáváním, zatímco ten telefon pořád zvoní.

„Neměla bys to zvednout?“

Jeho hlas mě z toho probere. Vzhlédnu a najdu Danea, jak se na mě zvědavě dívá, on je záviděníhodně klidný, zatímco já jsem kompletní opak. Můj výraz to musí říkat, protože vezme ten telefon jemně místo mě a zvedne to.

„Ano, to je její číslo… uh huh, je tady.“ Usměje se a dá mi ho do ruky.

„Haló,“ zaskřehotám, zatímco na něj bez mrknutí zírám.

„Slečno Donovanová?“

„Ano.“

„Tady je sestra doktorky Elmendorfové, Suzanne. Chtěla vám dát vědět, že má výsledky vašeho těhotenského testu.“

„Ano,“ opakuju mechanicky, zatímco očima setrvávám na muži, který se na mě usmívá.

„Jste těhotná, slečno Donovanová. Přenos embrya byl úspěšný. Doktorka Elmendorfová vám zavolá hned v pondělí, abyste to spolu probraly, ale chtěla, abyste to věděla před víkendem.“

„Děkuji,“ řeknu roztřeseným hlasem, po čemž ukončím hovor. Po tváři se mi rozlije nezkrotný úsměv, dost podobný tomu, který má Dane.

„Čekám dítě.“

On mě vtáhne do obřího objetí, jemně si mě přitiskne pažemi. Mezi mou tváří zabořenou do jeho masivních hrudních svalů, které mi odpojí přísun kyslíku, a jeho tělesným teplem, je otázkou, jestli nejsem zaživa pohřbená pod elektrickou přikrývkou.

Zvažuju, jestli se culit jako blázen nebo dýchat. Bez ohledu na to je to dobrý pocit. Tak dobrý, že se chci sbalit do klubíčka s ním obaleným kolem sebe.

To chichotání přejde a já vzhlédnu, abych ho našla, jak se na mě dívá. Jeho úsměv pomalu taje a jeho pohled je jako jemný dotek mé tváře, plný obdivu a nadšení. To uvědomění nás zasáhne ve stejnou dobu – tohle je začátek zbytku našich životů.

On si pročistí hrdlo a pustí mě. „Chceš říct, že čekáme dítě.“

A tady zase máme to otravné my.

„Čekáme dítě,“ opakuju, sama se opravím s úsměvem, který nemůžu potlačit. A pak mě znovu obejme.

„Dane junior.“

„Ne. Absolutně ne.“

„Měl bych být dotčen?“

„Ne.“

Sedí naproti mně u staršího dubového jídelního stolu, otec mého dítěte se mračí, zatímco odloží nabranou rýži k své číně.

Po tom, co jsme zaplatili stovky dolarů za věci, které nepotřebujeme, trval Dane na tom, že půjdeme k němu a objednáme si donášku, a když Dane na něčem trvá, naučila jsem se, že se toho nedá moc udělat, abyste mu to rozmluvili.

Ukázalo se, že žije v krásně zrenovovaném hnědém řadovém domku v Greenwhich Village. Očekávala jsem super moderní byt v budově Time Warner s výhledem na Columbus Circle, nebo trendy loftový byt v Meatpacking District. Ne tohle. Nic takového.

Prvních deset minut jsem chodila s pusou dokořán. Patinované ořechové podlahy a obrovský tmavě modrý gauč, odhalené červené cihly. Má za domem zahradu, opravdickou zahradu. Veliký výklenek krbu, který je pokrytý rodinnými fotkami ve stříbrných rámečcích, je můj favorit.

Je na nich on, jak jako teenager sedí na koni, vypadá jako filmová hvězda víc, než většina filmových hvězd.

On na fotbalovém hřišti. S jeho sestrou a otcem.

Stěny jeho pracovny jsou pokryté proprietami všech jeho úspěchů – a že je jich hodně. Trvalo by mi celé dny, než bych je všechny prostudovala.

A přesto v jeho domě není nic příliš drahého. Nic ostrého a nebezpečného. Jeho domov je pohodlný a teplý, lákavý. Jeho dům je útulný. Mnohem útulnější, než můj. Představuju si své dítě, jak tady vyrůstá a v hrudi se mi rozleje podezřelé teplo a hrdlo se zaplní pocity.

Tlumené světlo podtrhuje jeho ostré lícní kosti, a řasy mu na ně vrhají stín. On je opravdu krásný. Nejsem slepá, chápu, proč jsou z něj ženy hotové.

A já s tímhle mužem budu mít dítě. Ta myšlenka mi víří v hlavě.

 Už je to skoro tři měsíce od doby, co jsme se na tuhle společnou cestu vydali, a ještě jsem neslyšela, že by zmínil, že s někým chodí. Velká moje část si přeje, aby to udělal. Znamenalo by to rychlý konec všem těm otravným citům, které mezi námi rostou, to je jisté. Moje zbývající část to nechce vědět.

Vtírající se podezření mi říká, že přijít na to, že s někým randí, by mě ranilo a byla by to tragédie. Protože procházet životem a toužit po otci svého dítěte, by ze mě udělalo mou matku. A všechno, co jsem doteď udělala, abych zabránila tomu, aby se to stalo, by bylo k ničemu.

„Co Penelopa, když to bude děvče?“ navrhnu. Posledních dvacet minut hrajeme tu hru se jmény, křeníme se na sebe jako dva cvoci.

„Je to kluk. Cítím to.“

Nesouhlasím. Každopádně mu dneska nechci kazit radost. „Co třeba Jacob? Jacob William Donovan-Wylder.“

Jeho nazelenalé oči problesknou nadšením. On mrkne. „William?“

„Po tvém otci. Je to jeho jméno, ne?“

„Jo, jen jsem ne…“

„Tvůj otec pro tebe znamená všechno.“

Dane zůstává zticha, žádný úsměv. „A Jacob?“

„Po Irově synovi. Zemřel mladý. Ira je pro mě jako otec. Myslela jsem…“

„Jacob se mi líbí,“ řekne, než domluvím.

Olízne si spodní ret a moje oči k němu automaticky sklouznou. Má krásné rty. Plné uprostřed a přesto ne tak plné, aby vypadaly našpulené. Jeho ústa se na jedné straně zvednou a já vím, že mě přistihl, jak zírám.

„A jestli je to holka?“ žertuju, snažím se to zahrát do autu. To sotva. Dane není pitomec.

„Jacob William Donovan-Wylder,“ nenuceně opakuje, po čemž se vrátí ke svému jídlu.

„Dane—

„Jo?“ Vzhlédne s lehkým zděšením. „Co je, bejby?“

Bejby? Nechám to být, protože mám právě teď skvělý život a nechci na něj hodit studenou, mokrou přikrývku.

„Víš, prvních několik měsíců je riskantních. Můžu potratit. Nemůžeš to nikomu říkat alespoň tři měsíce. Dokud to nebudeme vědět jistě.“ Přikývne se zářícíma očima trochu moc rychle, aby to vypadalo přesvědčivě. „Myslím to vážně, Dane.“

Nacpe si do pusy trochu víc číny, když zaslechnu, „Mmm, tři měsíce. Chápu.“

Ukážu na něj svými hůlkami a věnuju mu svůj nejlepší smrtící pohled Mercedes Donovanové. „A neříkej mi bejby.“

„Dobře, maličká.“

Dane

„Budu mít dítě,“ oznámím do telefonu. Pak si ho přitisknu na hruď, když získám pozornost prodavačky. „Pět tuctů růží. Ten pěkný druh. Co navrhujete?“

„Dítě?“ dolehne ke mně ozvěna, jeho hlas je hlasitý a pochybný.

„Stella je těhotná.“

„Promiň, že jsem příliš zvědavý, ale kdo je kruci Stella?“

Když můj otec začne polykat koncovky slov, je to jasná známka toho, že je naštvaný.

„Vydrž minutku, tati.“

Znovu si dám telefon na hruď, ta floristka vytáhne krásné fialové růže a dá mi je do ruky.

„Co třeba odrůda Moody Blue?“ řekne.

Moody Blue… huh. Unikátní. Jako Stella. „Fialové růže?“

„Považují se za levandule,“ informuje mě ta prodavačka.

„Dejte mi ty nejkrásnější a doručte sem.“ Dám jí Stellinu adresu. „Osm tuctů.“

Floristka přikývne, zčervená, když jí věnuju úsměv. Jsem tak zatraceně šťastný od doby, co nám volali, že je rozděluju vlevo a vpravo, ty úsměvy.

Budeme mít dítě a není ve mně ani jediná částečka, která by o tom měla pochybnosti. Hlas vzadu v mé hlavě mi pořád říká, že je to proto, že to dělám s někým, komu věřím. Někdo, o kom vím, že mě nezklame, neodejde, když budou věci těžké.

Někdo, kdo mi poslední dobou způsobuje těžkou erekci. Ježíši Kriste, to jsou problémy. Musel jsem odtud onehdy vypadnout, jinak by si toho mohla všimnout. A poslední věc, kterou potřebuju, je, aby se na mě naštvala, protože jsem z ní tvrdý. Budeme mít spolu dítě. Moje péro musí zůstat mimo.

Dám si telefon zpátky k uchu, a dám té ženě kreditku. „Tati – jsi tam?“

„O co tu ve jménu Sama Hilla jde, Dane. Kdo je ta Stella?“

„Moje dáma.“ Lež číslo jedna. Není šance, že by můj drahý starý otec pochopil naši smluvní dohodu. „Chodíme spolu poslední tři měsíce.“ Lež číslo dvě. Kruci, tohle je strašné. Nemám v povaze lhát. Zaprvé musíte vynaložit spoustu úsilí, abyste se neprokecli. Zadruhé, není nic, co bych nedokázal říct člověku do očí, takže proto lhát nepotřebuju.

„Byla to nehoda, ale jsme z toho oba opravdu šťastní.“ To není úplně lež, poslední část je celá pravdivá.

To ticho mě děsí. Můj táta není nikdy zticha. Což znamená, že ví, že se něco chystá.

„Zahráváš si se mnou?“

Huh? „Proč bych si s tebou zahrával? Samozřejmě si s tebou nezahrávám.“

Další ticho.

„Pak byly mé modlitby vyslyšeny.“ Hlas mu selže. Hlas mého otce selže… jako by plakal. To mě poser. Najednou mi na hrudi sedí slon.

Jen jednou jsem slyšel nebo viděl svého otce plakat, a to bylo, když jsem vyhrál svůj první Super Bowl. A tehdy to bylo jen několik slz.

Poodejdu od pultu a podívám se výlohou ven, projedu si rukou vlasy. „Tati… jsi v pořádku?“

On popotáhne a moje hruď se prakticky propadne. „Nikdy mi nebylo líp. Nikdy líp, synu.“

„Můžu ti zavolat později. Kupuju květiny,“ zamumlám.

„Udělej, co máš. A ujisti se, že dostane ty pěkné.“

Po tváři se mi rozlije úsměv. „Udělám. Zavolám později.“

Ukončím hovor a otočím se, abych našel prodavačku, jak na mě zírá s jemným úsměvem.

„Chcete poslat vzkaz?“

Vzkaz. Samozřejmě, vzkaz.

Stella

„Snažíš se ovládnout trh s fialovými růžemi?“ Delia mi stojí ve dveřích, zvedne své designérské sluneční brýle a posune si je na hlavu.

Poslíček z květinářství kolem ní projde do mého bytu.

„Můžete dát tyhle do obýváku, prosím,“ řeknu mu, vidím, že už je není kam dát.

Můj byt je zaplněn růžemi až po okraj. Nejúžasnější růže, jaké jsem kdy viděla. Mé hloupé, bláznovské srdce vynechá úder v minutě, kdy jsem otevřela dveře a uvědomila si, co se děje.

Delia se protlačí kolem poslíčka, který momentálně vychází ven z mých dveří. Ona se zarazí, nakloní krk, aby měla lepší výhled, když si uvědomí, jak roztomilý ten chlápek je.

„Mmmahoj,“ slyším ji zamumlat.

„Není na tebe moc mladý?“ zašeptám, roztomilý poslíček má něco kolem dvaceti.

„Pokud je dospělý, nediskriminuju.“

Vedu ji do kuchyně, zatímco roztomilý poslíček jde přinést další vázu ze svého pick-upu. Delia se rozhlédne s šibalským úsměvem.

„Je jako Princ z NFL. Mám nutkání poslechnout si Purple Rain.“

„Levandule. Abych byla přesná, odrůda Moody Blue,“ informuju ji s úsměvem. Zakření se, ukáže mi rukou gesto pro honění penisu. „A já myslím, že jsou ohromující.“

„Co je napsáno ve vzkazu?“

Vytáhnu ho z jedné vázy a dám jí ho. Jak čte, ústa se jí otevřou a obočí zvedne.

„Díky, že jsi tak skvělá…“ Ona vzhlédne a zachichotá se. „No – nikdo ho nemůže zaměňovat s Lordem Byronem.“ Nemůžu ze své tváře dostat úsměv. Delia potřese zklamaně hlavou.

„Máš na tváři ten přihlouplý pohled a neříkej mi, že je to hormony.“

„Nemám na tváři přihlouplý výraz. Jsme přátelé. Bylo to od něj sladké, že poslal květiny. Všechno je v nejlepším pořádku. Čestnost mé smlouvy nebyla nijak porušena.“ Delia mě studuje blíže. Tohle nikdy není dobré. „Co?“

„Vy dva jste na každé stránce s drby.“

Všechno nadšení mi okamžitě opadne z tváře. „Cože?!“

Ona vytáhne svou mobil a čte. „Chyceni v sexy objetí v Buybuy BABY. Divoký Dane Wylder je oficiálně zadaný.“ Když to přečte nahlas, zvedne svůj iPhone ke mně.

Na obrazovce je fotka Danea, jak mě objímá. Oba se na sebe smějeme. Tím druhem úsměvu, který si vyměňují lidé v intimním vztahu… lidé, kteří se o sebe starají.

„Neohrozila jsi čestnost své smlouvy, odhalila jsi v ní slabiny dost velké na to, aby soupeřily s tahačem.“

Kruci.

Tohle byl chaos, který jsem nikdy nepředvídala. Co vím o tom, být celebritou? Ani ň. On je pro mě bývalý hráč fotbalu. Fandové a ženy a trofeje, nebo co to dostáváte, když vyhrajete Super Bowl, tohle jsou všechno části světa, který neobývám. On je pro mě jen fajn chlap s milým úsměvem a se zálibou mě rozesmávat. A otec mého dítěte. Na tenhle malý detail nezapomínejme.

Celý den se točím v kruhu, snažím se rozhodnout, jak se s tím vypořádat.

Pro začátek si nechci myslet, že mu nějakým způsobem narušuju jeho osobní život; ani zdaleka mu nechci říkat, co má dělat se svým volným časem. Každopádně to, co mě znepokojuje víc, je, že kdyby někoho vídal, tohle by mu způsobilo potíže. A jako kamarádku mě ponižuje si myslet, že by to celkem dobře mohl být ten případ.

Později odpoledne to vzdám a napíšu mu.

Já: Jsme na všech stránkách s drby.

Zmáčknu odeslat a zadržím dech.

Dane: A co říkají?

Já: Že jsme spolu.

Ošívám se. Ošívám se, když se rozhoduju, kolik mu toho říkat.

Já: …

Já: Že jsi „zadaný.“

Dane: Okay.

Jeho odpověď je okamžitá, jako by o tom nemusel dlouze uvažovat. Zajímavé

Já: Co tím myslíš, že okay? Tobě to nevadí?

Dane: Nevadí.

Dane: …

Dane: Tobě to vadí?

Mi? Proč by mi to kruci mělo vadit?

Já: Uh ne.

Dane: Pak není co řešit.

Já: Není co řešit?

Jsem vedle… co tohle znamená? Nevím, co to znamená. Nemám dekodér pro jazyk tohoto muže. Upřímně zní zmateně.

Dane: Maličká, s tímhle se vypořádávám celý svůj život. Jestli jsi v pohodě, pak jsem i já.

Páni. Tohle mě udivuje, jeho schopnost přijmout ty nejsložitější situace, běžně s možností katastrofy, a udělat z nich něco nepříliš důležitého.

Možná měla Delia pravdu. Možná je přesně tím, co jsem potřebovala.

Já: Moc se mi líbí ty květiny. Jsou překrásné.

Dane: Bylo mi potěšením, prcku. J

Dane

Nasednu do zadní části limuzíny, kterou jsem objednal na večer, jsem na cestě do Stellina bytu na naši malou oslavnou večeři ve stylu čekáme dítě.

Pravdou je, že si to ještě úplně nesedlo. Pořád jsem zaplavený úžasem. Jsem otec. No, technicky ještě ne, ale dost brzy. A bylo to příliš jednoduché. Pokud s tím takhle budeme pokračovat—

Zazvoní mi mobil a na displeji se rozsvítí jméno mé sestry. Giorgia bude mít druhé dítě, takže její hovory nikdy neignoruju.

Po srdečném rozhovoru s mým tátou patřil můj další hovor sestře. Buďme upřímní, tři měsíce? Nemohl jsem čekat ani tři minuty. Ona vykřikla nadšením tak nahlas, že jsem překvapený, že hned potom neporodila.

„Georgi, jak si vede dítě?“

„Dane--“

Způsob, jakým řekne mé jméno, mi postaví chlupy vzadu na krku. „Je všechno v pořádku?“ Řeknu, moje tělo tuší něco, co instinktivně vím, že nebude dobrá zpráva.

„Je to táta – měl infarkt.“

Můj žaludek klesne, můj pulz začne uhánět. „Kde je?“

„Oklahoma Heart Hospital, jeho stav je stabilizovaný. Pár dní se tam nedostanu, jsem--“

„Chápu to. Nestresuj se. Kde je Levi?“

„Dallas. Je na cestě.“

„Zavolám, až přistanu. Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Dane…“ Hlas mé sestry selže. Zasáhne mě to do hrudi a dostane se mi to do srdce.

„Bude v pořádku. Znáš ho – tvrdý jako skála.“

Zavěsím, když auto přijede ke Stellině budově. Adrenalin mi zamlžuje zrak. Nemůžu si vybavit, jak jsem se sem dostal, ale stojím před jejími dveřmi, když se otevírají.

Stella mě pozdraví s úsměvem a mně se dočasně uleví od strachu, který mě dusí od toho hovoru.

„Můj otec měl infarkt. Musím letět do Oklahomy, hned teď.“

Úsměv jí zmizí z pěkné tváře a její modré oči se rozšíří. „Ó můj Bože, jak je mu?“

„Je stabilizovaný. Moje sestra volala, když jsem sem jel. Omlouvám se za dnešní večer.“

Chci se otočit na podpatku a odejít, když uslyším ostré, „Jdu s tebou,“ a sleduju Stellu, jak otáčí klíčem ve dveřích, než se zmůžu na jediné slovo. „Co…já – Stello…“ koktám, v hlavě mi víří tolik pocitů a myšlenek, že nemůžu pochytit ani jednu jedinou. Nebo i svůj hlas.

„Jdu s tebou,“ zopakuje klidně.

O deset minut později ji ve spěchu strkám na zadní sedadlo auto, zatímco volám všem, které znám. Nemůžu dostat charterové letadlo z Teterboro Airport, aby mi zachránilo život. Ethan volal majitelům Gladiátorů, ale oni mají své letadlo v Palm Beach.

Dva zatracené prsteny Super Bowlu, nepočítaně cen pro nejužitečnějšího hráče, miliony obdivovatelů a když potřebuju laskavost kvůli rodinné pohotovosti, nemůžu najít nikoho, kdo by pomohl.

Zatahám se za límec své košile, konečně to vzdám, sundám si kravatu a odepnu horní knoflík košile. Stella vytočí číslo na svém mobilu a já jsem připravený se sesypat.

„Iro, potřebuju tvé letadlo. Můj přítel potřebuje dnes večer letět do Oklahomy… ano, ten přítel. Jeho otec měl infarkt a my potřebujeme--“ Naše oči se setkají a já přísahám, že se mi propadne hruď. Ty velké oči drží ty moje a na zlomek vteřiny se cítím malátně, žaludek se mi kroutí.

Přikývne a dodá, „Uh huh, jo, jsme právě teď na cestě na Tereboro… skvělé, díky, Iro. Dlužím ti. Pošli pusu Esther.“

Ukončí hovor. Položí si mobil na klín, znovu a znovu s ním otáčí, delikátní křivky jejího hrdla pracují, jak polyká. Zdá se nervózní. Pak se na mě podívá. Na tom potemnělém sedadle auta se jí rty zformují do jemného úsměvu a Bůh mi pomoz, jestli to není ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.

„Děkuji.“

„Nemusíš mi děkovat.“

„Ale já chci.“

Ona pokrčí rameny a podívá se zpátky na svůj telefon. „Jsem ráda, že jsem mohla pomoct.“

Z ničeho nic mi to konečně dojde. Budeme mít dítě. Budu s touhle ženou, s touhle neskutečnou ženou mít dítě. Unikne mi úlevný povzdech.