BM - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

V následujících čtyřech týdnech věci povážlivě ochladly. Dane se přes noc stal zdvořilým cizincem. Šel se mnou na každou lékařskou návštěvu, a bylo jich hodně. Pro umělé oplodnění bylo nutné vyplnit celý protokol, to znamená krevní obraz, ultrazvuk… analýzu spermií.

Byl na sebe celkem hrdý, když lékař oznámil, že jeho sperma má „svaly“. Pak šel první a informoval lékaře a mě, abychom si „nedělali starosti“, protože „jeho plavci jsou tvrďáci“, když nám lékař řekl, že nemáme být zklamaní, když se nevydaří hned první pokus.

Podporoval mě a povzbuzoval jako vždycky. Ale jinak si držel odstup. Dobírání a posmívání přestalo. Neočekávané návštěvy přestaly. Bohužel mi to trochu chybělo, ta ironie mi neunikla.

Když jsem měla veškeré léky pro početí na dvanáct dní dobrané, velký den konečně přišel. Den, kdy získají mé vajíčko. Budu pod sedativy a oni mi odsají vajíčko, které spojí s Daneovou svalnatou spermií. Od teď za pět dní mi oplodněné vajíčko vloží zpět do dělohy. Všechno je to velmi sexy.

„Hej, maličká.“

Otevřu dveře a najdu ho s pažemi zvednutými nad hlavou, jeho velké pracky drží rám mých dveří, pod jeho pomačkaným modrým tričkem se rýsují bicepsy. A usmívá se tak široce, až cítím potřebu přimhouřit oči.

„Nejsem malá.“ On nakloní hlavu a zvedne obočí. Tohle vyvolá povinné protočení očí. „Fajn. Ve srovnání s tebou jsem, ale neříkej mi tak. Mám jméno.“

„Ano, madam.“ Ten křivý úsměv, který mi věnuje, mě skoro přiměje se usmát taky. Skoro.

„Co to máš na sobě?“ řeknu, zatímco zběžně přejíždím očima nahoru a dolů po jeho nepatřičném oděvu. On si přejede rukou tam a zpátky svými rozcuchanými, od slunce zesvětlenými vlasy.

„Tričko a džíny,“ odpoví, zatímco si sám sebe prohlíží, jako by musel zkontrolovat, jestli se nezapomněl obléct. Se svým napůl zastrčeným tričkem a vlasy stylu právě-jsem-se-vykulil-z-postele, vypadá jako přerostlý kluk z bratrstva.

Zavřu za sebou dveře, zamknu a zamířím chodbou k výtahům.

„Uvědomuješ si, že máme schůzku s doktorem, že?“

„Ano, madam. Dnes děláme dětskou polévku.“

Nebesa, pomozte. „Dane--“

„Co?“

„Tohle je seriózní věc. A ty to moc seriózně nebereš.“

Vědoucně se na mě usměje a oči plné neplechy protočí do stran. „Jen jsem žertoval. Vypadáš tak nervózně, tak jsem si myslel, že by se hodilo rozptýlení.“

„Nervózní? Já nejsem nervózní. Proč myslíš, že jsem nervózní?“

Podívá se dolů mezi nás, vezme mou ruku zatnutou do pěti, a otevře ji. V dlani mám hluboké červené otisky, které tam zanechaly klíče od domu, které jsem svírala smrtelným stiskem. Zalapám po dechu, když se mi do ruky vrátí krev.

„Ouuuuch.“

Dane mě jemně drží a tře postižené místo svým palcem. To teplo, ty tvrdé mozoly, které se třou o mou dlaň tiší víc, než jen tahle poranění, které jsem si sama způsobila. Ony tiší jakýkoli pozůstatek strachu – nejdůležitěji toho, který mi říká, že tenhle muž není stvořený pro rodičovství.

Ta útěcha se změní na elektrický proud, který mi stoupá po paži a přes kůži na temeni. Třesu se z toho a… chci ty mozoly všude.

Snažím se odtáhnout svou dlaň, ale on mě nenechá, jemně ji tlačí zpátky. Dveře výtahu se otevřou a my vejdeme dovnitř, pořád drží mou ruku ve své.

Dane

„Nepromluvila jsi už přesně patnáct minut.“ Očima hypnotizuju tu malou a velmi tichou ženu, která sedí vedle mě. „Zklamala jsi mě.“

Panejo, opravdu jsem se snažil. Pracoval jsem dvakrát tak tvrdě. Tohle bylo hloupé; cítím, jak mi pulzuje koleno, zatímco tu mluvíme. Setkal jsem se s lidmi z Fox Sports a z kanálu NFL. Každý druhý den jsem chodil do Brooklynu. Zůstával jsem opodál. Nešlo to dobře. Vůbec to nešlo dobře.

Nemám ve svém těle jedinou návykovou kost. Například fotbal. Láska mého života. Netoužil jsem po něm od doby, co jsem se rozhodl to vzdát. Co bylo, bylo. A přesto byla tahle… sračka strašná.

Byl to neustálý pocit, že jsem nechal něco za sebou, nebo jsem něco postrádal, něco bylo špatně. Každý den jsem se budil s náladou na hovno. Každý den jsem chodil spát s náladou na hovno. Všechno kvůli té tiché ženě, která sedí vedle mě.

Její výhradní pozornost má magazín o rodičovství, pomalu listuje stránkami. Od té doby, co jsem jí na chodbě trochu pomohl s rukou, řekla sotva víc, než dvě slova. Nic divného. Nelíbilo se mi vidět ji tak napjatou a vystrašenou.

„Myslel jsem, že Latinoameričané mají být ohniví.“

Unikne jí povzdech těžký jako kladivu a moji tvář rozjasní úsměv. Je to fajn, zase se smát.

„Nebuď úplný idiot,“ řekne, nalistuje další stránku. „A jsem napůl Irka. Věděl bys to, kdyby ses obtěžoval přečíst spis, který jsem ti dala.“

Četl jsem její spis. Třikrát. Zapamatoval jsem si každou zatracenou věc. Ale to ona nemusí vědět.

„Takže… teda průjem?“

Další otočení stránky. „Budu předstírat, že se tahle konverzace neděje.“

„Wylderovi?“ zavolá sestra, stojící v chodbě, očima skenuje napěchovanou čekárnu. Dětský byznys je na vzestupu, jak se zdá.

„To jsme my,“ odpovím automaticky a nedočkavě zvednu ruku. Ano, nedočkavě. Jsem z toho nadšený. Jakmile si vezmu do hlavy, že něco uskutečním, jdu do toho po hlavě.

Stellina tmavá hlava střelí doleva a doprava a nakrčí čelo. Chce mi vynadat. Je opravdu roztomilá, když mi chce vynadat. „Nejsme rodina. Prostě Donovanová – Wylder,“ opraví, sleduje mě širokýma očima.

„Ona nepotřebuje znát naše osobní záležitosti.“

„Raději nechci doktorku mást. Nebo nastavit špatný precedens.“

„Jo, tak doktorce nebudeme nastavovat špatný precedens a necháme ji si myslet, že jsme rodina. No tak, Wylder-Donovanová.“

Vstanu a nabídnu jí ruku. Na vteřinu zaváhá, zírá na ni, jako by na tom závisela rovnováha vesmíru. Až ji něco v její malé hlavě přesvědčí, aby ji přijala. Její dotek je jemný, kůže bledá, a poprvé si všimnu, jak je malá a křehká… jak křehká je ona. Křehké věci se lehce zlomí.

Ta sestra nás nasměruje kupředu a my jdeme chodbou.

„Donovaná-Wylder. Podle abecedy,“ zašeptá ta malá žena.

Zastavím a podívám se dolů, její modrozelené oči jsou ve tváři tak velké. „Můj syn se bude psát s pomlčkou?“

Ona ke mně vzhlédne. „Nebo dcera. Tvoje dcera bude mít jméno s pomlčkou.“

Dcera? Okamžitě si představím malou věc se slzami ve velkých modrozelených očích a projede mnou zachvění. „Mysleme pozitivně.“

Dostane se mi protočení očí. Pak nějaká zamumlaná slova – myslím, že španělsky. Pak vejde do ordinace.

Uvnitř je doktorka Elmendorfová, žena ve středních letech s inteligentním pohledem. Vstane a obejde svůj stůl, aby si s námi potřásla rukou.

„Prosím, posaďte se. Chtěla jsem se setkat s vámi oběma. Máte nějaké otázky, než začneme?“

V hlavě mi vyskočí obrázek Stelly, velké a zakulacené s mým dítětem a popadne mě záchvat strachu, jaký jsem necítil od své ortopedické lékařské prohlídky před čtyřmi lety, která říkala zranění předního křížového vazu v koleni. Ženy při porodu umírají. Tohle je věc, kterou jsem předtím neuvážil.

Pročistím si hrdlo a obě ženy ke mně nasměrují svou pozornost, sledují mě s očekáváním.

„Já…ah… Chci se ujistit--“ otřu si dlaně do džínů. Krucinál, takhle nervózní jsem nebyl od draftu.

„Ujistit se o čem, pane Wyldere?“ řekne doktorka. Teď vypadají zmateně.

„Jak vidíte, Stella je malá.“ Očima přeskakuju mezi Stellou a doktorkou. Jejich výrazy se blíží podezření. „Chci se ujistit, že moje dítě ji…“

„Dítě ji co?“

Ticho pokračuje. Začínám se potit. „Nezlomí! Víte – nezraní ji. Je dobrá šance, že to dítě bude velké jako poník.“

Mou pozornost upoutá odfrknutí po mé levé straně. Zaraženě se podívám, když najdu Stellu, jak si kouše spodní ret. Z koutku oka jí ukápne slza.

„Ty se směješ?“

„Nemůžu. Prostě nemůžu--“ Sotva ta slova vyhekne, sípá mezi výbuchy smíchu. „Zlomit mě?“ zopakuje, následuje další smích.

„Kdybys nebyla tak maličká, nebyl by to problém.“

„Nejsem malá, Dane. 163 cm je naprosto normální výška. To ty jsi přerostlý.“

Pak se na mě usměje. Zuby a tak. Tak zatraceně pěkně, až mi vezme dech.

„Ne, pane Wyldere. Ženské tělo je pozoruhodně odolné. Slečna Donovanová bude v pořádku bez ohledu na velikost dítěte. Možná bude potřebovat císařský řez, ale to je naprosto rutinní zákrok.“

Blahosklonný tón doktorčina hlasu mě uklidní. Je mi úplně u prdele, jestli se mnou mluví jako debilem, pokud bude Stella v bezpečí.

„Když to říkáte, doktorko.“ Další tlumený výbuch smíchu po mé levici. Teď, když je o to postaráno, jeden hluboký zklidňující nádech, a pak tlesknu rukama. „Tak pojďme udělat dítě.“

Stella

„Ne, nechci společnost,“ řeknu do svého mobilu, jak zírám na neexistující obsah své lednice. Vysmívá se mi osamocená, skoro prázdná sklenice arašídového másla. Nikde k nalezení není ani jediný krajíček chleba. Měla bych objednat nějakou donášku. „Protože i když říkají, že se doporučuje klid na lůžku, čísla o tom, že to pomůže udržet embryo, jsou neprůkazná… Snažím se udělat nějakou práci. Jsem v pořádku. Opravdu.“

Ozve se domovní zvonek. Můj domovní zvonek by se nikdy neměl ozývat, dokud mě recepční neupozorní, že jde někdo ke mně nahoru. S okamžitým podezřením mrknu na svůj mobil a vidím, že jsem opravdu nedostala upozornění od recepčního. „Mami, zavolám ti později. Někdo je u dveří.“

Ukončím hovor, dojdu ke dveřím a podívám se do kukátka. Je třeba dodat, že všechno, co vidím, je jeho hruď… a pak široký úšklebek.

„Co tady děláš?“ zeptám se muže, stojícího za dveřmi. On zvedne obě ruce, ukáže tašky s jídlem od Serafina.

„Jsem tady, abych si hrál na Sestru Rachedovou.“

Neukázal se týdny a teď je tady. Jestli tohle není nejvíc matoucí chlap na zemi, pak už nevím.

„Nepotřebuju sestru.“ A pak to na mě dolehne. „Jak ses dostal sem nahoru – neohlášeně? Dole nepracují žádné ženy.“

„Eddie je fanoušek.“

Samozřejmě, že je. Musím si s Eddiem promluvit.

„To jídlo vystydne.“

„Pizza?“ zabručím.

„Jo, otevři dveře.“

Jakmile se dveře otevřou, jeho oči zalétnou přímo k vlasům, které mám v rozcuchaném drdolu. Pak přejede po mé omšelé mikině Princeton, legínách na jógu, a skončí na mých super hebkých ponožkách Titánů. Okamžitě se mu z tváře vytratí pobavení.

„Říkala jsi, že nejsi fotbalová fanynka.“ Jeden koutek jeho mandlových očí cukne, jeho tvrdohlavá brada zvednutá ve svatouškovském nesouhlasu.

Oh kámo.

„Nejsem,“ řeknu a potlačím úsměv na jeho účet. „Ale kdybych věděla, že mučit tě bude taková legrace, vzala bych si je v den, kdy jsme se potkali. Sundej boty.“

S rukama plnýma jídla, sundá své motorkářské boty, aniž by na vteřinu ztratil rovnováhu. I když jeho atletické dovednosti nikdy nebyly předmětem hovoru, je úžasné sledovat to z první ruky. Se vším tím během a jógou, která dělám, pořád nemám ani desetinu jeho přirozených schopností.

Vezmu mu jednu tašku a zamířím do kuchyně. Dane jde bez pobízení za mnou.

„Co ty ponožky? Tohle je velezrada.“

Položím tašku na linku a začnu otevírat krabičky, vůně jídla mi působí závratné potěšení.

„Nebuď dramatický.“ Popadnu z kredence nějaké nádobí. „Camilla mi je dala o Vánocích do punčochy.“

„Pořídím ti jeden pár od Gladiátorů. Vlastně hodně párů.“

„Zklidni hormon,“ řeknu, jak nabírám na talíř těstoviny a podávám mu je. Ty těstoviny voní nadpozemsky dobře. Prakticky slintám blahem, jak začnu se svou porcí.

„Nemůžu dopustit, aby má rodina chodila v těch debilních věcech od Titánů.“

Nad zmínkou rodiny se mi zadrhne dech a zpomalí pohyby. „Nejsme rodina, Dane.“

O linku se opře opálená ruka, vedle mého jídla. Přestanu dělat, co dělám, a vzhlédnu, abych objevila na jeho tváři nejen odhodlaný, ale pro jednou taky velmi vážný výraz.

Studuje mě tiše po dost dlouhou dobu na to, abych se začala cítit nepohodlně. Ta intenzita jeho pohledu mě vždycky trochu vyvádí z míry.

„Nosíš mé dítě. To z nás dělá rodinu… ať se ti to líbí nebo ne, maličká.“ Jeho hlas je jemný, ale skrývá sílu, která nepřipouští žádné argumenty.

„Nevíme, jestli jsem těhotná.“

„Mysleme pozitivně. A musíš si lehnout. Nařízení doktorky.“

„Není to nijak opravdově podloženo--“

„Doktorka řekla, že si máš lehnout,“ řekne, skočí mi do řeči. „Chceš udělat něco, co ohrozí to dítě?“

Povzdech. Nebudu se tu hádat kvůli slovíčkaření. Jedna z věcí, kterou jsem se na něm naučila oceňovat, je přímost jeho myšlenek. Zřídka musím hádat, co si Dane myslí, nebo cítí, protože jeho tvář mi to řekne. A právě teď můžu podle jeho pohledu na tváři říct, že je připraven se hádat do posledního dechu.

„Fajn… ale nerada jím v posteli.“

On odpoví rošťáckým úsměvem. To mě nepřekvapuje.

Zavést Danea do své ložnice je divné, tak zvláštně intimní. Na prahu zatavím. On se jednou podívá na tu zmíněnou postel a zalapá po dechu, obočí skoro na čele.

„Kalifornský typ?“

Každý má svou úchylku. Moje je obrovská luxusní matrace. Bez pochyby to pramení z té hrbolaté, na které jsem spávala v mládí. Cvokař by si přišel na své, spolu s dalšími věcmi, což je důvod, proč jsem nikdy u žádného nebyla.

„Mám ráda velké postele,“ zamumlám, když si lehám, podepřená vycpaným čelem a horou polštářů, které mám za sebou naskládané.

„Vezmeš si mě?“

„Ne.“
„Jsem rád, že to máme za sebou. Dej mi ovladač.“

Položí svůj talíř na noční stolek, pak vleze do postele, nohy doširoka roztažené, aby přizpůsobil velikost svému egu. Jakmile si udělá pohodlí, vezme svůj talíř a začne jíst.

„Máš dvě možnosti,“ řeknu mu. „Skutečné paničky z Atlanty, nebo kanál o vaření?“ Přestane žvýkat své těstoviny a chlípně se na mě podívá. „Pak tedy Paničky.“

O dvacet minut později pracuju na svém laptopu a on mluví s televizí. Tohle je jednoznačně ten nejupovídanější chlap, jakého jsem kdy potkala. Ta věc s Paničkami se nevyvíjí dobře, když se začne ptát až příliš.

„To je kravina, trenére, a ty to víš,“ zabručí. Vzhlédnu, nepřekvapí mě, že na televizi našel ESPN.

Namířím svůj pohled stranou, abych se dlouze podívala na muže, který si udělal pohodlí v mé posteli. Je příjemné ho tu mít. Což je zvláštní, protože jsem tu už hodně dlouho muže neměla.

V posledních několika letech jsem byla na několika tuctových prvních rande, a měla jeden nezajímavý úlet na jednu noc díky svému pochybnému úsudku na jedné průmyslové akci. Kromě toho můj intimní život prakticky neexistoval.

Mohla bych vinit to směšné množství hodin, které jsem odpracovala. Skutečně bych mohla. Ale pravdou je, že bylo lehčí nechat ubíhat čas, než usilovat o to, abych našla někoho, kdo by mě měl rád. Zvláště od doby, kdy se randění v tomhle městě změnilo na disciplínu olympijského kalibru.

New York disponuje rok od roku větším nadbytkem krásných, úžasných žen. Muži, kteří tu žijí, to mají příliš dlouho příliš dobré. Očekávají, že budete dokonalá. Šarmantní, úspěšná, nezávisle bohatá, sexuálně zkušená, ale ne příliš – všechno tohle zabalené v těle Victoria´s Secret.

Je to vyčerpávající. A jelikož nic z toho od přírody nemám – tělo Victoria´s Secret nepřichází v úvahu – stojí to obrovské úsilí z mé strany, aby si mě někdo vůbec všimnul. Snahu, kterou nejsem ochotná vynaložit. Problém s tím být single, je, že je to snadné.

Dane se otočí na bok, i když jeho oči zůstávají na televizi. Strčí si pod hlavu polštář, než se usadí.

Moji pozornost poutá záhyb jeho obrovského bicepsu, jak se mu opálení zesvětluje směrem k jemné kůži podpaží.

Vykukují mu dvě pihy. Dobře voní, jemně a čistě. Nastartuje to pomalu se šířící teplo. Jako další přijde známé vzrušení v mé dolní části.

Tohle se nemůže dít.

Kruci… potím se – potím se rozpaky. Já jsem ta, která proklínala takové jednání a teď jsem tady a chovám se špatně. Bůh mi pomáhej, jestli si toho všimne.

Je to tou hormonální léčbou. Určitě ano. To je důvod, proč mé tělo vyšiluje. Není to ten testosteron, který z něj vyzařuje, nebo feromony, nebo cokoli, co má.

„Chybí ti to?“ chytám se stébla, cokoli, abych se rozptýlila. Jeho velké, výrazné oči se ke mně tázavě otočí. „Hraní?“ Dodám.

Otočí se na zády, zvedne ruce a protáhne se. Jeho tričko se vyhrne, vystaví cestičku tmavě blond chloupků a vyrýsované břicho. On si ho pomalým, líným pohybem stáhne.

Ne, ne, ne! Nedělej to! Křičím uvnitř, v takové panice nad svou reakcí, že vlastně zvažuju, že bych mu ho strhla.

„Chybí, ale ne tak, jako většině hráčů.“ Očima se jemně vrátím k jeho tváři. Musí tam zůstat z bezpečnostních důvodů. „Většině hráčů chybí ti kluci, to kamarádství. Taky mi to chybí, ale nejvíc mi chybí ta práce… ta rutina.“

Jeho řasy vrhají stíny, jeho čelist je i pod strništěm ostrá. Opravdu je to ten nejhezčí muž, kterého jsem kdy viděla. Mluvím samozřejmě ze zkušenosti.

„Většina hráčů má rodiny, které na ně doma čekají – já jsem neměl… ta rutina pro mě byla vším.“

„Chápu,“ s přikývnutím odpovím. Zvedne oči a pohlédne do mých. „Moje kariéra je pro mě taky vším. Neumím si bez ní představit svůj život. Co myslíš, že budeš dělat teď?“

„Neslyšela jsi? Budu mít dítě,“ řekne s nejsladším úsměvem.

„To není dost. Ne pro někoho, jako jsi ty.“

„Co to má znamenat?“ zeptá se, v jeho hlase je množství obav. Myslí si, že je to kritika, když je to vlastně kompliment. Dane je plný života, vitální způsobem, jaký jsem nikdy předtím neviděla.

„Jsi chytrý. Máš spoustu energie. Někteří lidé jsou šťastní z toho, že zpomalí a jen jsou – u tebe to tak nevidím. Jsi muž, který potřebuje cíle… nějaký smysl.“

Zadumaně mě studuje. Pak odvrátí zrak ke stropu. „ESPN mi udělala nabídku.“ Z tónu jeho hlavu můžu bezpečně usoudit, že tou myšlenkou není nadšený.

„Moc nadšeně nezníš.“

„Nejsem si jistý.“

„Proč jsi skončil?“

Jeho otevřený pohled se vrátí ke mně, klouže mi po každém jednom rysu na tváři. „Mé tělo už to nezvládlo. Uzdravování trvalo déle a déle, dokud jsem celou dobu nehrál zraněný. A chtěl jsem odejít na vrcholu. Ne být vyměněn do týmu, který prohrává, kde hledají zkušený pár rukou, který by vychoval jejich zelenáče quarterbacka. Tak jsem dosáhl své mety a pověsil chrániče na hřebík.“

„Jaké mety?“ zamumlám, veškerou mou pozornost poutá rýha na jeho bradě, chybějící zlatavé strniště, kde musel mít několik stehů, a zvuk jeho hlubokého chraplavého hlasu.

„Nejvíce položených koncových touchdownů v historii NFL.“ V jeho hlase je jemný náznak pobavení, který nutí mé oči, aby se na něj znovu podívaly.

„Je to velká věc?“ zabořím se níž do polštářů. Blíž. Intimní rozhovory v posteli nikdy nebyly mojí parketou… a přesto si to užívám.

„V mém světě ano.“ Koutky jeho smyslných úst zvedne jemný úsměv.

„Jsi s tím v pohodě? Být ze hry?“

Z očí mu vykoukne jiskra, udržuje mě přítomně v této chvíli, zatímco to napětí mezi námi nabírá na síle každý úderem ticha, které uplyne. On jemně vydechne a zasáhne to mé nitro, zaplní nějaký prázdný kout, o kterém jsem si neuvědomila, že byl až doteď prázdný.

„Teď ano.“