BM- 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stella

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stella Donovanová

Komu: Dane Wylder  Kopie: Steve Englestein@EnglesteinMorganLaw

Předmět: Smlouva

Dovolila jsem si vypsat několik požadavků z naší smlouvy. Toto jsou některé z pevných bodů:

-          Dítě stráví s matkou pondělí – pátek, nebo po domluvě s otcem až do doby, kdy se pro něj dítě rozhodne samo

-          Otec může s dítětem trávit veškerý čas, pokud na to upozorní předem, tak dlouho, dokud se to nekříží s naplánovanou dovolenou

-          Podrobný seznam všech nákladů si dělí oba rodiče

-          Zdravotní pojištění pokrývá matka

-          Otec souhlasí, že nikdy nepředstaví dítěti ženu, kterou nemá jasně v úmyslu si vzít.

Další budou následovat.

Pokud to nevadí, moje matka by se s tebou ráda setkala. Calvin a Camilla nás tento víkend zvou na barbecue.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dane Wylder

Komu: Stella Donovanová  Kopie: Steve Englestein@EnglesteinMorganLaw

Předmět: RE: Smlouva

Rád se s tvou matkou setkám. J A barbecue – ano.

S ohledem ke všemu na tvém seznamu – dobře.

Tohle je můj požadavek:

-          O všem si promluvíme. Sračky se budou objevovat denně, ale promluvíme si o nich. Možná se neshodneme, ale hádej co, pořád to probereme. Možná se oba naštveme. Možná se oba budeme cítit podvedeni. A pořád budeme pokračovat v diskusi. Prodiskutujeme to, dokud nebudeme souhlasit. Slíbíme, že nikdy nepřestaneme mluvit. Tečka.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na tváři se mi rozšíří hloupý úsměv, když se dívám na obrazovku. Tohle je špatné. S potřesením hlavou píšu svou odpověď.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stella Donovanová

Komu: Dane Wylder  Kopie: Englestein@EnglesteinMorganLaw

Předmět: Re: Re: Smlouva

Jdeš si tvrdě za svým. V neděli mě vyzvedni v jedenáct.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dane

Jakmile vejdeme, okamžitě nás zdraví Shawova žena. Potkal jsem ji jen jednou na nějaké charitativní akci, ačkoli z toho, co si pamatuju, je opravdu sladká a velmi zamilovaná do mého kamaráda.

Vezme mi z rukou jablečný koláč, který jsme přinesli, jak nás zdraví. Cal, ten měkký a plyšový typ medvěda, kývne bradou na pozdrav a zeptá se, co chci k pití. Řeknu si o pivo a on mě zavede do kuchyně, zatímco jeho žena a Stella mluví.

Popadne z lednice dva Samy Adamse, otevře je a jedno mi dá.

„Takže, jaké to je?“ Se založenými pažemi na hrudi se opře o linku a s naprostou pozorností očekává mou odpověď.

Nemusí to vysvětlovat. Tohle je téma, kterého se každý profesionální sportovec bojí a záměrně ho ignoruje. Stojí to naprosté odevzdání, sto procent vašeho času, abyste se na tu úroveň povznesli. Většina z nás neví, jak dělat něco jiného.

„Je to skvělé. Nemusím užívat půl lahvičky léků proti bolesti, abych vstal z postele. Můžu si dát den volna od cvičení a necítit se vinen. Těším se, že po letech zažiju opravdové díkůvzdání, poprvé od svých sedmi let.“

On zamručí a odvrátí pohled. „Přemýšlel jsem o tom… Camilla je znovu těhotná.“

„Neporodila právě?“

Cal se usměje. Neviděl jsem toho chlapa se smát už dlouho. Ne od doby, co vyhrál Super Bowl. „Můj syn, jo. Co mám říct? Až na to--“ Zvedne svou lahev z linky a usměje se. „Buď opatrný.“

„Ne, to jsi špatně pochopil. Tohle není…“ Myslel jsem si, že Stella naši dohodu vysvětlila. „Stella a já spolu nebudeme v tomhle smyslu. Je to dohoda.“

Calova tvář je naprosto bez výrazu. „Cože?“

„Dohoda, chlape. Chci dítě. Ona taky. Ani jeden z nás se nechce brát. Necháme to velmi jednoduché.“ Znovu se napiju piva.

Cal se začne křenit. Vím jistě, že jsem nikdy neslyšel toho chlapa, jak se směje. Nikdy.

„Co je tak směšné?“

Další smích. „Myslíš, že takhle udržíš věci jednoduché?“

„Jo, tohle je jádro celé věci.“

„Zavolej mi za rok a vysvětli mi, jak jednoduché to je.“

„Bude mi potěšením.“

Ani nemrkne, sleduje mě chladnýma světlýma očima. Můj kámoš je trénovaný zabiják. Říkám to jako kompliment. Viděl jsem ho naporcovat obránce rychleji, než krocana k díkůvzdání. Problém je, že mě studuje, jako bych byl obranná formace.

„Něco je na tobě divné. Myslel jsem, že to je konec kariéry, ale teď… teď si myslím, že jsi na ni zafixovaný.“

Něco na tom, co řekl a způsob, jakým to řekl, mi leze na nervy. Maličká se mi líbí, samozřejmě že ano, ale on přehání. Takhle to není. Imaginární sračky. Mezi Stellou a mnou není nic, až na vzájemný respekt.

Ano, bavíme se spolu. A ano, přiměje mě k úsměvu – na ni. A ano, pravděpodobně je to první a poslední osoba, se kterou chci v současnosti mluvit. Ale je to kvůli našemu malému projektu. Nejsem na ni fixovaný. Nefixuju se.

„Nejsem na ni fixovaný, chlape. Bez urážky – vím, že sis s její rodinou blízký – ale jsme jen přátelé. To je všechno.“

„Už dost brzy si to uvědomíš,“ dodá s potutelným úšklebkem. Je to úšklebek. Ten úšklebek mě přiměje skončit se svou pohodou.

„Ona ani není můj typ!“

Najednou stojí ve dveřích kuchyně tři ženy. Shawova žena se Stellou a paní Donovanovou v závěsu. To musí být Stellina matka. Až na ty oči je ta podobnost pozoruhodná.

Všechny tři na mě zírají. Ani jedna nevypadá šťastně. Pak mě zasáhne to vědomí, že za tohle v nepříliš-vzdálené budoucnosti zaplatím. Tohle má všechny znaky epického karmického nakopání zadku s mým jménem.

Nechtěl jsem křičet. Ani jsem to vůbec nechtěl říct. Ta slova vyzněla špatně. Zaprvé, loajálně musím říct – ona nebude jen matkou mého dítěte, taky je dobrou kamarádkou. Někým, komu věřím. A za druhé, protože kdybych měl být upřímný, ona vlastně trochu můj typ je… minimálně teď. Jsem si celkem jistý, že nejsem její typ v žádném slova smyslu, a Cal do toho hořkého místa dloubnul klackem.

Můj pohled padne na paní Donovanovou, jediné, která se jemně usmívá. Pohnu se dopředu, abych se představil.

„Paní Donovanová? Dane Wylder, rád vás poznávám, madam.“

Když vezmu jemně její ruku do své, ona mi ji přikryje svou druhou. Plné pobavení mě její bystré hnědé oči hodnotí. Znám tenhle typ. Tahle žena je železnou pěstí v sametové rukavici. Podobně jako její dcera. Ačkoli její dcera by mohla používat trochu víc sametu a trochu méně železa.

„Říkej mi Mercedes a já ti budu říkat Dane.“ Její lehký španělský přízvuk mě uklidní, nutí mě chtít sám sebe nakopnout za to, co slyšela. Soudě podle momentální nálady v kuchyni není pochyb o tom, že všichni vědí, o kom se mluvilo.

Ještě jsem se na Stellu nepodíval, bojím se, že na její tváři najdu zklamání. Nebo ještě hůř, bolest. Ona je poslední osoba na zemi, kterou chci zranit. Jen ta samotná myšlenka mi do vnitřností hloubí díru.

„Proč se nepřesuneme do patia? Mám tam předkrmy, a gril už se rozehřívá,“ oznámí Shawova žena. Její optimistický tón vytěsní tu trapnost, která se vznáší v místnosti. Namířím na ni vděčný úsměv a ona mi ho oplatí.

O deset minut později jsme všichni v patiu, jíme předkrmy a popíjíme koktejly. Pokradmu se podívám na Stellu, ona mě přistihne a vrátí mi malý úsměv. Díky Bohu. Moje malé podělané vystoupení se zdá být prominuto a zapomenuto. Věděl jsem, že to půjde hladce.

Tohle nejde hladce. Ne od doby, co před hodinou přijela Stellina kamarádka. Jmenuje se Delia, nebo Sebevražedná Bloncka, což jsem si o ní začal myslet. Tahle holka mi svým zíráním vypaluje díru do hlavy od doby, co vešla.

Vstal jsem, abych odnesl svůj špinavý talíř do kuchyně, a teď stojí za mnou, ruce založené na hrudi a klepe svým podpatkem.

Utřu si ruce do papírové utěrky, otočím se, a opřu se o linku. Zvolená zbraň – líný úsměv na mé tváři se jí zaručeně dostane pod kůži. Nemělo by to trvat dlouho. Tahle vypadá jako časovaná bomba.

„Je tohle ta část, kde mě kurážná nejlepší přítelkyně varuje, abych s ní jednal dobře, jinak mi na hlavu vylije sklenici vody?“

„V žádném případě, tohle je ta část, kde ti jedovatá nejlepší přítelkyně řekne, že jestli s ní vyjebeš, bude to padesát odstínů černé a modré a slibuju, že v tom nebude žádné potěšení. Přinejmenším pro tebe ne.“

„Zpráva přijata.“ Stella jí musela říct, co se stalo předtím. Zasáhne mě nával studu. „Je tahle malá konverzace zaměřená na něco konkrétního?“

„Ne. Jen obecné varování typu sleduju-tvůj-zadek,“ řekne mi s polovičním úsměvem, který mě nutí o ní pochybovat.

„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“

Ona neodchází. Proč neodchází?

„Mým koníčkem je sbírání nožů.“ Prohlíží si své tmavé nehty a pokrčí rameny. „Nechám to tam.“

Nepochybuju o tom, že mluví pravdu. Všechno na ní je ostré. Ta žena má na svých botách malé černé bodce, proboha.

Stella vejde do kuchyně, a divně se podívá na svou příliš ochranářskou, možná psychotickou nejlepší kamarádku.

„Hej. Všude jsem tě hledala,“ řekne mi. „Je tady můj bratr. Chci tě představit.“

To, že se raději setkám s jejím bratrem, armádním seržantem, než abych strávil další minutu o samotě se Sebevražednou Blonckou, mluví za vše.

„Jsem připraven, pokud ty taky,“ řeknu Stelle.

„Ráda jsem pokecala,“ zamumlá ta blondýna. Nechám se Stellou zavést do bezpečí.

Stella

Nikdy ve svém životě jsem nebyla tak ponížená. Křičet, že nejsem jeho typ, tak nahlas, že to slyšel celý blok? Fajn, tak nejsem jeho typ. Musel to roztrubovat do světa?

On taky není můj typ, ačkoli mi přirostl k srdci, a chodím kolem a ztrapňuju ho? Ne. Ne, nedělám to, protože jsem si myslela, že jsme přátelé. Myslela jsem, že se mezi námi stalo něco hezkého, něco… nevím, co. Pochopte mě.

Poslední hodinu sedím na lavičce v patiu, dívám se na bazén, na tváři mám přilepený falešný úsměv pokaždé, když ho přistihnu, jak se na mě dívá. Jo, všechno je prostě bezva.

Sleduju ho, jak mluví s Alexem, který má na sobě svou uniformu. I moje matka se na něj pobaveně dívala, když v ní vešel, aby Danea maximálně zastrašil.

Alex, ten zrádce, se směje.

„Koho to vraždíš očima?“

Na tváři mé nejlepší kamarádky se objeví potutelný úsměv. „Nemůžu se rozhodnout mezi tebou a Alexem, kdo z vás vypadá víc děsivě. Měla sis vzít ty Laboutinky se cvočky a toho Chanela… co je to, kožený korzet?“

„Kožený pás cudnosti,“ informuje mě Del.

„Samozřejmě, že ano. Vypadáš jako jedna z postav v tvých knihách.“

„Královna podzemí. To je moje favoritka.“ Delia sleduje mou dráhu pohledu přímo k Daneovi.

„Měla bys ho praštit.“

Má na sobě džíny, které pro jednou nemají díry, dokonale zakrývají jeho kulaté půlky zadku, a bílé plátěné tričko, které zvýrazňuje jeho stálé opálení, a je víc, než pěkný. Blbec.

„Ani za nic. Ani kdyby si myslel, že jsem atraktivní – což si nemyslí.“

Ona ke mně obrátí svou světlou manikúrou pěstěnou ruku. „Věř mi, přitahuješ ho. Vy dva jste na sebe nepřestali zírat od doby, co jsem sem přišla. Proč se obtěžovat to skrývat? Dvě mouchy jednou ranou.“

Deliina intuice hraničí s nadpřirozenou. Nebo možná s černou magií. A její studie lidské povahy je nulová. Pravděpodobně jsou to dva důvody, proč je tak úžasnou spisovatelkou.

„Co se stalo s tvými legendárními silami pozorování? Vím jistě, že pro něj nejsem atraktivní – nejsem jeho typ.“

„Jak bys to mohla vědět jistě? Pokud ti to neřekl…“ Nad mým tichem zakroutí Delia svou platinově blond hlavou. „Ten zkurvysyn ti řekl, že ho nepřitahuješ?!“

„Ššš, ztlum hlas. Camilla, moje matka a já jsme vešly, zrovna když to říkal Calvinovi. Doslova řekl, že nejsem jeho typ.“

Delia zúží oči. Zlověstný, děsivý, intrikářský – takhle bych popsala její výraz. U Delie nic nového.
„Půjde k zemi.“

„Ne, nepůjde nikam. Nech to být.“ Hodím po ní velmi nutným varujícím pohledem. Deliu jen tak něco neodradí, když v tom jsou zapojené její emoce.

„Ale zbavíš se ho, že? Nebudeš mít dítě s takovým zmrdem, který je příliš hloupý na to, aby udržel pusu na zámek?“

„Ano, budu.“ Když rozšíří oči, pokračuju. „Prokázal mi laskavost. Začínala jsem si trochu moc užívat jeho společnost. Což je nejen zakázané, ale porušuje to má vlastní pravidla. Ta, na kterých jsem trvala. Pokud něco, on pro mě vrátil věci přímo zpět pod kontrolu. Vychováme spolu dítě. Nic víc.“

Camilla vejde a nese své novorozeně, to dítě je z něčeho extrémně nešťastné. Ona udělá obličej, jemně ho houpá v náručí.

„Omlouvám se, že jsem zmizela, ale nemůžu ho přimět přestat. Přišla jsem, abych požádala o pomoc tvou mámu. Tak to s ním umí.“

To dítě popotáhne a zanaříká ještě víc.

„Možná je v koupelně? Já ji najdu.“

„Můžu to zkusit?“

Tři hlavy se otočí směrem k muži, který právě promluvil. Dane stojí několik metrů od Camilly, zvedá ruce s dychtivým výrazem. „Nejspolehlivější ruce v práci.“

Camilla vypadá podezřívavě. Neviním ji. Dane je v podstatě cizinec. Cizinec, který chce pochovat její dítě.

„Dobře, zkusíme to,“ souhlasí, její hlas prozrazuje víc, než je malé množství úzkosti. „Tam je nějaký antibakteriální gel.“ Dane odejde, aby si namočil ruce v dezinfekčním prostředku a krátce na to se vrátí. Fascinovaně zírám, jak Camilla opatrně položí malého chlapečka do Daneových extra-dlouhých rukou.

On si dítě upraví, jako by to dělal každý den. Pak, k překvapení všech, si přehodí dítě přes rameno a začne mumlat. Svou ruku mu zeširoka roztáhne přes zádíčka, a pomalu po nich krouží. Vše, co rozluštím, je „holky“ a „velký problém“ a „zkroucená plína.“

O malé odříhnutí později se všechny usmíváme jako blbky, to odříhnutí mělo za následek zajímavý úkaz na Daneově tričku. Zachytím „hodný kluk,“ spolu s dalšími šeptanými slovy povzbuzení.

Cam, Delia a já sledujeme v posvátném úžasu, jak to malé pomalu ale jistě přejde z nářku, k popotahování, a nakonec ztichne.

Delia se nakloní a zašeptá, „Nepropadni tomu ďáblovi, ju.“

Dorazí moje matka. Zastaví se, její neochvějný pohled skáče mezi dítětem a mužem, který dítě drží, zkoumá je s výrazem, který neumím rozpoznat. Okamžitě zostražitím. Dokud její pohled nestřelí ke mně. Pak se změní na něco, co už poznávám a je mi to jedno, pohled, který říká já jsem ti to říkala.

Calvin vejde se dvěma talíři a okamžitě se zamračí.

„Wyldere, tvoje hamburgery jsou připravené.“

„Nikdy neříkej nikdy,“ zašeptá hlas po mé levici. Můj pohled kmitne ke Camille. Ona pokrčí rameny.

Nikdy. V hlavě křičím nikdy.

Příští den musí Alex odletět do Gruzie, takže jsem mu nabídla, že ho vezmu na letiště. Je tam nasazený, ačkoli ho podezírám, že spěchá pryč, protože je tam někdo, koho chce vidět. V podstatě mi to potvrdil, když jsem se zeptala a on to nepopřel.

„No? Co si myslíš?“ zeptám se Ala po cestě na LaGuardia.

„Myslím, že potřebuješ větší auto,“ řekne, mračí se na svoje pozvednutá kolena, která ho prakticky bouchají do hrudi, když se snaží a naprosto selže v tom, udělat si v mém Mini Cooperu pohodlí.

„No?“

Poškrábe se vzadu na krku, pohne pusou. „Chci říct… je to pohodový chlap. Nechci na něj kydat špínu, když tady není a nemůže se bránit, ale…“ Alex pohodí svou tmavou hlavou doleva a doprava.

„Tak to vysyp, vaše svatosti.“

„On je chlap, se kterým se zasměješ a dáš si pivo. Připomíná mi chlapy z mého týmu. Taky bych ho ve tvé blízkosti nechtěl o nic víc, než bych chtěl Hayese nebo každého dalšího.“

Zbytek cesty jedeme v tichu, jak přemítám o tom, co Alex řekl. U vchodu pro pasažéry vystoupí a opře se na své straně o otevřené okno. „Rozhodneš se správně. Vždycky se tak rozhodneš. A pokud to posere, vždycky ho můžu svázat do kozelce a převézt do Bolivie.“

Pak se usměju. Nejvíc proto, že to o Alově názoru říká víc, než slova. V podstatě říká, že je Dane neškodný. Jinak by to skončil přímo tehdy a tam.

„Miluju tě. Dávej na sebe pozor.“

Můj bratr se usměje, ten úsměv se podobá mému, až je to občas děsivé. Pak poplácá střechu mého auta.

„Taky tě miluju.“