BBF - EPILOG

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Tak a jsme opět na konci knihy, chtěla bych vám všem poděkovat za vaše komentáře a laiky. Doufám, že se vám kniha líbila tak, jako mě. Vím, že je, do série ještě poslední závěrečný díl a určitě ho přeložím, až se mi ho podaří sehnat v NJ. Ještě jednou děkuji vám všem a budu se těšit časem na shledání u 4. dílu Jeaniene Frost.                                              
                                                                                                                                                                                                         Mirus

VRÁTILI JSME SE DO RUMUNSKA, ALE naším prvním cílem nebyl náš vypálený domov. Byl to jiný zpustošený hrad. Jen jsme teď nestoupali do kopce, abychom si prohlédli ruiny pevnosti, ve které Vlad žil v době, kdy byl ještě člověk a kníže. Místo toho jsme šli procházkou podél břehu řeky Arges.

Malého kamenného křížku, který stál v blízkosti úzké říční zákruty, jsem si všimla, až když Vlad odhrnul křoví a ukázal mi ho. Nápis byl tak oškrábaný, že už se nedal přečíst, což bylo asi i dobře, protože jinak by byl hrob Clary Dracul znesvěcen už před léty, její pozůstatky vystaveny na odiv turistům hned vedle dalších zaručeně pravých reliktů z života jejího slavného muže.

Vlad rukou přejel po kameni a do mých emocí se propletly myriády pocitů. Byl tam žal, ale i dozvuk lásky.

V duchu jsem se připravovala na to, co uvidím, když se dotknu jejích pozůstatků, ale kvůli tomu jsme sem přijeli. Co by bylo pro Vlada horší? Že mluvil Szilagyi pravdu, když říkal, že Claru zavraždil, nebo že skočila ze skály z vlastní vůle, tak jak tomu po celou tu dobu věřil?

„Nemusíš ji vyhrabávat ty sám,“ řekla jsem tiše. „To můžu udělat já.“

Pohlédl na mě a na rtech mu hrál omluvný, skoro zkroušený úsměv.

„Nikdo ji vyhrabávat nebude. Na ostrově jsem se rozhodl, že nechám Claru odpočívat v pokoji. Pokud skočila z vlastní vůle, odpustil jsem jí už dávno. Jestli ji Szilagyi strčil, je pomstěna. S pravdivými okolnostmi okolo její smrti je to podobné jako s obdobím mého věznění: Patří minulosti.“

Ulevilo se mi, a to nejen z egoistických důvodů. Samozřejmě by to bylo pro mě těžké, prožít celé úseky z Clařina života, což by bylo zapotřebí, pokud bych chtěla zjistit okolnosti její smrti. Také jsem nechtěla vidět Vlada jejíma očima, ať už ho bezvýhradně milovala, nebo ji vnitřní démoni dohnali k sebevraždě. Vlad, kterého znala, nebyl muž, kterého jsem milovala já. Oba nás formovala naše minulost, ale netvořila základ našeho bytí.

Především jsem se ale radovala kvůli Vladovi, který tímto rozhodnutím mohl nechat za sebou bolest, která ho staletí trápila.

„Kdyby mohla Clara šeptat skrz věčnost, určitě by ti řekla, jak je ráda, že jsi ji konečně dokázal nechat jít,“ řekla jsem a přála si, aby ta nedostatečná slova mohla vyjádřit, jak jsem na něj byla hrdá.

Krátce se zasmál. „Pravděpodobně. A také by mi řekla, že mi to trvalo příliš dlouho.“

„Manželky mají obvykle pravdu,“ řekla jsem s úsměvem.

Rozesmál se, tentokrát nenuceněji a ještě jednou položil ruku na náhrobek. Poté se obrátil a začal se energickými kroky vzdalovat. Mlčky jsem ho následovala. Jediné zvuky vycházely z lesa a řeky a působily konejšivě jako slova, pronesená šeptem.

Po jeho dlouhé, krvavé historii si toto místo zasloužilo trochu klidu a to samé platilo pro muže, který kráčel vedle mne.

Poté, co jsme nějakou dobu šli mlčky vedle sebe, vmísilo se do Vladových emocí železné odhodlání, jakoby se vnitřně připravoval na něco opravdu nepříjemného.

„Vzal jsem tě sem s sebou nejen proto, abys byla přitom, až budu dávat Claře poslední sbohem,“ začal. „Je tu něco, co ti musím říct a je to tu dostatečně opuštěné, aby nás nikdo neposlouchal.“

Můj pohled přelétl po zdánlivě nekonečné lesní a říční krajině. Ne, tady venku nás určitě nebude nikdo odposlouchávat. V okruhu několika kilometrů tu nikdo kromě nás nebyl.

„Takže… co mi chceš říct?“, zeptala jsem se váhavě.

Zavřel oči a utnul naše emocionální spojení. To mě znepokojilo. Co bylo tak strašné, že jsem neměla vědět, jak se cítí?

„Před sto lety,“ řekl tiše, „jsem si slíbil, že to nikdy nikomu neřeknu, ale teď slib poruším, protože si to zasloužíš vědět.“

„Co?“, dožadovala jsem se odpovědi, zatímco se mi hlavou honily temné představy.

Když Vlad otevřel oči, čišelo z nich nejhorší zoufalství. „To já jsem zodpovědný za ten mediální humbuk kolem Drákuly.“

Zírala jsem na něj, přesvědčená, že jsem na chvíli zešílela a špatně mu rozuměla. „Co?“

Zatnul zuby tak silně, že jsem mohla slyšet, jak skřípou.

„Na konci osmnáctého století jsem byl, jak tě jistě nepřekvapí, v takové… temné náladě a provedl jsem neuvěřitelnou hloupost. Obstaral jsem si substanci známou jako Red Dragon (Rudý drak). Je to zvláštní krev, která obsahuje něco jako upíří drogu. Buďto jsem podcenil hladinu mé tolerance na tuto drogu, nebo byla dávka silnější, než jak mi tvrdili, protože jsem upadl do takového rauše, jaký jsem přes čtyři sta let nezažil.“

Vytřeštila jsem oči tak, že jsem měla pocit, jakoby mi měly vypadnout z důlků. „A?“, vydechla jsem.

Vrhl na mě podrážděný pohled. „Udělal jsem to, co dělají všichni blázniví opilci: něco, čeho jsem velmi litoval. V baru jsem potkal spisovatele, který hledal nějakého historického zloducha, o kterém by mohl napsat román. V mém stavu jsem považoval za děsně vtipné, navykládat tomuto cizinci neslýchané lži o mé minulosti. Od té doby jsem se Red Dragona nikdy ani nedotkl a tím by mohla ta historka skončit. Ale o pár let později byla kniha toho zatraceného pisálka zveřejněna. Když jsem to četl, hrozně jsem se styděl, ale myslel jsem si, že to časem, podobně jako většina literárních pokusů, upadne do zapomnění, ale bylo to stále populárnější a populárnější, až to o století později zamořilo všechna média…“

Vybuchla jsem v hurónský smích, za což jsem se trochu styděla, protože to Vlada stálo tolik přemáhání, aby se mi k tomu přiznal, ale prostě jsem se nemohla ovládnout. Vlad to kvitoval temným pohledem.

„P... proto... to... slovo... nenávidíš jako mor!“, vyprskla jsem, protože jsem smíchy nemohla ani mluvit. „Připomíná ti to, jak jsi kdysi udělal něco opravdu h... hloupého, lidského. Ó, Vlade, za to tě miluji ještě víc!“

„Úplně mě to hřeje u srdce,“ odvětil ledovým tónem.

Ignorovala jsem to a padla mu kolem krku. „To mě taky. Teď už nikdy nebudu pochybovat o tom, že mě miluješ. Tvé přiznání mi to dokázalo víc než slova nebo činy dohromady.“

„Už teď toho lituji.“

Jeho hlas zněl ještě nabručeně, ale jeho objetí bylo majetnické a emoce, které jsem opět cítila, byly všechno možné, jen ne naštvané nebo chladné.

„Neboj se, ode mě se to nikdo nedozví,“ řekla jsem, když jsem konečně popadla dech. „Tvé temné tajemství je u mě v bezpečí.“ Přes tvář mu přeběhl zvláštní výraz. U kohokoliv jiného bych řekla, že je v rozpacích kvůli hříchu z mládí.

„Běda, jestli ne. Musíme tě ještě zbavit kletby toho Nekromanta. To by pak bylo fakt škoda, kdybych to musel udělat sám, zatímco ty bys seděla v tom novém pěkném žaláři, který mám v úmyslu vybudovat.“

Nad tou prázdnou výhrůžkou jsem si odfrkla. „Neměli bychom nejdřív postavit dům?“

Když se usmál, z rysů mu výraz rozpačitosti zmizel. Tento úsměv byl pro něj tak typický: smyslný, přesto jakoby dravčí, přísný a přece plný humoru.

„Pořádný dům se staví odspodu nahoru.“

Konec