AA - 48. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Pořád čekám, až někdo přijde a řekne, tak jsme tě nachytali, Thoro James, ve skutečnosti tady nemáš co dělat,“ přiznala jsem Nikolaiovi, když jsme jeli výtahem dolů a popruh mojí tašky se tiskl na jeho rameno. Dneska je moje první noc v Amour. Dneska se to všechno stane skutečností.

„Na to budeš čekat hodně dlouho, myshka.“

Protože mě odtud nikdo neodtáhne. Snad.

Dveře výtahu se otevřely a my vešli do haly. „Máte se setkat tady?“ zeptal se a zkontroloval hodinky. Máme ještě spoustu času.

„Jo, máma mi zrovna psala, že čeká v hotelovém pokoji na tátu a Tannera.“ V mé rodině trvá výprava déle mužům.

Zastavili jsme se na dlážděné cestě, vedle stánku s mapou The Masquarade a hodiny z roku 1920 visely nad námi. Ze západního křídla k nám mířilo pár známých tváří.

Timo, Luka a Katya mluví za chůze a ukazují na zeď kašny, ve které je socha Dionýse.

Nemají za lubem nic dobrého.

Nikolai na ně přimhouřil oči a ve tváři měl přísné linie. „Nedělejte to,“ zamumlal pod nosem.

Jeho tři sourozenci se rozdělili. Možná jsme paranoidní. „Pravděpodobně si povídali—” odmlčela jsem se, když se zároveň rozběhli ke kašně.

„Kurva,“ zanadával.

Hlavy všech lidí v hale následovaly tři teenagery. Jednotně vběhli ke zdi, odrazily se a udělaly salto vzad, zatímco se snažili přistát na římse fontány. Timo dopadl první, ale pak uklouzl na mramoru a praštil sebou do vody. Luka se mu snažil pomoct, ale ztratil balanc a následoval svého bratra.

Katya byla jediný vítěz, mokré měla jen nohy, ale pořád stála.

Lidi začali tleskat. A já se přidala. Sakra – bylo to cool.

Podívala jsem se po mé levici a zjistila, že Nikolai tleskal taky. Katya se na nás podívala s tím největším úsměvem. Měla jsem takovou radost, že jsem se přestala strachovat o dnešní večer.

Pak jsem si vzpomněla, že za týden odjede a úsměv mi pomalu mizel. Nikolai byl celou noc na telefonu se Sergeiem a mluvili o Katye. Když zavěsil, hodil telefonem o zeď. Jeho rodiče zjevně nejsou nadšení z toho, že se Katya připojí k Noctis.

Byli by radši, kdyby zůstala tady. Protože je to „stabilnější“ – Nikolai použil uvozovky, když mi to říkal. Jako by to celé bylo k smíchu. Chtěl, aby Katyu milovali tak, jako ji miloval on. Chtěl, aby byli nadšení z toho, že uvidí svou dceru, stejně jako byla ona nadšená z toho, že uvidí je.

Ale to se pravděpodobně nestane.

Předá Katyu lidem, kteří jí dají méně lásky a nabídnou méně péče. Ubíjí ho to.

„Hej!“ zařval člen ochranky a zamířil k Nikolaiovým sourozencům.

„Utíkej,“ řekl Luka a pomohl Timovi na nohy. Rozběhli se k východnímu křídlu, a když jim to klouzalo na dlažebních kostkách, smáli se.

Katya zavrtěla hlavou a seskočila z římsy fontány. Ochranka ji sledovala a ona ukázala na nás. „Jsem tady s nimi.“

Nikolai zvedl obočí. „Až budeš v Noctis, budeš si muset najít nového obětního beránka.“

V botách jí čvachtalo a nechávala za sebou mokré stopy. „Ne, to nebude nutné.“

Zmateně jsem se zamračila.

Houpala se na patách a dlouhé hnědé vlasy měla rozdělené pěšinkou uprostřed. Její velké oči v sobě teď mají jiskru, jako mají její bratři. „Protože…“ usmála se a oči jí naplnily slzy. „Zůstávám tady.“

Nikolai otevřel šokovaně pusu. „Cože?“ Podíval se na mě, jako bych to naplánovala.

Zvedla jsem ruce. „O ničem nevím.“

„Rozhodla jsem se sama.“ Katya si pohrávala s prsty. „Přemýšlela jsem nad tím od Díkuvzdání…“ Zhluboka se nadechla. „… chtěla jsem do Noctis jen proto, že je tam máma s tátou. A nějakou chvíli to trvalo, ale uvědomila jsem si něco důležitého.“ Přejela si hřbetem ruky po očích a tváře měla červené.

„A to je co?“ zeptal se Nikolai.

Usmála se do uslzeného, šťastného úsměvu. „Uvědomila jsem si,“ řekla, „že jsi pro mě rodič víc, než oni.“ Znovu se zasmála a ukázala na něj. „Jsi můj nejoblíbenější bratr, Niku. Víš to?“

Dlaň má na ústech a v očích slzy. Když ruku spustil, řekl, „a ty jsi moje nejoblíbenější sestra.“

„Jsem tvoje jediná sestra,“ připomněla mu.

Objal ji a slyšela jsem, jak v ruštině zašeptal slova, která zněla jako děkuji. Chtěl, aby zůstala.

Já chtěla, aby zůstala. Vydechla jsem a moje svaly se uvolnily. Vybrala si ho místo rodičů.

Tahle dobrá zpráva následovala tu Lukovu. Včera přijal roli v Infini poté, co se naučil novou disciplínu. Přidali Kolo smrti zpátky do představení, což je přístroj, na kterém předtím pracoval Timo. Ten, který Luka nechtěl začínat, protože si myslel, že na to nemá trpělivost nebo schopnost.

Uvědomila jsem si, co to znamená do budoucna. Katya bude ve Vegas. S Lukou. Timem.

Nikolaiem.

A mnou.

Usmála jsem se. Tak moc. Je to lepší konec, než jsme si mohli přát.

Když se od sebe odtáhli, Katya se na mě podívala a znovu si setřela slzy. „Můžu si nechat Nejtemnější a nejteplejší noc, dokud ji nedočtu?“ zeptala se.

Přikývla jsem a Nikolai se na mě podezřele podíval. „Co to je za knihu?“

Odkašlala jsem si a v krku mě lechtalo, když jsem zalhala. „Není to romantika.“

„Je to o rodině vlkodlaků,“ řekla Katya. „Dobrá knížka.“

Nemohla jsem se přestat usmívat. „Přesně.“

Obmotal paži kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž. A tehdy jsem viděla mámu, tátu a malého bratra, kteří vyšli z výtahu. Pulz se mi zvedl.

„Dneska večer hodně štěstí,“ řekla Katya, když si všimla mojí rodiny. „Budeme s Lukou v publiku.“ Zamávala nám a pak šla k východnímu křídlu.

Nervy se mi vrátily.

„Chovej se normálně,“ řekla jsem Nikolaiovi. Bude to v pohodě. Nevyšiluj. Nejblíž tomuhle pocitu jsem měla, když jsem rodičům představila svůj doprovod na ples. Bylo mi šestnáct. A pochopitelně jsem s tím klukem nežila. Tohle je jiný kalibr.

Nikolai se na mě podíval. „Na rozdíl od jiných dnů, kdy se chovám abnormálně.“

Správně. Ne, počkat, to není správně. „Propíchl jsi mi…“

„Thoro!“ vykřikla máma a zvedla ruce do vzduchu, aby mě objala. Táta stál za ním s hrdým úsměvem.

„Co propíchl?“ zeptal se Tanner.

Můj třináctiletý bratr je vyšší, než já. To není správně. Má dlaně v kapsách u kalhot a prohlíží si Nikolaie.

„Propíchl jsem ucho její kamarádce,“ zalhal lehce Nikolai.

Tanner vypadá, že to na něj udělala dojem. „Fakticky?“

„Když máš nastřelovací pistoli, nic to není.“

„No teda,“ řekl.

Mámu jsem měla ve smrtícím sevření, když jsem panikařila nad těmi lži. Nikdo si nemyslí, že to jsou lži, kromě tebe. Pravda. Pustila jsem mámu, aby se mohla normálně nadechnout a objala tátu.

„Jsem na tebe pyšný, Thoro,“ řekl znovu. Teď mi to říká skoro každý den. I když jsem tu pozici získala s pomocí mého přítele – i tak jim to přijde jako úspěch. Nečekala jsem to, ale jejich radost je pro mě vším.

Nebreč.

Zatím jsem si vedla dobře. „Děkuju. A díky, že jste přišli.“ Pak jsem objala Tannera.

A on zašeptal, „tvůj přítel je zkurvené zvíře.“ Už i kleje.

„Není tak vysoký.“

Tanner se ode mě odtáhl a divně se na mě podíval. „Stala ses ve Vegas úplně blbou?“

„Hej,“ vložil se do toho táta.

„Nemyslel jsem to tak,“ řekl Tanner a zvedl ruce. „I tak bych se sem přestěhoval… i kdybych měl přijít o pár mozkových buněk.“ Kývl hlavou a sledoval mnohem starší koktejlovou servírku v kasinovém baru.

„To jsem si jistá,“ zamumlala jsem. Teď k té těžší části. „Mami, tati… tohle je Nikolai.“ Mávala jsem mezi nimi rukou. Moje dva životy se opět sráží. Ale tentokrát to není tak brutální.

Nikolai si potřást rukou s mým otcem a oba se tvářili přátelsky.

„Díky, že ses staral o mou dceru,“ řekl táta.

„Zvládala to dost dobře sama.“ Podíval se na mě a usmál se.

Moje máma je nadšená. „Jak dlouho jste spolu?“

„Skoro sedm měsíců,“ odpověděl.

Sedm měsíců. Uteklo to rychle, ale stejně mám pocit, že jsem s ním strávila už roky. Možná proto, že jsme spolu strávili každý den trénováním.

„Sedm měsíců?“ Usmála se víc, jestli to bylo vůbec možné. „Wow.“

Já na to řekla, „bylo to wow.“ Zašklebila jsem se. Co jsem to řekla? Bylo to wow. Takhle by se vztah popisovat neměl. „Chci říct… ty víš, co myslím.“ Radši přestaň, dokud můžeš, Thoro.

„No, máte představení,“ začal táta. „Jen jsme ti chtěli popřát hodně štěstí. A uvidíme se později?“

„Ale nezdržíme tě dlouho,“ vložila se do toho máma. „Víme, že chceš oslavovat i s přáteli.“

Rozbrečela jsem se. Nevím proč. Možná proto, že jsem je měla tady. Moje dva světy se setkaly. A jsou na mě hrdí. Milují mě. Máma mě znovu objala a v očích měla taky slzy.

„Jsme na tebe tak pyšní, Thoro,“ zašeptala znovu.

Nezáleží na tom, kolikrát to řeknou, pokaždé mě to přemůže. Myslím, že je za to zodpovědná ta část mě, která je chce potěšit – ten kousek mého srdce, který touží po jejich spokojenosti – díky tomu se cítím nepřemožitelná.

Dneska se vznáším. V každém směru.