SF - 15. kapitola

Překlad: Marta

Lexi

Milá Daisy,

Váha: 41,7 kg

Kalorie: 1200

Poslední noc byla nejneskutečnější okamžik mého života.

Celou noc jsem spala vedle kluka.

Ano, byla jsem úplně oblečená.

Ano, můj make-up byl pořád neporušený.

Ale byl to pokrok. Ve skutečnosti jsem udělala nějaký pokrok.

A políbil mě. Austin Carillo, italský kluk ze špatné strany kolejí, mě políbil. A bylo to kouzelné. Cítila jsem se v bezpečí a pro jednu nádhernou noc jsem se díky němu cítila krásně.

Ale ta největší věc byla, že Austin dokázal umlčet hlas, posměšky se odplížily pryč a v průběhu toho, myslím, že možná ukradl mé srdce.

„A roztleskávání, Lexi? Jak to ovlivňuje tvoje sebevědomí?“

Seděla jsem a dívala se ven z okna doktora Lunda na hnědnoucí podzimní listí, které tančilo v lehkém vánku, zatímco on škrábal poznámky do svého bloku o mém zotavování.

Neustálé škrábání jeho pera na papír pronikalo k mým nervům – škráb, škráb, škráb – vypáleno do mého mozku.

„Roztleskávání jde dobře, doktore Lunde. Je to moje vášeň. Vždycky to byla moje vášeň. Když tančím, cítím se volná.“

„Tančíš na ostré hraně meče, Lexi. Víš, že to byl tvůj spouštěč dříve na střední škole. Co když se ta samá věc stane znova? Co když další kluk, který se ti bude líbit, tě nazve tlustou v uniformě? Budeš schopná zvládnout takovou kritiku? Jsi dost silná na to, abys zvládla jakékoliv posměšky, které zamíří tvým směrem?“

„Ano,“ odpověděla jsem příkře, ale žaludek se mi stočil pocitem viny. Už se to dělo. Ne posměšky od fotbalistů, ale od vnitřního hlasu.

Vrať se ke mně zpátky, Lexington. Když se vrátíš, ztratíš víc kilogramů a nikdy se nebudeš muset bát roztleskávání. Nikdy nebudeš muset lhát týmu, víš, jak to děláš teď. Víš, že roztleskávání si začíná vybírat svou daň.

Prodýchala jsem se skrz slova vnitřního hlasu a snažila se soustředit na nudné otázky doktora Lunda.

„A tvůj osobní život? Jak ten jde?“ Pokračoval.

„Dobře,“ odpověděla jsem a začala olupovat černý lak na nehtech.

„Žádný přítel? Podařilo se ti stát se zranitelnou s někým nebo je to pořád oblast, s kterou nejsi schopná se zabývat?“

Oči se mi rozpaky rozšířily a usadily se na doktorovi Lundovi. Opřel se, překvapený, a nadzvedl obočí.

„To byla zajímavá reakce, Lexi. Chtěla bys mluvit o tom, proč tahle otázka přinesla tak silnou odezvu?“

Spustila jsem ruce a popadla dřevěné opěrky křesla. „Já…já jsem někoho poznala,“ svěřila jsem se, zatímco jsem cítila nával zčervenání přes obličej.

„A kdy to bylo, Lexi?“

„Před pár měsíci.“

Doktor Lund ještě jednou vyklenul obočí. „Před pár měsíci?“

Přikývla jsem hlavou a sledovala, jak mu přes tvář přeběhl nesouhlas. „Během posledních osmi týdnů jsme měli nejméně šest sezení, a ty to zmíníš až teď? To mi dělá starosti, Lexi. Co skrýváš o tom chlapci?“

Odvrátila jsem pohled směrem k oknu a srdce se mi sevřelo při pohledu na dvě děti hrající si venku, malá holčička se snažila přimáčknout k zemi malého chlapce a políbit ho. Byla plná důvěry.

Modlila jsem se, aby ta samá blonďatá holčička vyrostla a tu sebedůvěru neztratila. Aby pravidelně nepočítala kalorie, než si vloží lžíci do úst, nekontrolovala nutriční informace na balení kvůli sacharidům, cukru a nasyceným tukům. Aby neskrývala skutečnou krásu, protože by nemohla vystát pohled na její přirozenou tvář. Aby nešílela, když ten stejný malý chlapec, který jí ukazoval tolik pozornosti jako šestiletý, vyroste a bude jí chtít líbat víc… Aby nevyrostla a nenechala mimovolný komentář toho kluka, kterého měla ráda, ukrást jí její dětství a roztrhat její sebevědomí na cucky.

„Lexi, soustřeď se,“ řekl doktor Lund přísně, když se podíval z okna, co zaujalo mou pozornost.

Přejela jsem si rukou po tváři a odpověděla, „Měli… jsme…hrbolatý začátek. On má… také problémy. Ale v poslední době se věci mezi námi staly víc vážnějšími. Myslím? Nejsem si jistá. Opravdu jsme ještě nemluvili, co jsme jeden pro druhého. Nikdy jsem předtím neměla přítele nebo… no, cokoliv jsme, takže proto jsem nikdy o tom nic neřekla. Pořád se tomu snažím porozumět.“

Od návratu z Tennessee jsem se s Austinem setkávala každou noc. Každou jednotlivou noc. Jeho mamka byla právě propuštěná z nemocnice, ale zatímco tam byla, mohl ji Austin navštěvovat a já měla své sezení. Pak jsme trávili několik hodin v naší zahradě, drželi jsme se za ruce a nevinně se líbali pod hvězdami.

Austin věděl, kde se mě teď mohl dotýkat. Zjistili jsme, že moje klíční kost byla také spouštěč, ale Austin jednoduše manévroval kolem mých problémových oblastí, nikdy jsem díky němu necítila stud nebo rozpaky kvůli mé poruše.

Doktor Lund se předklonil a položil podložku vedle něj na stůl, ruce měl sepnuté, zatímco lokty odpočívaly na kolenou. „Cítíš se kolem něj pohodlně, Lexi?“

Nepohodlně jsem poposedla na židli a přikývla hlavou. „Ano. Samozřejmě jsme nezašli příliš daleko. Ale trochu jsme se líbali… trochu dotýkali…“

„A?“ tlačil doktor Lund, vypadal překvapeně, jak to pokračovalo.

„Nejdřív…to bylo těžké, víte, kvůli mým spouštěčům, ale řekla jsem mu o své minulosti a respektuje mé hranice. Je to s ním jednodušší. Den po dni bořil mé zdi.“

Doktor Lund se najednou narovnal ve svém křesle a zamračil se.

„Co?“ zeptala jsem se v reakci na jeho zvláštní odezvu.

Doktor Lund se na mě podivně podíval a pak se zeptal, „Řekla jsi mu o své minulosti?“

Pomalu jsem přikývla hlavou a odpověděla, „Ano.“

Přes doktorův obličej se pomalu rozšířil úsměv. Doktor Lund měl mnoho výrazů: přísný, znepokojený, zaujatý, ale nikdy zjevně dojatý.

„Lexi, tyhle sezení jsme měli roky. V té době lidé, kteří měli ponětí o tvé poruše, lidé, s kterými jsi mluvila o tvé poruše, ty jsem mohl spočítat na jedné ruce: tatínek, maminka, Daisy, a samozřejmě já. Neřekla jsi to nejlepším přátelům ve škole, Molly, Cass a Ally, protože…?“ Doktor Lund se odmlčel a čekal na mou odpověď.

Hrála jsem si s koncem dlouhého rukávu trika a přiznala jsem, „Protože jsem nechtěla, aby mě viděli jako slabou. Nechtěla jsem, aby mě viděli jako oběť, kolem které musí chodit po špičkách. Chtěla jsem jít na vysokou školu a být někdo jiný než Lexington Hartová, anorektička.“

Doktor Lund zamyšleně přikývl, tak jak jen psychiatr může. Přiložil si spojené ruce ke rtům a zeptal se. „Ale řekla jsi to tomuhle chlapci po tom, co jsi ho znala jen několik měsíců. Co ho dělá tak odlišným od tvých přátel?“

Pokrčila jsem rameny, snažila jsem se zlehčit svůj zájem. Nechtěla jsem říct doktoru Lundovi, že jsem cítila duševní spojení s Austinem. Nechtěla jsem mu říct, že někdy někdo mohl zakopnout nečekaně o trosky vlaku, který byl vaším životem, a začít vás vytahovat z těžkých sutin, které vám ležely na hrudi. Nechtěla jsem sdílet, že Austin znal také utrpení. Ačkoliv naše vlastní problémy pocházely z různých oblastí, byli jsme spřízněni duševním bojem, abychom nedovolili problémům zničit nás jako lidi.

Austin přinesl barvy do mého života plného šedé.

Byl pro mě vzácný.

Byl mé tajemství, další, o které jsem se nechtěla podělit.

„Lexi, nemusíš mi o něm hned říkat – je to nová fáze ve tvém zotavování – ale chtěl bych, abys zvážila, co dělá tohoto džentlmena odlišného od ostatních. Jsem si jistý, že rozumíš důležitosti tvého přiznání před ním a to mi dělá radost.“ Doktor Lund se opřel ve svém sedadle a já pomalu zvedla pohled, abych se na něj podívala. Šťastný výraz doktora Lunda se přeměnil do znepokojeného. „Ale také mi to dělá starosti. Dala jsi důvěru někomu, otevřela ses před někým po letech skrývání se za tmavý make-up a oblečení.“

„Co Vám potom dělá starosti? Myslela jsem, že jste řekl, že to je vývoj?“ zeptala jsem se tiše.

„Že by se tohle mohlo ubírat jedním ze dvou směrů.“

„Nerozumím?“

„Lexi, tenhle kluk by tě mohl vytáhnout z ulity, pomoc ti s tvými nejistotami, dát ti opravdový smysl tvé hodnoty, takový, který není změřitelný stupnicí.  Nebo by se mohl na tebe postupně vykašlat a ocitla by ses na temnějším místě, než jsi byla před pár lety.  Musíš se rozhodnout, jestli stojí za to riziko.“

Zvažovala jsem, co doktor Lund říkal, ale upřímně řečeno, v posledních několika týdnech jsem Austinovi propadla tak tvrdě, že bych nesnesla myšlenku nemluvit s ním.  Austin byl jedinou osobou, se kterou jsem mohla být naprosto sama sebou. Nebylo žádné předstírání, žádné herectví kolem něj, byla jsem to jen já a on.

Austin stojí za to riziko.

„Vezmi si nějaký čas, Lexi. Zamysli se nad tím a můžeme to probrat, až budeš připravená.“

Doktor Lund si napsal několik posledních poznámek do bloku a s bouchnutím ho zavřel. „Čas vypršel.“

Vstala jsem a chystala se vyjít z místnosti, když doktor Lund řekl, „Oh, a Lexi, ještě jedna věc. Pokud uvidím známky hubnutí, budeš se muset podrobit vážení. Půl kilogramu nebo jeden kilogram můžou být pochopitelný s množstvím cvičení, které děláš. Ale víc než tohle a bude to červená vlajka, že se vracíš zpátky do starých návyků.“

Dívala jsem se chladně na doktora Lunda a pak jsem rychle opustila jeho místnost, vydala jsem se na toalety přes chodbu. Srdce mi bouchalo v hrudi.

Přesunula jsem se k řadě umyvadel a přinutila se podívat se na svůj odraz v zrcadle.

Zhubla jsem.

Nyní jsem měla 41,7 kg.

Zhubla jsem víc, než doktor Lund předpokládal.

Na tváři se mi začal rozprostírat pomalý úsměv. Zvedla jsem prsty, které se otíraly o mé tělo. Má klíční kost se stávala výraznější, tak jak jsem to měla ráda. Tváře byly jasně vymezené a ostře tvarované. A když jsem zvedla dlouhé šaty a ignorovala okamžitý odpor při pohledu na vrstvy tuku na mých ďolíčkatých stehnech, viděla jsem, že mezera mezi mými stehny se zvětšovala. Bylo to nepatrné, ale bylo to tam. Mezera mezi stehny byla pro mě všechno – jak jsem poměřovala svou ztrátu hmotnosti. Byl to důkaz triumfu nad vůlí.

Přesto to nebylo dost. Pořád tu bylo příliš moc tuku. Sevřela jsem čelist a ruce do pěstí po bocích.

Je tu pořád mnoho tuku, Lexington. Máš pravdu. Vedla sis tak dobře, ale můžeš to udělat lépe. Víš, že můžeš. Je pravda, že jsi trochu zhubla, ale pokračujme v úsilí. Pokračujme v úsilí o dokonalost.

Uchopila jsem okraj umyvadla a téměř jsem cítila to nadšení hlasu, ale zatímco jsem si představovala úkol před sebou, týdny bych musela tajně vypouštět jídlo, cvičit víc, než jsem už dělala, vrazila mi na mysl Austinova tvář… a najednou přesvědčivá slova hlasu byla umlčená.

Dívala jsem se do zrcadla, na dívku s namalovaným obličejem, dívku nosící masku. Tvrdě jsem se snažila zbavit se pochybností, zatímco jsem odříkávala, Jsi krásná, Lexi. Jsi perfektní přesně tak, jak jsi.

Opakovala jsem mantru doktora Lunda pořád dokola, dokud se mi v žaludku neusadila hrůza. Chtěla jsem být silná. Chtěla jsem být silná pro Austina. Ale mantra nefungovala a vše, na co jsem mohla myslet, byly moje záda a kolik žeber bych mohla spočítat.

Nemohla jsem to dostat z hlavy. Nepolevovalo to, zatímco mi to vířilo hlavou.

V rozporu s mými nejlepšími úmysly jsem nakonec strhla šaty a začala počítat žebra na zádech, jako by to byla rutina.

Jedno, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm… sedm, sedm, sedm…

Sedm. To nebylo dost. Zdaleka ne dost. Měla bych být schopná napočítat deset. Mělo by tu být deset žeber, jasně zřetelných a bez tuku, které bych mohla spočítat.

Co když věci s Austinem postoupí? Chtěla bych se s ním cítit pohodlně… se sebou. Chtěla bych pro něj být vhodná. A mohla bych jen tehdy, když bych byla tenčí.  Potřebovala jsem být hubenější. Byl to jediný způsob, jak bych se sebou mohla být spokojená. Byl to jediný způsob, jak bych se mohla někdy milovat.

Lexington, dej mi sebe. Dostanu tě k tvému cíli.  Austin tě bude milovat, když se nám to podaří. Bude naplněný úžasem. Dělej, co musíš a ujisti se, že nikdo nebude mít podezření. Klíčem je tajemství. Doktor Lund nebude schopný tě přinutit vážit se, jakmile budou kilogramy ubývat. Nejsi jeho majetek, aby ti to nařizoval, ani jeho loutka k ovládání. Patříš mě a takhle to vždycky bude. Doktor Lund je překážka. On je překážkou k dokonalosti…

Zatímco jsem zírala na namalovanou dívku v zrcadle, naplnily mi slzy oči z ošklivé pravdy přede mnou.

Nestála jsem za to. Měla jsem spoustu nedostatků. Nedívala se zpátky krásná královna, žádné slíbené rysy na její obyčejné a baculaté tváři. Jen příliš mnoho tuku, který pohlcoval její obrysy, a ošklivost, ošklivost, kterou všichni viděli.

Odhodlaně jsem udělala rozhodnutí. Udělám, co přikazoval hlas, zbavím se ještě pár kilogramů. S pár kilogramy pryč bych přestala. Nezašla bych příliš daleko. Nikdo by o tom neměl podezření. Bylo by to snadné.

Neviděla jsem jinou možnost.

Bylo by snadné přestat.

Snadné přestat…

Jakmile budu tenčí.