RFM - 11. kapitola

Překlad: Luciana

11 Kacie

Proplula jsem dveřmi v práci, stále ještě ve výšinách, po mém úžasném víkendu s Brodym a holkama, rozhodnutá nenechat nic, aby mi zkazilo můj den.

Báječná poslední slova.

„Dobré ráno, Darlo!“ zazpívala jsem, když jsem strčila sáček s obědem do své skříňky a sundala mikinu s kapucí.

Ukousla si jablka a povytáhla na mě obočí. „Oh, někdo si užil víkend.“

Zkoušela jsem zakrýt úsměv, ale pokaždé, když jsem si vzpomněla na Brodyho překvapený pohled, když jsem před ním klesla dolů, tam ve stodole, nemohla jsem si pomoct a usmívala jsem se. Ačkoliv, výraz v jeho obličeji o několik hodin později, když jsem zmírnila bolest toho chudáka chlapa a dokončila to, co jsem začala, byl ještě lepší. Kdo by řekl, že dílna jeho táty bude tak zábavná?

„Nevyčítám ti to. S přítelem tak žhavým, jako je tvůj, bych mohla být na něm přilepená, jako zatracený bláznivý pavouk,“ zachichotala se a hodila ohryzek do koše.

Zasmála jsem se a zavrtěla na ni hlavou. Opravdu mám ráda Darlu. Nemá absolutně žádný filtr a vypustí všechno, co jí přijde na mysl, ale dělá práci zde nejen přijatelnou, ale zábavnou. A fakt, že jí má Maureen opravdu ráda a Darla se za mě často přimlouvá, je bonus navíc.

„Čí přítel je žhavý?“

Srdce mi skočilo do krku, když jsem se otočila, abych pověsila mikinu. Je jedno, kolik času uplynulo, ten hlas mě stále vyvádí z rovnováhy, jen nyní z jiných důvodů.

„Kaciin. Je to hokejista, profesionální,“ vyzvonila Darla okamžitě. „Já si počkám. Budu dělat záložníka. Je příliš žhavý na to, nechat ho být.“

„Oh, vážně?“ řekl Zach zvědavě.

„Jo,“ povzdechla si. „Nádherné hnědé kučery, nejkrásnější zelené oči, jaké jsi kdy viděl a zadek stvořený pro plácnutí.“

Oh, bože, Darlo, prosím přestaň mluvit. Hned.

„Ačkoliv pochybuji, že budu mít šanci. Co jsem slyšela, tak je do ní bláznivě zamilovaný.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Zach nenuceně.

„Bro…“

„Do toho ti nic není,“ otočila jsem se a přerušila Darlu.

Zach se na mě usmál, svým srdce-zastavujícím úsměvem. Úsměvem, který jsem milovala. Úsměvem, který mi rozpouštěl srdce. „Do toho ti nic není? To je divné jméno.“ Naklonil se na desku vysokého pultu, ruce zkřížené před sebou.

„Musím jít pracovat,“ řekla jsem chladně a šla vyzvednout karty.

„No, ve skutečnosti, jsem ti zkoušela volat. Maureen musela trochu upravit plán. Začneš až za hodinu,“ zamračila se nesoustředěně Darla. „Promiň.“

Zavrčela jsem. To znamenalo, že tu budu muset být o hodinu déle a jak jsem přišla do práce šťastná, najednou jsem se těšila, až se odtud dostanu a zamířím domů.

„Hej, to se hodí. Zrovna mám pauzu,“ narovnal se Zach. „Můžeme si promluvit?“

Darla těkala pohledem mezi námi dvěma. „Vy dva se znáte?“

Čtyři roky zlosti a odporu ze mě vytrysklo, když jsem zírala do jeho tmavohnědých očí. Jak se odvažuje mě dostat do takové pozice v práci?

Kretén.

„Nemám čas.“

„Drahoušku, Darla právě řekla, že nezačneš pracovat dřív než za hodinu. Půjdeš, prosím?“ Jeho oči byly měkké a prosily mě, abych ho vyslechla, ale já na to neměla.

„Ne, díky,“ řekla jsem rozhodně.

„O co jde?“ Darliny oči byly obrovské, jak přemýšlela, co jí uniklo.

„Kacie se mnou nechce mluvit, ačkoliv ji prosím, aby mě vyslechla, už několik týdnů,“ odpověděl Zach Darle, aniž by na mě přestal zírat.

„Proč nezavřeš pusu?“ vyštěkla jsem na něj. „Jsi velmi dobrý v mlčení. Tak to zkus i teď.“

Darla otevřela pusu, když pomalu zapadla do své židle. „Prr. Neznám historii, ale je to hluboké, co?“

„Dá se to tak říct. Jsem otec jejích dvojčat,“ řekl Zach klidně.

Krev se ve mně začala vařit. Vyrazila jsem kolem pultu a vyřítila se za ním. „Pojď, ty kokote.“

Možná, když půjdu dost rychle, mohla bych ho ztratit v jedné z těch spletitých chodeb.

„Zpomal!“ zavolal, popoběhl několik kroků, dokud nesrovnal krok se mnou.

Málo štěstí.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vyštěkla jsem na něj a otočila se na patě, tváří k němu. „Tohle je citové vydírání. Jak se odvažuješ mě konfrontovat v práci? Kdo si zatraceně myslíš, že jsi?“

„Vím, že to bylo zákeřné to udělat a omlouvám se, že jsem to udělal takhle,“ omlouval se rozpačitě, „ale zoufale jsem potřeboval s tebou mluvit.“

„Oh, vážně? Wow.“ Otočila jsem se a pokračovala chodbou, stále chrlící slova, jak jsem šla. „Pár týdnů mého ignorování tebe a ty jsi zoufalý, co? Představ si, co cítím po pěti podělaných letech!“

Strčil ruce do kapes u kalhot, sklopil hlavu a rozhodl se dál neargumentovat.

Velmi moudré rozhodnutí od něj.

Došli jsme do kavárny a já ji přešla a posadila se rázně k jednomu ze stolů a zkřížila si ruce na hrudi. „Tak ať je to za námi, ať se můžu vrátit ke svému normálnímu, šťastnému životu.“

Povzdechl si. „Přinesu kafe. Chceš nějaké?“

„Jakékoliv.“ Protočila jsem oči a podívala se vlevo. Seděl tam pár spolu tiše, držíc se za ruce. Slzy jí tekly po tvářích, když si opřela hlavu o jeho rameno. Jeho rty se třásly, jak se snažil být silný pro ni, ať už procházeli čímkoliv.

Bylo jejich dítě nemocné? Rodiče? Ztratil jeden z nich sourozence?

To byla ta těžká část mé práce. Obvykle potkáte lidi v jednom z nejhorších dnů jejich života. Oni si vás pamatovat nebudou, ale vy na ně nezapomenete nikdy.

„Cukr?“ (Suger - v angl. také označení jako drahoušek)

Byla jsem vytrhnutá ze svých myšlenek a podívala se na Zacha. „Neříkej mi tak,“ zavrčela jsem.

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Jen jsem se ptal, jestli chceš cukr do své kávy. Tak jsi to měla ráda; nejsem si jistý, jestli se to nezměnilo.“

„Nesnáším cukr v kafi,“ zalhala jsem, odmítajíc mu dát pocit, že jeho paměť je správná. „Vezmu si jen černou.“

Položil dva šálky na stůl a vytáhl židli naproti mně. Ani jeden z nás nemluvil. Nechtěla jsem mu to ulehčit tím, že bych začala s nějakým bezvýznamným hovorem. Sedět tady s ním, bylo poslední místo na celé planetě, kde bych právě teď chtěla být. Výzkumná stanice v Antarktidě? Beru to. Plavání s krokodýly v Amazonce? Dejte to sem. Plazit se přes poušť v Egyptě? Dovča v porovnání s tímto okamžikem.

„Takže…“ povzdechl si. „Jak se jmenuje tvůj přítel?“

Přimhouřila jsem na něj oči a naklonila se dopředu. „Jediný důvod, proč tu sedím s tebou, je proto, že jsi nemohl sklapnout svou zatracenou pusu před Darlou a já nechci, aby kdokoliv věděl o mých záležitostech. Chceš mě nakrmit nějakými svými kecy o tom, kde jsi byl posledních pět let? Fajn. Jak je libo, ale můj přítel NENÍ něco, co s tebou chci probírat.“

Trochu sebou při mých slovech trhnul a sklopil oči na stůl. Projela mnou bolest.

Ne. Do prdele s bolestí. Zasloužil si to.

„Zasloužil jsem si to,“ řekl.

„Konečně něco, na čem se shodneme,“ protočila jsem oči a opřela se zpátky do židle, ruce stále složené na hrudi.

„Tohle není jednoduché ani pro mě, víš,“ řekl tiše. „Celé roky jsem přemýšlel, co bych ti měl říct, když mi dáš šanci. Teď jsi tady, sedíš přímo proti mně, ale můj mozek je paralyzovaný. Vím, že nic co řeknu, nemůže obhájit rozhodnutí, které jsem udělal před pěti lety a ani ho nechci zkoušet obhajovat. Jen prostě chci, abys věděla, odkud přišlo.“

Bylo mi u prdele, odkud přišlo a ani jsem to nechtěla slyšet, ale věděla jsem, že mi nedá pokoj, dokud ho to nenechám vysvětlit. V téhle chvíli jsem se rozhodla mlčet a nechat ho, ať to bylo cokoliv, aby to ze sebe dostal.

„Vím, že jsi věděla, že jsem pil, ale neměla jsi představu, jak moc. Bylo to mimo kontrolu. Šel jsem do práce a udělal si svou osmihodinovou šichtu, ačkoliv vždy byly k dispozici přesčasy. Nemohl jsem se dočkat, až odtud vypadnu a půjdu na drink.“

Vzpomínala jsem, jak jsme museli šetřit, kvůli naší tíživé finanční situaci, ale jen jsem zatnula zuby a nechala ho pokračovat.

„Nepotřeboval jsem ani nikoho, aby pil se mnou. Mohl jsem si vzít basu piv a jen sedět v autě sám a pít. Potom jsem mohl jít domů, ty jsi šla do práce a potom, co jsem dal holky do postele, pil jsem, dokud jsem neodpadl. Došlo to tak daleko, že jsem potřeboval pivo už ráno, při cestě do práce, abych byl schopný přežít celý den bez třesu.“

Seděla jsem tam a zírala na něj v šoku. Věděla jsem, že pil – byly tu a tam plechovky od piva kolem domu – ale neměla jsem představu, že to bylo tak zlé.

„Byl jsem nemocný. Pak mě jednoho dne zastavili a byl jsem zatčen za jízdu pod vlivem. Mohl jsem být okamžitě daný do vězení, ale jestli si pamatuješ, moje máma pracovala tehdy v advokátní kanceláři. Jeho kouzlo zapůsobilo a byl jsem propuštěn a moje obvinění se stalo formalitou. O měsíc později jsem naboural auto a pár v něm byl vážně zraněn. Další jízda pod vlivem, další zatčení, další obvinění. Tentokrát se zasekli.“

Byla jsem naprosto pohlcena tím, co mi říkal. Neměla jsem tušení o jeho zatčeních.

Kdo za něj zaplatil kauci? Jak to mohl přede mnou skrývat?

„Tehdy jsem se rozhodl, že nejsem dobrý pro tebe a holky. Že cokoliv se stane, bude vám líp beze mě. Taky jsem věděl, že kdybych ti řekl, že odcházím, protože jsem takový debil, ty bys, jako oddaná přítelkyně, jakou jsi byla, chtěla za nás bojovat. S největší pravděpodobností bys vyhrála. Odejít pryč od tebe a holek, byla ta nejtěžší a nejstupidnější věc, kterou jsem kdy udělal.“

Srdce mě bolelo. Vědomí, že on byl ve vší té bolesti a  všech těch problémech a já byla tak nevědomá, bylo drsné.

„No, každopádně, jedno ráno, když sis myslela, že jsem v práci, vzala mě máma k právníkovi, pro kterého pracovala, aby mi řekl, že jsem v tom až po uši. Později to odpoledne, Christina přišla hlídat děti a já udělal bleskové rozhodnutí. Hodil jsem své krámy do auta, naškrábal vzkaz pro tebe, políbil holky na rozloučenou, když spaly a bylo to. Vzlykal jsem, když jsem je políbil. Ten večer, jsem projel kolem domu snad desetkrát, tak zatraceně blízko tomu, přijít domů a prosit tě za odpuštění. Vjel jsem jednou i na příjezdovou cestu. Pamatuji si to naprosto přesně.“ Zíral na stůl, ztracený ve vzpomínkách. „Měla jsi Lucy na boku, na sobě stále uniformu. Odtáhla jsi záclonu, abys viděla, kdo to je, ale byla jsi oslepená světly. Začal jsem vyjíždět z cesty a ty jsi odešla od okna, předpokládajíc, že se jen někdo otáčel.“

Oh, bože. Pamatovala jsem si to. Byla už naprostá tma. Já se modlila, aby to byl on, ale auto odjelo a já ztratila naději.

Popotáhl a otřel si koutek oka, stále bez očního kontaktu se mnou. „Každopádně, po tomhle jsem klesal dál. Pohyboval jsem se za gauče na gauč, vypil basu piva denně, někdy víc. Po čase přestalo pivo stačit a já začal pít víc tvrdého alkoholu. Prostě jsem potřeboval všechno znecitlivět. Když jsem byl střízlivý, jediné na co jsem myslel, jsi byla ty a holky a všechno, co jsem ztratil. Vybral jsem si chlast místo přítelkyně a dcer. To bylo nejhlubší dno mého života, nebo jsem si to myslel.“

Moje oči se zaplnily slzami a já byla ráda, že se na mě nedívá. Stejně jako on, i já si představovala, jaké by bylo ho vidět poprvé po všech těch letech. Malovala jsem si, jak na něj křičím, fackuju ho a chrlím na něj všechny ty nejnenávistnější věci, které mohu vymyslet. Místo toho, jsem tiskla své paže, co nejvíc to šlo, abych se rozptýlila a udržela se od pláče. Těch pět let vzteku, kterých jsem se držela, se rozplynulo v okamžiku, kdy jsem zjistila, jak visím na každém jeho slově.

„Nějak jsem díky Bohu a mé mámě, byl schopen zůstat mimo vězení. Máma naléhala, abych si nechal pomoct. Nabídla se, že zaplatí za léčení, vyhrožovala, že půjde za tebou a všechno ti řekne a prosila mého otce o pomoc; ale jak víš, on sám byl alkoholik. Měnil jsem se v něj každým dnem trochu víc a byl jsem tak mimo, že jsem si neuvědomoval. Jednoho dne, když jsem spal na gauči jedné holky, kterou jsem poznal v baru, našla mě moje sestra. Řekla mi, že máma měla aneurysma mozku a zemřela noc před tím.“

Nemohla jsem už zadržet slzy. Zach měl drsné dětství. Jeho otec byl opilec, který byl zvyklý bít jeho mámu. Nakonec, když byl Zach malý kluk, měla toho dost a vykopla ho. Pracovala opravdu tvrdě, aby vychovala jeho a jeho sestru, Taru, sama a zajistila jim dobrý život. Jeho otec stále měl s ním plány a pak ho nechal na verandě, čekajícího s taškou na noc. Jeho máma si nikdy na jeho otce nestěžovala, myslím. Ona prostě jen pracovala extra tvrdě na to, co nedostal od otce. Když jsem se na to podívala zpětně, pravděpodobně milovala Zacha až moc a následně mu umožnila stát se jeho otcem. Neuměla jsem si představit, jak jeho smrt musela ovlivnit jeho už tak nestabilní život.

„Zkoušel jsem vážně zůstat střízlivý příštích pár dní. Pomáhal jsem Taře zařizovat pohřeb a usmívat se na babičku, ale všechno to bylo na mě příliš a šel jsem na velký flám, noc před její bohoslužbou. Další věc, kterou si pamatuji, že jsem byl vzbuzen hlasitým bušením na dveře. Otevřel jsem a Tara ze mě začala mlátit duši. Bušila mi do hrudi a praštila mě do břicha. Potom couvla a plivla mi do tváře.“ Jeho hlas se zlomil a já musela spolknout vzlyk. „Její přítel, Tony, ji vzal za ramena a přitáhl ji zpátky, když jsem si otíral poplivanou tvář tričkem. Křičela na mě, ale všechna slova mi splývala dohromady. Otočila se a nekontrolovatelně brečela na Tonyho hrudi. Zeptal jsem se, co se zatraceně děje a ona se na mě podívala a řekla mi, že se mě snažili sehnat celé hodiny, ale byl jsem naprosto mimo. Prospal jsem mámin pohřeb.“

Vzlyk, který jsem polkla, se vrátil zpátky a unikl mi, když jsem si položila ruku na ústa. Zach se natáhl, vzal ubrousek ze stolu a podal mi jeden, než si utřel svoje oči. „Je zbytečné dodávat, že tohle bylo moje nejhlubší dno v životě. Můj opilý zadek byl tak sobecký a tak jsem miloval flašku, že jsem nejen ztratil své děti, ale teď jsem propásl i mámin pohřeb. Následující den jsem se zaregistroval a nechal hospitalizovat v léčebně a strávil tam následujících šest ošklivých měsíců. Zatímco jsem tam byl, zemřel i můj otec, ale vybral jsem si, že na jeho pohřeb nepůjdu. V mé mysli by to byla zrada mé mámy.“

Zhluboka jsem se nadechla, ve snaze absorbovat všechno, co na mě právě hodil. „Je mi moc líto to s tvojí mamkou, Zachu. Vím, jak moc jsi ji miloval,“ řekla jsem konečně, třesoucím se hlasem.

„Děkuji.“ Rozpačitý falešný úsměv mu přeběhl přes rty. „Po léčbě, jsem kompletně změnil život. Začal jsem soustavně pracovat, chodil do školy, abych se stal pracovníkem u záchranky a nastoupil jsem program závislosti tady v nemocnici. Toužil jsem po stabilitě v životě. Mým cílem bylo, abych byl zajištěný, vyléčený a pak za tebou mohl přijít. Bylo mi jasné, že můžeš být vdaná a možná mít další děti, nebo tak a já se nechtěl snažit ublížit, ale doufal jsem, že bych mohl nějak získat zpět tvou důvěru a mít nějakou roli v životě holek.“ Zachvěla se mu brada. „Prosím, Kacie. Já nechci být jako můj táta.“

Ohromeně jsem seděla. Tohle nebylo to, co jsem čekala, že uslyším – nic z toho. Myslela jsem si, že mi bude říkat, že byl mladý, hloupý a sobecký, a to určitě byl, ale bylo to mnohem hlubší než jen tohle. Pak jsem udělala něco impulsivního, bez rozmýšlení, něco co mě samotnou do hloubi šokovalo. Než můj mozek zjistil, co dělá moje tělo, natáhla jsem se přes stůl a položila své ruce na jeho.

„Já také toužím po stabilitě. Na něco přijdeme… pomalu.“