Priceless - 29. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

SARAH

Po Brandtově odchodu jsem nemohla usnout. Pomalu jsem se probírala, než jsem ležela na zádech, byla plně vzhůru a dívala se do stropu.

Takže dneska už nejsem panna.

Je to divné.

Včerejší noc s Brandtem byla jako sen. Tak jsem vzala telefon a poslala mu zprávu.

Dobře, jsem konečně vzhůru. Opravdu se včerejší noc stala?

Neodepsal mi ihned, takže jsem přemýšlela a nakonec si uvědomila, že byl asi ve sprše a připravoval se do školy.

Já jsem dělala to samé.

Vzala jsem si telefon do koupelny, vylezla si na sedátko do sprchy a pak jsem si všimla, že mi odepsal. Byla jsem radostí bez sebe, než jsem si to přečetla.

Co se včera stalo?

Zavrčela jsem, převrátila oči a odepsala: Blbečku!

Tentokrát odepsal hned: HA! Ano, stalo se to. Taky tomu pořád nemůžu uvěřit. Byla. To. Nejlepší. Noc!

Ušklíbla jsem se, odložila telefon a cítila se lépe. Byla jsem skoro připravená, když jsem si uvědomila…včerejšek byl pro Brandta tím nejhorším dnem v životě. Úplně jsem zapomněla na to, že se objevila jeho máma. Začala jsem si o něj dělat starosti, než mi znova odepsal a ptal se, kdy mám přestávku na oběd.

Ale měla jsem hodiny v kuse až do čtyř, a chtěla jsem se nasvačit sušenek.

Tak se Brandt zeptal, co budu dělat o zítřejší obědové přestávce. Zamračila jsem se a vzpomněla si, že jsem se chtěla setkat s poradcem.

Sakra, odepsal mi. Musím tě vidět dřív, než v PÁTEK. Připadám si velmi introspektivní. Opravdu potřebuju strávit chvilku s Aristotelem.

NEBUDEME JÍ ŘÍKAT ARISTOTELES, napsala jsem mu a po celou dobu psaní jsem se smála.

Co třeba Sokrates? Zeptal se.

Ach bože, milovala jsem ho.

Místo abych to ihned odmítla, odepsala jsem: Možná, na což ihned odepsal: Opravdu? Super!

Zasmála jsem se. Napsala jsem MOŽNÁ. Musím jít na hodinu, magore. Přijdeš pozdě.

Sakra. Máš pravdu. Musím jít. Miluju tě.

Po těch posledních slovech jsem mrkla. Už mockrát mi řekl, že mě miluje. Teď to řekl poprvé po našem prvním sexu, ale…nevěděla jsem, jestli to již znamenalo něco jiného. Vše bylo jiné. Významnější.

Po zbytek dne jsem byla velmi Sokratovsky zamyšlená.

Když jsem se vrátila domů, Reese a Mason se vrátili od Picka a Evy. V domě byl hluk, dvojčata při hraní křičela a jejich rodiče na sebe křičeli z opačných stran domu.

Usmála jsem se, zavrtěla hlavou a jela do kuchyně, odkud se ozýval největší hluk. Rodina byla zpět. Vzpomněla jsem si na Brandta, jak říkal, že až se spolu přestěhujeme a budeme jen my dva, vše bude tišší.

Představila jsem si to a pak tu myšlenku zapudila. Lákalo mě to, ale nestane se to.

Gracen a Isabella se v kuchyni hádali, kdo dostane poslední kousek jablkového koláče, když Mason volal z jiného pokoje, kde má červenočernou kravatu.

„Je v sušičce,“ zavolala Reese, rozdělila kousek koláče na půl a podala je dětem. Pak mě spatřila a rozzářila se. „Sarah. Jsme doma.“

Zasmála jsem se a jela si k lednici pro mléko. „Jo, všimla jsem si.“

„Musíš se jít podívat na miminko. Je tak roztomilý,“ řekla mi, když mi podávala hrnek. „Chybí mi to a skoro bych si přála další.“

„Dobrý bože, ne!“ řekl Mason, když vtrhl do kuchyně a snažil se uvázat si kravatu. „Ne, než budou dost staří a bude je moci někdo pohlídat.“

„Úžasný nápad,“ řekla Reese, podala mi hrnek a šla mu pomoci uvázat kravatu. Pak ho políbila na bradu a poplácala po tváři.

„Sluší ti to,“ řekla jsem mu, když jsem odložila krabici mléka a jela ke stolu, kde byli Gracen a Isabella. „Kam jdeš?“

„Na schůzku s možným investorem, kterého bereme na večeři, takže musím mít kravatu. Vše bylo v pořádku, když jsme byli pryč?“

Nemohla jsem si pomoct. Zrudla jsem. Ale jo, vše bylo mnohem lepší, než jen v pořádku. „Ehm, jo…“ zamumlala jsem a nemohla se mu podívat do očí. „Vše bylo v pohodě.“

Synovec i neteř se chtěli napít z mé sklenice, tak jsem jim dala zbytek a uvědomila si, že se na mě Reese široce usmívá.

„Dobře,“ řekl Mason, políbil mě na tvář a pak děti. Když se ke své ženě otočil zády, významně se na mě podívala, než tiše řekla: Ach můj bože!

Uvědomila jsem si, že jí to došlo, zrudla jsem a vytřeštila na ni oči, aby byla zticha. Odkašlala si a uklidnila se natolik, aby si jejího nadšení Mason nevšiml.

Vyšel z kuchyně a Reese ihned zatleskala, aby si získala pozornost dvojčat. „Co kdybyste se šli dívat na televizi? Nezní to zábavně?“

Zavýskali, vyběhli z kuchyně, Reese vzala ručky mého vozíku a nenechala mě odejít. „To se nestane.“ Otočila mě k sobě, abych se na ni musela podívat, stiskla rty k sobě a zvedla obočí, jako kdyby čekala, až jí to vysvětlím. Ale nedala mi šanci nic říct, než vykřikla.

„Ach můj bože, ach můj bože! Stalo se to, že? Stalo se to! Jsi v pořádku? Choval se k tobě hezky? Použili jste ochranu? Je jeho nahatý zadek stejně roztomilý jako v džínách? Počkat! Ne, neříkej mi to. Ach můj bože, Sarah!“

Objala mě a musela jsem se zasmát. A zrudla jsem. Jako by mi hořel obličej. Tak moc jsem se styděla a zároveň jsem byla šťastná. Bylo to divné.

Reese se odtáhla a byla tak nadšená. „Takže?“

Neměla jsem ponětí, na co bych měla odpovědět jako první, tak jsem zaječela: „Ano!“

Zavrtěla hlavou. „Co ano?“

„Ano, to všechno.“ Nedokázala jsem se přestat smát a znova se mi ulevilo. „Bylo to úžasné. Byl perfektní. Měli jsme ochranu, a ach můj bože, Reese…jeho zadek…“

„Věděla jsem to!“ zašeptala a vytřeštila nadšeně oči. Pak si položila ruce na tváře a zrudla. „Ach, sakra, připadám si teď jako puma.“

„Proč?“ zavrtěla jsem hlavou. „Je jen o pět let mladší, než ty.“

„Já vím, ale znám ho od jeho třinácti. Je to tak divné, že dospěl a má zadek, který může soupeřit s Masonovým.“

Nakrčila jsem nos při připomínce zadku mého bratra. „Fuj.“

Reese na mě zvedla prst. „Zlato, vím, že je to tvůj bratr a ty by sis měla myslet, že je jeho tělo hnusné, ale pohaň jedinkrát zadek mého muže a roztrhnu tě jako hada.“

„Mami!“ Gray a Issa přiběhli do kuchyně. „Televize,“ povzbuzovali ji a připomněli, že jim ji slíbila.

„Dobře, dobře. Už jdu.“ Poslala je zpět a ohlédla se na mě. „Jsem tak šťastná. A pokud si někdy budeš chtít promluvit o čemkoli – vždycky tady budu pro tebe.“

Usmála jsem se a řekla: „Díky.“ A opravdu jsem se chtěla s Brandtem vidět. Byl v práci, ale…pracuje v hospodě a můžu pít. A neteř se synovcem mi vypili půlku pití, takže jsem měla žízeň. Takže proč bych nemohla navštívit Forbidden a napít se před spaním?

„Hej,“ zavolala jsem na Reese, ta se zastavila ve dveřích a zvedla na mě obočí. „Ehm, nevadilo by ti…kdybych šla dneska na chvíli do knihovny?“

Ušklíbla se. „Do knihovny, jo? Tak tomu dnešní děti říkají?“

Převrátila jsem oči a zrudla. Chtěla jsem říct něco filosofického, ale uvědomila jsem si, že by to nepochopila.

Ach, páni. S Brandtem si říkáme sexuální narážky. Zbožňovala jsem to.

„Přijdu později,“ řekla jsem jí.

„Dobře. Bav se…při studování!“ mrkla na mě a odešla z kuchyně.

Vydechla jsem a pak si přitiskla ruku na břicho, protože…to zvládnu.

Navštívím Brandta v práci. Nikdy předtím jsem to neudělala. Ve Forbidden jsem byla jen jednou na Pickově svatbě. Bary moc nemusím. Jsou příliš narvané a špatně se mi v nich jezdí s vozíčkem. Nikdy mi to nestálo za tu námahu…až do dnes.

Chtěla jsem mu napsat, že se stavím, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla, že ho překvapím.

Parkoviště bylo naproti baru. Tak jsem musela najít místo u chodníku, vystoupit a počkat na přechodu. Když jsem přišla ke vchodu, nadechla jsem se.

Brandt mi řekl, že je u vchodu ochranka jen od čtvrtka do soboty, takže jsem nemusela platit vstupné. Ale připadala jsem si vevnitř tak divně, když jsem se šourala dál.

U stolu u dveří seděli kluci s dvěma džbány piva. Zarazili se a zadívali na mě. Roztřeseně jsem vydechla a otočila hlavu k baru.

Okamžitě jsem uviděla Brandta, který se soustředil na míchání nápoje. Vypadal dobře, pod světly se mu vlasy leskly a zdůrazňovalo mu to ramena. Byla jsem jím tak ohromená. Připravil mě o panenství a byl mou láskou. Udělala bych pro něj cokoli – absolutně cokoli.

Rozjela jsem se za ním, než zvedl připravovaný drink a poplácal spolupracovnici po zadku, pak se na ni zakřenil.

Přestala jsem se usmívat, zpomalila a pořád se dívala na ženu, která si od něj vzala sklenici, přičichla k pití a napila se. Zapomněla jsem na Juliannu, jeho spolupracovnici, se kterou šel na rande…na rande, které jsem zničila.

Ach můj bože, najednou jsem si připadala jako ten nejhloupější člověk na světě.

Julianna na něj kývla, zvedla palce a oba se začali smát. Mluvili a nevšímali si dění okolo. A čím déle jsem je sledovala, tím menší a patetičtější jsem si připadala.

Věděla jsem, že nedělal nic špatného. Jen se bavil se spolupracovnicí, ale bylo to pro mě strašné probuzení.

Byl to jeho svět, kterého nikdy nebudu součástí. Pracoval tady jako normální kluk a mohl chodit na rande s perfektními holkami, jako byla ta, se kterou právě mluvil. A…věděla jsem, že jsem byla jeho kamarádka – nejlepší kamarádka – ale taky jsem tady nepatřila.

Řekla jsem mu – zatraceně jsem mu slíbila – že od něj nebudu očekávat, že se vzdá jiných žen, nebo že se do mě zamiluje a bude chtít něco opravdového. Tak proč jsem přišla a myslela si, že se to stane?

Otočila jsem se, spěchala k východu a snažila se kontrolovat přerývané dýchání. Když jsem vyjela ven, svěží vítr mě bodal do tváří, na kterých jsem měla slzy.

Sakra. Brečela jsem. Proč jsem brečela? Zažila jsem s Brandtem tu nejúžasnější noc. Dal mi vše, co jsem žádala a cítila se díky němu výjimečná. Nemohla jsem žádat víc. Tak proč jsem byla rozrušená?

Věděla jsem, že mě s Juliannou nepodváděl. A i kdyby byl s ní, neměla jsem právo být naštvaná. Slíbila jsem mu, že budu v pohodě, když bude naše společná noc jednorázovou záležitostí. Slíbila jsem mu, že se mezi námi nic nezmění. A i kdyby chtěl víc a chtěl opravdový vztah – já nevím – přestěhovat se a prostě…najednou jsem mu to nechtěla udělat.

Bylo jedno, jak moc jsem se snažila být nezávislá, nikdy nebudu moci být nezávislá přítelkyně. Měla jsem speciální potřeby a vždycky, když byl se mnou, musel dávat pozor na můj handicap, postavit rampu, mít nižší skříňky, musel by změnit celý svůj život. Nechci, aby si musel zvykat na něco takového…jen kvůli mně. Chtěla jsem, aby byl šťastný a žil normálně, jak je to jen možné.

Nebyla jsem si jistá, proč vidět ho v práci – s ní – mě tak zasáhlo, ale opravdu to bolelo. A když jsem přijela domů, zalezla jsem si do pokoje, než mně zahlédla Reese a brečela jsem po zbytek noci.

Další den mě probudila zpráva od Brandta. Popřál mi dobré ráno a psal, že se nemůže dočkat, až mě zase uvidí. Ale to mě rozesmutnilo a proplakala jsem celou ranní sprchu. Byl tím nejúžasnějším člověkem, kterého jsem potkala. A zasloužil si tu nejlepší, ženu, která může chodit, běhat, sakra – tančit. Někoho, kdo s ním bude držet krok a postará se o něj, jako on o ni. Zasloužil si někoho lepšího, než jsem byla já.