OoB - 4. kapitola

Překlad: Marťa

Erik

V devětadvaceti letech jsem byl nejmladší osobou, která kdy byla jmenovaná trenérem ženské gymnastiky a většina lidí se domnívala, že nejsem na tuto roli připravený. Říkali, že každý miluje poražené, ale v tuto chvíli se zdálo, že všichni na světě – včetně mého otce – čekali, až zklamu. To nedovolím. Byl jsem připravený. Během posledních deseti let jsem trénoval gymnasty a věděl jsem, co je pro zlato třeba udělat.

Ale i kdybych těm řečem nevěnoval pozornost, věděl jsem, že ty dívky tomu neuniknou. Ano, chovaly se, jako suverénní profesionálky, ale pořád to byla skupina mladých dívek, jako každá jiná. Pro ně jsem byl novým náhradním učitelem: mladým a naivním. Musel jsem jim dokázat, že se starám a jsem hodný respektu, jako kterýkoliv čelověk ve věku mého otce. Těch pět mělo sílu poslat mě v příštích osmi týdnech k čertu, a kdybych hned prvního dne nezačal tvrdě, bojoval bych s nimi až do odjezdu do Ria.

Odkašlal jsem si a snažila se znovu získat jejich pozornost. Poté, co jsem přinutil Brie, aby mi řekla, pane, se nálada v místnosti změnila. Dívky nervózně seděly a čekaly, až do nich kopnu znovu. Brie se opírala o gauč s přimhouřenýma očima a tam, kde se ještě před okamžikem její rty usmívaly, teď byla jen sevřená čára. Byl jsem na ně příliš tvrdý a příliš rychlý, ale z těch pěti, byla Brie na trénování nejnáročnější. Už jsem cítil, jak se v ní vzpíná hněv. Chtěla mi ukázat, že je dvacetiletá dívka s vlastní hlavou. Ve skutečnosti jsem nebyl naštvaný kvůli tomu zmatku s emailem. Byly to spíš rozpaky, když mě přistihla v kompromitující situaci, kterou jsem vůbec neovládal.

„Teď čtvrté a poslední pravidlo. Respektujte mě a já budu respektovat vás.“

Brie na mě upřela znuděný pohled.

„Dobře?“

„Ano, pane,“ odpověděly.

Brie se na pohovce posunula dopředu. „Je to všechno?“

„Buďte připravené za dvacet minut. Setkáme se v hangáru.“

Předtím, než jsem stihl dokončit větu, vstala a vyšla po schodech nahoru. Ostatní dívky kmitaly pohledem mezi ní a mnou a zkoumaly mou reakci.

„Myslím, že je opravdu unavená,“ řekla Molly s mírným úsměvem. „Musela chytit brzký let.“

Brie nebyla unavená, ale naštvaná. Už jsem poznal hodně gymnastů, jako ona. Podle mých zkušeností existovaly dvě možnosti, jak si získat respekt těchto sportovců – zasloužit si ho nebo si ho vymoci. Briein temprerament dokazoval, že mě bude nenávidět, když na ni budu dál tlačit, tak jsem si v duchu udělal poznámku, abych jí během tréninku uklidnil.

O dvacet minut později se všech pět převléklo do sportovních tílek a legín. Brie byla poslední, kdo vešel dovnitř a já pozorně sledoval, jak si od ostatních dívek udržovala odstup. Přivedl jsem ji před ostatními do rozpaků a ona mi to stále vyčítala.

 Stál jsem tam a pozoroval ji, když se dívky začaly protahovat. Byla hubená a křehká. Ostatní gymnastky měly vypracované svaly, jako čestný odznak, ale Brie tento typ těla neměla. Vypadala spíš, jako panenka, měkká a ženská. Možná proto mě tak překvapil její zápal. Stále jsem předpokládal, že bude držet hlavu dole a pracovat na sobě a když jsem ukázal děvčatům zařízení, vůbec se na mě nepodívala.

„Uděláte si pět koleček,“ řekl jsem a procházel jsem s nimi tréninkk přes překážkovou dráhu, kterou jsem vytvořil. „Začneme tím, že dvakrát vyšplháte po laně nahoru, aniž byste si jakkoliv pomáhaly nohama. Pak se přesunete na hrazdu a pak na podlahu.“

Sám jsem ten okruh vyzkoušel. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale nemělo smysl jim to ulehčovat. Příští měsíc snadný rozhodně nebude a čím dřív si to uvědomí, tím lépe.

Brie byla první, která se na okruh vrhnula a já se skoro bál, že se jí to nepodaří zvládnout, ale když podruhé vyšlhala po provaze, viděl jsem, kolik síly se v ní skrývá. Ty štíhlé paže byly silnější, než vypadaly. Sledoval jsem, až se začne kývat a pomáhat si nohama. Pro všechny případy jsem byl připravený jí přiskočit na pomoc, ale nohy měla rovné celou cestu nahoru i dolů.

„Pěkná práce, Brie,“ řekl jsem, že se její nohy dotkly podložky.

Prošla kolem mě se zdviženou bradou, aniž by přijala mou olivovou ratolest. Její mlčení mi říkalo, že jsem si její odpuštění nezasloužil.

Ještě ne.