OoB - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Brie

Toho rána jsem měla na účtu 203,52 dolarů. Otestovala jsem hranice své vyrovnanosti, když jsem skřípala zuby a dvakrát stránku účtu aktualizovala na mobilu, než jsem si uvědomila, že se ta desetinná čárka nepohne vpravo, ani když na ni budu dvě hodiny zírat. Mamka mi dala nějaké peníze na cestu, i když je pravděpodobně potřebovala víc, než já. Přísahala jsem jí, že mám víc, než dost peněz do doby, než se vrátím z Ria, ale to jsem spoléhala na to, že se budu stravovat v domě trenéra Wintera. Pokud ne, mohla bych se stát první olympijskou gymnastkou, která bude soutěžit s prázdným žaludkem.

Byla jsem zdrcená, unavená a hladová, když jsem se poprvé setkala s Erikem a on stál polonahý na své verandě. Jeho pozdrav byl chladný, bez úsměvu a řeč jeho těla naznačovala, že bych se měla vrátit do SUV a zkusit se vrátit později.

Skoro se mi ulevilo, když se za ním zavřely dveře a on zmizel v domě. Nevěděla jsem, jestli ho nenaštval někdo z asociace, ale nedělala jsem si z jeho chladného přivítání těžkou hlavu. Pravděpodobně jen potřeboval šálek kávy. Nebo pět.

„Madam,“ řekl můj řidič a přerušil tak mé myšlenky. „Mám vzít vaše tašky dovnitř?“

Mávla jsem rukou. „Ne, ne. Nechte mi je tady. Odnesu je…“

Kam? Neměla jsem tušení, kam bych měla jít. Nechá nás Erik bydlet tady v domě, nebo nás odstrčí do lesa, který obklopuje jeho pozemek? Vycházela jsem z toho, že budu spát příští měsíc na skále.

Řidič zašoupal nohama, jakoby mě nechtěl opustit, ale já se na něj usmála a vytáhla jsem z kapsy spropitné. Přemýšlela jsem o jeho výši celých třicet minut jízdy a rozhodla jsem se pro 5 dolarů. Nebylo to moc, ale i tak mě zalil studený pot, když jsem ruku zvedala k němu. V podstatě mi musel bankovku z ruky vypáčit.

„Ještě jednou děkuji za svezení,“ řekla jsem s napjatým úsměvem.

Nasadil si čepici a maličko mi zasalutoval. „Hodně štěstí v Riu. Budeme vám s rodinou fandit.“

Žaludek se mi sevřel, když nastoupil zpět do SUV. Pneumatiky rozvířily štěrk, když odjížděl a já vzhlédla nahoru na dům, přesvědčená o tom, že tohle celé nebyl dobrý nápad. Viděli vůbec lidé z Asociace dům, ve kterém Erik bydlel, než nás sem poslali? Z toho, co jsem viděla, to vypadalo, jako malá chatka uprostřed lesa. Kde budeme bydlet? Kde budeme trénovat?

Dveře se znovu otevřely a já už podruhé toho rána viděla Erika. Tentokrát na sobě měl tričko. Na tom ale nezáleželo. Už jsem viděla jeho hrudník. Byl široký, opálený a svalnatý a objektivně řečeno, většina žen by to považovala za velmi přitažlivé. Já byla příliš zaneprázdněná truchlením nad ztrátou mé hrdosti, než abych se o něco takového starala.

Neřekl nic, když scházel po schodech verandy směrem ke mně, ale já využila té možnosti, abych si ho prohlédla. Po příští dva měsíce měl být mým trenérem a já chtěla vědět, s kým mám tu čest. Ta malá fotka, kterou jsem viděla na počítači doma, ho vůbec nevystihovala. Vůbec ne. Byl vysoký, dobře stavěný a svalnatý tak, že jsem si vedle něj připadala malá. Jeho jasně modré oči rámovaly tmavé řasy a vlasy měl stejné. Inkoustově černé, po stranách kratší, ale nahoře delší a nepoddajné. Z nějakého důvodu mě to znepokojovalo.

„Co bylo ve tvém emailu?“ Zeptal se, když procházel kolem mě a zvedl moje tašky ze štěrkové příjezdové cesty.

Vzdychla jsem. „Že už jsou lety plné a že přijedu dřív. Poslala jsme ti – no, poslala jsem Ericovi s C – dva emaily.“

Zatřásl hlavou a vykročil s kufry. Neměla jsem jinou možnost, než jít za ním, když zamířil k zadní části domu.

„Dooobře,“ zamumlala jsem.

Ohlédl se na mě přes rameno s tvrdým pohledem v očích a já se uklidnila. Na obrazovce počítače měl modré oči, ale tady, v reálném životě, mě ten pohled málem zničil.

V průběhu let jsem měla několik gymnastických trenérů. Vláda, Borise, Patrika, Igora – všichni byli po padesátce, měli silné přízvuky a husté kníry. Byli stejně hrubí, když jsem je viděla poprvé, ale měla jsem podezření, že Eric z nich bude nejhorší.

„Snažila jsem se tě upozornit, že přiletím brzy,“ řekla jsem znovu.

Ignoroval mě a ukázal nalevo. Sledovala jsem směr jeho prstu, dokud jsem neuviděla malý penzion, schovaný podél linie stromů, které stály za jeho domem. Byl starý, s jasně žlutými dveřmi a půvabnou houpací židlí, která vypadala, že už na ní nějakou dobu nikdo neseděl.

Erik přešel dvorek a odložil mi zavazadla u verandy. Když jsem ho konečně dohnala, už se vracel k domu, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Nechceš mi ukázat okolí?“ Zeptala jsem se.

Zamával přes rameno, když pokračoval v chůzi. „Molly okolí zná.“

Z nějakého důvodu na mě byla jeho odpověď už moc. Já byla tou, kdo se chystal soutěžit na Olympijských hrách. Já byla tou, kdo musel trénovat s novým trenérem. Já byla tou, kdo vyplýtval polovinu svých peněz z bankovního účtu na to, abych letěla přes celou zemi, kvůli muži, který byl příjemný, asi jako dikobraz. Ale místo, abych se naštvala a dala mu najevo svou špatnou náladu, udělala jsem z rukou kornout a vykřikla za ním.

„DĚKUJI ZA VŘELÉ PŘIVÍTÁNÍ! MOC RÁDA JSEM TĚ POZNALA!“

Měla jsem pocit, že jsem slyšela, jak si něco mumlal, ale zmizel na přední verandě, aniž by mi cokoliv odpověděl. V tu chvíli se za mnou otevřely dveře malé chaloupky.

„BRIE! Konečně!“

Mollyny drobné ruce se kolem mě zezadu ovinuly a já se usmála. I když bylo Ericovo přivítání chladné, pořád jsem měla Molly.

Byla další členkou gymnastického týmu, veteránka, o které jsem věděla, že se na ni můžu spolehnout v tom, že mě rozveselí. Otočila jsem se a objala ji, než jsem ustoupila, abych si ji mohla prohlédnout. Na tváři měla červené pihy a zářila nakažlivým úsměvem. Pořád na sobě měla pyžamo: jasné růžové tílko a odpovídající šortky.

„Ty jsi právě křičela na trenéra Wintera?“ Zeptala se, když vzala jedno z mých zavazadel.

„Dlouhý příběh,“ řekla jsem a ohlédla jsem se přes rameno. „Jsi tu sama?“

Přikývla. „Jo, vy ostatní jste přece měly přijet až později.“

„Jo, jo. Věř mi, že to vím. Proč se nezlobil na tebe, že jsi tady tak brzy?“

Zasmála se. „Moje hostitelská rodina odjela na dovolenou, takže jsem přijela už před několika dny. Nebyl to velký problém, protože jsem trénovala s jeho klubem Seattle Flyers.“

Na rozdíl od zbytku týmu sem Molly nemusela letět, aby s Erikem měsíc trénovala. Ačkoliv byla původně z Oklahomy, odešla z domu ve zralém věku 13-ti let a přestěhovala se k hostitelské rodině ze Seattle Flyers, aby mohla s Erikem trénovat. Nebylo neobvyklé, že mladé dívky opouštěly rodinu a přátele, aby trénovali v elitních tělocvičnách. Naštěstí pro mě, bylo v Austinu víc, než dost dobrých trenérů.

„A to Erikovi nevadilo, že jsi přijela tak brzy?“

Zmateně se zamračila. „Ne? Proč by měl?“

 Protočila jsem očima. „To je jedno.“ Pokusila jsem se myšlenky na něj hodit za hlavu. „Pojď, ukaž mi dům.“

Vedla mě kolem malé kuchyně a po schodišti obložené dřevem. Horní patro bylo maličké. Tři malé ložnice a jedna malá koupelna pro nás pět, které se o ni budeme dělit. Ráno to bude skvělé.

Ukázala na první dveře vlevo. „To je Junein pokoj.“

„Zamračila jsem se. „Cože? Ještě tady není a už je to její pokoj?“

Molly pokrčila rameny. „Včera v noci mi poslala zprávu, abych jí dala rozvržen pokojů. Když jsem jí to odepsala, požádala o samostatnou ložnici.“

„Samozřejmě, že ano. No nemáme my to ale skvělé spoluhráčky?“

Molly se zasmála a vedla mě dál po chodbě. „Pojď, můžeš bydlet se mnou, jestli se ti bude pokoj líbit. Anebo ne.“

Neprotestovala jsem. Měla jsem Molly ráda a byla cennou výhodou, protože s Erikem trénovala posledních pět let. Určitě na něj měla nějakou špínu, která by se jí v několika příštích dnech mohla hodit.“

Odvedla mě k druhé místnosti na chodbě. Byla vymalovaná příjemným odstínem světle modré a palandy alespoň vypadaly, že je vyrobily v tomto století. Donesla jsem si do místnosti kufr a kopnutím jsem za sebou zavřela dveře.

„Jestli ti to nevadí, vzala jsem si horní postel,“ řekla Molly a ohlédla se na mě přes rameno.

Hodila jsem kufr na postel a skopla z nohou boty. „To zní dobře. Teď to vyklop.“

Usmála se. „Co? June? Je prostě nervózní kvůli hrám. Přísahám, že si myslí, že kdyby bydlela s některou z nás, tak ji okrademe, nebo tak něco.“

Protočila jsem očima. „Vážně? Jak si myslí, že bude pět olympijských gymnastek, divokých?“

Byla to řečnická otázka, kterou se Molly rozhodla ignorovat.

Kromě Molly jsem znala i tři ostatní gymnastky z celostátních soutěží. Ve Spojených státech nebylo zase tolik elitních gymnastek a ještě méně jich bylo dost dobrých na to, aby se účastnily Olympijských her. Před několika lety jsem začala se zbytkem týmu jezdit po soutěžích po celých Spojených státech. V některých případech se přátelství vyvíjela přirozeně. V ostatních… ne.

„Upřímně řečeno si myslím, že June se jen bojí Lexi,“ připustila Molly.

„Myslím, že bychom se všechny měly bát Lexi.“

Zasmála se.

Lexi měla svobodného ducha a to i podle běžných norem, a já ji za to milovala.

„Upřímně řečeno si myslím, že po tom, co spolu strávíme měšíc v téhle ošumtělé chatce, to tak dopadne,“ pokračovala jsem a zamračila se na Molly.

„Myslím, že je to zbožné př…“ Něco v okně upoutalo její pozornost. Vyskočila a odhrnula zaprášený závěs stranou. „Věděla jsem, že si včera v noci odvedl do domu nějakou holku.“

Sledovala jsem ji, jak se tiskne k malému okénku a připojila jsem se k ní včas, abych viděla hezkou brunetku na vysokých podpatcích, jak jde po Erikově příjezdové cestě. Když vklouzla na sedadlo spolujezdce, podívala se zpátky k domu s tichým úsměvem. Erika jsem neviděla, ale něco mi říkalo, že nestál venku na verandě jako správný gentleman a neloučil se s ní.

Vyklenula jsem obočí. „Dělá to často?“

Molly pokrčila rameny. „Jsem tady jen několik dní, ale při trénincích nikdy o žádné přítelkyni, ani ničem podobném, nemluvil. Vždycky jsem předpokládala, že je tak nějak v…“

„V čem?“ Zeptala jsem se.

„Celibátu.“

Zasmála jsem se.

„Zajímalo by mě, jak vypadala,“ řekla jsem a naklonila se, abych si ji lépe prohlédla, než zmizela v autě.

Molly se otočila a zhodnotila můj profil. „Vlastně, byla ti trochu podobná.“

Nechala jsem záclonu spadnout zpátky na okno.

„Jo, no, jsem ohromená, že ta žena odešla ve zdraví.“

„Viděla jsi ho?“

Pokrčila jsem rameny. „Jo, jo, vypadá dobře, ale jeho osobnost mi lezla krkem.“

Molly odešla od okna a posadila se na spodní postel. „Neudělal dobrý první dojem? Na mě byl vždycky milý.“

Ušklíbla jsem se.

„Vážně není tak špatný. Jen počkej a uvidíš.“

Nevěřila jsem jí.

Poté, co mi Molly pomohla vybalit a zabydlet se v našem pokoji, vyrazila jsem na prohlídku pozemku. Ze štěrkové cesty se zdál Erikův dům nenápadný, ale čím víc jsem ho prozkoumávala, tím víc se mi líbil. Objekt se skládal z hlavního domu, penzionu a malé tělocvičny umístěné ve starém hangáru na letadla, který stál několik metrů napravo. Objekt byl obklopený ze tří stran lesem a všechno bylo zarostlé a svěží. Zelené a příjemné.

Nemovitost postrádala určitý řád, zejména na dvoře mezi hlavním domem a penzionem. Stále to tady vypadalo, jako po domácí párty: židle na trávníku byly shluklé do náhodných skupin, kolem se povalovaly plážové míče a byl tam gril, který vypadal, že už za sebou měl lepší časy.

„Je tady vířivka?“ Zeptala jsem se Molly.

Široce se usmála. „Jo. Musíme ji vyzkoušet, než odjedeme do Ria.“

„Rozhodně.“

Poté, co mi ukázala pozemek, jsme se vrátily zpět do penzionu, abych mohla dokončit prohlídku. Ještě jsem si neprohlédla první patro. V obývacím pokoji byla stará, opotřebovaná pohovka a několik neodpovídajících lamp. Kuchyně byla ještě horší: byla malá a nebylo v ní nic, než mikrovlnná trouba a lednice.

„Jak si tady budeme vařit?“ Zeptala jsem se a otevřela zásuvku. Zarachotily v ní levné plastové příbory.

Molly otevřela lednici a zamávala před ní, jako by předváděla zboží v televizi. Uvnitř byly hory připravených zdravých pokrmů, připravených ke konzumaci. Vypadalo to, že v příštích několika týdnech budu jíst kuře a sladké brambory. Paráda.

„Ale kde je trouba?“ Zeptala jsem se a otočila se dokola.

„Trouba?“ Zeptala se a zavřela dvířka ledničky.

Přikývla jsem. „Ráda peču.“

Zasmála se. „No, jestli neumíš pracovat s varnou deskou, tak myslím, že máš smůlu.“

Ozvalo se vzdálené bouchnutí dveří a já se včas podívala ven kuchyňským oknem, abych viděla, jak Erik schází schody ze zadní verandy. Slunce mu svítilo do tváře a ještě víc rozzářilo zelenou trávu za ním. Jeho černé vlasy a tričko se do toho obrazu vůbec nehodily. Blížil se k hangáru, aby si zacvičil a v ruce svíral láhev s vodou. Zamračení, které jsem na jeho tváři viděla před hodinou, tam stále ještě bylo. Měl svraštěné obočí a rty sevřené do přímky. Vypadal ztracený ve svých myšlenkách. Možná ještě přemýšlel o dívce, která právě odešla.

Kývla jsem směrem k němu hlavou. „Má doma troubu?“

Molly vykulila oči. „Jsem si jistá, že ano, ale respektuji jeho soukromí. Dal mi jasně najevo, že nemáme dovoleno chodit do hlavního domu.“

Tohle pravidlo mi neřekl. Vlastně se mnou sotva promluvil. „Spíš potřebuješ soukromí ty od něj, když si doma udělal průchozí vlakovou stanici.“

Molly se zasmála, když se za námi ozvalo zakašlání. Otočila jsem se, abych viděla, jak pod schody stála June a pohrdavě se na nás dívala. Musela dorazit, když jsme se procházely venku. Svírala rty a mhouřila na nás hnědé oči. Vypadala stejně protivně, jako když jsem ji viděla naposledy. Černé vlasy měla svázané do pevného drdolu v horní části hlavy a ruce měla založené na prsou. 

„Nemyslím si, že je vhodné diskutovat o milostném životě trenéra Wintera.“

Pokrčila jsem rameny. „Pokud si sem vodí ženské tak, abychom je viděly, je to podle mého názoru spravedlivé.“

Nakráčela si to do kuchyně a vzala si z pultu jablko. „Prostě si nemyslím, že by bylo vhodné, aby členky národního týmu někoho drbaly, jako školačky.“

S June bylo vážně těžké vyjít. Během několika dnů, které jsem s ní strávila na závodech, se vždycky chovala, jako kreténka (nenapadlo mě lepší slovo) a zatím se jí nepodařilo můj názor na ni změnit.

„Zajímalo by mě, kolik plánuje rande, než odjedeme na závody,“ žertovala Molly, ve snaze rozbít tu trapnou situaci mezi June a mnou.

Já ale nebyla připravená hodit ručník do ringu. Nechtěla jsem žít s dívkou, kterou jsem nenáviděla, celý měsíc, protože to znamenalo, že jedna z druhé dřív, nebo později, zešílíme. Rozhodla jsem se ustoupit a zbrousit její ostré hrany, abych jí ukázala, že nejsem nepřítel.

„Měla jsi dobrý let?“

Přikývla.

„Odkud jsi vlastně letěla?“

„Montana.“

To se mi zdálo zajímavé. „Líbilo se ti tam?“

„Ne.“

„Už jsi s Erikem někdy předtím trénovala?“

„S trenérem Wilderem,“ opravila mě.

„Jasně. S trenérem Wilderem,“ řekla jsem s pousmáním.

„Ne, netrénovala, ale je to nejlepší trenér v zemi, když si jeho otec musel vzít zdravotní dovolenou a já nemám v plánu považovat můj čas tady za samozřejmost.“

S tím se zakousla do jablka a vykročila z kuchyně ven.

„Myslím, že to šlo dobře,“ řekla Molly, jakmile June vyšla nahoru a zabouchla za sebou dveře od pokoje. O vteřinu později se domem rozezněla hlasitá klasická hudba.

Zasmála jsem se. „Navzdory skutečnosti, že jsem právě protočila očima dozadu do hlavy a oslepla jsem, tak jo, myslím, že to šlo dobře“.

Poté, co jsem znovu začala vidět a Molly se přestala smát, jsme začali připravovat oběd – kuře a chřest. Začal na mě dopadat můj ranní let, tak jsem v kuchyni z jedné skříňky vyhrabala nějaký prehistorický model kávové konvice. Oprášila jsme ji a zapojila do zásuvky. Trvalo mi skoro třicet minut, než jsem zjistila, jak ji zprovoznit, a podařilo se mi uvařit dva šálky kávy s konzistencí spáleného bahna.

„Na zdraví,“ řekla jsem a přistrčila jsem šálek k Molly. „Nemusíš ho ani pít.“

Sáhla po horní části hrnku.

„Jen se stačí zhluboka nadechnout a myslím, že do těla kofein dostaneš přes nosní přepážku.“

„Nezdá se to tak zlé.“ Trochu upila a okamžitě poprskala celý stůl před sebou. Většina z toho skončila v mém jídle (díky Molly), ale i na mé tváři přistálo několik zbloudilých kapek.

Protřela jsem si oko, když se zhroutila smíchy. „To je ta nejvražednější věc, kterou jsem kdy ochutnala.“

„Říkala jsem, abys to nepila!“

Když uklidila ten nepořádek, odstrčila jsem naše hrnečky stranou a snědla jsem trochu kuřete. Chutnal, jako lepenka, ale já byla příliš hladová, než abych se o to starala.

„Zítra půjdeme koupit lepší kávovar,“ řekla.

Přikývla jsem. „To zní dobře. Kdy si myslíš, že přijedou Lexi a Rosie…“

Ani jsem nestačila dokončit větu, když se otevřely přední dveře penzionu. Dveřmi proletělo zavazadlo, po něm několik tašek, polštář, sako a nakonec dorazilo tornádo v podobě dvou našich posledních spoluhráček: Lexi a Rosie. Jin a jang.

Lexi vešla do domu v jasně modrých spandexových kalhotách na jógu a v tričku s nápisem: „Pro své tričko jsem příliš sexy.“ Černé vlasy měla svázané do chaotického rozcuchaného uzel, její jasně červená rtěnka vypadala, jako by si ji zrovna nanesla na rty a na prstech měla tolik prstýnků, že jí mohly přerušit krevní oběh. V ostrém kontrastu ji následovala Rosie s velkýma očima a nervózní energií. Měla na sobě bílou košili a khaki šortky. Nejenže byla nejmenší dívkou v našem týmu, v sedmnácti letech byla také nejmladší. Dokonce i pod její tmavě hnědou kůží jsem rozeznala červenající se tváře.

„Zaprvé,“ řekla Lexi. „Náš trenér se zatraceně sexy.“

Hodila za dveře poslední tašku a odfoukla si z tváře uvolněný pramen vlasů.

„Zadruhé, jak daleko si myslíte, že jsme od nejbližšího nočního klubu?“