OoB - 1. kapitola

Překlad: Marťa

Erik

Probudil jsem se deset minut předtím, než mi měl zvonit budík. 8:20 – brzy, a přesto jsem cítil, jako bych už teď měl zpoždění, když jsem odhazoval deku stranou a postavil jsem se, abych se protáhl. V hlavě mi bušilo. To čtvrté pivo včera večer v baru byla chyba a panáky byly naprostá pitomost. Ze všeho bych mohl vinit dívku, která spala v mojí posteli – krásnou brunetku, kterou jsem potkal v baru. Byla divoká, hlasitá a opilá, když před nás postavila pití, jako by doufala, že to ten okamžik vylepší. Dovolil jsem jí to. Šel jsem se do baru opít, abych unikl obrovské úzkosti, která mě uvnitř svírala. Ta dívka, která spala na druhé straně postele, se ukázala, jako dobré rozptýlení – hlasité rozptýlení.

Byla v baru, aby oslavila své narozeniny. Nebo se tam loučila se svobodou? Zamrkal jsem a protřel jsem si oči těsně předtím, než jsem se podíval na pokroucenou šerpu, která ležela na zemi vedle šatů. Nosila ji celou noc, a když jsem se sehnul, abych ji zvednul, povzdechl jsem si. NAROZENINOVÁ KRÁLOVNA.

Upustil jsem šerpu zpátky na šaty a odkašlal jsem si. Doufal jsem, že ji to probudí. Přikrývka stěží zakrývala její tělo, a když jsem si uvědomil, a i když jsem si vážil jejích křivek a kochal se prsy, které částečně vykukovaly na vzduch, po druhém kole jsem netoužil. Šel jsem k ní blíž a poklepal jsem jí na rameno.

„Hej…“ Uvědomil jsem si, že neznám její jméno. „Narozeninová královno, probuď se.“

Pořád nic. Když nic jiného, zdálo se, že do spánku upadla ještě hlouběji. Kriste. Otočil jsem se a zamířil do koupelny. Úmyslně jsem nechal otevřené dveře, když jsem pouštěl vodu a čistil si zuby. Omyl jsem si obličej a snažil se zahnat bolest hlavy. Nemáš kocovinu. Včera jsi toho zase tolik nevypil.

Dělal jsem co nejvíc hluku a připravoval jsem se na dlouhý den. Když jsem skončil, ani se nepohnula.

Do prdele.

Šel jsem si do kuchyně udělat kávu. Měl jsem kocovinu a byl jsem příliš unavený na to, abych se o ni staral. Noviny z předchozího dne stále ještě ležely na kuchyňském pultu, kde jsem je nedotčené nechal. Noviny jsem si včera sám donesl, když jsem na přední straně uviděl moji fotografii se jménem přes celou titulní stranu. Byl to jen místní seattleský plátek – stěží New York Times – ale bylo to strašidelné.

Nový Winter pro letní hry. (pozn. Winter – zima)

Gymnastický gigant odstupuje kvůli zdravotním problémům a jeho pozici trenéra přebírá jeho syn.

Otočil jsem se k novinám zády, abych se postavil ke starému mlýnku na kávu. Zrna namlel dobře, ale znělo to, jako by měla kosmická loď problémy s výfukem. Nechal jsem ho běžet o několik vteřin déle, než bylo nutné a skoro jsem si protrhl bubínky, jak jsem napínal uši, abych slyšel, jestli se nahoře něco nehýbe. Nic. Měl jsem jí zkontrolovat pulz.

Obvykle jsem nepotřeboval, aby moje jednorázovky vstávaly za úsvitu, ale dnes jsem měl velký den. Potřeboval jsem ji odsud dostat, než se tady za pár hodin objeví zbytek týmu.

Tým.

Pět dívek.

Pět dospívajících dívek, které budou příští měsíc zabírat můj dům a připravovat se na hry v Riu.

Byla to myšlenka, která mi neustále probíhala hlavou. Postavení hlavního trenéra ženského gymnastického týmu bylo posledních třicet let nevyvratitelných. Můj otec tuhle práci dělal už rok předtím, než jsem se narodil a teď jsem byl připravený převzít tu zodpovědnost za něj, ať se mu to líbilo nebo ne.

Hospitalizace mého otce šokovala celý gymnastický svět. Jeho tým se už kvalifikoval do her. Soutěžil na světových šampionátech a utužoval s mým otcem vztah, ale když ho selhání srdce dostalo do nemocnice, výbor byl nucen najít někoho, kdo by ho nahradil.

Nebyl jsem jejich první volbou, ale nakonec jsem byl tou nejlepší. Měl jsem zkušenosti s tréninkem jako olympijský sportovec a také už jsem takové sportovce i trénoval. Moje tělocvična v Seattlu patřila k nejlepším místům pro výcvik na západním pobřeží a navíc jsem dokázal zajistit ubytování i dopravu na místo. V domě jsem měl penzion a malou tělocvičnu, kde mohla probíhat ranní rozcvička dívek. Trénovat jsme mohli v mé seattleské tělocvičně, kde jsme mohli před hrami po libovolnou dobu nepřetržitě pracovat na jejich výkonech.

Příští měsíc je dotlačím na pokraj jejich sil a ony mě za to budou nenávidět, ale věděl jsem, že se jim nakonec podaří vyhrát zlato.

„Tady jsi.“

Otočil jsem se a na posledním schodu jsem viděl stát narozeninovou královnu, která si místo šatů oblékla jedno z mých triček. Vlastně to byl majetek USA. Stálo na něm: Mužský gymnastický tým 2004. Musela ho vyhrabat z mojí skříně, protože jsem tu věc neviděl už roky. Sevřela lem trička mezi prstem a ukazováčkem a odtáhla si ho od těla.

„Opravdu jsi byl olympijský gymnasta?“

Zdálo se, že ji to překvapilo. „Nevypadáš, že bys na to měl ten správný typ postavy.“ Přejela pohledem po mém širokém hrudníku a dolů k mým teplákům. „Jsi hodně vysoký.“

Totéž jsem slýchal celý život. Zatřásl jsem hlavou a podíval jsem se na tričko, než jsem se znovu soustředil na mlýnek na kávu. „Ne. Nebyl jsem olympijský gymnasta.“

Moje odpověď ji nejspíš zmátla, ale neměl jsem touhu jí cokoliv vysvětlovat.

„Poslouchej, musím ve městě vyřídit pár věcí...“

„To je v pohodě,“ odpověděla. Nezdála se vyvedená z míry. „Chtěl bys později zajít na večeři nebo tak něco?“

Pomyslel jsem na tým.

„Na večeři pravděpodobně nebudu moct jít příštích několik měsíců.“

„Měsíců?“ Zeptala se zmateně.

„Poslouchej, chceš, abych ti zavolal taxi nebo tak něco?“

Nakonec pochopila. „Ne, dobrý. Přijede pro mě kamarádka a vyzvedne mě.“

Otočila se na patě a zamířila zpátky po schodech nahoru. Pravděpodobně si znovu oblékne své šaty a moje staré tričko vrátí do šuplíku, kde se na něj znovu zapomene. Udělal jsem dva šálky kávy. Jeden jsem nalil do uzavíratelného kelímku a postavil ho vedle müsli tyčinky. Ujistil jsem se, že to při odchodu uvidí, vzal jsem svůj vlastní šálek a srolované noviny a klidil se jí z cesty.

Bylo chladné ráno. Mlhavé a temné, ale když jsem vyšel na verandu, mírný chlad ve vzduchu probudil mé smysly.

Skoro jsem se vrátil zpátky dovnitř, abych si vzal bundu, ale místo toho jsem si usrknul kávy. Hřála mě zevnitř, když jsem se opřel o dřevěné zábradlí a stáhl z novin tenkou gumičku. Věděl jsem, že v nich nebude nic ke čtení – dosud jsem články, které informovaly o mé trenérské práci, ignoroval, ale tentokrát zvítězila moje zvědavost.

Otočil jsem stránku a našel jsem článek, který byl o mě. Ohnul jsem noviny napůl a podíval jsem se na fotografii, která byla z doby mé elitní gymnastické éry, a pak jsem začal číst.

Zbývá jen měsíc, než američtí sportovci převážně ze severozápadu sbalí své červeno-bílo-modré dresy a vyrazí směrem na jihovýchod až do Rio de Janeira.

Na překvapivé oznámení blíže nespecifikovaných zdravotních potíží trenéra Filipa Wintera reagoval výbor gymnastického sportu překvapivým odhalením. Na tiskové konferenci prozradili, že pozici hlavního trenéra v Riu převezme Winterův syn Erik, 29 let a také to, že zděděný tým bude trénovat v jeho tělocvičně v Seattlu.

„Je jasné, že můžeme změny ve vedení, tak blízko k Olympijským hrám, nazývat stěží ideálními,“ řekla předsedkyně výboru, Sandra Bixbyová. „Nicméně máme v trenéra Erika Wintera tu největší důvěru a těším se na to, až se s ním i s týmem v Seattlu setkám.“

Na rozdíl od toho, co tvrdí výbor, naše zdroje naznačují, že mnoho zasvěcených osob ze světa gymnastiky s touto volbou nesouhlasí.

„Jde o protekci, to je jasné,“ řekl jeden znalec z ESPN. „Jeho otec provozoval tuto práci 30 let, a když odstupuje, dostane to místo jeho syn? Kde to jsme? V Severní Korei?“

Navzdory obvinění z rodinné protekce se ukázalo, že největším oponentem vůči jmenování Erika Wintera je jeho vlastní nemocný otec. Zdroj blízký rodině dal jasně najevo, že starší Winter bědoval nad synovou „nezkušeností“ a označil ho, jako „chytrého, ale zbabělého.“

Tato kousavá slova pocházejí od člověka, kterému není cizí neúspěch. Filip Winter se účastnil olympiády v roce 1964 a přivedl tým švédských gymnastů ke zlatu. Následně emigroval do Spojených států, aby otevřel školicí středisko v Austinu v Texasu. Od sedmdesátých let minulého století on, a jeho manželka Sára, rok za rokem trénovali sportovce olympijských kvalit. Tento seznam zahrnuje i Erika, který byl nucen z olympijského týmu vystoupit kvůli chronickému zranění ramene. Možná to bylo Erikovo rozhodnutí, odejít do důchodu, které odstartovalo desetiletí citového odcizení otce se synem.

„Nemám zájem diskutovat o minulosti,“ řekl Erik Winter, když byl požádán, aby se proti kritikám ohradil. „Mým úkolem je, abych tyto dívky připravil na hry v Riu a znovu navrátil zlato do americké gymnastiky. Všechno ostatní je jen humbuk.“

Po zklamání z dvou posledních olympiád se téměř jistě zvedne zájem o nový tým USA i jeho trenéra. Nezbývá tedy nic jiného, než doufat, že tichomořský severozápad poskytne tolik potřebný klid a ticho na jejich přípravu, než nastane čas vstoupit do bouře.

Připomínky mého otce pro mě byly novinkou. Po tom všem se nedokázal udržet a musel mi zasadit další ránu. Bylo to s ním stále stejné, jako před deseti lety, pomyslel jsem si vzdorovitě.

Ale ať jsem si to připouštěl nebo ne, tlak kvůli úspěchu se dotknul i mě. Ano, byla čest, že mě vybrali, ale po přečtení otcových slov jsem měl pocit, jakoby se mi kolem krku stáhla smyčka. Převzetí týmu, který se měl za tak krátkou chvíli účastnit Olympijských her, byl v podstatě nemožným úkolem a měl jsem podezření, že jsem pro Gymnastickou asociaci Spojených států byl spíše obětním beránkem, než spasitelem. Jakékoliv selhání na hrách by jen posílilo jejich pochyby ve mě.

Zvuk pneumatik na štěrku před domem mě vrátil do přítomnosti. Narovnal jsem noviny a zavřel je. Žaludek mi sevřel divný pocit.

Na příjezdové cestě se objevilo černé SUV a já byl za to rozptýlení vděčný. Tým měl dorazit až za několik hodin, takže SUV pravděpodobně jen přijelo pro mojí jednorázovku, aby ji zachránilo od toho kreténa, který ji za svítání vykopl. Odhodil jsem noviny stranou a otočil se, abych zakřičel nahoru na narozeninovou královnu. Zarazil jsem se ale, když jsem uslyšel bouchnout dveře od auta. Otočil jsem se zpátky a pozoroval, jak řidič v nepadnoucím černém obleku otevírá zadní dveře tajemnému pasažérovi, kterého nebylo skrz tmavá skla vidět. Že to není kamarád narozeninové královny, jsem si uvědomil až příliš pozdě.

 Poznal jsem ji z televizních soutěží, které jsem během posledních několika měsíců sledoval. V televizi to vypadalo, že se vedle ostatních dívek, díky dlouhým nohám, tyčila, jako věž, ale byla to jen optická iluze. Ve skutečnosti byla drobná. Štíhlá a útlá. Spíš se hodila do baletu v New Yorku, než do gymnastiky.

Kaštanové vlasy jí spadaly volně po zádech a než vedle ní řidič položil kufry, mou pozornost zaujaly vysoké lícní kosti.

Nevšimla si, že stojím na verandě – byla příliš okouzlená lesem kolem mého starého domu. Naklonil jsem se dopředu a opřel se o zábradlí, když své zlatavé oči konečně upřela na místo, kde jsem stál a díval se na jí z přední verandy.

Zdálo se mi, že se začervenala rozpaky nad tím, že nemohla následovat moje jednoduché pokyny – naposledy, když jsem si to ověřoval, znamenalo „přiletět ve dvě odpoledne“ přesně to, co slyšíte – ale to, že se nijak omluvně netvářila, mě naštvala. Stál jsem na verandě, bez trička.

„Proč jsi tady tak brzy?“ Zeptal jsem se neomaleně, aniž bych dbal na oficiální pozdrav.

Vyklenula obočí a rychle se podívala na můj nahý hrudník, než pohled odvrátila. Bylo mi jedno, že jsem se s ní setkal polonahý. Ukázala se brzy a neohlášená. Právě jsem bez své obvyklé dávky kofeinu v krvi četl otcovy ponižující poznámky a navíc jsem měl v domě polonahou narozeninovou královnu. Tohle – gymnastka, která se tady objevila tak brzy s úsměvem na tváři – byla poslední věc, kterou jsem potřeboval.

„Takhle zdravíš všechny dívky? Bez košile a hrubě? Protože podle mých hodinek,“ řekla a podívala se na zápěstí, „jsem přijela včas.“

„Buď jdou tvoje hodinky o pět hodin dopředu, nebo ses nenaučila, jak je přečíst.“

Zamračila se. „Viděl jsi můj email?“

„Od tebe jsem nic neviděl.“

„Poslala jsem ho přede dvěma týdny,“ protestovala, vytáhla si ze zadní kapsy telefon a vykročila k místu, kde jsem stál. „Vidíš?“

Podíval jsem se dolů na obrazovku, kde otevřela email. Trvalo mi jen chvíli, abych odhalil její chybu.

„Vymazala jsi mé jméno z emailové adresy.“

„Co? Zkopírovala jsem ji přímo ze zprávy, kterou mi poslala USGA.“

Zdála se opravdu rozrušená, ale já zvedl svůj šálek kávy z římsy verandy a otočil jsem se ke dveřím.

„Můžeš tu počkat, dokud nepřijede zbytek tvého týmu.“

„Co? Děláš si ze mě srandu?! To bude trvat hodiny.“

Její slova mě zarazila. Díky její křehké postavě a jemným rysům bych ji typoval na milou dívku, ale její asertivní tón naznačoval něco jiného.

Vzal jsem do ruky noviny a bouchnul jsem do dveří tolik, až se skleněné tabulky otřásly, když narazily na tvrdou zeď. Něco na mě křičela, ale já zatřásl hlavou a šel dál bez ní. Na tohle jsem měl příliš velkou kocovinu.