OM - 30. kapitola

Překlad: 16terez

Sara

V době, kdy přechází druhý měsíc mého zajetí do třetího, se má nesnášenlivost zmenšuje, zoufalá touha po mém starém životě se mění na hořkosladkou bolest. Pokračuji v hledání možností pro útěk, ale někdo je vždy se mnou v domě, sleduje mě, a jak se dny přelévají z jednoho do druhého, přestanu si dělat starosti o nemožnosti dostat se pryč a začínám si užívat některé části mé běžné rutiny.

Teplé počasí tomu pomáhá – jsme nyní v nejteplejším měsíci léta a je teď mnoho možností, co dělat venku – a taky skutečnost, že dorazilo pár dodávek a Peter trávil skoro celou dobu se mnou.

„Za chvíli nebudeš mít žádnou práci,“ komentuju, když jsme se vydali k horské říčce, kde jsme se pravidelně koupali v horkých dnech.

„Je to kvůli tomu, co se stalo Ilyovi nebo teď nemáš moc klientů?“

„Máme neustále nějaké nabídky, ale vybíráme si práci, které se chceme věnovat,“ říká Peter se zvednutím nízko visící větve, abych pod ní mohla projít. „Poměr rizika a odměny musí být odpovídající, zvláště teď.“

Neříká mi, proč to tak musí být, ale ani nemusí. Z toho, co mi řekl a z toho, co zjistil ze stručné konverzace s mými rodiči, orgány zintenzivnily veškeré své prostředky na problém, kterým je Peter.

Částečně je to kvůli mého zmizení, dokonce, i když dvakrát týdně volám, ale mí rodiče jsou přesvědčení, že jsem v nebezpečí a tráví jejich čas tím, že obtěžují FBI s novinkami.

Ale hlavním důvodem je poslední cíl na Peterově seznamu, bývalý americký generál, který se ukázal stejně nepolapitelný jako Peter a jeho tým.

„Wally Henderson má velmi dobré kontakty,“ vysvětlil mi Peter několik týdnů zpátky. „Zachytil náznaky toho, co se děje dříve, než kdokoli jiný na mém seznamu a zinscenoval zmizení hodného Houdiniho. Zatím, jakkoli následovali hackeři jeho stopu, tak nikdy nikam nevedla. Pokud můžeme říct, není v kontaktu s nikým z bývalého života – ani přátelé, spolupracovníci nebo vzdálení příbuzní – neudělal ani jedno jediné uklouznutí. Žádné stopy na sociálních sítích jeho dětí, žádné použité kreditky, nic. Mnoho věcí z jeho původu podléhá utajení, ale fámy říkají, že byl jednu dobu v CIA, možná agent v terénu s přísným utajením. A zatímco jsme nebyli schopni zjistit, jak to dělá, zdá se, že byl schopen přinutit orgány, aby odvrátil pozornost od místa, kde se skrývá.“

„Myslíš, že ví, že je poslední jméno na tvém seznamu?“ zeptala jsem se.

„Jsem si jistý, že ano,“ odpověděl Peter. „Jak jsem řekl, má kontakty a nejen s Washingtonem D.C. Zná všechny ve zpravodajské mezinárodní komunitě a využívá je tak, abych měl stejnou prioritu, jako kterýkoli jiný vůdce islámského státu.“

Snažím se nemyslet na důsledky toho všeho, ale je to nemožné. Nemůžu vypustit mé starosti o Petera z hlavy. Se vším rozumem bych měla podporovat generála a doufat, že autority najdou mého věznitele, osvobodí mě, ale mé racionální myšlení se zdá být mimo v těchto dnech.

„Proč teda nezastavíš zakázky úplně?“ ptám se teď, když dojdeme k řece.

„Už musíš mít dost peněz.“ Peter mi střelí zboku pohled. „Neexistuje tady nic takového jako dost peněz, když jsi na útěku,“ říká a sundává si tričko, odhalí tak svalnatý trup.

„Soukromá letadla a vrtulníky nejsou zrovna levné.“

Dívám se pryč, abych se vyhnula červenání, když si sundá šortky a vleze do řeky, poté, co skopne boty. Vidím ho nahého celou tu dobu, ale to nezmenšuje dopad jeho pevného, svalnatého těla na mé smysly. Příroda obdařila mého věznitele naprosto dokonalým tělem – široká ramena, úzké boky, dlouhé a silné končetiny – a intenzivní vojenský výcvik mu dal fyzičku, kterou by mu záviděli i olympionici. Ale není to jen vzhled, který naplňuje mé žíly tekutým teplem; je to vědomí, že když se na něj podívám jistým způsobem, tak temný oheň, který se mezi námi vždy rozhoří, se vymkne kontrole a já skončím v jeho náručí, křičící jeho jméno, když si mě vezme proti kluzkým skálám.

„Víš, nepotřeboval bys všechna ta letadla a vrtulníky, kdybys tolik neriskoval,“ upozorňuji, když je bezpečně zakrytý vodou. Můj hlas je chraplavější, než by se mi líbilo, ale přinejmenším nejsou mé tváře jasně červené.

„Byl bys v bezpečí…a nemusel bys…však ty víš.“

„Zabíjet lidi?“ naznačí suše.

„Přesně tak.“ Jsem zaneprázdněna tím, že se svlékám do plavek, když se Peter otočí, aby se vznášel na vodě na zádech a uvolněně pohyboval rukama, aby udržel rovnováhu. Nemám ráda přemýšlení nad tou strašnou realitou Peterovy profese, přinejmenším ne do detailů. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že je vrah, ale tak dlouho dokud se o to nezajímám, je to jen abstraktní koncept než něco, co je neustále v popředí mé mysli.

Dneska ale nemůžu tyhle myšlenky vypudit z hlavy, a když jsem se ponořila hlouběji do proudu řeky, najdu se, jak se Petera ptám: „Máš to rád? To je důvod proč to děláš?“

Očekávám, že to popře, potvrdí nutnost nebo výchovu jako hybnou sílu, která stála za volbou jeho profese, ale otočí se tváří ke mně, temný úsměv zkroutí jeho rty a odpoví, „samozřejmě, že ano, ptichka. Dokázala by sis vůbec představit něco jiného?“

Dívám se na něj, mám husí kůži, když proud řeky proudí kolem mě, voda mi dosahuje až k hrudníku. Proud, který byl před chvíli osvěžující, je nyní cítit jako tekutý led, jako chlad, jako bouře, ve které jsme chyceni.

„Máš rád zabíjení?“ Přikývne, jeho stříbrné oči na slunci září. „Smrt, stejně jako život, má své vlastní kouzlo,“ říká tiše, přistoupí blíž a přitáhne si mě k jeho velkému, teplému tělu. „Je to temné kouzlo, ale je to tam a každý voják to ví. Jako doktorka jsi to musela někdy vidět: způsob, jak se bolest změní v blaženost nicoty, agónii do míru neexistence. Smrt ukončí všechny boje, uzdraví všechny bolesti a šíření smrti… není tady tomu nic podobného. Cítíš to: svou zranitelnost a všechno tě obklopuje, je to moc. Kontrola. Je to návykové, jak to jednou zažiješ… jakmile jsi jednou držel něčí život ve svých rukách a záměrně ho uhasil.“

Jeho slova mě omyjí jako temná vlna, děsivá a fascinující ve stejnou dobu. Viděla jsem něco z toho, o čem mluví, dokonce jsem cítila tu sílu, kterou popisuje. Pro mě to ale bylo, když jsem zachraňovala život, ne když jsem ho brala. Nedokážu si představit nedostatek empatie, která je zapotřebí k tomu, aby se použila ta síla ke zničení, místo k uzdravení.

Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že je monstrum. Je monstrum, ale tato skutečnost mě neodpuzuje, tak jak by měla. Jeho přijetí, stejně děsivé, nezmenšuje nárůst tepla uvnitř mě, když přitisknu spodek těla k jeho, jeho ruka sevřela můj bok a druhá míří nahoru k obličeji. Je už úplně vzrušený, jeho erekce tvrdá proti mému žaludku, a když se nakloní, jeho rty tlačí hladově proti mně, zavřu oči a ovinu ruce kolem jeho svalnatého krku, nechám jeho dotek spálit chlad vědomosti toho čím je. Jsem v posteli s ďáblem a v tento moment není místo, kde bych byla raději.

*

Večer nás večeřelo všech pět, a jak tomu bylo od případu Nigérie, Peterovi muži si se mnou během jídla vykládali, vykládají mi spoustu zábavných příběhů o Rusku a některých dalších bývalých sovětských republikách. Necítím se ještě úplně pohodlně kolem žoldáků – moc dobře si uvědomuji, že by mě bez váhání zabili nebo udělali cokoli jiného, kdyby si to Peter objednal – ale nyní jsou skutečně přátelští, od doby, kdy jsem se postarala o Ilyovy a Antonovy rány.

Je to během jídla, jako toto, kdy se učím zvyky země mého únosce – považují za slušné se zout, když přijdou k někomu do domu – a dokonce pochytím pár ruských slov.

„Vkusno. V-koss-nah.“ Opakuje pro mě pomalu Ilya, u toho slova změkčí „v“, takže zní jako „f“. „Znamená to lahodné nebo chutné. Takže pokud chceš říct Peterovi, že ti něco chutná, tak ukážeš na jídlo a řekni: Vkusno.“

„Vikusno,“ snažím se a ukazuju na pečené kuře, které připravil Peter. „Fi-koos-nah.“

„Není tam „i“,“ říká Yan pobaveně. „A nedávej tolik důraz na první slabiku. A řekni to rychle, nerozděluj to na tři slabiky. Vkusno. Zkus to.“

„Vkusno,“ papouškuju to, jak nejlépe umím a všichni, včetně Petera se smějí.

„Je to celkem dobré, ptichka,“ říká a ukrajuje více kuřete pro mě.

„Mohli by z tebe udělat rodilého mluvčího.“

Zadívám se na něj, absurdně potěšená, a když na mě naléhá, abych pro ně po večeři zazpívala, jako to často dělá bez úspěchu, tentokrát souhlasím a spustím mou oblíbenou písničku od Beyoncé, kterou jsem cvičila v nahrávacím studiu, které pro mě nechal udělat. Peterovi muži poslouchají s otevřenou pusou, a když skončím, tleskají a hlasitě rachotí s nádobím. 

Je to nejlepší večer, jaký jsem měla za posledních několik měsíců, a když mě Peter vede nahoru po schodech, ochotně ho objímám, dokonce dychtivě. Milujeme se a potom nemyslím na George a na fakt, že spím s vrahem. Nemyslím dokonce ani na rodiče. Pro tuto noc patřím Peterovi a nikomu jinému.