OM - 25. kapitola

Překlad: Clarissa

SARA

Probudím se s podivnou směsicí pohody a malátnosti, a trvá mi celou minutu, než si vzpomenu proč.

Peter.

Dneska ráno odletěl do Nigérie poté, co se se mnou celou noc miloval.

Nyní se to zdá být nereálné jako sen, ze kterého se probouzím. Nemůžu uvěřit, že jsem k němu takhle přišla, a pak co následovalo … Zavrčím, přetočím se na bok a spustím nohy dolů z postele. V břiše mám silné křeče, a když dojdu do koupelny, nejsem překvapená, když objevím, že mi začala menstruace. Co mě ale vyšokuje, je to, že jsme včera v noci znovu zapomněli na kondomy, a v hlavě mi nezvoní žádný poplach.

Je to jako bych podvědomě chtěla otěhotnět.

Ne. Odsunu pryč tu děsivou myšlenku. Rozhodně takhle dítě nechci. Jen mi to včera v noci jasně nemyslelo. Poté, co jsem slyšela chlapy mluvit o nebezpečí, kterému budou čelit, bylo mi strachy tak špatně a byla jsem tak zoufalá, abych se rozptýlila, že jsem se vrhla na Petera a svedla jsem ho navzdory tomu, jak špatně mi bylo. Jsem si celkem jistá, že by mě včera v noci nechal být – vždycky je ohleduplný, když mi není dobře – ale já potřebovala rozptýlení, a přesně to jsem dostala. Při mém druhém orgasmu jsem úplně zapomněla na Nigérii a že jsem se necítila dobře, a při čtvrtém jsem si sotva dokázala vzpomenout na své jméno.  

Zoufale potřebuju sprchu, takže ignoruju křečovité bolesti v mém břiše a vejdu do sprchového koutu, abych se umyla od hlavy až k patě. Pak se usuším ručníkem, vyčistím si zuby a vyjdu z koupelny, abych se oblékla. K mému překvapení objevím na prádelníku sklenici vody a Advil – ráno mi to tady musel nechat Peter.

Cítím se dojatě vděčná, polknu léky, lehnu si a čekám, až ty největší bolesti přejdou. Je to hloupé, ale už mi můj únosce chybí … chybí mi jeho pozornost a péče. Vím, že to je jenom proto, že mi není dobře, ale chci ho mít tady, aby mi hladil břicho, držel mě a přiměl mě cítit se, jako bych byla středem jeho vesmíru.

Chci ho mít tady a ne přes půlku světa daleko, kde lítají kulky a vybuchují bomby.

Ne. Ne, ne, ne. Pevně zavřu oči, ale už je moc pozdě. Úzkost, o které jsem si myslela, že jsem ji zaplašila, se vrací s toxickým výbuchem, panika svírá mojí hruď a hrdlo. Je to hloupé, zcela iracionální, ale nechci vidět svého mučitele mrtvého. Nedokážu si to ani představit. Jeho dopad na můj život je tak obrovský, tak vše-zasahující, že si ho bez něj nedokážu představit.

Nechci si to představovat.

Moje hruď se stáhne ještě víc, a já se soustředím na své dýchání, snažím se uvolnit své napjaté svaly a zpomalit svůj divoce bušící tep. Říkám si, že Peter bude v pořádku, že zvládne všechno, co mu přijde do cesty. Nebezpečí je jeho komfortní zónou a vraždy jeho zvolené povolání. Není žádný důvod si myslet, že se něco pokazí, žádný důvod si představovat, že se nevrátí.

Až na to, že se zranil při té práci v Mexiku.

Ne. Dýchám zhluboka a vytlačuji ty zákeřné myšlenky. Je hloupé se obávat jenom kvůli jednorázovému uklouznutí. Za ta léta udělal Peter spoustu nebezpečné práce, aniž by se zranil.

Vždyť zabil mého manžela a jeho tři strážce, aniž by se u toho jen škrábnul.

Při té vzpomínce se mi vzbouří břicho, zhorší křeče a krk zaplní žlučí.

Jak jsem mohla dovolit, abych zapomněla, i když jen na okamžik, co je Peter za člověka a co udělal? Tady v horách se zdá být můj život méně skutečný, ale to neznamená, že se to nestalo.

Neznamená to, že manžel, kterého jsem milovala, neexistoval.

Zavřu oči a soustředím se na George a šťastné vzpomínky, které jsme spolu měli. Bylo jich tolik: naše první rande, výlet do Disney Worldu, grilování u našich … Moji rodiče ho měli rádi, strašně moc, a roky i já. Společně jsme se smáli a brečeli, chodili ven a zůstávali doma.  Byl tam při mojí promoci, a já byla na jeho. Pak se věci zhoršily: moje studium medicíny a rezidentura, jeho nekonečné cesty do zahraničí. A přesto jsme byli spolu, naše láska byla posílena vědomím, že naše životy právě začínaly, že jsme byli mladí a mohli tohle všechno vydržet.

Samozřejmě tohle bylo před tím pitím a těmi náladami … před tím, než jeho tajemství zničilo naše manželství a přivedlo Petera k našim dveřím.

Otevřu oči a koukám do stropu, cítím momentální bolest ze zrady. Kéž bych dokázala na tuhle část zapomenout a předstírat, že všechno, co mi Peter řekl, byla lež. Ale nemůžu popřít skutečnost.

Kluk, kterého jsem potkala na vysoké, nebyl ten muž, kterého jsem si vzala a roky jsem neměla tušení, proč. Špion, ne novinář. Stále je nemožné tomu uvěřit. Řekl by mi o tom George? Pokud by se ta tragédie v Daryevu a všechny ty následující události nestaly, dozvěděla bych se vůbec o jeho skutečné práci? Nebo by to přede mnou skrýval po celý život a s úsměvem na rtech by mi lhal?

S uvědoměním, že mé myšlenky míří k hořkosti, se snažím soustředit na to šťastné období, ale je to zbytečné. To, co jsme s Georgem měli, mohlo být kdysi skvělé, ale na konci tomu tak nebylo, a na to nemůžu zapomenout. Nedokážu setřást tu bolest a vinu, ten stud a zoufalství, kterému jsem čelila, když se naše manželství pomalu rozpadalo a praskalo pod tíhou jeho závislosti. Ztratila jsem svého manžela dlouho před tou nehodou, která mu rozbila lebku, dřív než se Peter ukázal s jeho smrtícími plány na pomstu.

Ztratila jsem ho, když Peter přišel o svou rodinu; jen jsem to v tu dobu nevěděla.

V břiše mám pořád křeče, ale léky už začínají účinkovat, takže vstanu a začnu se oblékat. Už nedokážu déle přemýšlet o Georgeovi, protože i ty šťastné vzpomínky jsou teď poskvrněné vědomím, že to všechno byla lež, že jsem toho muže, kterého jsem si vzala, nikdy opravdu neznala.

Toho muže, o jehož vraha se teď bojím.

Zoufalá, abych potlačila nový nával úzkosti, popadnu iPad, který mi Peter dal, zapnu muziku a zpívám si spolu s Arianou Grande, když se oblékám a češu si vlasy.

Muzika lehce zvedne mojí náladu a v čase, kdy jdu dolů, jsem schoponá pozdravit Yana, který sedí za pultem s laptopem, normálně znějícím tónem hlasu, „Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ odpoví mi a vzhlédne od monitoru, když si začnu dělat kávu.

Jako vždy je Ilyův bratr oblečen jako kdyby pracoval v investiční firmě, jeho hnědé vlasy úhledně učesané a jeho tvář hladce oholená. Usmívá se na mě, ale jeho zelený pohled zůstává chladný, když říká, „Peter ti nechal na sporáku ovesnou kaši.“

„Oh, děkuju.“ Moje hruď se stáhne znepokojujícím teplem, když přejdu ke sporáku a nandám si kaši do misky. Už bych na to měla být zvyklá, ale stále mě udivuje, jak Peter nikdy nevypadá unavený z péče o mě. Dneska ráno, že všech dní, musel mít v hlavě tolik důležitějších věcí, přesto myslel na mě, přinesl mi Advil a teď tahle snídaně.

„Nějaké zprávy?“ zeptám se Yana, když si sedám ke stolu. „Už jsi o nich něco slyšel?“

Rus zavrtí svou hlavou. „Ještě zbývá osm hodin, než přistanou.“ Jeho tón hlasu je lehký, ale zachytím v něm náznak napětí.

Jeho vlastním psychopatickým způsobem má strach.

Moje úzkost se znovu stupňuje, moje chuť k jídlu mizí, ale přinutím se jíst, zatímco Yan vrátí svou pozornost zpátky k monitoru laptopu. Peter by měl být pryč pár dní, a já nemůžu hladovět jenom proto, že je mi strachy špatně. Ani nedává smysl, abych se bála o muže, kterého bych měla nenávidět, ale vzdávám ten boj.

Ať už je to hloupý nebo ne, nechci vidět Petera zraněného nebo mrtvého.

Dojím své jidlo, jdu nahoru a rozptýlím se čtením a sledováním hudebních klipů, které mi Peter stáhnul do iPadu. Tímhle a několika domácími pracemi se zabavím až do oběda, a v tu chvíli znovu zamířím dolů.

Yan není nikde v dohledu, takže musí být buď v jeho pokoji nebo cvičí někde venku. Na vteřinu mě láká, že zopakuju svůj pokus o útěk – počasí je teď mnohem teplejší, a pokud vím, tak se žádná bouřka neblíží – ale rozhodnu se proti tomu. Pořád dost dobře neznám prostředí místních hor, a slepě klopýtat kolem útesů se nezdá být dobrým nápadem, zvlášť když je mi blbě kvůli mojí menstruaci.

Alespoň tohle si říkám, abych si zdůvodnila, proč jsem si veškeré myšlenky na útěk vyhodila z hlavy a dám si další Advil, než si připravím sendvič.

Když znovu sejdu dolů na večeři, Yan je tam a loví z misky zbytky ovesné kaše a nastavuje něco, co vypadá jako nahrávací audio zařízení – objemná sluchátka s přidaným mikrofonem, které připojí do počítače.

„Něco nového?“ zeptám se, když přejdu k ledničce poté, co si vezmu další Advil, a Yan zavrtí hlavou.

„Už by se měli brzy ozvat,“ řekne, než vypije zbytek čaje. „Dám ti vědět, až přistanou.“

„Děkuju,“ řeknu a začnu si připravovat vegetariánské stir-fry.* (*= rychle připravené maso, zelenina nebo ryba při vysoké teplotě a za stálého míchání) Cítím, jak se mi napětí shromažďuje na zádech mezi lopatkami. Úzkost, se kterou jsem celý den bojovala, se vrací, když krájím na kostičky zeleninu než ji ochutím sójovou omáčkou.

„Dáš si taky?“ zeptám se Yana, když vzhlédne, aby se podíval, co dělám. Zdvořile odmítne, nasadí si sluchátka kvůli něčemu, co vypadá jako nějaký test příjmu zvuku. Stále vypadá neobvykle napjatě, jeho výraz je soustředěním nasupený, zatímco jeho prsty létají přes klávesnici laptopu.

Když je stir-fry hotové, sednu si ke stolu, abych se najedla a skrytě pozorovala Yana, moje znepokojení roste s každým soustem. Podle mých výpočtů uplynulo právě osm hodin od snídaně, a napětí vyzařující z obvykle příjemného Rusa nepomáhá.

„Ty s nimi obvykle v průběhu úkolu zůstáváš ve spojení?“ zeptám se, když už déle nedokážu snést to ticho. „Nebo čekáš, až se ozvou oni?“

Yan zvedne oči od monitoru a sundá si sluchátka. „Obvykle jsem s nimi,“ řekne a otočí se na barové stoličce, aby byl ke mně čelem, a já si uvědomím, proč se zdá být tak napjatý.

Býval tam s nimi, v centru dění a nesledoval to jen z povzdálí.

„Mrzí mě, že mě musíš hlídat,“ řeknu a odstrčím nedojedený talíř stranou. Mohla bych se také snažit poznat svého stávajícího dozorce místo toho, abych byla posedlá Peterovo osudem. „Určitě musíš mít strach o svého bratra.“

Yan pokrčí rameny, výraz chladného pobavení zahalil napětí v jeho tváři. „Ilya se o sebe umí postarat.“

„Ano, to jsem si jistá.“ Zvednu svůj hrnek s čajem a zeptám se, „On je tvůj mladší nebo starší sourozenec?“

Zdá se, že se jeho pobavení prohlubuje. „O tři minuty starší.“

„Aha,“ mrknu. „On je tvoje dvojče?“

Kývne hlavou. „Věř tomu nebo ne, ale identické.“

„Páni. Vůbec si nejste podobní.“ Upíjím čaj a prohlížím si jeho čisté, trochu aristokratické rysy. Teď, když si ho prohlížím podrobněji, vidím podobnost s Ilyovou strukturou kostí, ale je tady taky pár odlišností. Yanův nos je rovnější a jeho hranatá čelist je více souměrná – ne tak ostře řezaná jako ta Peterova, ale pořád silná a pěkně formovaná. Ale největším rozdílem jsou vlasy.

Yan jich má plnou hlavu bez náznaku jakéhokoliv tetování na lebce.

„Můj bratr se dostal do nějakých nešťastných bojů,“ vysvětlí mi, když zaznamená moje zkoumavé zírání. „Měl zlomený nos a jeho obličej utržil docela dost ran. A taky něco udělaly steroidy, když jsme byli mladí a blbí – a chtěli být jako hory svalů.“

„Já vím.“ Steroidy mohly představovat některé z těch rozdílů, včetně té velikosti. Ne že by ten muž sedící přede mnou byl jakýmkoli způsobem malý. Váží zhruba tolik, co Peter, a je stejně tak svalnatý. Jeho bratr-dvojče je nicméně pořádný, stejně velký jako jakýkoli kulturista, kterého jsem viděla.

„On je tvůj jediný sourozenec?“ zeptám se a Yan kývne.

„Jo, jsme jenom my dva.“

Odložím svůj hrnek. „Máš ještě nějakou jinou rodinu?“

„Ne.“ Jeho výraz tváře se nezmění; nedá se z něj nic vyčíst, ani smutek nebo lítost. Stejně by mohl odpovědět, jestli měl další pár ponožek.

Chci se o tom dozvědět víc, ale je tady další téma, které mě zajímá víc. „Kdy jsi potkal Petera?“ zeptám se a opřu se o lokty. „Už jste spolu předtím pracovali, že?“

„Jo.“ Yan zavře laptop, otočí se na barové stoličce, aby byl čelem ke mně. „Ilya a já jsme byli součástí jeho týmu tři roky před Daryevem.“

Zmínka o té vesnici mi připomene ty strašlivé obrázky z Peterova telefonu, a stir-fry mi zhořkne na jazyku. „Znal jsi je?“ zeptám se a snažím se udržet klidný hlas. „Myslím jeho ženu a syna?“

„Ne.“ Rusovo zelené oči jsou jasné jako drahokamy, a stejně tak i chladné. „Anton je jediný, který se s nimi setkal. Zbytek z nás nevěděl, že měl Peter rodinu, dokud je nezabili.“

„Aha.“ Nevím, co na to mám říct. Jasně, Peter nevěřil tomu chlápkovi, který sedí přede mnou – alespoň ne dost na to, aby riskoval, že bude odhaleno jeho nejvzácnější tajemství. Přesto jsou tady a znovu pracují spolu.

„Pokud bych byl na jeho místě, také bych to držel hodně hluboko v sobě,“ řekne Yan a na jeho tváří se objeví nekompromisní úsměv, a já si uvědomím, že zachytil moje rozpaky. „V našem světě si neděláme rodiny a děti.“

„Opravdu?“ Takže na Peterově straně to nebyla tak moc otázka důvěry jako spíše odchylka od přijatého životního stylu. „Takže to chápu dobře, že nikdo z vás nebyl nikdy ženatý?“

„Jenom Peter,“ potvrdí Yan. „A víš, jak to dopadlo.“

Polknu knedlík v krku a znovu sáhnu po svém čaji. „Ano. To vím.“

Yan se dívá, jak dopíjím zbytek čaje, než tiše řekne, „Ani tohle nevydrží, víš.“

Položím hrnek. „Co tím myslíš?“

„Tohle.“ Mávne rukou a ukazuje na mě a naše okolí. „Ať je tohle cokoliv, nevydrží to.“

Zmateně na něj zírám. „Ty myslíš … že mě nechá jít?“

„Ne.“ Rusův pohled je znovu chladný, zcela nesnesitelný. „To on neudělá. Je to majetnický chlap a ty jsi jeho posedlost. Nikdy tě nenechá jít, Saro. Ne dokud jeden nebo oba z vás nebudete mrtví.“

Ostře se nadechnu, ale než můžu odpovědět, něco pípne a Yan se otočí a dívá se na laptop.

„Už přistáli,“ řekne a nasadí si sluchátka. „Teď může začít zábava.“