OM - 14. kapitola

Překlad: Lucie

Sara

Nevím, jak dlouho jsem brečela, než se postel vedle mě prohne a Peter mě vezme do náruče, aby si mě položil na klín, jako kdybych byla rozrušené dítě. Jeho velká ruka mě hladí po zádech, zatímco mu ruce obalím kolem krku, přičemž mu schovám mokrý obličej do ramene, a je to dobrý pocit, jeho dotek, jeho teplo. Cítím tu potřebu, i když ho zrovna teď nenávidím… i když bolest v mámině hlase je v mé mysli nesnesitelně čerstvá.

„Budou v pořádku, ptichka,“ řekne jemně, zatímco moje vzlyky utichají. „Dohlížíme na ně, a vedou si dobře. A teď, když jsi jim zavolala, vědí, že jsi taky v pořádku.“

„V pořádku? Myslí si, že jsem se zbláznila, protože jsem jen tak zmizela s hledaným zločincem.“

Hlas se mi třese, vidění mám rozmazané slzami, když ho zatlačím do ramen, abych se setkala s jeho pohledem. „A to nás ještě hledá FBI…“

„Já vím.“ Jeho šedé oči jsou teplé, když mi jemně otírá vlhkost z tváří. „Není to optimální, ale pro teď děláme to nejlepší, co můžeme.“

„Jasně.“ Konečně najdu sílu, abych se mu zvedla z klína, a postavila se. Oči mě po tom všem pláči bolí, začíná mi i ostrá bolest hlavy, ale jsem odhodlaná znovu získat kontrolu. Nemůžu hledat útěchu u muže, který mi všechno vzal, nemůžu brečet a být citově závislá na svém únosci.

Jsem silnější než to.

Musím být.

„Máš hlad?“ zeptá se Peter a také se postaví. „Připravím nám večeři.“

Utřu si hřbetem ruky zbylé slzy a přikývnu. „Něco bych snědla.“

„Dobře.“ Jeho úsměv je tak jasný, že je téměř oslepující. „Uvidíme se dole za hodinu.“

***

Očekávala jsem, že se k nám k večeři připojí Peterovi muži, stejně jako k snídani, ale velmi nápadně chybí. Když se na to zeptám Petera, vysvětlí mi, že venku trénují a nají se až později.

„Proč ses k nim nepřipojil?“ zeptám se a natáhnu se pro kousek lososa. Dnes máme jídlo inspirované Japonskem – rybu a bílou rýži s nakládanou zeleninou. „Copak necvičíte všichni spolu?“

Peter se usměje. „Obvykle ano, ale chtěl jsem dnešní večer strávit s tebou.“

„Protože jsem dneska byla tak skvělá společnost?“

Jeho úsměv se rozšíří. „Měli jsme naše chvilky.“

Bojuju s červenáním, vím, že mluví o dřívějším sexu. Dělám, co můžu, abych na to nemyslela, i když moje tělo stále cítí to pnutí z jeho drsné majetnickosti. Je směšné cítit se rozpačitě za to, že spolu několik posledních týdnů spíme, ale nemůžu si pomoct, Tahle věc mezi námi je až příliš matoucí, příliš zvrácená. A ta věc ohledně žádného kondomu-

No, nemůžu na to myslet. Peter mi na zítra slíbil pilulku, a já musím věřit, že svůj slib dodrží. I kdyby z nějakého bizarního důvodu mu nevadilo, kdybych otěhotněla, musí si uvědomit, že dítě za těchto okolností by byla katastrofa pro všechny zúčastněné. Byl hledaným mužem, vrahem na útěku. Jaký život by to byl pro dítě? Peter je dost chytrý na to, aby tomu rozuměl.

Taky je ale tebou posedlý.

Potlačím ten děsivý šepot a pustím se do jídla. Nemá smysl si ohledně toho dělat dnes večer starosti. Zítra, pokud Peter nepřijde s tou pilulkou, na to bude čas. V každém případě jsem tak unavená, že sotva zvednu vidličku, což je mnohem méně stresu než ohledně možného těhotenství. Doma už musí být ráno, a navzdory mému rannímu šlofíčku, cítím účinky pásmové nemoci v kombinaci s následky extrémního stresu. Jakmile dojím, půjdu si lehnout a budu doufat, že zítra bude vše jasnější.

Potřebuju, aby tomu tak bylo, protože musím naplánovat svůj útěk. „Zapomněl jsem ti říct,“ řekne Peter, když dojídám lososa. „Yan ti koupil spoustu oblečení. Je támhle.“ Kývne směrem k hale, kde si všimnu, že leží několik nákupních tašek.

„Ach, díky.“ Potlačím zívnutí, odsunu svůj prázdný talíř a vstanu. Nemám v úmyslu tu zůstávat tak dlouho, abych potřebovala tolik oblečení, ale potřebuju boty a teplé oblečení na útěk. „Podívám se na to.“

Peter vstane a začne sklízet ze stolu, zatímco já se prohrabávám tím, co Yan nakoupil. Všechny kusy oblečení jsou ve větší velikosti, než jsem zvyklá, ale vypadá to, že mi to padne, takže musím být větší postavy než ty mrňavé Japonky. Boty jsou také ve správné velikosti. Zkusím si je okamžitě. Jsem nadšená, že najdu pár pohodlných tenisek a teplé boty, spolu s méně praktickými sandály a lodičkami na vysokém podpatku.

„Tvůj kolega si myslí, že si vyrazím nějak ven?“ zeptám se Petera, když projdu zbytek tašek a najdu v nich stejně nepraktické šaty, tak i kalhoty na jógu, džíny, svetry a trička. Je tam i spodní prádlo, většinou krajkové a pár hedvábných kalhotek na noc – mužská představa toho, co by ženy měly nosit do postele.

„Yan je dobrý v nakupování oblečení, tak jsem mu řekl, aby koupil to, co si myslí, že bude nejlepší,“ řekne Peter, zatímco se usmívá, když vezmu do rukou tílečko, které si vezmete maximálně v létě na pláž. „Myslím si, že v některých věcech šel trochu přes čáru.“

„Uh-huh.“ Dám všechno zpátky do tašek a pár jich popadnu, abych je uložila nahoře do skříně, když ke mně přistoupí Peter a vytrhne mi je z rukou.

„Vezmu to,“ řekne, pobere i zbytek, a já na něj zmateně hledím, když nese všechny tašky nahoru.

Uvědomím si, že je to další příklad jeho extrémní starostlivosti, když ho následuju po schodech. Zpátky doma, nejen že by mě Peter propustil ze všech povinností, když bych byla unavená, ale také by mě nenechal nést nic těžšího než talíř s jídlem, když je poblíž. Nevím, jestli si myslí, že nejsem ani schopná zvednout nákupní tašku, nebo jestli ho někdo naučil, aby vždy dělal všechny věci za ženy, ale rozhodně to spíš vypadá, že mě rozmazluje.

Když mě samozřejmě nenadroguje, neunese, nebo mi nevyhrožuje.

„Byla tohle součást tvojí výchovy v sirotčinci?“ zeptám se, když ho následuju do ložnice a do šatny, kde položí tašky a začne oblečení věšet vedle toho svého. „Když jsi byl kluk, někdo tě naučil, jak být gentlemanem, nebo něco takového?“

Peter se zastaví a podívá se na mě se zvednutým obočím. „Děláš si srandu, že jo?“

Zamračím se a natáhnu se pro jednu z tašek, abych vytáhla svetr ke složení. „Ne, proč?“

Temně se zasměje. „Ptichka, máš vůbec tušení, jaké jsou sirotčince v Rusku?“

Kousnu se do rtu, když položím svetr na poličku vedle mě. „Ne, ani ne. Ale hádám, že to není dobré?“

Pověsí další oblečení.  „Řekněme, že gentlemanské chování nebylo na předních příčkách mých priorit, když jsem byl dítě.“

„Chápu.“ Měla bych pomoct Peterovi, ale vše, co dokážu, je zírat na něj, protože mě zasáhlo, jak málo toho vím o tomto muži, který převzal kontrolu nad mým životem. Vím, že vyrostl v sirotčinci – řekl mi, že skončil ve vězeňském táboře pro mladistvé poté, co zabil ředitele sirotčince – a to je vše, co jsem dostala, a najednou to nestačí.

Chci vědět víc o Peteru Sokolovovi.

Chci mu porozumět.

„Co se stalo tvojí rodině?“ zeptám se, když se opřu o zárubeň skříně. „Poznal jsi vůbec své rodiče?“

„Ne.“ Nezastaví se ve svém metodickém vybalování tašek. „Zůstal jsem opuštěný na prahu sirotčince jako novorozeně. Mysleli si, že mi v té době byli asi tři nebo čtyři dny. Jejich nejlepší odhad byl, že moje matka přišla z jedné z nedalekých vesnic. Mohla to být školačka, která se tahala s kde kým a otěhotněla, nebo něco tomu podobného. Nevykazoval jsem žádné známky alkoholového syndromu, a moje testy na drogy byly negativní, takže to vylučuje prostitutky a osoby tomu podobné.“

„A nikdo nikdy nepřišel, aby se tě domáhal?“ zeptám se a snažím se ignorovat bolestivé sevření v hrudi. Nevím proč, ale nad představou tohoto nebezpečného muže jako opuštěného novorozeněte se mi chce brečet.

Peter sklopí ramínko, které drží v ruce, a podívá se na mě s lehce překvapeným výrazem. „Domáhat se mě? Ne, samozřejmě, že ne. Nikdo se nedomáhá dětí z takovýchto míst – to je důvod, proč se jim říká sirotci. Je pravda, že v dnešní době bohatí cizinci chtějí adoptovat dítě nebo dvě, když nemůžou mít své vlastní, ale takové to nebylo, když jsem vyrůstal.“

Polknu, bolest v mé hrudi se zintenzivňuje. „Pokusil ses někdy něco zjistit o své matce? Najít ji nebo svého otce? Myslím tím, teď máš zdroje…“

Peterova čelist se zatne a otočí se na mě. „Proč bych měl plýtvat časem, abych hledat někoho, kdo mě opustil?“ Jeho oči žhnou tvrdým, temným světlem.

„Je jen jediná věc, kterou bych chtěl udělat, kdybych ji našel, a tou by byla matkovražda.“

Odvrátí se, pokračuje ve skládání a věšení mého oblečení, a já se přinutím, abych se k němu připojila navzdory třesoucím se rukou a svírajícího se žaludku. Jeho odhalení mě jak vyděsilo, tak i mě naplnilo zdrcující lítostí. Teď je mi jasné, že ta zuřivost, kterou vidím v Peterovi, sahá hlouběji než za tragédii s jeho ženou a synem, protože tu sílu, která ho formuje, stěží chápu.

Ta jeho pozornost na rodinu -  a jeho posedlost mnou – by mohla mít kořeny na cestě k temnotě jeho dětství.