BSA - 32. kapitola

Překlad: Lenuszka

Současnost

Kael

Každá moje zatracená část bolí. Hoří, jako zkurvené peklo.

Moje hlava.

Moje kůže.

Špičky mých prstů a zadní strana kolen.

Moje zatracené srdce jako by pracovala přesčas, aby mě udrželo naživu z minuty na minutu.

Víčka musím mít z brusného papíru. Necítím žádnou úlevu.

„Kaeli,“ zavolá jemně známý hlas.

Bože, ten hlas. Ten neodbytně krásný zatracený hlas. Pokožka mi hoří tam, kde mi na rameni spočívá ruka, jemně mi přejíždí po paži, než znovu začne. Je to její dotek. Rozeznal bych ho kdykoli. I když se mé sny proměnily v krutou imitaci hodin bdění.

„Kaeli, prosím otevři oči,“ přemlouvá mě.

Ne, nemůžu to udělat. Nechci otevřít oči, abych sledoval, jak mi mizí jako tolikrát předtím. Konstantní, nepřetržité pípání se snaží odloupnout další slupku mé fantazie, zase se mě snaží strčit do té strašné reality. Té bez Maverick. Držíme se svého předstíraného světa ještě trochu déle. Posunu se. Myslím, že zanaříkám. Slyším šustění a pak mi žilami projede teplo, ochromí mě zevnitř ven.

Ano. Chci tu zůstat s ní.

„Kaeli, prosím.“ Její hlas se láme, jako by tu pořád byla. A jako by se pořád starala. „Potřebuju vědět, že jsi opravdový a naživu s námi.“

„Maverick,“ zasténám.

„Ano.“ Zní nadšeně. Ta malá ruka, která teď obkrouží moji a stiskne. Kontakt kůže na kůži. Povzdechnu v absolutně zatraceném nebi. „Jsem tady. Prosím, otevři oči.“

„Nejsi opravdová,“ řeknu bolestivě, moje vidění je pořád blaženě tmavé.

Pak cítím její výdechy na své tváři vteřinu předtím, než její rty přistanou na mých. Pohybují se opatrně a pomalu. Sotva se mě dotýkají, ale jsou tak jemné a něžné a pružné a vnímám je tak zatraceně reálně, že se zajíknu vzlykem.

A otevřu oči.

Celou věčnost na mě zírají od pláče červené smaragdové oči. Jsou široké a vyděšené. Snažím se to zamrkat, ale její červená flekatá tvář nemizí. Jen je jako v mlze. Pokusím se zvednout ruku, potřebuju se jí dotknout, smazat ten smutek, který v ní vidím. Ježíši, potřebuju se ujistit, že to není jen výplod mé fantazie, ale moje hlava je těžká a nespolupracuje.

„Jsi tady,“ vydechnu. Je to otázka.

Její ústa se zvednou, ale je to jen na chvilku. „Jsem tady. Jsem tady. Jak se cítíš?“

Jak se cítím? Jak se sakra cítím? Nadšeně. Moje žena je tady.

Ten pípavý zvuk zesiluje. Nozdry mi náhle zasáhne dezinfekce. Chlad ze vzduchu se mi začne zařezávat do kůže. Nechci se odvrátit od její krásné tváře. Ve vteřině, kdy to udělám, prostě vím, že bude pryč. Ale tenhle pocit zlé předtuchy se přese mě převalí jako nebezpečná vlna, kterou nemůžu zastavit.

Je lepkavá a dráždí mou kůži. Je to strach. Rozpoznám ty ledové drápy těsně předtím, než se zaseknou hlouběji. Jenomže tentokrát to není proto, že jsem ztratil Maverick. Neztratil. Teď si vzpomínám. Vrátila se ke mně. Je to kvůli tomu překotnému výstřelu a uši-zaléhajícím výkřikům hrůzy, které mi pořád zní v uších.

Do hajzlu.

Střelili mě.

Střelil mě muž v práci, který dostal jen tři hodiny předtím výpověď od jiného zaměstnavatele kvůli sexuálnímu obtěžování. Ten samý, který jak jsme na to přišli, měl proti sobě vyplněné tři stížnosti ve třech dalších státech. Byl jsem sotva měsíc v práci u Braham, když vypuklo to zatracené peklo.

Nevím, kolikrát to do mě našil, ale vím, že to bylo víc, než jednou. Agónie, kterou jsem cítil předtím, než jsem zkolaboval, byla víc než trýznivá. Ale lítost z obavy, že už nikdy neuvidím svou Maverick, byla vysilující.

Ale jsem naživu. Nevím, kolik dalších potkal stejný osud. Myslím, že o tom teď nemůžu přemýšlet. O důvodech, proč jsem přežil. Zírám na svou úžasnou ženu, oddám se jen tomu, že jsem tady. Mám Maverick po boku a Bůh ušetřil můj život, takže ji můžu znovu vidět. On vyslyšel mé modlitby, než jsem bolestí omdlel, s myšlenkou, že je to můj poslední nádech.

Rozbrečím se, což Maverick přiměje plakat ještě víc.

„To je v pořádku, Kaeli.“ Položí mi zlehka hlavu na rameno, jemně, aby mě netlačila. Ta bolest je tady, pohybuje se mi pod kůží, jen čeká na morfium, které ji otupí. Ale já ji ignoruju, celou svou pozornost a úsilí zaměřím na svou vzlykající ženu.

„Jsem naživu.“

Celá se třese, když opakuje, „Jsi naživu. Jsi naživu.“

Jsem zatraceně naživu. Moje žena je u mě… a já jsem naživu.

To je poslední myšlenka, než se nechám znovu pohltit tím, ať už je to cokoli, co mi píchli do žil.