BSA - 27. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před třemi roky a jedenácti měsíci

Kael

Killian je zpátky. Zatracený Killian je zpátky. Tady. V Dusty Falls. V DSC. Sledoval jsem ho, jak prošel kolem mé kanceláře. On ani neotočil hlavu. Nezastavil a neřekl čau. Ani jsem nevěděl, že přijde. Ale to není překvapením. Killian a já už si nejsme blízcí.

Skutečnost, že prochází chodbami DSC, není dobré znamení. Byl pryč něco přes čtyři měsíce a pokud má schůzku s Richardem DeSotem, může to znamenat jen jednu věc.

Vrátil se.

Sakra.

Sakra.

Sakrovatě sakra.

Jestli ho Richard znovu najme, padám odtud. Možná nebudu mít Maverick. Možná ji nebudu mít nikdy. Ve skutečnosti si teď uvědomuju, že to byl pravděpodobně vždycky nesplnitelný sen. Neopětovaná láska a všechno. Ale prostě nemůžu snést den po mučivém dni sledovat ženu, kterou miluju, se svým bratrem. Nemůžu vědět, že je v jeho posteli, nosí jeho prsten, nosí jeho děti. Prostě zatraceně nemůžu.

Ona ovíjí každou mou myšlenku a pocit, takže by si jeden myslel, že jsem po ní měl jít ve vteřině, kdy podrážka Killianovy boty udělala první krok do té 747. No, ten jeden by se pletl. Možná jí nebyl na očích, ale bylo křišťálově jasné, že je stále v její mysli.

Ve skutečnosti jsem s ní trávil méně a méně času, protože jsem prostě nemohl snést být s ní a neříct jí, jak moc mě její odmítání zabíjí. Nemůžu ji žádat, aby si vybrala mě, když vím, že chce jeho, ale také už si nemůžu v sobě nechat tyhle pocity zoufalé lásky, kterou k ní cítím. Je to příliš zatraceně těžké. A pokud jí to řeknu, ztratím ji. Tečka. A tohle taky nezvládnu. Obětoval bych všechno, co pro ni chci, jen abych si ji udržel ve svém životě, protože vidina života bez ní je nesnesitelná, ale s návratem Killiana…

… se všechno mění.

Hrdlem mi stoupá kyselina. Chutná po zášti a nezdaru a ztrátě. Rozhlédnu se po své prostorné kanceláři, zaberu všechno, na čem jsem poslední dva roky pracoval. Všechno je to nesmyslné. Vyznamenání. Povýšení. Peníze. Existují desítky takových DSC a já se můžu jednoduše nechat najmout kteroukoli z nich. Nebo jinou společností pro ten účel. Nevrátil jsem se do svého rodného města, abych byl psíček Richarda DeSota. To byla ta poslední zatracená věc, kterou jsem chtěl. Ne. Vrátil jsem se zpátky do Dusty Falls z jednoho důvodu a jen z jednoho.

A teď je ten důvod irelevantní. Navždy pro mě ztracený.

Už to vím měsíce – od doby, kdy se Maverick vrátila z vysoké a začala se tajně vídat s Killianem. Jen mi trvalo takhle dlouho to přijmout. Musím svého bratra znovu vidět právě teď, aby mi do srdce vrazil ten zatracený dopis Drahý Johne, takže nebudu mít na vybranou a budu si muset přečíst ta slova, kterým jsem se roky vyhýbal.

Maverick miluje mého bratra. Ne mě.

Zatraceně mě to zabíjí – decimuje – ale musím ji nechat jít. Pokud chce Maverick Killiana, proč by ho neměla mít? Pokud je z toho šťastná, kdo jsem já, abych do toho vstupoval? Všechno, co chci – co jsem kdy chtěl – je vidět ji šťastnou. Doufal jsem, že to bude se mnou, modlil jsem se za to tolikrát, že jsem to přestal počítat. Ale když to nejde, tak to nejde. Budiž. Přijmu to jako muž. Killian měl celé ty roky pravdu. Očividně nejsem tím, koho chce. On ano.

Ale jsem si jistý, že nemusím být na vedlejší koleji a denně to muset skousnout. Ne… vypadnu zatraceně z Dusty Falls. Dnes večer zaktualizuju životopis. Rozhodím sítě a půjdu v životě dál. Sakra, možná ani nebudu muset čekat dlouho. V hlavě počítám, jak velké mám úspory. Pravděpodobně dost na to, abych vyšel několik měsíců.

Jo. Jo, to je správná věc. Zítra dám Richardovi svou dvoutýdenní výpověď; a pak budu v prachu.

S rozjitřenou myslí a plícemi tak napjatými, až cítím, že se možná udusím, se snažím vrátit svou pozornost ke smlouvě před sebou. Slova mi splývají. Jen co na ně soustředím, znovu blednou. Každou definicí šílenství nepřestávám zkoušet přesně tu samou věc, ale konečný výsledek je stejný. Zavřískání mého telefonu o chvilku později je vítanou úlevou z mé marnosti. „Jo?“ řeknu klidně, když zvednu sluchátko.

„Kaeli, potřebuju tě ve své kanceláři.“

„Teď?“ ptám se, zmatení mi napne rysy, to je jisté.

„Teď.“

Richard zavěsí, než odpovím. Po pár krocích stojím před jeho otevřenými dveřmi a napětí, které proudí z jeho útulné rohové kanceláře je tak husté, že dusí. Lepí se mi k obleku, usazuje se tak těžko jako vlhkost. On sedí za stolem, mračí se. Nepřekvapivě sedí Killian ztuhle na židli pro hosty. Co mě ale zaráží je, že náš otec sedí ve druhé.

„Co se děje?“ zeptám se, můj pohled přeskakuje mezi těmi třemi.

On kývne ke dveřím. „Zavři a posaď se. Potřebuju, abys sepsal nějaké papíry.“

„Papíry?“ prakticky zavrčím. Samozřejmě, ty zatracený idiote. Zaměstnanecké papíry. No, Richarde, tohle je můj poslední úkol u DSC, protože jsem se rozhodl, že tady už nemůžu zůstat ani den, natož dalších čtrnáct.

Udržet své emoce je jako se potýkat s jedenáctikilovou basovou kytarou. Jde to, ale ztěžka. Udělám, o co mě požádal, zavřu nás čtyři do místnosti a zaujmu místo mezi mým otcem a bratrem, pečlivě zůstávám v bezpečné vzdálenosti od Killiana.

Když si sednu, Richard se podívá na mého otce. „Arnie, chceš to vysvětlit, nebo mám já?“

Teď jsem zmatený jako peklo. Co by měl táta co společného s Killianovou prací tady? Všechny oči se upřou na mého otce a teď, když se podívám lépe, je určitě bledý jako stěna. Všechna jeho barva je pryč. Jeho tvář je strhaná. Jeho oči jsou rozšířené a zničené. Postaví se mi chlupy.

Tahle schůzka vůbec není o Killianovi.

„Tati, co se stalo?“

„Já, uh--“ Odmlčí se a polkne tak těžce, že to slyším. Drží Richardův naštvaný pohled. Tihle dva jsou přátelé tak dlouho, co si pamatuju; akorát teď vypadají jako všechno možné, jen ne přátelé. Podívám se na Killiana a jeho pohled nesměřuje k otci, ale na podlahu. Drtí zuby a drží se područek své židle tak pevně, že to dřevo možná praskne. Ať už je to cokoli, co mi musí říct, je to velké. A já jsem ten poslední, kdo to neví.

Natáhnu se pro otcovu ruku. „Ať je to cokoli, tati, prostě to řeknu. Je to v pořádku.“

Killian si odfrkne. Já ho ignoruju, soustředím se na tátu. V očích muže, ke kterému jsem celý život vzhlížel, se objeví slzy. Můj vzor. Můj učitel. Můj ochránce. Můj mentor a teď můj přítel. Ale když mi začne vykládat, proč sedím v kanceláři Richarda DeSota a mám vypracovat právní papíry, jsem v šoku.

„Vzal jsem si něco, co nebylo moje,“ začne.

„To je slabé slovo,“ zamumlá si pod nos Killian.

Sklouznu pohledem ke Killianovi, a pak zpátky k otci. Můj otec je ten nejupřímnější muž, kterého znám. Neexistuje, že by to, co řekl, mohla být pravda. „Co myslíš tím, že sis vzal něco, co nebylo tvoje? Co?“

„Ukradl z DSC přes dvacet milionů dolarů, tak je to,“ ušklíbne se Killian, když můj otec ztichne.

„On co?“ vykoktám, právě teď mu nevěřím ani slovo.

„Jo, víš. Aby stačil Jonesovým a všem těm sračkám,“ zabručí můj bratr.

„Lžeš,“ oponuju, odstrčím svou židli. „Tohle všechno je nějaký velký omyl. Problém je v účetnictví. Všichni víme, že Margie je naprosto nekompetentní.“ Začnu pochodovat, zírám na Killiana, který nemá ve svém tvrdém pohledu ani špetku sympatie. Richard je přesným odrazem mého bratra, a když můj pohled konečně přistane zpátky na otci, vidím, že je to všechno pravda. Každé zatracené slovo z toho.

Oni mi nelžou.

Není to chyba v účetnictví.

Moje mysl probírá dovolené, auta, oblečení, roky katolického vzdělání a jako finanční ředitel měl můj otec přístup k falšování účtů, jakýmkoli způsobem chtěl.

Kurva.

Do. Hajzlu.

„Tati,“ zaskřehotám, prosím, aby to nebyla pravda.

„Omlouvám se, synu. Podělal jsem to.“

„Podělal jsi to?“ Vyplivnu.

Nějak se zvládnu posadit zpátky na židli, pořád zírám na svého otce. Opakuju si posledních pět minut. Znovu a znovu. Opakuju a opakuju.

Ó můj zatracený Bože.

Tohle se neděje. Je to noční můra. Probudím se se studeným potem, srdce mi buší, krev pumpuje rychle a zběsile. Ale to se nestane. Zůstávám přilepený na tomhle místě, uvězněný v oživlé, dýchající noční můře.

Tohle je reálné. Můj otec je kriminálník. Úředník – kriminálník. Pak mě ta myšlenka zasáhne. „Půjdeš do vězení. Kruci, vznesou proti tobě státní žalobu.“

Zabýváme se vládními smlouvami. Obrovské množství v našem byznyse jsou okresní, státní a federální kontrakty, což znamená, že může být posuzován podle federálního práva. Postih může být přísnější. Udělají z něj exemplární případ. Ten skandál otřese Dusty Falls. Bude to celostátní. Bude se o tom mluvit ve večerních zprávách a představí to v show jako 20/20 a Nightline. Naši rodinu protáhnou bahnem. Zničí naši pověst. Moje matka… dobrý Bože. Moje sladká, nevinná matka. Tohle ji zničí.

A DeSoto Construction? Ježíši Kriste. Tohle potopí společnost Richarda DeSota, který ji vystavěl z krve a potu a navzdory této komunitě. Už by si ho nenajala žádná státní instituce. Nikdy. Vyšachovali by ho. Do dvou let by zkrachoval. Drby se táhnou napříč generacemi, přikrášlené každým novým vyprávěním.

„Nikdo nepůjde do vězení,“ prohlásí Richard. „Nikdo za těmito čtyřmi stěnami se nic nedozví. Arnie okamžitě odejde do předčasného důchodu. Ze zdravotních důvodů. Killian se vrátí do DSC a odpracuje dluh svého otce, plus úroky. Ty s Killianem sepíšeš zaměstnaneckou smlouvu. Najdeš způsob, jak se ujistit, že ta smlouva udrží Killiana pod tlakem a že obstojí u soudu, ale neprozradí dost na to, abychom všichni skončili na doživotí v zatracené vězeňské cele.“

Civím na Richarda DeSota, nemůžu věřit svým uším. „Chceš, abych kryl zpronevěru? Trestný čin?“

On neodpovídá, ale jeho ticho je vše, co potřebuju. Samozřejmě, že ano. Promyslel všechny ty důsledky, přesně jako jsem to udělal já. Tohle nezruinuje jen obě naše rodiny, taky to položí Dusty Falls. Nepočítaně lidí je závislých svým živobytím na DSC a pokud to padne, Dusty Falls se stane virtuálním městem duchů. Můj otec mu ukradl dvacet milionů, a přesto mu to prominul. Ale někdo tu cenu zaplatí, že?

Můj bratr.

„Jaké jsem podmínky?“ Všemocný Bože, ani nemůžu uvěřit, že se na to ptám.

„Dluh bude splacen, když dosáhne čtyřiceti milionů v prodeji. Takže pokud mu to bude trvat dva roky nebo deset, no…“

„Čtyřicet milionů?“ Zdvojnásobil částku, kterou můj otec ukradl?

„Byla to Killianova nabídka, jak uchránit vašeho otce od toho, aby strávil zbytek svého života ve vězeňské cele.“ Richard se podívá na Killiana a čeká na odpověď. Killian prostě přikývne.

Jaké jsem přesně příznaky šoku? Studená, lepkavá pokožka? Nepravidelný dech? Zmatení, úzkost, nevolnost? Pot, co vám stéká po koulích? No, potvrzeno, potvrzeno, zatraceně potvrzeno. Fajfka ve všech zatracených políčkách. Jsem tam.

„Ty jsi s tím souhlasil?“ konečně se zeptám svého bratra.

Po většinu času se na mě jen dívá. Není vůbec zpátky kvůli Maverick. Je zpátky, protože náš otec vymrdal se svým zaměstnavatelem a můj starší bratr ho vykoupí jediným způsobem, jaký zná. Chce tu být zpátky stejně tak moc, jako chci já, aby byl. Teď to vidím.

Nemůžu uvěřit, že jsme se ocitli v takové situaci. Nikdy, ani za milion let, bych něco takového nepředpokládal. Ani on ne.

„Ano. Sepiš ty papíry, Kaeli.“

„Ale--“

„Udělej to,“ vyštěkne. Pak zmírní svůj tón, když natáhne ruku a poklepe mě po zápěstí. „Prosím, prostě to udělej.“

Na několik vteřin se vrátím v čase do doby, kdy jsem si svého staršího bratra idealizoval. Byl chytřejší. Zkušenější. Loajální. Šikanoval mě tak, jak to dělají všichni starší bratři, ale taky mě ochraňoval a naprosto mě miloval. Chybí mi to. Chybí mi on. Ale s Maverick mezi námi už nemůžeme být nikdy stejní.

Tak přikývnu. Prostě přikývnu, pak se zajíknu. „Okay. Udělám to.“ Kruci, hodlám spáchat trestný čin. Ježíši Kriste. Mohl bych jít do vězení. Být vyloučen z právní komory. Strávit roky tím, že budu dělat děvku nějakému velkému chlápkovi. Přejedu si rukama po tváři, snažím se vstřebat to, co hodlám udělat. Když zvednu oči k tátovi, on vidí můj vnitřní spor a já vidím jeho pocit viny. Právě teď to ani zdaleka nestačí.

„Ještě je tu jedna věc, Kaeli,“ řekne Richard, když se toporně vydám ke dveřím.

Otočím se, ale nepromluvím. Jen čekám.

„Potřebuju, abys sepsal předmanželskou smlouvu.“

Dělám obchodní právo. Smlouvy, záruky, daně, práva duševního vlastnictví, územní plánování. Toto jsou věci, které znám. Odborník na rodinné právo by byl se všemi věcmi ohledně manželství obeznámen lépe. Studoval jsem to, samozřejmě, musel jsem, ale nemám s tím žádné praktické zkušenosti.

„Předmanželskou smlouvu? Pro koho?“

„Pro Killiana a mou dceru…“

Přísahám, že přestanu dýchat. Mé plíce nefungují. Moje tělo se nemůže hnout. Mám potíže se koncentrovat, když mi v uších zvoní odmítnutí. Ale pak jsem zachráněn ve stejné chvíli, kdy mě vyvede z míry oznámení Jillianina jména místo Maverick.

„Jillian?“ Ujasním si. „Ne…“ Zastavím se právě včas. „Jillian?“

„Ano. Killian a Jillian se budou brát.“ Richard se rozzáří. A jelikož je to obecně známo, my všichni bychom z toho měli být nadšení.

Uklouzne mi odfrknutí, „Odkdy?“ A ta otázka je směrována přímo na mého bratra. On ví, že já vím. O Maverick. O jejich špinavé aférce. O jeho neúmyslném podvodu.

„Jillian a Killian jsou v očekávání,“ dodá Richard.

„V očekávání? Čeho?“ Opravdu nemám tušení.

„Čeho asi, dítěte, samozřejmě.“

„Dítěte?“ Uvědomím si, že opakuju všechno, co mi Richard říká, ale zatraceně. Jsem v naprostém úžasu ze všeho, co se stalo v posledních deseti minutách. Když se snažím podívat se Killianovi do očí tentokrát, odvrátí se.

Právě teď jsem kruci naprosto ohromený. Killian podváděl Maverick s její sestrou? Čekají dítě? S Jillian? A teď si ji bude brát?

Do hajzlu.

Právě teď mi tělem proudí tisíce nepojmenovaných pocitů. Tolik, že je všechny nemůžu zachytit, ale ten jeden, který pojmenovat můžu, je zuřivost. Tvrdá, prudká zuřivost.

Ten podvádějící bastard. Bez ohledu na to, jestli jsem to chtěl uznat nebo ne, Maverick Killiana miluje a on ji právě odkopnul, jako by na ní nezáleželo.

On ji podváděl.

S. Její. Sestrou.

Ten. Zkurvysyn.

Jen před pár minutami jsem procházel chodbou připravený mu nechat vše, co kdy chtěl, protože je to to, co chtěla Maverick. A ačkoli to nejsem já, chci, aby měla všechno, po čem její srdce touží.

Ale on si ji nezaslouží.

Očividně si ji nikdy nezasloužil.

„Gratuluju, Killiane. Tohle je ta nejlepší novinka za celý den.“ To ho znovu probere. A díváme se navzájem do očí, což se zdá jako celá minuta. Jeho hněv je podobný mému. „Hned na těch dokumentech zapracuju, Richarde.“

Odejdu ze schůzky, tyhle zmatené emoce se teď rozplétají. Zuřivost je stále surová a prudká. Chci se svým otcem zatřást. Chci požádat, aby mi řekl, co si k sakru myslel, že dělá, když svého nejlepšího kamaráda okradl a proč teď z nás všech dělá zločince.

Ale víc než cokoli chci Killiana udeřit do tváře, protože tohle Maverick úplně zničí. Poslední věc, kterou chci vidět, je ona zraněná, zvláště něčím takovým. Podvedená svým milencem s její vlastní sestrou? Ježíši Kriste. Ani to nemůžu pochopit. Tohle si nezaslouží nikdo.

Spolu s hněvem ale cítím ještě další hromadu dalších věcí.

Zármutek.

Nevíru.

Žal.

Stud.

Vděčnost.

Ale ze všeho nejvíc… naději. Naději: Nový nádech. Nový start. Modlitba, která byla vyslyšená v momentě, kdy jsem se rozhodl, že hodím do ringu ručník.

Může to pro mě být nová šance? Pro nás? S už nedostupným Killianem je možné, že ji přiměju, aby mě viděla jako něco víc, než nejlepšího kamaráda?

Nevím, ale jsem si jistý, že to sakra zkusím, protože ačkoli ji tohle zničí, já jsem dostal dar a já ho nepromarním. Budu tady, abych Maverick utěšil, abych jí pomohl dostat se přes nejhorší období jejího života, ale doufám, že moje šance s ní není zcela ztracená, vlastně prudce stoupá.

Dám jí čas. Samozřejmě jí dám všechen čas, co potřebuje, aby dala své zlomené srdce dohromady, ale pak se do toho vložím. Nehodlám se vzdát, dokud nebude v bezpečí mého objetí a srdce.

Nikdy ji nezraním jako Killian. Nikdy.