BSA - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před jedním a tři čtvrtě měsícem

Maverick

„Docela velká párty,“ prohlásí moje matka, její smích je upjatý. Necítí se tu dobře. Má to napsáno všude ve svém ztuhlém postoji, a rovné páteři. Drží v ruce tu sklenku „domácího“ vína s jemným náznakem nechuti. Neuniklo mé pozornosti, že se ani nenapila, kvalitou je to daleko za jejími chuťovými buňkami. Ale hele… je tady, a zato bych asi měla být vděčná.

Přejedu zrakem po davu v Peppy´s. Kael si to místo na večer pronajal a zaplatil za celou párty. Naše velké poslední hurá, než se příští týden odstěhujeme do Saint Paul.

„Jo.“ Napiju se Jacka s colou, s Jackem navíc. „Docela velká párty.“

Posledních několik týdnů bylo jako smršť. Dva dny na to, co jsem mluvila s MaryLou, jsem zvažovala to jedno její slovo: chci. Ze všech ostatních mě tohle jedno slovo zasáhlo přímo do hrudi. Zasáhlo mě a zaseklo se tam, takže jsem se ho nemohla zbavit. To jedno slovo mě začalo ujídat s každou výmluvou, kterou jsem měla, dokud už žádné nezbyly. Dokud to nebylo, jako by nikdy žádné neexistovaly a nikdy o tom nebylo pochyb.

Vzpomínám si, jak jsem se o tom víkendu s Kaelem, který jsme strávili pryč z Dusty Falls, cítila svobodná. Vybavil se mi ten mír, který se usadil kolem, když jsem věděla, že můžu jít po ulici a být jen Maverick a Kaelem – běžným sezdaným párem, místo vyhýbání se nějakým bratrům, sestrám, dcerám nebo bývalým milencům.

Jakmile jsem skousla ten podvod, který jsem od Kaela cítila, že si tajně našel místo, věděla jsem, že jediné rozhodnutí, které musím udělat, je následovat svého manžela. Proč jsem o tom vůbec pochybovala? Miluju ho. Chci s ním mít děti. Chci život s ním a jen s ním. Ale ta nejdůležitější věc je… že chci, aby byl šťastný on. Kael na mě trpělivě čekal po celou tu dobu a zaslouží si život bez těch zatracených pout s Killianem, které kolem něj omotal. A já taky.

Po svém náhlém prozření jsem bezvýhradně souhlasila, že s Kaelem půjdu, kamkoli bude chtít. Minnesota, Paříž, Londýn, Maledivy. Věřte mi, nejvíc jsem zkoušela Maledivy. Pokrčím rameny. Ale je to nakonec mrazivá zima v Minnesotě.

„Jak se má Kael?“ ptá se máma.

„Dobře. Včera byl jeho poslední den v DSC. V pondělí začíná ve své nové práci.“ Říct, že je ve stresu, je slabé slovo. Každý večer pracuje do desíti nebo jedenácti. Slíbil mi, že u Braham to tak nebude, ale já vím, jak to chodí v nové práci. Chce to čas, aby se zapracoval, a čas rovná se dlouhé dny. Ale to je taky v pořádku. Několikrát jsem byla v kontaktu s Miou a domluvily jsme se, že se sejdeme na koktejl v úterý večer, abychom prodiskutovaly potenciální partnerství v její pekárně.

Taky jsem s MaryLou probírala to, že jí prodám své dítě, Cygne Noir Patisserie. Ona je nerozhodná. Je nervózní. Já to chápu. Taky jsem byla nervózní, že vlastním svůj podnik. Takže prozatím souhlasila, že povýší a začne dělat manažerku. Dali jsme inzerát, kde hledáme někoho, kdo ji nahradí. Nakonec ji přesvědčím, že koupě je jedna a jediná možnost. Vím, že se s Kaelem nevrátíme a nemůžu vést menší podnik jako je tento z takové dálky.

„Náhodou jsi žádné místo nenašla?“

„Na příští týden máme naplánováno několik prohlídek.“ Do té doby nás Braham ubytují v královském apartmá v hotelu Saint Paul, v úžasném, luxusním hotelu, který vypadá spíš jako zámek, než jako místo, kde bydlíte. A ten pokoj? Je fantastický. Pravděpodobně nebudu chtít odejít.

„Těšíš se?“ přesunu svou pozornost od skupinky lidí, kteří popíjejí a tančí a klábosí, ke své matce. Hledám posměch nebo žárlivost. Nic z toho nevidím. Vidím jen upřímný zájem o její dceru. A podporu v jejím rozhodnutí.

„Jsem nervózní,“ přiznám. Neskutečně nervózní. A zatímco ve svém srdci vím, že je to pro nás správný krok, pořád mě skličuje, když na to přijde. Utíkáme nadobro, zbavujeme se starého života kvůli jedné osobě z pěti tisíc. Jehle v kupce sena, která nás nepřestává píchat, bez ohledu na to, jak moc se kroutíme, abychom ji vypudili.

„Myslím, že je to správné rozhodnutí, Maverick.“

Jsem skoro omráčeně zticha. Vím, že to pro ni musí být těžké vidět, jak Kael opouští firmu jejího zesnulého manžela. Bez ohledu na to, že se mě Kael snažil přesvědčit, že to pro DSC není velká ztráta. „Myslíš? Proč?“

Moje matka, která se po celou dobu této konverzace vyhýbala očnímu kontaktu, spojí naše oči. Vidím v nich hloubku a roky zkušeností, které čekají, až budou předány další generaci, abychom neudělali ty samé chyby. Ona se usměje. Je to lehké a světaznalé a jistým způsobem mateřské. Huh. „Vím hodně věcí, Maverick. A já vím, že jsem neodvedla dobrou práci v tom, abych se o ně s tebou podělila. Ale tohle… to, co vím, je, jak vy dva potřebujete rozkvést do páru, který jste vždycky měli být. Táta by to schvaloval.“

Kruci. V poslední době se zdá, že mám neustále připravené další a další slzy. Odmrkám je pryč, nechci zkazit večer. „Díky, mami,“ je má chraplavá odpověď.

„Není zač, zlatíčko.“ Pak mě ještě víc překvapí, když mě obejme. Opravdu obejme. Je to krátké, ale zahrnuje to paže a tělesný kontakt. Ne ten falešný s dvěma klovnutími a mezerou mezi námi.

Když se pustíme, obejme mě těžká paže a přitáhne mě ke – fuuuj – zpocenému tělu. „Čau, cukříku,“ zamumlá mi do ucha nízký hlas.

„Čau J,“ komolím zpátky, bez dechu, který nezbytně potřebuju k mluvení, protože J Ton ho ze mě vyrazil.

„Kde je tvůj hračička? Potřebujeme ho.“

Zabručím. Čas na karaoke. „Nevím.“ Ve skutečnosti už jsem Kaela neviděla nějakou chvíli.

„Illians“ přijeli před hodinou. Killian přešlapoval u baru, objednával drink na drinkem. Snažila jsem se ho ignorovat, opravdu ano, ale cítila jsem všude na sobě jeho oči, jako hrubý nátěr namazaný na mé kůži. Nikdy jsem neodpověděla na jeho vzkazy v hlasové schránce z toho večera, kdy se Kael vrátil domů a obrátil můj svět vzhůru nohama. Od té doby to zkoušel nepočítaně. I objevit se v pekárně, ale Carol už teď byla o Killianových překvapivých vpádech poučená. Řekla mu, že jsem „indisponovaná.“ On zafuněl a odešel.

Ale když se rozhlédnu, nejen, že nevidím Kaela, nevidím ani toho muže, kterému se oba snažíme uniknout. „Podívám se po něm,“ řeknu mu. Pak řeknu své matce, „Budu hned zpátky.“ Položím svůj skoro prázdný drink a vmísím se do davu.

Protlačím se skupinkami lidí a dám se do chodby, která vede k toaletám. Stojím na špičkách, které mi dodávají další centimetry, a skenuju místnost. Je tu tolik lidí, je to jako když lososi plavou proti proudu. Všichni vypadají stejně.

„Ahoj,“ popadnu Leigha Davida, bývalého spolužáka, který prochází kolem. „Neviděl jsi Kaela… nebo Killiana?“ dodám rychle. Mám pocit, že ať už najdu Kaela kdekoli, najdu tam i Killiana.

„Ahoj, Mavs. Gratuluju ke stěhování. Zní to jako dobrý koncert.“

„Jo, jo,“ souhlasím rychle. „Kaela? Viděl jsi ho?“

„Uh, jo. Myslím, že jsem ho viděl jít dozadu s Killianem.“ Ukáže palcem k nouzovému východu.

„Skvělé.“ Předstírám úsměv. „Bavíš se?“

„Je to skvělá párty. Úžasná.“

Uhhhh… každá párty zdarma je skvělá. „Díky,“ řeknu ohraně, spěchám k zadním dveřím. Otevřu je, vrhnu se do zadní uličky, která je spoře osvětlená.

Ve vteřině, kdy jsem venku, je slyším. Jejich hlasy přicházejí zleva. Jsou zlostné, jen kousek od křiku. Přesně jako v den tátova pohřbu. Zdánlivě nikomu nepatřící hlasy jdou zpoza rohu.

Stačí mi jen pět kroků, než je kompletně uslyším. Opřu se zády o zeď a poslouchám.

„Je konec. Ona to musí vědět,“ vrčí Killian.

„A k čemu by to bylo?“ nedá se Kael.

Předpokládám, že to „ona“ odkazuje na mě. Proč mi srdce divoce buší, zrychluje tempo, když špicluju uši, abych slyšela Killianovu odpověď?

„Ona si zaslouží pravdu, Kaeli.“

S čím je konec? Jakou pravdu?

„Že celá tahle zasraná věc byla akcí jejího otce!“ křičí tak nahlas, až mi tělo vibruje.

Kaelův smích je ostrý a krátký. „Jejího otce? Ne, Killiane. To byla akce našeho otce. A tvoje. Nezapomínej, že bys tady nebyl, kdybys nepřivedl v prvé řadě Jillian do jiného stavu. Richad možná zmáčknul spoušť, ale ty jsi nabil zbraň, brácho.“

Cože? Kael se musí plést.

Čekám, že to Killian popře. Řekne Kaelovi, že nemá tušení, o čem to mluví. Jillian s Killianem nikdy dítě nečekala. Kdyby ano, dala by inzerát do novin, aby to oznámila.

Ale on to neudělá. Zůstane zticha.

Najednou se mé plíce cítí zatížené tunou vody.

Jillian byla těhotná? Kdy?

„A co si kurva myslíš, že s tím vším teď bude dělat, Killiane?“ Kael vehementně trvá na svém. „Odpustí nám? Všichni jsme v tom namočení. Ty, já, Jillian, naši rodiče. Její rodiče. Pro Kristovy rány… Richard je mrtvý! Tahle sračka je tak daleko za námi, že by ji to v tomto bodě jen zranilo.“

Co se to tady sakra práce děje? Chci křičet, že jsem tady, jsem tady, jsem tady! Chci vyjít zpoza rohu a bouchnout je oba pěstí, dokud nepřestanou mluvit v hádankách a nevyklopí to tajemství, které zdá se všichni vědí, až na mě.

Killian neodpovídá. Zdá se mi to jako věčnost, všechno, co slyším, jsou zvuky aut projíždějící Main street, příležitostný opilecký smích a bušení mého srdce, které mi tak těžce buší do žeber, že jsem překvapená, že oni to neslyší taky. Ticho, které všichni sdílíme, křičí naplno. Je tak hlasité, že ho sotva můžu unést.

Chci udělat další krok, ale nemůžu. Moje svaly jsou povolené. Když Kael promluví, jeho tenor odkapává čistým opovržením. „Myslíš si, že když jí řekneš pravdu, dostaneš ji zpátky? Že, ty hajzle?“

Killianova odpověď je ledová a stejná. „Jestli jí to neřekneš, Kaeli, přísahám Bohu, že to udělám sám.“

Říct mi? Říct mi co? Co, zatraceně? Tak to řekni!

Slyším šoupání nohou. Boty přechází po štěrku. Bouchnutí, následované zvukem těžkého dechu. „Máš pravdu v jedné věci. Tohle je konec. Dělej si zatraceně, co myslíš, že musíš, Killiane. Je mi to úplně u prdele. Ale jestli cekneš jen slovo Maverick, a já přísahám zatracenému Bohu, bratr nebo ne, zničím tě. Ona je šťastná. Je konečně zatraceně šťastná a ty jí to nevezmeš. Slyšíš mě?“

Kaelův hlas je nízký a výhrůžný, protkaný hrozbou.

„Už jsem zničený. A ty ji ode mě nevezmeš.“ Killianův hlas zní chraplavě… jako by mu někdo přiškrtil kyslík.

To musel být důvod, proč se mě snažil Killian zastihnout. Vzpomenu si na jeho nejasné komentáře toho dne, kdy byl před tolika měsíci Kael pryč z města: Myslíš si, že chceš odpovědi, ale někdy je to ta pravda, co ničí, rybko, ne ty lži. Snažil jsem se tě celý život ochránit a tohle… omlouvám se, že jsem tě nemohl ochránit před tímhle.

Když Kael odpověděl svému bratrovi, bylo to víc zavrčení, než cokoli jiného. „Ona je moje žena. Moje. Ne tvoje. Zapiš si to za uši, brácho. A můžu ji vzít, kamkoli budu sakra chtít.“

„Měla být mou ženou, ne tvou.“

Skoro se nemůžu nadechnout. Každý kousek mé kůže zaplavuje horko, rozlévá se jako tekutý oheň uprostřed mé hrudi.

Hlava se mi točí. Tohle je poprvé od doby, co se přede mě Killian postavil s Jilly s oznámením, že si bere ji místo mě, kdy přiznal, že jsem to měla být vždycky já. Jako bychom o tom mluvili. Jak jsem to vždycky věděla. Killian chtěl, abych se stala jeho ženou já, ne Jillian.

Tak proč jí nejsem? A co s tím mají společného naši otcové?

A vynořují se další otázky, zavalují ty předchozí. Stejně důležité jako: Je tohle stěhování náhoda nebo strategický plán? Je to opravdu o tom, že já a Kael začneme nanovo náš společný život nebo mě Kael jen chtěl dostat z města, aby přede mnou mohl uchovat nějaký druh špinavého tajemství?

A ty odpovědi… zdají se tak zatraceně jasné, je to jako bych se dívala přes lupu. Ať už je to cokoli, co Killian tak vášnivě chce, abych věděla, Kael to se stejnou vášní nechce. Samozřejmě, že to bylo metodicky naplánováno. Jak by taky nebylo? Kael to právě přiznal.

Jsme v tom namočení všichni. Ty, já, Jillian, naši rodiče. Její rodiče.

Spolknu vzlyk, nacpu si ruku do úst.

Co udělám? Co s tím sakra budu dělat? Jsem otupělá, chycena v nerozhodnosti. Ukáže se, že se nemusím rozhodovat. Nadskočím, když se za mnou ozve hlasitý křik. „Maverick, co tady děláš?“

Zatraceně skvělé načasování, Larry.

„Kurva,“ slyším zamumlat Kaela. O vteřinu později se objeví zpoza rohu s Killianem v patách. Záblesky z osamocené pouliční lampy je zasáhnou přesně tak, že můžu přečíst každou emoci, kterou mají ve tváři. Vina, obavy a hněv jsou zapsány v tvrdých liniích jejich tváří. Stojíme tam a zíráme na sebe, moje oči kmitají mezi těmi dvěma. Ignoruju Larryho, když mi přejede po rameni.

„Ahoj.“ Kael se to snaží zlehčit. To je ale zatraceně velká chyba. Udělá krok ke mně. Já zvednu ruce dlaněmi k němu.

„O co tu jde?“

„O nic,“ odpoví plynule.

„O nic? Opravdu? To je tvoje odpověď?“ Můj krevní tlak stoupne, když můj pohled zamíří ke Killianovi. Tak tvrdě pracuje svou čelistí tam a zpátky, že si pravděpodobně ze zubů sundá sklovinu, ale svůj pohled neodvrátí. „Na co přesně nastal čas, abych se dozvěděla?“ zeptám se ho kousavě.

„Maverick--“ začne Kael, ale když k němu přesunu pozornost, rychle zmlkne.

Vrátím se ke Killianovi, abych se zeptala znovu. Skoro prosím, „Řekni mi to, Killiane. Dlužíš mi toho tolik.“

On váhá, podívá se na Kaela. „Všichni jsme rozladění, rybko. Nic to nebylo. Jen neshoda.“

On se snaží zmírnit ztráty. Přemýšlí, kolik jsem toho slyšela. No, k čertu s nimi oběma. Neopustím tohle místo a ani oni ne, dokud nedostanu nějaké zatracené odpovědi.

„Jestli to slovo – nic – ještě jednou uslyším z vašich úst, přísahám zatracenému Bohu, že někoho zraním,“ řeknu přes zaťaté zuby. Prsty sevřu do dlaní, nehty zabořím do tenké kůže.

„Uh, myslím, že prostě půjdu,“ slyším s obavami říct Larryho po mé levici. Dobrá volba, Larry. Ani se nenamáhám odpovědět. Kael s Killianem taky ne. Pak se na sebe my tři díváme. Nemám v plánu se pohnout ani o zatracený centimetr, dokud nedostanu pravdu.

Kael udělá další malý krok ke mně, jeho baryton je jemný a přemlouvavý. „Mavs…“ Vypadá jako připravený vyletět. Stejně jako já. Cítím, jako bych se přímo uprostřed rozpadala.

„Prosím, ne,“ zašeptám. Hráz, kterou jsem používala, abych zadržela čerstvé slzy, praskne a přes její rozbité zdi se převalí voda. „Nelži mi. Ne teď. Prosím, Kaeli.“

Tvář mu zbledne. I v tom malém osvětlení vidím, jak se mu vytratí barva. Pak klesne. Svěsí hlavu. Myslím, že jsem zahlédla, jak se mu zalesknou oči, než je přede mnou skryje. Ve skutečnosti vím, co udělám. Když se má pozornost zaměří zpátky na Killiana, on vypadá prostě rezignovaně. A smutně. Velmi, velmi smutně.

Teorie Černé Labutě.

Podle Nassima Nicholase Taleba malý počet událostí Černé Labutě vysvětlí v našem světě skoro všechno, od úspěšných myšlenek a náboženství k dynamice historických událostí, k prvkům našich vlastních osobních životů. Pohodlně se usaďte a udělejte inventuru vašeho vlastního života. Kolik věcí proběhlo podle plánu?

Život je neobvyklý. Vyskytují se extrémní události. Jsou nepředvídatelné a působivé a naše lidské mozky pracují přesčas, když se tyto úkazy snaží vysvětlit.

Tohle je přesně to, co se teď v každé vteřině snažím udělat. Najít rozumný důvod, proč se dva muži, které miluju nejvíc na světě, se mi ho snaží rozcupovat na zatracené kousky.

Hned pak si uvědomím, že Killianův podraz v podobě svatby s mou sestrou, nebyla moje událost Černé Labutě. Myslela jsem si, že ano, ale nebyla. Je to jen vedlejší produkt. Je to tohle, přímo tady. Ať už přede mnou skrývají cokoli, je to větší. Mnohem větší a zasahuje mě to víc, mnohem víc. Ve skutečnosti mě to tolik zasahuje proto, že to bylo zcela nepředvídatelné a důsledek budu pociťovat celý život.

My všichni budeme.