BSA - 22. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před třemi měsíci a třemi týdny

Maverick

Příštích několik dní uteče jako v mlžném oparu kondolencí, dušeného masa se zeleninou, a pláče. Očividně měli mí rodiče své pohřby zcela naplánované a zaplacené, takže naše rozhodování kvůli hudbě, pohřebního pozemku, rakvi nebo i čtení při mši bylo minimální. Franklin Parrish, ředitel pohřebního ústavu Parrish, Parrish, Winewsky and Billings byl starý spolužák mého otce. Postaral se pro nás o nejmenší detaily, s účastí a empatií. Upřímně nevím, jak nemůžete být emocionálně zlomení, když se den za dnem vypořádáváte se smrtí a utrpením. Chce to speciální duši, aby pomohla ostatním přes nejhorší období jeho životů, zatímco zůstává neporušená.

Kael je skála. Bez něj bych se přes to nemohla dostat. Je se mnou každou vteřinu dne. Nikdy mě neopouští. Trvala jsem na tom, že zůstanu v domě mých rodičů s matkou. On trval na tom, že zůstane se mnou. Ona byla rozrušená, vůbec nezvládala smrt muže, se kterým strávila posledních čtyřicet tři let. Přeju si, aby mu uměla ukazovat lásku za života stejnou mírou, jako to dělá po jeho smrti.

Ale Kael se nestará jen o mě, ale o mou matku, jako by byla jeho vlastní. Ujistil se, že jí a vstává z postele. Zavezl ji do pohřebního ústavu. Pomohl vyzvednout oblek, do kterého mého otce vystrojí na věčnost.

A já? Držel mě, když jsem se uplakala do spánku. Pomáhal mi se dnes ráno umýt – dnes, když se s tátou naposledy rozloučíme – když jsem padla jako hromádka neštěstí na podlahu ve sprše a nekontrolovatelně brečela. Oblékl mě, když všechno, co jsem zvládla, bylo zírat na ten černý obal, když jsem si myslela, že pokud se do toho obleču, já budu tou, která místo toho skončí v zemi.

Ale neskončila. Zvládla jsem cestu autem do pohřebního ústavu. Zvládla jsem mši v kostele Saint Bernadette. Zvládla jsem stát u hrobu a odejít na nejistých nohou s vědomím, že brzy bude po všem, oni uloží tátovy ostatky do země a zakryjí ho hlínou.

Teď jsem tady, na nezbytném obědě, kde lidé vyprávějí historky o životě mého otce, a pak se pohnou dál s těmi vlastními, když vyjdou ze dveří. To tlachání v tomto malém prostoru, kterému chybí kapacita, je skoro dusivé. Chci být kdekoli jinde. Chci vrátit čas do doby před pouhými pár dny, kdy jsme si my dva s tátou dávali pivo v zimní zahradě a já jsem mu vyprávěla historku s limonádou. On se smál. Pak se mě ptal, jak se mi daří v obchodě, pro jednou nerýpal do mé volby.

Zpětně myslím na ten rozhovor. Bylo to fajn. Jednoduché. Cítila jsem se s ním ve spojení víc, než kdy dřív. Můj otec nebyl emotivní muž v žádném slova smyslu, ale byl plný syrových citů, když mi řekl, „Miluju tě, zlatíčko. Víc, než si myslíš. Stejně jako tvoje matka. Jen jsme to nikdy nedokázali dost dobře ukázat.“

Přehrávala jsem si tu konverzaci – poslední, kterou jsme měli – za posledních šest dní asi stokrát. Je to skoro, jako by věděl, že se jeho čas naplnil.

„Jak to jde, Mavricky?“ Cítím na svém rameni ruku a zvednu tvář, vděčná, že se na chvíli dostanu ze své vlastní hlavy. Koutek úst se mi snaží zvednout, ale svaly nespolupracují.

„Proč máme patnáct ovocných salátů s marshmallow, a ani jeden zeleninový? Táta marshmallows nenáviděl.“

MaryLou popadne prázdnou židli vedle mě, nohy židle zaskřípou obscénně hlasitě, jak ji potáhne po podlaze. Pak si kecne. Nahne se, dá si bradu do dlaní a zeptá se, „Chceš zeleninový salát? Protože jestli ano, půjdu ti připravit ten největší, nejškodlivější, nejlepší salát na zemi.“

Teď už se úsměv dostaví. Tak tak, ale je tam. „To bys udělala, že?“

„Sakra hned.“

Odstrčím talíř s jídlem, které stejně jen tak postrkuju sem a tam, místo abych ho jedla. „Nemůžu.“

„Já vím.“ Vezme mou ruku a podrží ji. „Já vím.“

Zírám davem. Je tu tolik lidí; myslím, že truchlí celé město. Většina z nich je mi naprosto ukradená, včetně současné firmy. Polovina z nich je tu stejně jen proto, aby je tu bylo vidět. Není to tak, že by byl Richard DeSoto ten nejsnadnější chlap, se kterým se dá vyjít. Nebyla jsem to jen já.

Moje pozornost přistane na Jillian na druhé straně místnosti. Normálně v centru pozornost, teď je sama v rohu. Vypadá smutně a ztraceně a osamoceně. Je bledá. Zhubla. Její oblečení visí chaoticky na jejích hubených, křehkých kostech. Ona je jeden velký nepořádek. Přemýšlím, co je méně než velikost nula. Možná minus jedna? Já jsem od toho čísla tak vzdálená, že upřímně nemám tušení.

„Trochu je mi jí líto,“ oznámí překvapivě MaryLou. MaryLou nesnáší mou sestru s vášní a empatie je ta poslední emoce, kterou by pro ni kdy měla. Ale právě teď myslím, že to potřebuje.

„Mně taky. Nese to opravdu těžce.“ Jilly se úplně uzavřela před každým, od doby, co táta odešel. To tam a zpátky samotné mě nepřekvapuje. Smrt rodinu buď spojí, nebo zlomí. Ona si vybrala to druhé. Co mě ale překvapuje je, jak se drží na délku paže od Killiana. Spala ve své staré ložnici v chodbě naproti nám. Odmítla ho tam nechat. Odmítla s ním mluvit, když volal nebo se zastavil. Ani nechtěla, aby jí stál dnes po boku, ale on si dupnul a řekl jí, aby se přestala chovat jako malý rozmazlený fracek. Každý se se žalem vypořádává po svém, ale celá ta věc je víc, než bizarní.

„Neviděla jsi Kaela? Nemůžu to tu v té přetvářce vydržet. Jen chci jít domů, dát si vanu a vypít lahev vína.“ Spát ve své vlastní posteli v bezpečné náruči mého manžela. Jsem ze všeho naprosto vyčerpaná, včetně zdvořilostí. Myslím, že ale nejdřív půjdu najít Killiana a požádám ho, aby strávil noc u matky. Je mi jedno, jestli bude Jilly protestovat. Ona není očividně schopná se postarat o nikoho, včetně sebe.

„Neviděla. Chceš, abych ho šla najít?“

„Ne.“ Nacpu své nateklé nohy zpátky do černých bot na podpatku a zvednu své unavené tělo. „Potřebuju se pohnout, než splynu s touhle umělou hmotou.“

Ústa jí poklesnou ve smutném úsměvu. „Zavoláš, když budeš něco potřebovat?“

„To víš, že jo.“

„O pekárnu se neboj, Mavs. Všechno jsem zařídila.“

„Díky,“ je vše, na co se zmůžu. Měli jsme celý týden zavřeno. MaryLou trvala na tom, že zítra otevřeme a že se o všechno postará. Souhlasila jsem, asi je to tak nejlepší. Netuším, kdy budu zpátky, ale určitě ne zítra.

Začnu pátrat po svém manželovi, nechám za sebou svou nejlepší kamarádku. Namířím si to přímo k Arniemu a Eilish, požádám je, aby se ujistili, že se moje matka dostane domů. Oni ochotně souhlasí. Najdu svou matku. Rozloučím se s ní. Řeknu jí, že se hned ráno zastavím.

Trvá mi ještě dalších patnáct minut, než se proderu davem, protože mě neustále zastavují. Nespatřím ani Kaela ani Killiana. Rychle projdu obřadní místnosti, ale jsou prázdné. Vezmu to do haly a zkontroluju i pánskou toaletu. Nic.

Projdu venkovními dveřmi, chladný březnový vzduch mě udeří přímo do tváře. Dám si chvilku, abych se přizpůsobila a vyčistila si hlavu. Pak prozkoumám parkoviště, všimnu si několika lidí, co se tam poflakují, ale ani náznak Shepardových mužů. Už jsem v pokušení zamířit zpátky dovnitř, když zpoza rohu uslyším Killianův naštvaný, hluboký hlas. Postaví se mi chlupy, když se blížím k tomu rohu, bezostyšně poslouchám.

Ale právě, když se dostanu k cihlovému rohu, vyřítí se zpoza něj Kael a vrazí do mě, skoro mě převrhne. Dýchá ztěžka. Jeho tvář má barvu červené řepy. Oči široké a divoké. Je jasně nasraný.

„Co se děje?“

Popadne mě do medvědího objetí, stiskne, až ze mě vymáčkne všechen vzduch. „Nic. Omlouvám se, že jsem tě nechal samotnou tak dlouho. Jsi v pořádku?“

Oči mi zalétnou přes Kaelova ramena a uzamknou se přímo s těma, které mi připomínají dlouhé podzimní dny, kdy jsme hrabávali hromady listí a skákali do nich. „Jsi rozrušený. To vidím.“ Nejsem si jistá, ke kterému Shapardovic bratrovi právě teď mluvím. Killian je replikou Kaela. Nemůžou spolu vyjít aspoň jeden zatracený den?

Kael najde svými rty můj krk a přitiskne je tam, nechá je tam, zatímco mě vdechuje. Killianovy oči planou nezaměnitelnou žárlivostí. „Jsi připravená jít?“ zamumlá mi do krku.

Jen přikývnu, můj pohled se není schopen odtrhnout od mé minulosti.

Kael mě pustí, ale okamžitě mi vklouzne rukou do mojí a vydá se k parkovišti, ani si Killiana nevšimne.

Ujdeme skoro dvacet kroků, když si vzpomenu. „Počkej,“ řeknu, vyprostím se z jeho sevření. Spěchám ke Killianovi a zastavím se, pravděpodobně moc blízko. Cítím, jak se do nás zavrtává pohled mého muže. Killian to cítí taky, ale nevzdá se pokušení škodolibé radosti. „Potřebuju, abys dnes v noci zůstal v domě. Dohlédl na matku.“

„Jdeš domů?“

„Ano,“ dýchám lehce. „Potřebuju pauzu.“

„Držíš se?“ zeptá se s takovými obavami, že se mi oči naplní slzami. On zvedne ruku, ale vteřinu před tím, než se mě dotkne, ji znovu dá dolů. Zachvěju se, když se mi během toho otře špičkou prstu o rameno. Skousnu si ret, abych zastavila to pálení za víčky, které mě bodá jako tisíce sluncí.

Zvládnu jen přikývnout.

Killian se okamžitě podívá dolů na své nohy. „Okej. Jasně. Ještě něco?“

Zatřesu hlavou a začnu se otáčet, když udělám něco naprosto nesobeckého. Otočím se zpátky k němu a řeknu mu, „Jo, ještě jednu věc.“

„Cokoli. Jen řekni.“

Podívám se mu do očí, které mi připomenout, jak moc mě pořád miluje. Je to tam a je to zároveň krásné i bolestné. Ale smrt vás přiměje přehodnotit vlastní život. Vaše volby. Vaši budoucnost. Já to vím. Dělala jsem to celé dny, pořád jsem docházela ke stejnému závěru: Jsem tam, kde mám být. Pak se zhluboka nadechnu a požádám ho, „Postarej se o Jillian. Je z ní úplná troska.“

To škubnutí v jeho čelisti je zpátky. Můžu říct, že doufal v něco jiného. „Ona je tvrdohlavá.“

„Ty jsi králem zarputilosti, Killiane.“

„A ty jsi královnou odhodlání, Maverick.“ Otevřu pusu, což způsobí, že se mu zvedne koutek úst a jeho tmavé oči se jakoby zesvětlí. „Ještě nějaký nemožný úkol, rybko?“

„Jsem si jistá, že bych ještě jeden nebo dva vymyslela. Dej mi chvilku.“

„Jsem si jistý, že ano,“ odpoví chytře, bojuje s úsměvem.

Stojám tam ještě o vteřinu déle, než si řeknu seru na to. My všichni jsme ztratili muže, kterého jsme milovali. Se vším respektem ke Kaelovi, pracovala jsem tvrdě na tom, abych si od toho dne v nemocnici udržela od Killiana odstup, ale on je rodina a jsem si jistá, že je zraněný svým vlastním způsobem. Nakloním se a rychle ho obejmu, rychleji, než vůbec mrknu. Než má čas mi objetí vrátit, odstoupím a zamumlám, „Díky.“

Sleduju, jak se mu ohryzek zvedne a klesne. „Pro tebe cokoli, Maverick.“ Nedopustím, aby mě jeho chraplavý hlas ovlivnil.

S rychlým úsměvem se vrátím zpátky ke svému manželovi. Hodím mu ruce kolem krku a pevně ho chytím, zašeptám mu do ucha, že chci, aby mě vzal domů a pomiloval se se mnou. Aby mě přiměl zapomenout aspoň na malou chvilku, že v sobě mám tu díru, která se už nikdy zcela nezaplní.