BSA - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před pěti měsíci

Maverick

Roztočím kotouč a sleduju, jak rozmazané barvy sviští. „Osm,“ zahlásí Kael, když umělý zobáček zastaví otáčející se disk. Polehává okolo, hlavu podepřenou dlaní, v druhé ruce pohupuje koktejlem. Celý týden se chová divně – rozrušený, když se na to zeptám. Říká, že je to práce, ale nejsem si tak jistá. Myslela jsem si, že mu legrace, uklidňující hra života zlepší náladu. Hrávali jsme tuhle hru jako děti. Nakopala jsem mu zadek, ačkoli si myslím, že mě většinou opravdu nechával vyhrát. Ale bohužel to nefunguje. Je to naše druhé kolo a on se zdá napjatější, než jindy.

Poctivě pohnu svým autem se šesti pasažéry přes osm bloků, hlasitě počítám, jak jedu. Běduju nad všemi těmi políčky, které za sebou cestou nechám, dívám se, jestli z něj dostanu nějakou reakci. Znovu neuspěju. On je stoicky klidný, zírá na hrací desku, jasně ztracený v myšlenkách. Moje osmička mě zavede přes políčko „Vdej se“, ale musím zastavit, abych získala manžela. Když vytrhnu růžovou figurku a dám jí pušku, ani nemrkne.

Kael položí svou sklenici na podlahu a zatočí. Já se plahočím s kolegou zatímco Kael vystřelí bránou se svou kariérou a je půl hracího pole přede mnou, jeho červené auto je zaplněné jeho ženou a třemi dětmi. Zakryje ten žlutý prostor svým kouskem karty, ani se neobtěžuje ji přečíst. Já vyskočím a otočím ji, zatímco oznámím, „Další chlapec.“ Doplním modrou figurku do jednoho zbývajícího prázdného prostoru. „Nevěděla jsem, že budeme mít tolik dětí. Raději bychom měli začít.“

Po tomhle jeho oči vzhlédnou k mým, zachytí je s takovou intenzitou, až mi to bere dech, možná dva. Tohle je poprvé, kdy za poslední hodinu vyleze ze své vlastní hlavy. Odstrčí se do sedu, posune svou sklenici tak, aby se zbytek nevylil. „Ještě jsme o tom nemluvili, víš.“

Polknu.

„Cože? O dětech?“

Pohne hlavou směrem nahoru a dolů. Pomalu a pevně. Natáhnu si své volné tričko Old Navy, najednou cítím teplo, ačkoli je venku kolem nuly. „Chci říct, vím, že chceš děti. Já vím, že chci děti. A myslel jsem vážně, když jsem ti řekl, že bys je s Blbem s jednou koulí mít nemohla.“

Sleduju jeho tvář, hledám úšklebek, uvažuju, že to pro něj musí být těžké říct. Bruce Chutney je teď už pět let ženatý s Carrie Ann Millerovou, sladkou holkou o tři roky mladší, než já. On pochází z velké rodiny. Stejně jako Carrie Ann. Farmáři většinou mívají spousty dětí, aby jim pomohli s prací a zanechali jejich odkaz, ale o pět let později jsou ti dva ve velkém farmářském domě na jižní straně města úplně sami.

Pak se jeho koutky úst zvednou, což způsobí, že se mu zalesknou oči. „Jsi hrozný,“ řeknu mu, tak tvrdě ho strčím do ramena, až spadne dozadu. Při tom pádu mě zvládne chytit, takže mě strhne s sebou. Štípne mě na bocích, lechtá mě, dokud nekřičím jako siréna, prosím ho, aby přestal. Cítím, jak se mi do kalhot na jógu vsakuje vlhkost a uvědomím si, že jsme během našeho zápasu vylili jeho vodku gimlet. V době, kdy přestane, lapám po dechu. Nejspíš proto, že mi na zádech leží osmdesát čtyři kilo, a drtí mi plíce.

„Slyšel jsem, že čekají dítě,“ zašeptá mi přímo do ucha. Srdce se mi zastaví. Prostě se zastaví uprostřed mé hrudní dutiny. Cítím, jak dotluče. Jsem si tím jistá. „Onehdá jsem na Bruce narazil v bance a on mi tu dobrou zprávu řekl.“

Oh kruci. Začíná to znovu. Tak těžké bušení srdce, až to bolí, trvá to několik úderů, než se zklidní do normálu. Nechám své čelo padnout na koberec pode mnou, sama sobě spílám, že jsem si myslela, že mluví o Killianovi a Jilly. A že mě ta novinka naprosto rozsekala.

Proč? Proč to po sedmi měsících manželství prostě nemůžu nechat být? Proč se musím starat o to, co dělají, kde to dělají, jestli plodí děti nebo ne? Proč – sakra proč – pořád visím zuby nehty na představě o něm, když vím nade vší pochybnost, že jsem zamilovaná do muže, který mě právě skolil?

Mé tělo se otočí, Kael mě překulí, dívá se na mě s obavami. „Neublížil jsem ti?“ zeptá se tak sladce, až mě to zabíjí.

Svraštím čelo. „Ne. Proč?“ Oh, třu si hrudník. Přímo uprostřed. Snažím se utišit tu tupou bolest, která se tu usídlila. Řeknu svému mozku, aby zastavil pohyb mé ruky v malých kruzích na srdci. Moje prsty zpomalí, a pak nakonec zastaví.

„Slyšela jsi, co jsem řekl?“

„Uhhh… jo. To je skvělé,“ blábolím.

„Taky si myslím. Vypadal šťastně.“

To je to, co je Kaelovi? Chce děti a bojí se, že já ne? Bojí se, že je celé tohle nějaká bizarní alternativní realita, ve které se dočasně nacházíme? Je to pravda?

Úsměv na jeho tvář je skoro smutný. Skloní se, celou váhu přesune na předloktí. Prsty mi zaplete do vlasů, ukotví nás jako jedno tělo. Jsme hruď na hruď. On se dotýká svým čelem mého. Tohle dělá často. Jako by mohl tímhle jednoduchým spojením přenést tu lásku, kterou ke mně cítí. Pomocí osmózy. A legrační je, že… cítím, jako by to tak bylo. Vždycky se cítím klidnější, když se mě nějakým způsobem dotýká.

Pomalými uklidňujícími pohyby hladím jeho bok. „Co se děje, bejby?“ jemně ho přiměju. Tento týden jsem se na tu samou otázku ptala už několikrát. Setkám se s tou stejnou krátkou odpovědí: „Práce.“

Zhluboka dýchá, jeho těžký výdech mě polechtá na tváři. Voní jako skořice a vodka a dotek strachu. Jeho tělo se trochu třese a ten sebejistý muž, na kterého jsem vždy byla zvyklá, vypadá, že zmizel. Jeho hlas je tak nízký, že ho stěží slyším. „Jsi šťastná, Maverick?“

Nějak mě ta jeho otázka nepřekvapuje. Je to jen otázka času, než budeme muset začít s upřímným a bolestivým rozhovorem. Možná je to jeden z důvodů, proč nad námi visí Killianův stín. Protože my oba odmítáme přiznat, že tam je. Možná pokud se sjednotíme, můžeme se zbavit jeho moc nad námi jednou pro vždy.

„Velmi,“ ujistím ho jednoduše, pravdivě. Bez ohledu na tuhle přetrvávající melancholii z Killiana, jsem se zabydlela v tomhle životě s Kaelem a jsem šťastnější, než kdy dřív. Začínám se cítit jako opravdová novomanželka. Možná o sedm měsíců později, ale ani žebrák si nemůže vybírat.

„Protože jestli nejsi šťastná, pokud jsi změnila názor a tohle není to, co chceš--“

„Přestaň,“ naštvaně ho přeruším. „Tohle je přesně, co chci, aby to bylo. Přímo tady s tebou.“

„Někdy cítím, jako by to nebylo opravdové, Swan.“

„Kaeli,“ zamumlám s lehkým náznakem lítosti. Ten tón jeho hlasu je jako výstřel do středu mého srdce. Obejmu ho, přitisknu si ho dokud nejsme tělo na tělo. Je těžký. Špatně se mi dýchá. Je mi to jedno. A ani nepředstírám, že nevím, o čem to mluví. Jsem unavená z předstírání. Vložím do svého hlasu sílu a jistotu, myslím vážně to, co řeknu. „Jsme opravdoví, Kaeli. Jsme opravdoví. Víc opravdoví, než cokoli jiného v mém životě.“ Pravda.

„Někdy, když jdu večer do postele a ty jsi ke mně přitulená, jsem přesvědčený, že se vzbudím a ty budeš jen hrozně fantastickým snem. Celou dobu mě to užírá. Obávám se, že otevřu oči a ty budeš pryč.“

Vyhrknou mi slzy. Rychle mi stékají do vlasů, až na jednu na mé pravé straně. Ta kapka slané tekutiny si prorazí svou vlastní cestu kolem našich spojených tváří. Tohle jsem mu udělala já. Nám. Jak to spravím? Co udělám?

„Neodejdu. Nikdy,“ zvládnu říct přes svou staženou hruď, teď z úplně jiného důvodu. Stisknu ho víc. Snažím se ho přimět mi uvěřit. „Slibuju. Miluju tě tak moc, Kaeli.“ Vím, že bez tebe nemůžu žít. „Vím, že tady je místo, kde mám být.“ Doufám, že rozumím tomu, co neříkám.

Dýchá mi u ucha, potichu promluví. „Chci děti. Chtěl jsem počkat a jen si užít, že jsme na chvíli jen muž a žena, ale čekal jsem na tebe celý život, Mavs. Uvnitř hořím touhou vidět, jak ti roste bříško s naším dítětem, s vědomím, že jsme spolu vytvořili život, který je tvou a mou součástí, navždy naší.“

Po tom, co jsme se vzali, trvalo mi týdny, než jsem se plně mohla nadechnout, aniž bych zpanikařila. Bylo to hodně jako stádia zármutku, nechat Killiana jít a přijmout svůj život s Kaelem. Odmítání, vztek, skoro vysilující žal. Pak se to všechno opakovalo v nekonkrétním pořadí. Ačkoli jsem se pozvolna dostala k přijetí. Po pravdě víc, než k přijetí. Došla jsem k uvědomění v náručí tohoto nesobeckého, úžasného muže, kde jsem měla být celou dobu. O tom jsem přesvědčená.

Vím, že jsem od toho dne, co jsem v kostele prošla uličkou, udělala velký pokrok. Nejsem dokonalá. Nejsem si jistá, jestli někdy budu, jak dokazuje moje dnešní reakce. Neuvědomila jsem si, jak daleko jsem došla, až do této vteřiny… dokud jsem nečelila rozhodnutí spojit nás navždy spolu naší společnou DNA v malém človíčkovi, za jehož milování a výchovu budeme zodpovědní spolu. Nemůžu říct nic jiného, než „Dobře.“

Kael se uvolní z mého sevření, vytáhne se zpátky, aby se podíval do mého nitra, kde najde jistotu. Vážnost je nahrazena čirou, neředěnou, ohromnou radostí. „Dobře?“

Přikývnu. Stečou další slzy, ačkoli se mi na tváři rozšíří úsměv. On setře ty, které zůstaly na levé straně mé tváře, svým palcem, než to udělá i na pravé. „Proč pláčeš, Swan?“

„To jsou slzy štěstí,“ zašeptám. A opravdu jsou. Z největší části. Takové, které nejsou naplněné výčitkami svědomí, že jsem zasela a pěstovala to jádro pochybnosti o nás.

„Opravdu se chceš začít snažit?“

„Chci.“ Opravdu ano.

„Bože, miluju tě, Maverick Shepardová.“

Směju se se slzami v očích, vezmu jeho tvář do dlaní a ujistím ho nejsilnějším a nejopravdovějším hlasem, jaký zvládnu, „Miluju tě, Kaeli Sheparde. Prosím, věř tomu.“

Jeho jantarové tůňky okamžitě zastíní touha, ale plamínky, které za nimi doutnají, je široce rozzáří. Je okouzlující a závratné vědět, že mě tak moc chce. Vždycky.

Rozplete jednu ruku, sjede jí pomalu dolů po mém těle, po povrchu mých nyní bolavých prsou. Hraje si s mou bradavku, ale je to jen žert, protože pokračuje v hlazení dolů po mém těle. Pak zajede mezi nás. Pod elastickou látku mých kalhotek. Mezi hedvábí mých kalhotek a nahou kůži. Přes můj pahorek, skrz mokro mé kundičky.

„Můj Bože.“ Záda se mi vyklenou z podlahy, když do mě natlačí hbitý prst.

„Chci začít hned teď.“

Začnu se smát, ale místo toho jen vypustím drsné zalapání po dechu, když táhne ten mokrý prst k mému zadečku a obkrouží mou dírku. „Kaeli,“ prosím, nejsem si jistá, o co, ale stejně nepřestávám prosit. „Beru… beru prášky.“

„Pak si to budeme nacvičovat,“ nabídne. Sleduje mě se surovým hladem, stáhne mi mé domácí legíny z dlouhých nohou. Ten elastický materiál dopadne k mým nohám. Začnu se smát, když trhne a natáhne látku svými dlouhými pažemi.

„Netrpělivý?“

„Nadšený,“ odpoví s tím sexy úšklebkem, jakmile mě z nich konečně dostane. Efektivně mi přes hlavu sundá tričko a odepne mi podprsenku. Poslední část oděvu, která se má připojit k hromadě, je mé neškodné spodní prádlo.

Sedne si zpátky na zadek, očima mi v poklidu přejíždí přes nahé tělo. Pod jeho podrobným průzkumem se zavrtím, bolestivě, cítím strádání všude, kde se jeho pohled spojuje s mým tělem. Neschopná vydržet víc natáhnu ruku, dlaní nahoru. „Pojď sem.“

Jeho oči se znovu setkají s mými. Září doširoka štěstím. Ten úsměv se změní na nádherný. Ovládne celou jeho bytost. Pak ovládne i mě.

V mžiku je bez oblečení, chaoticky ho rozhodí všude možně. Zakryje mě svým jako skála tvrdým tělem, líbá mě, dokud neprobudí k životu každý nerv a každá moje kost není slabá a jako z gumy. Natlačí se do mě se soustředěným úmyslem, dokud znovu a znovu nevykřikuju jeho jméno. Nakonec se se mnou miluje celé hodiny, až z toho mé tělo zpívá, moje duše se vznáší a srdce se mi rozpustí do toho jeho.

„Myslím, že musíme tuhle plodící věc zdokonalovat,“ řeknu mu unavená k smrti, když mě těsně drží. Místo, abychom šli nahoru do postele, Kael trval na tom, že si uděláme ležení z přikrývek a přespíme spolu tady na podlaze. Bylo to skoro, jako by potřeboval to spojení z naší minulosti, takže jsem se nehádala. Taky jsem to potřebovala.

„Mmm, myslím, že bychom v tom měli dál pokračovat, takže neztratíme pozornost.“ Projede mnou teplo tam, kde jeho rty najdou můj spánek.

„Jsem pro.“ Přitisknu se blíž, cítím se ukojená a všude rozčepýřená. „Budu tady, až se ráno vzbudíš,“ slíbí jemně, vtisknu mu něžný polibek na prsní svaly pod svou tváří.

Jeho stisk kolem mě zesílí. „Věřím ti.“

„Dobrou noc, Kaeli.“

„Dobrou, Swan.“

Místo hraní hry života – kterou jsme jen tak mimochodem nikdy nedokončili – sračky jsou skutečné a já jsem za to šíleně šťastná. Moje srdce praská ve švech. Hodláme počít děťátko. Děťátko. A vůbec nepanikařím, ani mi není špatně od žaludku, nebo si nepřeju, abych tuhle konverzaci vedla s někým jiným.

V tu chvíli to vím: Místo dívání se zpátky přes rameno, sledování, jak mé stopy slábnou, přání, abych mohla ustrnout ve vzpomínkách, které přišly s různými dojmy, opravdu dělám krůček po krůčku kupředu, tvořím si nové – dojmy a vzpomínky, které vydláždí můj nový život.

A jsem z toho nadšená.