BSA - 19. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před jedenácti lety

Kael

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě k tomu přemluvila,“ zabrblám, upravím si tu škrtící věc, kterou mám kolem krku – známou taky jako kravata. Předpokládám, že bych si na to měl zvyknout. Jako právník nepochybuju, že se bude očekávat, že budu nosit oblek a kravatu denně, ačkoli mám mnohem raději džíny, triko s dlouhým rukávem, a moje otlučené kotníkové boty.

„Oh, přestaň s tím fňukáním.“ Odstrčí mou ruku a dopáleně zafuní, převezme tu žalostnou práci, kterou odvádím, když masakruju kousek jemného kluzkého materiálu do nějakého zdání uzlu.

„Myslím to vážně, Swan. Jak jsi mě kdy přiměla souhlasit s tím směšným nápadem?“ Vím, jak.  Zamrkala těmi zatracenými řasami. Jedno zatřepotání. To je vše, co ji to stálo. Ani to vlastně nebylo zatřepotání. Byl to jen… pohled. Ona je ta medová léčka, do které jsem se chytil. Zatraceně. Pokaždé. Zaručeně.

Mavs přestane s tím, co dělá, a vzhlédne ke mně. Její oči jsou široce otevřené. Neskutečně úžasné. Nanesla na ně trochu řasenky a na víčka barvu, která je relativně neutrální, ale jako vždycky jim dodává trochu třpytu. Na rtech má jahodový lesk. A to je vše. Žádný make-up. Jednoduše. Čistě. Tak nenápadná, přesto tak svá. Ona je naprostý oxymóron. Smyslná, přesto nevinná. Sladká, přesto tak zatraceně divoká, až se mi z ní točí hlava.

„Přistihla jsem tě ve slabší chvilce?“ nabídne hravě.

„S tebou jsem vždycky slabý,“ zamumlám, natáhnu se, abych jí z předního zubu setřel malý tmavý flíček. Nechám svůj prst, aby jí přejel po tváři, než ho donutím se stáhnout.

Pokud mám být k sobě upřímný, my oba víme, proč jsem tady. Kromě toho, že je nemožné ji odmítnout, je to jednoduché: abych udržel jiné chlapy od jejích kalhotek. A s těmi křivkami, oblečenými do dětsky modrého hedvábí, se to na tom místě bude chlapy jenom hemžit. Ale není to její vina. Je to prostě ona. Je tak zatraceně krásná, je to jako sestoupit do svého vlastního osobního šílenství, protože víte, že ji nemůžete mít. Já vím. Jsem s touto ženou – a bez ní – ve svém osobním pekle už roky. A věc se má tak… ona o tom netuší. Pořád.

„Jsi si jistý, že vypadám v pořádku?“ zeptá se, věnuje pozornost rýze mezi ňadry, která se v těchto hříšných šatech nabízí. Čokoládovým pohledem zabloudí dolů, dolů, a dolů do údolí svých ňader a zmizí uvnitř té tenké látky. Kurva kurva kurva. Přemýšlím, co by si myslela o tom, kdybych přes ni přehodil mikinu, než odejdeme.

Zbytečně se pokusí dát ty dva kousky blíž k sobě, ale vše, čeho dosáhne, je, že jí prsa vyskočí ještě víc ven. V mysli zabručím, snažím se jako peklo udržet svou erekci pod kontrolou. Později budu muset hodně masturbovat, to je zatraceně jasné. Spaluje mě to zevnitř, když vím, že nejsem jediný, kdo o Maverick DeSotové fantazíruje.

Neschopný unést více, vezmu její ruce a přidržím jí je u boků, pevně. „Přestaň. Ty jsi… Kriste, Mavs.“ Přitisknu si ji k sobě a opřu si své čelo o její. „Tihle středoškolští troubové budou mít několikadenní erekci, když si vzpomenou, jak vypadáš. Jsi snem každého muže. Mokrým nebo suchým,“ dokončím šeptem. Co to kruci říkám? Každý sen s Maverick bude mokrý. Nestoudně mokrý.

„Kaeli,“ napůl se zasměje, napůl zalapá po dechu.

„Co, Swan? Jen říkám, jak to je.“

Znovu zakloní hlavu, ten pohled se širokýma očima se do mě ještě jednou zařízne. Její výraz je nečitelný. Několikrát těma velkýma zelenýma očima zamrká, než jemně odpoví, „Děkuji.“

„Není zač,“ zaskřehotám. Bože, jestli tam nahoře jsi, myslím, že dnes večer budu potřebovat laskavost, chlape. Prosím, nenech mě, abych to posral tím, že jí vyžvaním, jak beznadějně ji miluju. „Měli bychom jít. Už máme hodinu zpoždění.“

Zkroutí rty. Pak se ztěžka nadechne a zalapá po dechu, což by normální lidi vyděsilo, jako něco s životem nebo smrtí. Až na to, že u Mavs to znamená, že si vzpomněla na něco, co vám chce říct. Obvykle nedůležitého. Když to udělala poprvé, vyděsila mě k smrti. A když to udělala, zatímco jsem řídil, myslel jsem si, že mi před auto skočil jelen nebo že jí prasklo slepé střevo. Skoro jsme se vybourali, jak sebou najednou škubla.

„Skoro jsem zapomněla! Tvoje kytička do klopy.“

„Ale, k čertu, ne.“ Odstrčím její ruku právě včas, když se mi to snaží připnout. „Už tak je to dost špatné, že jdu na ples maturitního ročníku, když jsem ve věku, kdy můžu legálně pít. Nevezmu si – ah, ah, ah“ – dám jí prst před otevřená ústa, potají si vychutnávám ten hebký pocit – „bez debat. Nevezmu si do klopy tu zatracenou kytku s touhle volnou bílou sračkou, dokud se neožením.“ Taky jsem odmítl smoking, nahradil jsem ho konvenčním černým oblekem.

„Ale je to tradice,“ zakňourá.

„To je jedno, bejby. Chceš, abych s tebou šel nebo ne?“

Koutky úst jí klesnou, jak našpulí pusu. Ježíši Kriste, chci to z ní vylíbat, ale vím svoje. Jednou jsem to zkusil, když byla v páté třídě. Mně bylo třináct. Jí deset. Bylo to jednou a jedinkrát, kdy jsem měl své rty na jejích. Hlava mi plavala v oblacích, dokud se lesem neozval zvuk facky, který mě tvrdě a bolestivě srazil zpátky k zemi. Pak vzala do zaječích rychleji, než ten zajíc, a neviděl jsem ji další tři dny. Stálo mě to tolik omlouvání, než se mnou znovu promluvila. Donutila mě slíbit, že to nikdy znovu neudělám.

Udělal jsem.

Takže jsem lhal.

Zkusím to znovu, ale vše je o načasování. Vyjít ze zóny kamarádství je ošidné. Zatlačím ve špatnou dobu a ztratím svou nejlepší kamarádku nadobro. A nemůžu si dovolit ztratit Mavs. Nikdy. Teď je čas sáhnout hlouběji pro trpělivost, ne příslib. I když bych moc chtěl, aby šla na vysokou se mnou a začala na právech, a ona zakrátko na vysokou odchází, teď pro nás není ten správný čas.

„Fajn. Ať je po tvém,“ řekne, založí si ruce na hrudi.

„Bude,“ řeknu, založím i ty svoje, jednoduše napodobím její tvrdohlavost.

Ona se usměje. Já se usměju.

Ona se směje. Já taky.

Všechno je dobré.

O deset minut později jsme hotoví s focením a jsme volní. Vivian nás na chvíli nechá stát na rohu jejího „obýváku“. Mavs záměrně zakopla tak, že spadla na dokonale čistý koberec. Její matka se zbláznila.

Zatracená Vivian a její drahocenný koberec. Vytáhla ty své zatracené hrábě rychleji, než jsem mrknul, aniž by vůbec pomyslela na to, že má její nejmladší dcera poslední ples. Zabíjí mě, že Maverick je na seznamu matčiných priorit tak dole. Vivian a Richard DeSotovi nejsou špatní rodiče, jen prostě mají jiné priority, což nejsou jejich děti. Až bude moje, budu ji uctívat jako vzácnost, kterou je.

„Pojď.“ Vsunu své větší prsty mezi její malé a vleču ji ke dveřím. Jen o pár minut později procházíme dvojitými dveřmi Saint Bernadettské střední s mou rukou majetnicky na jejich zádech.

Když se dostaneme do tělocvičny, párty je v plném proudy. Taneční parket je nacpaný. Lidé se hemží v rozích, baví se v malých skupinkách. Ale už otáčejí hlavy. Oči vytřeštěné. Už o nás mluví. Mozky pánské části osazenstva víří špinavými myšlenkami na to, co je pod tou krásnou róbou a jak ji z ní dostat.

Očima cestuju přes ni, můj výhled je z téhle výšky neskutečný. Ale svatý milosrdný Bože. Kde je ta zatracená laskavost, o kterou jsem tě dříve prosil, protože tohle to není. Její bradavky jsou jako zatracené majáčky, hrdě se tyčí přes látku toho penis-škrtícího kousku, co má na sobě. Když jde dolů po schodech, divně balancuje ve svých fajnových botách, moje péro naroste do takové bolestivé tvrdosti, že si musím zapnout své sako, abych zakryl důkazy.

Zaskřípu zuby a utáhnu kolem ní prsty, přitisknu si ji k sobě blíž. Polovina mé mysli přes ni chce přehodit můj kabát, jen myslím, že by knoflíky dosahovalo přímo k úrovni hrudníku, přitáhly by tedy ještě více pozornosti, než už získala. Přistihnu několik nadržených blbečků, jak si ji prohlížejí a okamžitě se očima odvrátí. Dobře. Mám pocit, že dnes večer budu mít na tváři jen zamračení.

„Co se děje?“ zeptá se, naprosto nevinná a tak zatraceně nevšímavá.

„Nic,“ drtím mezi zuby. Už mě bolí čelist. „Pojďme si dát něco k pití.“

Vydáme se cestou davem. Cvaknou mi zuby, když vrhám krutá nevyřčená varování všem těm pohupujícím se v okruhu sto yardů. Myslím, že každý dostal tu zprávu hlasitě a zatraceně jasně.

Ona je moje.

Ona bude vždycky moje.

Stojíme tam s našimi malými plastovými pohárky plnými nějakého odborně sladkého punče a držíme se v levně vyzdobené tělocvičně. Zdá se teď tak malá a nedůležitá, než tehdy, kdy jsme tu před pouhými čtyřmi roky zkoušeli proniknout do chlapeckého krajského basketbalu.

„To jsi dělala ty?“ zeptám se, naznačím kolem na zlaté, zelené, a fialové balónky svázané k sobě do tvaru oblouku nad vstupem do tělocvičny. V koutě vystopuju fotokoutek s různými klobouky, boa a dalším brakem. Očima cestuju přes výřezy masek, přidělaných na zdi, pak k různobarevným korálkům kolem jejího krku, které jí tu někdo nasadil, když jsme sem šli. Ty se také připojily k té prsaté párty, má je přímo na tom sladkém místě mezi prsy. Vypadá to, jako by jich nebylo dost.

Saaaakra.

To bude dlouhý večer.

Ona mě obdaří tvrdým pohledem, až se zakřením. „Sakra ne, to jsem nedělala,“ odkašle si. Hodná holka.

„Jsem překvapený, že jsi chtěla jít.“

Její nahá jemná ramena se zvednou a klesnou. „MaryLou byla neodbytná, dokud jsem to nevzdala. Je zbytečné se s ní hádat, když se tak chová.“

Zmíněné děcko na nás zamává přes místnost. Ona a Larry jsou v řadě na fotokoutek. Nebyl bych překvapený, kdyby byli v pětadvaceti svoji a měli tři děti. Myslím, že ta část se svatbou je neotřelý nápad. Děti? Taky je chci, ale není kam spěchat. Potřebuju si nejdřív dosyta užít Mavs.

Mavs se napije té své sladké vody, snaží se být velmi nonšalantní. „Takže… Killian je zpátky, co?“

A právě jen tak mé srdce klesne jako kámen a vezme s sebou můj žaludek. Ne… kámen ne. Zatracený pětitunový balvan. Ten druh gravitace, který s sebou během laviny bere hory. Ten druh, který ničí, zabíjí naděje a sny, bere životy. Jo… ten druh.

„Jo. Vrátil se minulý týden.“

„Táta říkal, že bude pracovat v DSC?“

Slyšet ten náznak naděje v jejím hlase mi způsobí napnutí kůže až do bodu svrbění. Zajedu si prstem mezi límeček košile a hrdlo. Potáhnu, uvolním to svinstvo, abych mohl dýchat. „Jo,“ odpovím upjatě.

Posedlost Maverick Killianem vypadá, že ještě roste, místo, aby mizela. A ta jeho je sakra stejná. Což je přesně důvod, proč jsem toto léto tady, pracuju jako stážista pro DeSoto Construction. Chci být zpátky ve městě, jako chci strávit čas se suspenzorem po pětimílovém běhu, ale Killianův přesun to všechno zmařil. A Maverick je tady do podzimu, než začne na vysoké. A neexistuje, že bych ty dva nechal o samotě, celé léto nestrážené. To se nestane.

„Čau, Maverick,“ někdo za námi zahřmí hlubokým hlasem. Otočím se a stojím tváří v tvář Bruci Chutneymu, také známému jako Blb S Jednou Koulí. Bruce pochází z dlouhé řady farmářů a udělal koule-ničící (doslova) chybu, že překročil hnací hřídel, když byla v provozu. Každý farmář vám řekne, že je to velké ne-ne. Může být rád, že není mrtvý, jen přišel o jednu kouli při nehodě, když se mu jedna nohavice džínů zachytila za rotátor a vtáhla ho dovnitř. Příběh pokračuje, on tak vydržel skoro tři hodiny, než se o něj začal otec bát a šel ho zkontrolovat.

„Čau, Bruci,“ odpoví Mavs sladce.

„Ty, no… možná bys, no…“ Blbův pohled zamíří krátce k mému, pak zpátky k Mavs, jako bych neexistoval. Jako bych tu nebyl jako její doprovod. A proč by si myslel, že jsem? Každý ve městě ví, jak jsme semknutí. Jako přátelé. Jen jako zatracení přátelé. „No, zatancovala by sis se mnou potom?“ dokončí své koktání. Vypadá jako blb, ztracený víc, než jeho levá koule při té nehodě. Jako jeho schopnost interakce s opačným pohlavím bez vlhkých trenek.

„Promiň,“ řeknu vysokým hlasem právě, když se Mavs připraví k odpovědi. Pravděpodobně kladné. „Její taneční seznam je na dnešní večer plný.“

Mavs unikne tiché zalapání po dechu, když ji k sobě přitisknu a obalím jí ruku kolem pasu. Pak ucítím, jak se její pohled na pravé straně mé tváře rozzáří, když pokračuju v zírání na Jednu Kouli, který se ještě nedovtípil.

Díky Bohu, že jsem dnes tady. Možná budou schopní se dívat, ale zpřelámu jim zatracené prsty, jestli jenom pomyslí na to, že se jí dotknou. Ani tanec. Ona je moje. Celou noc. Nemám ji moc často pro sebe, takže z toho hodlám vytřískat, co můžu.

„Oh, jo. Uh, dobře. Jasně. Já, no… tak se ještě uvidíme.“ Kriste, skoro je mi toho chudáka líto. Skoro.

Jakmile je z doslechu, otočí se Mavs ke mně. „Co to k čertu bylo?“

„Co?“

„Cože?“ ‚Její taneční seznam je dnes večer plný.‘ Sníží svůj hlas, hrozně mě napodobí, zatímco cituje, co jsem právě řekl.

„Takhle nezním,“ dělám si legraci, snažím se jak můžu, nesehnout se a nevzít si její rty v trestajícím polibku, ukázal bych každému debilovi tady, že už je zadaná. Ukázal bych jí, že už je zadaná. A ne s Killianem.

Trpělivost, Sheparde.

„Nezníš jak? Jako majetnický žárlivý přítel?“

Moje stoličky scvaknou. Každé slovo toho tvrzení je pravda, až na to poslední. To, které chci nejvíc. Ten titul, který se obávám, že nikdy mít nebudu. Je těžké ponechat si lehký tón, když uvnitř zuřím, ale zvládnu to. „Dělám ti laskavost, Swan.“

„Laskavost?“ Ani se tak neptá, jako mě spíš vybízí k pokračování. Tak pokračuju.

„Jo, laskavost. Úplně si to umím představit.“ Rozhodím rukou přes prázdný prostor před námi, vybavím si obrázek místo ní. „Tančíš s tím chudákem a on se do tebe zamiluje.“ Pravda. „Kruci, bude tě obletovat. Pak se do něj zamiluješ.“ Jako zatracené peklo. „A brzy nato se vy dva vezmete,“ jen přes mou mrtvolu, „přijdeš na to, že nejen, že přišel při nehodě o kouli, ale že plavci v té druhé plavou v mrtvém proudu.“ Tahle část by mohla být pravda. „Což znamená, že po farmě nebudou běhat žádní malí miniaturní JednoKouláci.

Když vykresluju obraz, jaký by byl její život s Blbem s jednou koulí, její úsměv se rozšiřuje a rozšiřuje. Na konci mé vymyšlené pohádky se směje tak, že vidím, jak má v koutcích očí slzy.

„Vidíš? Laskavost.“

„Jo. To vidím.“ Pořád se směje.

Právě v té chvíli začne reproduktory proudit píseň „Ty a já“ od Lifehouse. Neptám se, prostě zatáhnu Mavs na taneční parket a přitisknu si ji k sobě, když se začneme houpat do rytmu hudby. Ona jen na vteřinku ztuhne, než se uvolní, sval po svalu, dokud na mě není úplně přitisknutá.

Když vdechnu její nakažlivou vůni, absorbuji tohle úžasné, divoké, neskutečné stvoření do svého těla, vím, že Jedna Koule je jen vršek ledovce. V řadě bude stát tisíc takových jako on se svou šancí, jeden za druhým, budou vyskakovat jako zatracení čertíci z krabičky.

Vím, že jde brzy na vysokou. Vím, že bude objektem jiných pokusů. Dělá se mi zle, že ji budou pozývat na párty bratrstev, možná jí něčím říznou pití, možná toho využijí, ne proto, že by nebyla dost chytrá, ale proto, že je tak zatraceně svůdná a přitažlivá. Také vím, že s tím nebudu schopný nic udělat. Můžu jen doufat a modlit se, aby si nenašla nikoho jiného.

Ta myšlenka mi do žil vyšle ledově chladné střepy paniky a místo, abych si na několik minut dělal s těmi myšlenkami starosti, udělám něco unáhleného a hloupého. Něco, čeho budu litovat roky. Její slova mě půlí vedví, dohánějí mě a zároveň rozlítí pokaždé, když si je znovu přehraju.

„Vyjdi si se mnou.“

„Co?“ zeptá se líně.

Zastavím naše kolébání a nakloním se, abych zajal její pohled. „Vyjdi si se mnou.“

Ona na mě slepě zírá. Jasně zmatená.

„Rande, Swan. Pojď se mnou na rande. Opravdové.“

Svraští obočí. Přísahám, že přestane dýchat. Jednou otevře ústa, její jazyk je připravený na slova, ale rozmyslí si to. Pak na mě vypochoduje.

„Kaeli, já… nemůžu.“ Vypadá opravdu smutně. Předpokládám, že kvůli mně.

„Proč? Dej mi jeden dobrý důvod.“

Zakloní hlavu, odpoví pomalu, jako bych byl mentálně postižený, „Protože jsme přátelé.“

„Přátelé chodí na rande. Celou dobu. Přátelé se taky zamilovávají a berou se. A žijí šťastně až do smrti.“ Připojím idiotsky.

„Nemůžu,“ skoro teď šeptá. Jason Wade pořád zpívá v pozadí a kdyby právě teď stál přede mnou, udeřil bych ho. Myslím, že jeho přihlouplá slova a hypnotická melodie mě obměkčily natolik, abych věřil, že ji můžu přemluvit, aby byla moje. Jsem hlupák. Nic s touhle holkou nejde jednoduše.

„To nestačí.“ Snaží se mi vyprostit. Nepustím ji. Utáhnu své sevření a zabořím prsty do jejich zad. „Řekni mi, proč.“

Její oči se dívají všude možně, jen ne do mých. „Nechci tě zranit.“

Každý jeden sval v mém těle se napne. Od hlavy k patě. Ten pocit nevolnosti, který jsem měl dříve v žaludku, když zmínila Killianovo jméno, se zhoršuje. Mnohem, mnohem zatraceně víc.

„Nezraníš,“ zachraptím. Zraníš. „Řekni mi,“ jemně ji přiměju. Nemůžu snést pohled do jejího srdce, když ničí ten život, který už jsem pro nás naplánoval, takže skloním svou tvář k její a znovu zašeptám, „Můžeš mi říct cokoli, Mavs.“

Cítím, jak její hrdlo polkne. Její teplý dech ovane obrys mého ucha, když jemně přizná, právě když dohrává Lifehouse, „Jsem zamilovaná do někoho jiného.“

To bolí jako peklo. Ani se to nesnažím popřít. Cítím, jako by mi někdo vrazil nůž mezi žebra, a špička mi probodla srdce. Je tam, hoří, když je maso kolem vypalováno s agónií, kterou způsobila její slova.

„No,“ konečně vypustím ta těžká slova, „Tak to je nejspíš důvod.“

„Kaeli,“ začne, natlačí mezi nás ruce, znovu se snaží uniknout.

Ale já držím. Nemůžu se jí ještě podívat do očí. Nemůžu být svědkem té lítosti, o kterém vím, že na jejich hladině uvidím. „To je v pořádku. Rozumím.“

Chci se zeptat, do koho. Chci ji přimět vyslovit jméno muže, který měl vždycky ten její kousek, který jsem já neměl. Ale neudělám to, protože nechci slyšet, jak znovu vysloví jméno mého bratra. Tak ji držím ještě jednu písničku, nasadím si zatracený umělý úsměv, a dostanu se přes zbytek tance v oparu stejných částí bolesti a vzteku.

Když ji krátce po druhé ráno vysadím, jsem v pokušení jet přímo ke Killianovi a ztlouct ho do krve. Mluvili jsme o Maverick jednou. Jen jednou. Bylo to, když mi bylo čtrnáct. Řekl jsem mu, že ji miluju a že si ji chci vzít. I potom jsem si ji nárokoval. Ale on taky. Jeho odpověď po mém majetnickém prohlášení byla jednoduchá a tajemná: „Co když to není to, co chce?“ Ale nebyla to ta samotná slova, která mě varovala, protože to byla férová otázka. Bylo to to, jak je řekl. Majetnicky. Žárlivě. Odhodlaně.

Když jsem byl mladší, dal bych svému bratrovi vše, co chtěl. Udělal bych cokoli, abych ho potěšil. Tak moc jsem si ho idealizoval. Ale ten den u jezera, kdy mě Mavs okouzlila, mě změnil. Uvědomil jsem si, že je někdo jiný, koho chci uctívat víc, než jeho.

A kdybych si na jednu jedinou vteřinu myslel, že z něj můžu jeho city k Maverick vymlátit, udělal bych to. Celou noc bych mučil svého bratra, kterého jsem kdysi velebil, dokud bych si neuvědomil, že je konkurencí. Ale vím, že je to zbytečné. Myslím, že by za ni bojoval tak dlouho a brutálně jako já. Ona za to stojí a my oba to víme. Takže místo toho jedu pět set yardů od DeSotovic příjezdové cesty k domu mých rodičů, kde přes léto zůstávám. Prohledám svůj box s CD. Sleduju, jak Lifeouse hoří a roztává do tekuté louže plastu v dřezu. Dalšího dne dostanu od mámy kartáč za to, že jsem ho zničil.

Pak si něco slíbím. Nevzdám to s ní. A nevzdám se jí. Maverick je všechno, co jsem kdy chtěl a nemůžu jen tak odhodit svůj sen, dokud se má noční můra nestane realitou. A dokud nejsou spolu, pořád mám šanci.