BBF - 37. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

SZILAGYI SE VRHL KE ZBRANÍM U protilehlé stěny v překvapivě moderně zařízeném pokoji. Ale víc než řadu monitorů, zobrazujících zbývající funkční kamery jsem nevnímala, protože Szilagyi se dostal k automatické pistoli. Ale než mohl na nás namířit, černý kov se rozžhavil do ruda a Szilagyi vykřikl, když mu roztavené zbytky jeho zbraně stekly na ruku.

„Co to má znamenat?“, vyrazil ze sebe přidušeně.

Vladův úsměv vypadal vysloveně krutě. „Tím, že jsi mučil Leilu, jsi mě chtěl přimět udělat něco nepředloženého, ale místo toho má moc postoupila na další úroveň. Když jsem spálil svůj hrad, dostal jsem se do takového stavu zuřivosti, že mé schopnosti doslova explodovaly, až jsem nakonec dokázal roztavit i kámen. Poté už jsem se jen musel naučit svou moc používat cíleně.“

Něco v tom smyslu mi říkal také, když mě učil, jak využít svůj elektrobič jako zbraň. Opravdu se řídil svými vlastními radami.

„Když jsme se setkali tváří v tvář naposledy, chtěl jsem z tebe udělat svého zajatce, abych tě mohl pořádně mučit“, pokračoval Vlad a jeho úsměv zmizel. „Tentokrát se chci dívat, jak budeš dlouho zdechat během pekelného utrpení.“

S těmito slovy chytil Szilagyiho za ramena. Nekromant si zhluboka povzdechl a odvrátil hlavu. Varovně jsem přitáhla šňůru od biče kolem svého krku, ale čaroděj se tvářil spíš rezignovaně než pomstychtivě. Možná, že svou roli v Szilagyiho plánu na zničení Vlada, při pohledu na tavící se stěny Szilagyiho úkrytu přehodnotil.

Z Vladových rukou vytryskl oheň a obklopil Szilagyiho oranžovou a modrou září. Ale nic víc se nestalo.

„Už zase sis vypomohl kouzlem ohnivzdornosti?“ Až když Vlad promluvil tím svým chladným žoviálním tónem hlasu, pochopila jsem, proč z něho cítím vlnu divokého potěšení.

„I sebemocnější kouzla, se nakonec vyčerpají.“

Poté začal Szilagyi bojovat jedinou zbraní, která mu ještě zůstala: svým tělem. Udílel rány, kopal nohama, dokonce i hlavou, ale Vlad, aniž by se bránil, ho stále držel za ramena, zatímco z něho neustále proudila jeho moc přiživující oheň.

Po chvíli chytlo Szilagyiho oblečení a on začal křičet. Poté mu vzplanuly vlasy, což příšerně smrdělo. Kdybych musela dýchat, tak bych se začala dávit. Jeho pokusy o osvobození byly stále divočejší, ale nakonec celá jeho kůže zčernala, praskla a trhlinami začalo prosvítat syrové červené maso, které ale okamžitě také zčernalo. A pak už nekřičel. Prosil a ječel tak žalostně, že se ve mně pohnulo něco, co jsem nepovažovala za možné.

Měla jsem s ním soucit.

Szilagyi mě nechal více než jednou unést a mučit. Prakticky mě chtěl znásilnit, ale nakonec tu čest nechal na Maximovi, protože by to byla pro Vlada větší rána.

Zavraždil mé přátele, trýznil mého muže, mučil mého nejlepšího přítele, a kdyby se mu dostali do rukou, zabil by i mou rodinu. Ale teď když jsem ho slyšela křičet takovým utrpením, že ani neměl sílu prosit, jak se mu celé jeho tělo škvařilo, přála jsem si, aby jeho trápení skončilo. Nemohla jsem se na to ani dívat. Jeho jekot mě bude pronásledovat ještě dlouho.

„Prosím“, řekla jsem Vladovi. Ani jsem nevěděla, jestli mě přes Szilagyiho řev uslyší, o jeho neuhasitelné žízni po pomstě nemluvě. „Prosím, Vlade. Ukonči to.“

Koutkem oka jsem zahlédla Nekromanta, jak prudce zvedl hlavu, jakoby byl překvapen, že mě slyší prosit o milost zrovna pro Szilagyiho. Ale má pozornost se upírala na Vlada, zatímco jsem ho mlčky prosila, aby Szilagyiho utrpení dál neprodlužoval. Protože při hojivých schopnostech, kterými upíři disponovali, by to pro něj nebyl žádný problém. Sice neměl v úmyslu Szilagyiho zajmout, aby ho mohl týdny nebo měsíce mučit, ale mohl postarat o to, aby jeho umírání trvalo hodiny nebo ještě déle.

Vlad nereagoval. Ani jednou neodvrátil svůj pohled od ohořelé Szilagyiho postavy, která se držela vzpřímeně jen díky tomu, že ho držel za ramena. Ale když jsem ucítila, jak do mých emocí proniká opravdu zvláštní pocit, věděla jsem, že mě slyšel. Nebyla to frustrace nebo hněv nebo uznání, ne, byla to směsice toho všeho. A když se oranžovo modré plameny, které Szilagyiho obklopovaly, proměnily v třpytivý bílý opar, málem jsem se úlevou zhroutila na zem.

Nikdy bych nevěřila, že bych mohla ke Szilagyimu cítit něco jako soucit, a dost mě to překvapilo. A také bych nikdy nevěřila, že se Vlad nad svým úhlavním nepřítelem smiluje, ale když se bílá pára rozplynula, Szilagyiho křik utichl. Jeho tělo se scvrklo jako prasklý balon a během okamžiku tam nebylo nic, co by mohl Vlad držet.

Ohořelý skelet dopadl na zem, kde se smíchal s chladnoucí lávou. Vlad poklekl a natáhl ruce ke zbytkům kostí. Bílý jas, který se nad nimi objevil, začal zářit ještě víc a kosti se skoro neslyšitelně rozpadly na prach. Vlad je spálil tak, že na kameni nezůstalo nic než pár bledých skvrn.

V zadní části malé místnosti se otevřely dveře. Leknutím jsem si málem strhla z krku bič, abych se mohla bránit proti novému útoku, ale z malé komory plné ovládacího zařízení, podobných skříňce s pojistkami, vyšel Maximus. Kontrolky za ním blikaly jedna vedle druhé, až postupně zhasly všechny.

Vladovy emoce plály skoro stejně jako oheň, který z něj vycházel. Poté tam najednou byla jen bílá zeď, a svoje pocity uvěznil ve svém neproniknutelném brnění, za kterým je skrýval jak kvůli mně, tak i kvůli dalšímu upírovi, kterého stvořil. Maximovi.

„Když vás uviděl na bezpečnostních kamerách, musel jsem spustit autodestrukční program“, řekl Maximus zvláštně znějícím monotónním hlasem. Ani výraz jeho tváře nic neprozrazoval. Jeho markantní rysy byly stejně tak uzavřené jako Vladovy emoce. „Kdybych nezadal kód pro zrušení včas, bomby, umístěné pod podlahou by vybuchly a všechno by se tu zbortilo. To byl jeho plán B, kdyby byl zabit.“

Můj pohled přelétl k Nekromantovi. „Vypadá to, jako bys zapomenul zmínit něco životně důležitého, že?“

Věnoval mi všeříkající pokrčení ramen, ale jeho pohled se upíral na druhého upíra. „Pár detailů tajil, Mihaly dokonce i přede mnou. A jak to tak vypadá, byla jeho počáteční nedůvěra k Maximovi opodstatněná.“

„Kdo to je?“, chtěl vědět Vlad, jakoby si teprve teď všiml, že je tu se mnou ještě někdo další.

„Představuji ti pověstného Nekromanta“, řekla jsem a o krok ustoupila, aby mohl vejít. Přitom jsem ještě jednou významně zaťukala na bič kolem mého krku.

Když vystoupil z tunelu, mohl Vlad poprvé pohlédnout na upíra, který byl se mnou děsivým způsobem propojen. A i kdybych šok, který pokryl mé emoce ledovou krustou, když jeho brnění popraskalo, necítila, došlo by mi, že ho Vlad zná, protože na něj zíral, jakoby viděl ducha.

„Radu,“ zašeptal.