BBF - 25. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ JSEM SE PROBUDILA, TRHLA JSEM sebou, protože jsem očekávala po celém těle ty nejhorší bolesti. Ale poté, co jsem i po pár sekundách stále nic necítila, odvážila jsem se otevřít oči.

Ne, nestála jsem v plamenech; nebyla jsem dokonce ani v ložnici, kde jsem usnula. Místo křišťálového lustru se nade mnou vznášela nebesa od postele s rozetou uprostřed. Chvíli jsem se ptala sama sebe, jestli mě Vlad odnesl do jiné ložnice ve vile, ale když jsem pohlédla z okna, uviděla jsem neznámé budovy a širokou řeku.

Definitivně to nebyl Vegas. V poušti žádné řeky nebyly.

„Dobrý večer.“

Otočila jsem se směrem, ze kterého jsem uslyšela Vladův hlas a uviděla ho, jak vychází z koupelny.

Černé vlasy měl mokré od sprchování, ale už byl oblečen do tmavě šedých kalhot a antracitově zbarveného saka. Celý outfit byl odlehčen bledě stříbrnou košilí a manžetové knoflíčky z platiny tomu celému propůjčovaly nádech elegance. Drahá látka a perfektní střih upoutaly pozornost jako první.

Naproti tomu já jsem ležela pod přikrývkou nahá a vlasy jsem měla tak rozcuchané, že by se ode mě s odporem odvrátil i kartáč. Ale nejvíc mě překvapilo, že jsem nebyla spoutaná.

„Nechal jsi mě tu ležet bez dozoru a šel ses osprchovat?“, zeptala jsem se a ukázala na okno. „Mohla bych vyskočit ven!“

„Nestihla bys to ani z postele“, uslyšela jsem z pravé strany známý hlas. Poté se mezi postelí a zdí objevila Martyho hlava.

„Zdravím tě, dítě.“

Vlad zvedl obočí, jakoby chtěl říct: Opravdu jsi vážně věřila, že bych tě nechal nechráněnou?

Během toho jsem si k bradě přitáhla sklouzlou přikrývku. Nebylo divu, že Marty vzal za vděk podlahou, místo toho, aby se posadil na křeslo před postelí.

„Ahoj“, vykoktala jsem. „A děkuji.“

Marty se zasmál. „Není zač. Bylo mi potěšením.“ Vlad na něj vrhl mnohem rezervovanější pohled.

 „Takže můžu jít“, zareagoval Marty a zmizel.

Chlad mezi těmi dvěma mi připomněl rozhovor, který jsem vedla s Martym krátce před útokem na Vladův hrad. Stalo se toho tolik, že už jsem na to nepomyslela. Měla jsem v úmyslu si s Vladem o Martyho přání vrátit se k cirkusu promluvit, ale teď na to nebyl ten správný okamžik.

Přežití mělo přednost.

Takže jsem začala od začátku. „Kde to jsme?“

„New Orleans“, odpověděl Vlad a posadil se na okraj postele. Ještě voněl mýdlem, takže byla jeho přirozená vůně po skořici obohacena o citrónovou příchuť. Nevědomky jsem se přisunula blíž, abych se té směsice nadechla. Když jsem uviděla jeho vědoucí pohled, zrudla jsem.

„Nemáme čas“, řekl, i když jeho prsty sledovaly cestičku od mého krku ke klíční kosti.

„Spala jsi déle, než jsem čekal, ale tvé tělo zřejmě potřebovalo čas na zotavení.“

Nejdřív jsem si myslela, že mluví o své enormní výdrži v posteli, protože jsme byli v noci opravdu divocí, ale poté mi ruce zajely pod přikrývku a ohmataly mé tělo.

„Ještě stále tam jsou stopy po esencích“, řekla jsem překvapeně. „Ty jsi to neudělal?“

V jeho rysech probliklo něco temného. „Ano a ne. Spálil jsem tvou kůži, ale poté jsem tě nezahalil do své aury, takže všechny stopy, které cítíš, pocházejí ode mě.“

Má úleva, že jsem celé to utrpení prospala, neznala mezí. Naše vyčerpávající milostné úsilí zřejmě přineslo i jiné výhody. „Proč jsi to s tou aurou vynechal?“

Zhluboka se nadechl. „Protože jsem nevěděl, jestli tu celou proceduru nebudu muset opakovat. Dnes ráno jsi nebyla náměsíčná, takže jsme buďto byli úspěšní a ty jsi skutečně nemohla Szilagyiho kontaktovat, nebo to kouzlo pouze zesláblo. Pokud by to byl ten druhý případ, musím příště použít silnější prostředky, abychom dostali kouzlo pod kontrolu.“

Zatímco mi hlavou proletěl výraz stáhnout někomu kůži z těla, zvedl se mi žaludek. Ne, to mi byl oheň milejší. Nejen proto, že jsem přitom celou dobu spala, ale také, protože to byla mnohem rychlejší metoda, než ty „silnější prostředky“, na které Vlad narážel a pokud bych se během té procedury probudila, znamenala rychlost hodně.

Kromě toho jsem si nechtěla spojovat Vlada s těmi hroznými vzpomínkami, které se mi vtiskly do mysli, když mě u Szilagyiho stahovali z kůže. Jen ta vzpomínka způsobila, že jsem se roztřásla.

Vlad si toho všiml a znovu mu přeběhl přes tvář stín. „Také to nechci udělat. S ohněm to bylo i tak dost těžké.“

Přepadly mě výčitky svědomí. „Je mi to líto. Byla jsem tak zaneprázdněná sama sebou, že jsem vůbec nepomyslela na to, jak hrozné to muselo být pro tebe.“

„Ani nemusíš“, uklidňoval mě okamžitě.

„Nejsem ten, koho v poslední době opakovaně mučili. Nejdřív nepřítelem, poté z nutnosti mnou. Musíš myslet i na sebe, Leilo. Jinak se zblázníš.“

Jeho pocity byly opět uzamčeny a mé pozornosti neušlo, že je otevřeně ukazuje pouze při sexu. Zřejmě si myslel, že bych to, co měl v hlavě, neunesla.

„Mýlíš se“, řekla jsem klidně. „Nejen já jsem byla mučena. Szilagyi mě použil jako zbraň, aby tě zranil, a já vím, že tě tvé rány ještě stále bolí. Nemusíš přede mnou své pocity schovávat, Vlade. Dokážu to vydržet.“

Kolem úst mu pohrával neradostný úsměv. Poté mi přiložil rty k uchu.

„Neskrývám své pocity před tebou.“ Mluvil tak tiše, že i já jsem měla potíže mu rozumět, a to byl přímo u mě.

„Skrývám je před ostatními upíry, které jsem stvořil. Od té doby, co jsem se dozvěděl, že tě Szilagyi zajal, je pro mé důležité pouze tvé přežití. Kdybych měl kvůli tomu obětovat každého člena svého klanu, udělal bych to. Z toho důvodu držím své pocity pod zámkem. Kdyby mí lidé věděli, jak málo mi teď na nich záleží, pak by se jednota, kterou jsem s takovým úsilím budoval, rozpadla.“

Když domluvil, políbil mě na ucho, vstal a mě vytáhl na nohy spolu s ním. Když mi řekl, že se mám rychle osprchovat, protože hned vyrážíme, pohybovala jsem se jako nastavená na autopilota.

Doprovodil mne do koupelny a hlídal mě, přičemž jeho aura jiskřila, jakoby se skládala ze samých prskavek. Kdybych hleděla na skleněné stěny sprchovací kabiny jen o trochu déle, tak by je roztavil. To, že se tak dlouho ovládal, byl zřejmě důkaz jeho důvěry. Když jsem byla hotová, oblékla jsem si, ještě stále úplně zmatená, jeden z outfitů, které pro mě nachystal.

Od té doby, co se s Vladem znám, tak všechno, co dělal, bylo pro dobro jeho klanu.

Jednou mi vyprávěl, že sice věří na Boha a poslední soud, ale že by své metody nezměnil, protože jen tak mohl dosáhnout bezpečí pro své lidi. Že mě miluje, jsem věděla, ale slyšet ho říkat, že by pro mě obětoval celý svůj klan, nebyl jen šok; otřáslo to celým mým světem.

Takové lásky jsem nebyla hodna, obzvlášť když ji ke mě cítil muž jako Vlad. Byl to staletí starý válečník, který zvládl všechny výzvy, které ve svém životě jako člověk i jako upír potkal. Kromě toho jsem něco o pár členech Vladova klanu věděla. Byly mezi nimi hrdinné osobnosti, které vykonaly odvážné činy, vedle kterých byla má malá vítězství nevýznamná. Kdo jsem byla? Děvče, které mělo jen šílené štěstí, když se zamilovalo do muže, který by měl být pro ni ve skutečnosti nedosažitelný.

Vladovo přiznání mě naplnilo nejen úctou, ale i strachem. Strachem o něj. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu mě miloval tak bláznivě, že Szilagyiho naděje na úspěch stoupaly.

Co, když se Vlad kvůli krutostem, které mi jeho úhlavní nepřítel provedl, vrhne slepě do pomstychtivého tažení, které skončí jeho smrtí? Kdo mohl vědět, jak dlouho tahle válka potrvá? Už teď byla špinavá a brutálnější, než jsme kdy tušili.

A pokud se situace ještě zhorší, dostane se Vlad do bodu, kdy bude připraven udělat všechno – i odporné věci -, aby mě ochránil? Nemohla jsem snést myšlenku, že by Vlad kvůli mně ztratil své nejlepší charakterové vlastnosti. Už toho přetrpěl tolik, aniž by se proměnil v monstrum, jakým byl Szilagyi.

Hned za mým strachem kráčelo odhodlání. To nedopustím. Zastavila bych ho dřív, než by se z mého pomstychtivého manžela změnil v něco horšího. Jestli mě miloval opravdu tak moc, že jsem se mohla stát jeho záhubou, tak jsem tomu mohla i zabránit – nebo ho zachránit, pokud by to došlo tak daleko.

To pomyšlení mě tak zaměstnalo, že jsem se ani neptala, kam jsme měli namířeno, dokud Vlad nezastavil před železnou bránou vedoucí na hřbitov. Dle cedule nesl název St. Louis Number One. Kolem mnoha hrobů kroužily bledé, strašidelné stíny. Zachvěla jsem se. Namlouvala jsem si to, nebo když jsme vstoupili na toto děsivé místo, klesla teplota o několik stupňů?

„Proč tu jsme?“, chtěla jsem vědět a ptala se sama sebe, proč jsme tu úplně sami. Vladovi strážci by určitě jeli s námi, protože pokud tu nikdo kromě nás nebyl, nemusel by Vlad své přiznání tak šeptat.

„Navštívíme jednu mou starou známou“, odpověděl. Na můj tázavý pohled mi věnoval úšklebek.

 „Marie Laveau přijímá všechny hosty jen ve své hrobce. A mě říkají cirkusák.“

Marie Laveau. To jméno mi bylo povědomé, ale nedokázala jsem ho zařadit. Poté se za bránou objevil statný Afroameričan a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Vlad Tepesh“, řekl a s respektem sklonil hlavu.

 „Jsi očekáván a můžeš vstoupit. Ty“, neuznal mě hodnou pohledu, „nejsi očekávána a musíš zůstat tady.“

Strnula jsem, ale Vlad se jen zasmál.

„Má žena mě všude doprovází. Tak, jak to dovoluje zákon nás obou.“

Zákon nás obou. Jelikož srdce toho muže nebilo, došlo mi, že to člověk nebude. Podle Vladových slov přicházelo v úvahu jen jedno: Ghul. Udělalo se mi nevolno. Poslední ghúlové, které jsem potkala, mě měli rádi k sežrání, a to ne v přeneseném smyslu slova.

„Nějaká lidská ceremonie nic neznamená“, začal ghúl, ale Vlad vytáhl mobil, ťuknul na obrazovku a podal mu ho.

Při mé krvi, uslyšela jsem říkat Vladův nahraný hlas, si beru tebe, Leilo Dalton Dracul, za svou právoplatnou manželku...

Ani jsem si nevšimla, že někdo ceremonii nahrával, ale zřejmě to tak bylo. Ghul jen povytáhl obočí. Poté Vladovi mobil vrátil a poprvé se na mě pořádně podíval.

„Gratuluji, Leilo Dracul“, řekl toporně.

Přes všechno, co se v posledních týdnech stalo, nebo právě proto – jsem si nemohla odpustit: „Och, dávám přednost Leile Drakulové“, odpověděla jsem a zašklebila se, když mi Vlad stoupl na nohu.

„To mi zaplatíš“, zavrčel a sjel ghúla přísným pohledem.

„Jak jsem říkal, má žena půjde se mnou.“

„Dám vědět Jejímu Veličenstvu a sdělím vám její rozhodnutí“, pronesl černoch a zmizel v temnotě.

„Proč jsi té Marii neřekl, že přijdu s tebou?“, zašeptala jsem, když už jsem ghúla neviděla.

Vlad na mě vrhl jeden z těch svých pohledů. „Z mnoha důvodů.“

Nevěděla jsem, jestli odpovídá tak tajemně, protože je ještě naštvaný kvůli mému drákulovskému vtipu, nebo proto, že nechtěl nic říct pro případ, že by se ghúl vrátil.

„Je nebezpečná?“, zeptala jsem se ještě tišeji.

Pohled, který na mě vrhl teď, byl tak pobavený, že se mi na krku postavily chloupky do pozoru.

„Vzpomínáš si na ty „zbytkové bytosti“? Cat má tuto schopnost od Marie, ale neovládá ji ani zpola tak dobře jako Královna ghúlů.“

Najednou na mě působil duchy obývaný hřbitov stejně neškodně jako dětské hřiště. Opravdové nebezpečí vycházelo z naší hostitelky a Vlad trval na tom, že k ní půjdu s ním. To bylo pro něj tak netypické, že jsem se nemohla vzpamatovat. Co měl v úmyslu?

Zeptat jsem se už nestihla. Ghul se vrátil a s opětovnou dvornou úklonou hlavy otevřel bránu.

„Její Veličenstvo vás přijme oba. Prosím, následujte mne.“