BBF - 22. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

SVÍTÁNÍ NEBYLO DALEKO. CÍTILA JSEM jeho příchod podle letargie, která se mi plížila kostmi a způsobovala, že jsem zmalátněla.

Také jsem byla pěkně vyčerpaná, protože Vlad mě během noci přivedl k vrcholu několikrát jen, aby mě slyšel vášní křičet. Právě jsem mu ospale přejela rukou přes krk, když mi pod prsty ožila důvěrně známá esence a to mě vzbudilo lépe než kýbl ledové vody.

„Jednu věc jsem ti ještě zapomněla říct“, začala jsem a byla jsem naštvaná sama na sebe, počínaje volbou slov a konče nedostatkem taktu.

To se ti povedlo, Leilo! Skvělý způsob jak začít takové osobní trauma!

„Co?“, zeptal se normálně znějícím hlasem, ale současně zvedal své emocionální štíty.

Zavřela jsem oči a dále se v duchu proklínala.

„Promiň, že jsem ti to neřekla už dřív. Vlastně jsem to ani nezapomněla, opravdu, jen..., no jo, pořád se něco dělo, však víš, a...“

„Co?“, zeptal se znovu, tentokrát přísnějším tónem.

Když jsem otevřela oči, překvapeně jsem zjistila, že mě Vlad propichuje svým výslechovým pohledem. Ten byl tak chladný a nemilosrdný, že nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, by neřekl nic jiného než pravdu. Pravdu a nic než pravdu, což jsem měla v tomto případě v úmyslu i já.

„Jde o Claru.“ Když z jeho strany nepřišla žádná odezva, dodala jsem:

„Tvou první ženu, Claru.“

Jeho oči se o trochu rozšířily, ale pohled zůstal i nadále pevný. „Co je s ní?“

Nevím proč, ale než jsem odpověděla, ještě jednou jsem se dotkla toho místa na jeho krku.

Už když jsem se ho dotkla poprvé, tak jsem věděla, že ta esence patřila jí. Otisk sice během staletí částečně vyprchal, ale pulsoval takovou láskou, že ani čas ji nedokázal vymazat úplně.

„Když Szilagyi zaútočil na hrad a našel mě tam, řekl, že mě zabije jako tvou první ženu.“

„Clara nebyla zabita, spáchala sebevraždu“, odporoval Vlad – jako tenkrát já.

Přestala jsem se ho na tom místě dotýkat.

„Szilagyi říkal, že všem, co přitom byli, vymazal paměť, aby sis to myslel. Chtěl, abys cítil pocit viny, ale.., údajně ji z té střechy shodil, a protože chtěl zabít i mě, nemělo smysl lhát.“

Vlad neřekl nic. Své emoce držel pod zámkem, ale podle strnulého držení těla začal pomalu pochybovat o tom, čemu věřil skoro pět století.

Kdybych byla ještě člověkem, tak bych teď v očekávání jeho odpovědi zadržovala dech. Miloval tu ženu takovým způsobem, že ho pomyšlení, že ji dohnal ke spáchání sebevraždy, tížilo jako nejhorší hřích. Vlad se celou dobu pohyboval na úzké cestě mezi oprávněnou pomstou a přáním hraničícím s posedlostí. Že by teď pohár přetekl?

Možná, že jsem si to měla raději nechat pro sebe.

„I když neměl důvod lhát, nevěřím Szilagyimu ani slovo“, řekl nakonec Vlad. „Ale tentokrát ani nemusím. Tvé schopnosti vytáhnou pravdu na světlo.“

Zarazila jsem se. Patří ti to!, radoval se můj vnitřní hlas.

Musela jsi mu to o jeho ženě za každou cenu říkat. Teď víš, že pomsta je pro něho důležitější než tvůj život.

„Oukej“, vykoktala jsem a snažila se svůj vnitřní monolog – a mé zraněné city – skrýt pod střízlivou logikou.

„Koneckonců jste z vily odstranili všechno, co by mi mohlo sloužit jako zbraň, takže by se nemělo nic stát, pokud s ním znovu navážu kontakt...“

„Ale ne se Szilagyim“, přerušil mě Vlad, zatímco se v jeho pancíři objevily trhliny a do mých emocí začala prosakovat jeho frustrace a hněv.

 „Jeho telepaticky kontaktovat nebudeš už nikdy, Leilo!“

Jak často ti to budu muset říkat?, vysvětloval jeho vzteklý pohled, ale místo toho, abych se cítila pokáraná, ulevilo se mi. Spolkni tohle!, vpálila jsem svému vnitřnímu hlasu triumfálně.

„Mluvil jsem o Claře“, pokračoval Vlad, který neměl ani ponětí, že jsem se právě pohádala se svým vnitřním hlasem.

„Dokážeš přece vyčíst z kostí osoby, jak zemřela, ne? Až budu se Szilagyim hotov, tak z Clařiných kostí zjistíš, jestli ze střechy skočila sama, nebo ji někdo strčil.“

„Ty máš její kosti?“ Jak zvláštně sentimentální.

Vrhl na mě frustrovaný pohled. „Ne, ale vím, kde jsem ji pohřbil.“

„Oukej“, odpověděla jsem, zatímco jsem se ptala sama sebe, proč najednou blábolím. Vlad sebral deku, kterou jsme nohama skopali na kraj postele a přetáhl ji přese mne. Ani jsem se ho nestihla zeptat, co to má znamenat, když mi přestala fungovat ústa a začal se mi zamlžovat zrak. Ještě jsem cítila, jak mi Vlad vtiskl rty na čelo.

„Dobře se vyspi“, zašeptal.

Jestli řekl něco dalšího, už jsem neslyšela, protože jsem byla na cestě do říše snů.

První, co jsem vnímala, když jsem přišla k sobě, byly řetězy kolem mých paží a nohou. Na jeden děsivý okamžik jsem si myslela, že jsem zpět ve své cele a záchranu jsem si jen vysnila. Poté jsem otevřela oči a uviděla nad sebou křišťálový lustr a po otočení hlavy Vlada, který dřepěl na podlaze nedaleko mne. Má úleva se ale hned proměnila ve zmatek. Proč jsem byla spoutaná? A kdo zničil ložnici? Vypadalo to tu, jako po týden trvající party nějaké rockové hvězdy.

„Co se stalo?“

Vlad se zvedl a propíchl mě tím svým chladným skoro dravčím pohledem.

„Ty si to nepamatuješ?“

To neznělo dobře. Jakoby nebylo už tak dost zneklidňující probudit se v poutech ve zničené ložnici.

„Ne“, zašeptala jsem.

Přikročil k posteli. Mé řetězy byly omotány kolem čtyř sloupků a navíc ještě přibity k podlaze.

„Jestli si nic nepamatuješ, tak to bylo to kouzlo, které tě přimělo k náměsíčnosti“, řekl a položil ruce na pouta. K tomu, aby je uvolnil, se ale neměl.

 „To bude tím. Jsi upírkou teprve krátce a neměla bys být schopná vzbudit se tak brzy a být tak silná.“

Šokovaně jsem hleděla na řetězy, zničený nábytek a rýhy ve stěnách v novém světle. „To jsem byla já?“

„Většinou“, odpověděl, aniž by ze mě spustil oči.

„Také jsem k tomu přispěl, když jsme spolu zápasili. Byla jsi pevně rozhodnutá zabít každého, kdo by ti chtěl zabránit, aby sis ublížila.“

Žaludek se mi zkroutil křečí. „Chtěla jsem tě zabít.“ To nebyla otázka, ale poznání a s ním přišla taková křeč, že jsem se začala dávit.

Vladova ruka se okamžitě dotkla mého břicha. „Co ti je?“

„Co mi je?“ Během dávení jsem propukla v bláznivý smích.

„Pokusila jsem se tě zavraždit, to mi je a z toho je mi na zvracení!“

„Leilo.“ Při zvuku jeho přísného hlasu jsem otevřela oči, které jsem předtím odporem zavřela.

„Vím, že bys mi z vlastní vůle nikdy neublížila. Bylo to tím kouzlem, takže si odpusť ty své nesmyslné výčitky svědomí. Na něco takového nemáme čas, to jsem ti přece říkal.“

Strohý rozkaz by na mě neměl působit utišujícím dojmem, ale dělal to. Stejně jako jeho ruka na mém břiše a teplo, které bylo cítit i přes tlustou deku. Přikývla jsem a vytřela si z očí slzy, které mi vytryskly. Poté jsem se několikrát zhluboka nadechla a přikázala svému žaludku, aby se uklidnil.

„Zřejmě jsem se ve spánku napojila na Szilagyiho“, řekla jsem ve snaze vysvětlit si něco, na co jsem si nevzpomínala.

„To se mě zatím stalo jen s tebou, ale Szilagyiho esence je pořád na mém těle patrná a já usnula bez rukavic.“

„To jsem si vyvodil taky“, řekl Vlad, zatímco rukou přejel po řetězech, které mě poutaly. „Další důvod pro tato opatření.“

Pohled mi sklouzl z řetězů na hluboké brázdy na stěnách, které mohly pocházet pouze od mého elektrického biče. Teď má pravá ruka neprodukovala ani jiskřičku, ale ta smrtící síla ve mně stále musela být. A stačila jedna náhodná trefa a Vlad mohl ztratit hlavu nejenom v přeneseném smyslu slova.

„Rozhodně mě nerozvazuj“, radila jsem mu chraptivým hlasem. Být takto spoutaná mě po mém věznění naplňovalo děsem, ale raději bych zešílela, než ještě jednou riskovat, že bych mu něco udělala.

„Už to nebude dlouho trvat“, odpověděl Vlad a jeho blízkost uklidňovala jak mé svědomí, tak i mé nervy.

„Mencheres to kouzlo zlomí.“

Dokud ta slova nevyslovil, tak jsem nevnímala, jak moc jsem napjatá. „Sehnal všechno potřebné?“

Vlad pohlédl ke dveřím. „Ano, a podle kroků, které právě slyším, je vzhůru a připraven začít.“