BBF - 20. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„HLADOVÁ?“, ZEPTAL SE VLAD HRAVÝM tónem, když o půl hodiny později všichni odešli.

To jsem byla, ale také jsem měla strach, že když to budu dál oddalovat, tak se zase neodhodlám k tomu, abych ulevila svému svědomí. A to nejen dnes, ale nejraději po zbytek mého života.

„Ne“, odpověděla jsem a v duchu jsem se obrnila proti tomu, co jsem teď musela udělat.

Stále se usmíval, ale přimhouřil oči. „Ještě stále jsi cítit špatným svědomím, když mi lžeš.“

No, tak to jsem musela od své záchrany zamořit celý hotel.

„Tak dobře. Jsem hladová, ale momentálně si potřebuji spíš promluvit než jíst.“

„Můžeš dělat přece obojí“, navrhl, a když opustil pokoj, pokynul mi, abych ho následovala.

Zatímco jsem kráčela za ním, zoufale jsem se snažila vtisknout si do mysli jeho podobu. Při jeho názoru na lhaní jsem ho dnes možná viděla naposledy. Vlasy měl sčesané dozadu.

Na tváři měl opět své svůdné strniště. Oblečen byl do pískově béžové košile, jejíž horní knoflíček měl rozepnutý, takže ukazoval jen malou prohlubeň na krku. Celé jeho tělo kolem sebe šířilo víc erotického náboje než polonazí chlapi dole u bazénu. Vlad svou mužnost nepředváděl okatě tak, že by chodil málo oblečen. Dokonce se oblékal víc než ostatní, protože jak bylo známo, zahalené bylo obzvlášť zajímavé.

„Prosím“, řekl, když jsme dorazili do elegantního soukromého pubu, kde se postavil za bar a nabídl mi krevní konzervu.

„Tahle je ještě teplá“, zjistila jsem překvapeně, když jsem ji přijala.

„Je tu přístroj, který je udržuje na teplotě třiceti sedmi stupňů.“ Věnoval mi matný úsměv. „Nejsme první upíři, kteří tu bydleli.“

No páni, tady byli očividně připraveni úplně na všechno. Pytlík měl dokonce hubičku k pití; jak vznešené. Odšroubovala jsem víčko a pořádně si lokla. Poté jsem ho s nedůvěrou odložila.

„Doufám, že kvůli tomu nebyl nikdo zabit?“

Vladův smích zněl trochu pohrdavě. „Ne. Spíš tu dobrovolníci buší na dveře. Město přímo páchne lačností a zoufalstvím. Stát se dárcem krve pro upíra by pro mnoho z nich byla ta lepší možnost, jak přijít k penězům.“

„Ty moc Las Vegas rád nemáš“, konstatovala jsem, ale jeho odpověď mě uspokojila natolik, že jsem začala pít.

„Proč bych měl? Co se stane ve Vegas, taky ve Vegas zůstane, tak se to přece říká, ne? Mě je špatně už jen z těch myšlenek, co tu kolem sebe slyším.“

To jsem si dovedla představit. Momentálně jsem měla navlečenou rukavici, ale ne z toho důvodu, že bych mohla někomu ublížit elektrošokem, ale proto, abych zabránila kontaktu s esencemi, kterými to tu bylo nasáklé. Apropo, poslouchat…

„Mohl bys, prosím, ehm, na chvíli odvelet stráže?“, zeptala jsem se a přitom se kousala do rtu.

Vlad řekl něco rumunsky. Hned nato se ozval zvuk několika otvíraných a zavíraných dveří. Teď jsme měli konečně trochu soukromí a já se snažila přijít na nějaký dobrý začátek svého přiznání. Vlad šel jako vždy přímo k jádru věci.

„Proč už se tě nesmím dotknout?“, zeptal se přímo.

„Já… ehm, tak to není“, koktala jsem.

„Nejdřív jsem si myslel, že prostě nedokážeš snést jakýkoliv dotyk, což by bylo pochopitelné“, pokračoval. „Já sám jsem ještě roky po svém věznění nedovolil nikomu, aby se mě dotýkal. Popravdě řečeno, ještě stále s tím mám problémy, ale dnes, když se mě někdo bez dovolení dotkne, tak reaguji spíš naštvaně, než s odporem. Takže bych tě chápal, ale když jsem viděl, jak jsi objala Martyho a sestru, došlo mi, že se tak odmítavě chováš jen ke mně.“

Zatímco mi v hlavě vířily různé myšlenky, zírala jsem na něj s pusou dokořán. Poprvé jsem si přála, abych nebyla upírem a Vlad je mohl všechny slyšet a já nemusela koktat žádné vysvětlení, které ani zdaleka nevyjadřovalo, co jsem chtěla říct.

„Když se tě dotknu, nedokážu se vyrovnat se svým špatným svědomím“, řekla jsem nakonec. No, to se moc nepovedlo.

Opřel se rukama o pult a předklonil se. „Proč? Protože si nechceš přiznat, že tě Maximus znásilnil?“

On mi ještě stále nevěřil? „Vždyť jsem ti řekla, že nic neudělal.“

Vlad se zhluboka nadechl a v očích se mu zeleně zablesklo.

„Víš ještě, jak jsem ti říkal, že když lžeš, tak jsi cítit pocitem viny? Má drahá Leilo, když mluvíš o tom, co se událo s Maximem, tak úplně zamořuješ vzduch kolem.“

Při té vzpomínce jsem se musela odvrátit – a najednou mi držel obličej v dlaních, takže jsem na něj musela pohlédnout.

„Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že o tom nemusíš mluvit, ale lhát také není řešení.“ Tón jeho hlasu byl přísný, ale jeho prsty mě laskaly tak něžně, že jsem se k němu chtěla přivinout místo toho, abych se odtáhla.

„Momentálně ti přijde jednodušší si namlouvat, že muž, kterému jsi důvěřovala, přítel, který by ti něco takového nikdy neudělal… Nakonec tě to zničí.“

Teď jsem nedokázala své slzy zadržet, a když se Vlad natáhl přes pult a políbil mě na vlhké tváře, bylo to ještě horší.

„Nic to mezi námi nezmění“, vydechl mi na kůži.

„Miluji tě, Leilo, ať už ti udělal Maximus, nebo kdokoliv jiný, cokoliv.“

Zavřela jsem oči a něco vyhladovělého v mém nitru nasávalo pochopení, které vyjadřoval každým slovem a každým dotykem svých rtů. Až když jsem ucítila na své tváři jeho krk, uvědomila jsem si, že jsem se také předklonila. Jeho ruce mi klouzaly po zádech a jedním plynulým pohledem mě vytáhl na pult a pak do své náruče.

Nejraději bych tak zůstala věčně, ale lež, kterou vytušil, stála mezi námi jako zeď, kterou jsem nedokázala překonat. Mohla jsem ji jen vyhodit do vzduchu – a tím možná také zničit náš vztah.

„Mé špatné svědomí nemá s tím, co Maximus udělal, nic společného“, přinutila jsem se začít.

„Je to o tom, co jsem udělala já. Maximus mě neznásilnil. Stalo se to přesně tak, jak jsem ti řekla, ale… jen jednou a podruhé to nebylo proti mé vůli.“

Strnul a odtáhl se. Náhlý chlad, který vznikl absencí jeho horkého těla, mě zasáhl stejně silně jako fyzický úder.

„Vyprávěj“, zavrčel.

Objala jsem si pažemi kolena, a to nejen proto, abych na úzkém pultu lépe udržela rovnováhu.

„Poté, co mi Harold stáhl kůži z těla, jsem ztratila strašně moc krve a Szilagyi mě nechal hladovět. Byla jsem tak slabá, že jsem se nemohla dostatečně soustředit, abych s tebou navázala spojení, i když jsem skoro přesvědčená, že se to musí povést. Maximus ke mně mohl jen zřídka a když, tak jen pod dohledem. Takže propašovat ke mně krev se mu podařilo pouze… extrémními prostředky.“

Začala jsem se třást, ale protože už jsem se svou zpovědí začala, přinutila jsem se pokračovat.

„Poté, co jsem Maximova sdělila, že potřebuji krev, řekl Szilagyimu, že by to se mnou chtěl dělat ještě jednou. Szilagyi ho nechal; byl celý šťastný, protože tě tímto způsobem přiměl zničit celý svůj hrad. Ale Maximus musel nechat otevřené dveře a s sebou si mohl vzít jen pár kousků lepicí pásky. Jedním mi přelepil ústa, tím druhým tajně… ehm, tam dole. Poté… ud… udělal to, co jsi viděl na videu, ale pak mi sundal pásku z úst a políbil mě, aby mi mohl do úst vyzvracet krev, kterou vypil krátce předtím.“

Vlad ze sebe vyrazil tichý, hrdelní zvuk. Chvěla jsem se ještě silněji a pohled mi zamlžovaly slzy. Část, která teď měla přijít, bych ze svých vzpomínek nejraději vypálila rozžhavenou čepelí a vyprávět ji Vladovi jsem vůbec nechtěla.

„Měla jsem takový hlad, že jsem propadla úplnému šílenství po krvi. Sála jsem jeho ústa… tiskla se k němu a žebrala o další. Bylo to, jako se mé tělo touhou po krvi zbláznilo, a mě… mě bylo jedno, kde jsem byla, s kým jsem byla a co se stalo.“

Poslední slova jsem zašeptala, přemožená hanbou, která mě od té doby trápila. Poslední, co jsem teď chtěla, bylo přiznat, co se stalo jako další, protože to byla nejhorší číst mé zpovědi.

„Maximus to udělal tak, že to vypadalo, jakoby se mi to, co se mnou dělal, líbilo. Strážný si myslel, že je to děsně vtipné. Ale já jsem měla v sobě konečně tolik krve, že vzrušení opadlo, a když jsem byla zase při smyslech, chtěl Maximus vědět, jestli… jestli mi má znovu dát krev tímto způsobem, a…“ Zvedla jsem hlavu a pohlédla přímo na Vlada, ať už bylo mé přiznání sebe bolestnější. „…a já řekla ano.“

Vlad na mě zíral, oči zelené, jakoby je nahradily žhnoucí smaragdy. „A?“

„A?“, zopakovala jsem nevěřícně.

„Řekla jsem ano, neslyšels?“

Hanbou jsem otázku skoro vykřikla. Vlad vyčkával, takže jsem měla šanci něco dodat. Poté pěstmi udeřil do barového pultu, který se rozechvěl, jakoby ho zasáhlo bourací kladivo.

„Jestli jsi nic nevynechala, znamená to, že tě takový pocit viny trápí jen proto, že na krev reaguješ stejně jako každý jiný, mladý, vyhladovělý upír.“

Strnula jsem. Poslední, co bych teď mohla potřebovat, bylo, aby mi ještě jednou vypočítával, proč by na mě měl být naštvaný!

„Je pravda, že za svou prvopočáteční reakci jsem nic nemohla, ale když jsem Maxima prosila, aby se vrátil, věděla jsem přesně, co dělám. Věděla jsem, že díky té krve se zase budu chovat jako nějaká děvka. Také jsem věděla, že Maximus při příští návštěvě možná nebude moct použít lepicí pásku. Šlo mi jen o krev, a to i kdybych tě kvůli ní měla podvést. Už rozumíš?“

Znovu ze sebe vyrazil ten tichý zvuk, který vyjadřoval obrovskou zuřivost, ale když spustil své emocionální štíty a mě zavalily jeho pocity, byla jsem šokovaná.

„Kdybych v duchu neslyšel slovo Sochumi, tak by tě měl Szilagyi ještě stále ve své moci. Catiny duchové po tobě si pátrali, ale mohlo trvat týdny nebo měsíce, než by tě našli, protože ani já jsem nevěděl, na které straně Zeměkoule jsi byla. Do té doby tě mohl Szilagyi příšerným mučením zabít nebo přinejmenším zlomit. Kdyby ses dostala ke krvi, díky které jsi mi mohla prozradit místo svého pobytu, tak, že bys šukala třeba s celou posádkou nebo se Szilagyim osobně, bylo by mi to jedno.“

Nemohla jsem promluvit. Ne kvůli jeho slovům, nýbrž kvůli emocím, které do mě ve vlnách narážely. Nebylo v nich žádná obvinění, kterými jsem se mučila. Dokonce jsem mohla cítit opravdovou hrdost, jako kdyby doufal, že v sobě najdu sílu, abych přežila; a teď věděl s jistotou, že ji mám.

Pokud jsem ještě měla nějaké pochybnosti, smazal je tím, že si mě přitáhl k sobě a políbil. Když nakonec zvedl hlavu, celé tělo mi pulsovalo a rty jsem měla v jednom ohni.

„Kromě toho“, řekl ochraptělým hlasem, „já ti ukřivdil mnohem víc. Žádal jsem po tobě, abys zůstala v pevnosti, a tvé schopnosti jsem udusil svou aurou. Tím, že jsem se s tebou oženil, jsem z tebe udělal terč. Já…“

„Nech toho“, přerušila jsem ho. „Nikdy neříkej, že by sis přál, aby ses se mnou nikdy neoženil. Už předtím, než jsme se seznámili, tak v tom byl Szilagyi zapletený, copak jsi zapomněl? On první si všiml, že mě miluješ. Byli bychom ve stejné situaci, i kdyby sis mě nevzal.“

Hleděl na mě tak pronikavým pohledem, že jsem musela zamrkat, protože jsem měla pocit, že mi jinak shoří oči.

„Možná. Vždycky budu mít nepřítele, a i když je mám v úmyslu všechny zabít, musíš mi slíbit, že i nadále uděláš všechno pro to, abys přežila. Nedovol, aby tě pocit viny, strach nebo zaváhání ochromilo. Slib mi to.“

„Oukej“, vyrazila jsem ze sebe přerývaně, protože jsem nějak nemohla strávit, jak to všechno vzal.

„Ať se stane cokoliv, zůstat naživu je priorita. Slibuji.“

Usmál se, ale mezi mé pocity se pomalu protlačovaly úplně nové, ledové emoce.

„Dobře. A poté, co jsi mi dokázala, jak hloupé ode mě bylo, obrat tě o tvé schopnosti, bys je mohla použít a spojit se se Szilagyim, abychom ho mohli konečně dostat. Co na to říkáš?“