AA - 30. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Prohrála jsem.

Už umím pít, ale pořád ho nezvládnu porazit. Vzdaly to moje ruce. Vybrala jsem piercing. On vybral druhou bradavku.

Než něco udělal, naštěstí přese mě přehodil svou černou košili. Bylo jasné, že to nebylo jen kvůli mně. Nechtěl, aby moje prsa někdo viděl o nic víc, než jsem to chtěla já.

V The Red Death přestalo pršet asi deset minut předtím, než jsme vyrazili pryč, s jeho rukou na spodní části mých zad.

„Víš jistě, že nechceš zůstat déle?“ zeptala jsem se a prso mě bolelo. Udělal jenom sázku se mnou. „Můžu počkat na baru—”

„Jsem si jistý.“ Přehodil mi paži přes rameno, jako by tím říkal, chci být jen s tebou. Zhluboka jsem se nadechla a jeho promočená košile se lepila na části mého těla. Zatřásla jsem se a to jsme ještě ani nevyšli ven.

Cestu nám osvětlovaly záblesky červeného světla, a když jsme se přiblížili ke schodišti do VIP oblasti, viděla jsem Johna. A Tima. Chvíli jsem mhouřila oči a pak se mi samovolně otevřela pusa. John opíral Tima o zeď, jejich rty se dotýkaly stejně jako jejich jazyky – je to podívaná, která do tohohle klubu znovu přivedla horko. Mají zavřené oči, jako by se na ně nikdo nedíval. Timo drží Johna za vlasy a jejich těla se k sobě tisknou. A John polibek prohloubil obratněji, než by do něj někdo řekl. Pasují k sobě přímo dokonale: jejich výška, jejich stavba těla. Jsou si rovni.

Nikolai z ničeho nic zastavil a já narazila do jeho hrudi. Dal ruce na moje ramena, aby mě ustálil, ale sledoval přitom svého bratra. Nikolai nejistě zaváhal.

Kdyby mohl, doprovázel by svého bratra na cestě skrze všechny menší i větší překážky, které mu život nachystá. Ale nemůže. Timo padne bez ohledu na to, jestli tam bude Nikolai. Ale má tolik lidí, kteří mu pomůžou zpátky na nohy, pokud s tím bude mít problém. A na tom záleží.

„Je v pořádku,“ řekla jsem Nikovi. Pokud John mluvil pravdu – o Timově promiskuitě – pak je pravděpodobně lepší, když bude s Johnem. A pokud se je teď Nikolai pokusí rozdělit, Timo poběží za někým jiným – za někým, kdo si jeho pozornost nezaslouží.

Nikolai zůstat zticha a uvažoval o situaci. Uvažoval, jestli by měl zasáhnout. „Nejtěžší na tom je, že nic nevím,“ řekl mi tiše. A myslím, že rozumím.

Jsou chvíle, které nám nepatří.

Životy, ze kterých vidíme jen kousky, a i když je bolestivé rozloučit se s celým obrazem, už není pro nás.

Umím si představit, jak to asi bylo těžké pro mé rodiče, když jsem odjela na vysokou. Ale muselo to být mnohem horší, když jsem se přestěhovala na druhou stranu země. Bolí je to víc, než to bolí mě. Stejně jako tohle bolí víc Nikolaie, než Tima.

„Dokážeš si představit, že ať už je kdekoliv, je tam šťastný?“ zeptala jsem se Nikolaie.

Párkrát kývl. „Pokusím se. Musím se o to pokusit,“ uvědomil si. Po chvíli mě odváděl směrem od nich, pryč z klubu, směrem k východu.

A nechal svého bratra jít.