AA - 29. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Jsi pořád komplikovaná, Thoro?“ zakřičela na mě hosteska v The Red Death. Teď ji znám jako Erin, dvacet čtyři let, nadějná modelka, kamarádka Camily.

Červený „je to komplikované“ náhrdelník jsem si brala od doby, co jsem začala randit s Nikolaiem. Nikdy jsem ho tady bez něj neviděla, proto je moje volba jasná.

„Jo!“ zařvala jsem.

Podala mi červený náhrdelník a já si ho nasadila, když jsem vklouzla dovnitř skrze černou oponu. Vdechla jsem teplý, dusný vzduch. Celý klub je plný horka a lidí – okamžitě jsem si svoje špinavě blond lokny svázala do nízkého uzlu a byla vděčná za své bílé halter šaty, které dovolují mým nohám a pažím dýchat.

Camila si za barem přitiskla chladnou láhev piva k čelu. „Je rozbitá klimatizace!“ zařvala na mě. Místo zeleného „zadaného“ náhrdelníku měla na hlavě červenou korunu. „Máme pauzu!“ Musela si všimnout, jak zírám.

„To mě mrzí!“ zařvala jsem zpátky.

Pokrčila rameny a podala mi můj obvyklý nápoj: tequillu sunrise. „Vypadáš, jako bys potřebovala tohle.“

Normálně bych řekla, že je to můj NKO, ale ve skutečnosti mám týden na hovno. Kromě toho, jak se pobil Shay a Nikolai, mě vzal chlap za zadek, hned když jsem slezla ze vzdušné obruče v práci – jen před pár hodinami. A trénink je těžký. Mám problém dělat náročnější padání na vzdušné šále. Nezáleží na tom, jak moc se snažím, vždycky ztuhnu.

Ten mentální blok mi brání v pokroku. O lehkost a elegantnost si nemusím dělat starosti, pokud ten trik nedokážu předvést…

Sebepochybnost je na houby.

„Nechci chlastat v takové pekelné jámě,“ zabručel John, když sebou plácl na stoličku vedle mě. Předloktím si otřel zpocené čelo a odtáhl si černou košili od prsou.

Zvedla jsem na něj obočí.

„Nedívej se na mě tak.“

„Jsi v klubu, který se v překladu jmenuje Červená Smrt. Nezdá se ti ta tvoje věta trochu ironická?“

„Každá moje věta obsahuje ironii, která není k smíchu. Tak to prostě je. A bohužel se sebou musím žít déle, než ty se mnou.“ Kývl na Camilu.

„Ne,“ řekla Camila a utřela bar ručníkem.

„Mohla bys přinejmenším uhasit mou žízeň, když už tu umírám.“ Odfrkl si a zatáhal mě za límec šatů. „Navrhuju, abychom odešli, pokud do pěti minut tu klimatizaci neopraví.“

Camila zalapala po dechu. „A co já?“

„Co ty? Ty dostáváš zaplaceno za to, aby ses tady dusila. Pokud nedostanu chlast zadarmo, tak nemám důvod tady být.“

Zvedla jsem svůj drink. „Připíjím na přátelství.“

Zúžil oči na moji tequillu sunrise. „To je zadarmo?“ V jeho očích vidím: Tomu říkáš přátelství?

Dala jsem brčko do pusy a nevinně mrkala. „Špatný den.“

John se otočil zpátky k sestřenici. A velmi vážně řekl, „mám za sebou tu nejtragičtější sobotu—”

„Ty považuješ každý den za tragický,“ přerušila ho. „Ale pěkný pokus.“

Roztáhl ruce a pak se dotkl své hrudi. „Můj život stojí fakt za hovno. Za to bych měl dostat dvacet panáku zadarmo.“ Agresivně bouchl do stolu.

Camila ho plácla po ruce. „Ty si stěžuješ, a přitom nemáš na co, v tom je ten rozdíl.“

John protočil oči. „Ty blouzníš z toho horka, Camilo. Stěžuju si a nemám na co…“ odfrknul si. „To není pravda.“ Kdyby měl pivo, právě by ho vypil na ex.

Zkontrolovala jsem hodiny za barem. Pokud Amour skončilo před hodinou, Nikolai by měl brzy dorazit. Zrovna když mě to napadlo, ozval se zvuk stříkání.

Kropiče na stropech se probudily k životu a postříkaly tanečníky, pijáky i barmany ledovou vodou. Popovou hudbu přerušil nadšený jásot a moje svaly se pod chladnou vodou uvolnily.

Camila mumlala nadávky a přes tváře jí stékala fialová řasenka. „Příště bych ocenila varování!“ zařvala do zadní místnosti a otřela si make-up ubrouskem. Já se dneska moc nemalovala, takže bych měla být v pořádku.

Otočila jsem se doleva, na Johna. Jeho tmavě hnědé vlasy jsou promočené a lepí se mu k čelu. Podle jeho výrazu by člověk soudil, že ho posralo hejno ptáků.

Nemůžu si pomoct – vybuchla jsem smíchy. Opravdu hlasitě. Klidně bych věřila, že se nad ním ukázal mrak a napršel mu na hlavu. Je to ironické, ano.

John se obrátil ke mně a ukázal úsměv bez humoru. „Čemu přesně se směješ? Já na sobě nemám bílé šaty.“

Smích mě přešel a brada mi spadla. Ne. Nemám podprsenku.

Ne.

V pohodě. Nejsem tak mokrá… ale i když na to myslím, vlasy mám promočené. Ty kropiče ještě nikdo nevypnul. Pomalu jsem se podívala dolů… moje bradavky jsou jasně vidět. Činka piercingu je jasně vidět. Moje oranžové kalhotky.

Jsou taky vidět.

Co. Mám. Dělat?

John řekl, „na ten posraný den bych si připil, ale… no jo, bohužel nemám čím. Jenom si stěžuju a nemám na co.“

Camila si povzdychla a podlehla jeho neustálým stížnostem, takže otevřela Bud Light a posunula flašku před něj. „Zavři už hubu.“

Vzal si pivo. „Věř mi, já bych byl moc rád, kdybych svůj hlas neslyšel, ale mám hlasivky, takže – můžeme vinit jen Boha. Měl jsem se narodit němý.“

„Naprostá pravda, starče.“ Timo se vtěsnal mezi naše stoličky a opřel si lokty o mokrý bar. Je bez trička, jen v úzkých černých kalhotách, a když zvedl ruku, aby si uhladil mokré vlasy z čela, nachytala jsem Johna, který si ho prohlížel a kýval přitom flaškou. Pokud si toho Timo všiml, nedal nic znát. „Potřebuju čtyři panáky nejlepší vodky.“ Položil na mokrý bar dvě sto dolarovky a všiml si, že ho pozoruju. „Vyhrál jsem dneska tisícovku.“

„Jo, a včera jsi čtyři prohrál,“ řekl John. Zašklebila jsem se. Tolik?

Timo se rozhodl Johna ignorovat. Když se Camila natáhla po čtyřek skleničkách na panáky, uklouzla na mokré podlaze a sotva se stihla chytit baru, aby nespadla.

Ukázala jsem jí palce nahoru a pak předstírala, že se škrábu na zadní části krku, zatímco jsem si rukama úspěšně kryla bradavky. Prostě… jenom nemůžu vstát. Bude to v pohodě. Všechno je fajn. Žiju svůj život.

Zas je mi horko a přitom pořád prší.

Peklo.

John měl pravdu.

Jsme v pekle. Kde vás vtáhne sám ďábel a pak řekne, vyjdi z té krabice, Thoro James. Moje krabice je plná tmavého oblečení, které se nikdy, za žádnou cenu, nepromočí tak, aby přes něj šlo vidět. Moje krabice má záložní plány a nouzové tampony. A krabici opouštím jen pod vlivem dvou věcí: tequilly sunrise a okouzlujícím přesvědčením Nikolaie Kotovy.

Ta druhá věc mi teď chybí.

Takže na zdraví.

Rychle jsem pila svůj koktejl.

„Páni, zpomal, Thoro James!“ zařval na mě Timo a dal mi ruku na rameno.

Zvedla jsem na něj prst a pila dál.

John i Timo mě sledovali, dokud jsem nevypila poslední kapku.

„Špatný den?“ zeptal se mě Timo se spojeným obočím a rty měl kousek od mého ucha, abych mohla slyšet.

„Tak trochu,“ řekla jsem jemně a dívala se na dno mého kelímku. Je to teď smutný kelímek.

„Tak trochu?!“ zařval John. „Kurva, ty jsi dostala pití zadarmo za tak trochu?“ Zamračil se na Camilu.

Camila ukázala na jeho pivo. „Nestěžuj si, bratranče.“

Timo se zasmál. „To po něm chceš moc.“

Camila dolila Timovy panáky a já se chystala objednat další koktejl, ale mrkla na mě a hned se natahovala po pomerančovém džusu. Dobrá kamarádka, pomyslela jsem si s úsměvem.

John se otočil k Timovi. „Aspoň nešukám s bastardy středního věku.“ Tohle… nabralo divný směr. Moje oči neklidně těkají z jednoho na druhého.

Timo se díval přímo před sebe na bar, měl bolestný úsměv a břicho se mu zatínalo. „Bastardi středního věku…“ Slabě se zasmál. „To je novinka, Johne.“ Timo vypil jednoho panáka.

„Nemůžeš se přece stydět za to, s kým spíš,“ odsekl John a zatnul čelist.

Camila mi posunula tequillu sunrise a mávla rukou k mým prsům. Bradavky, naznačila pusou.

Jsem si toho vědoma. Jsem chodící sobotní tragédie.

Nebo – technicky vzato sedící. Fantazie, Thoro.

Timo se znovu slabě zasmál. „Správně.“ Dlaně má položené na promočeném baru a rozstřikovač pořád chladí vzduch.

John vstal, v ruce pořád pivo, a s klidem se postavil za Tima. Nikdy jsem neviděla, že by byl Timo tak napjatý, ale teď stojí jako socha, hlavně když se John natáhl, aby položil ruce na bar, po obou stranách Timova těla.

Sakra.

Je to žhavé.

A je to ještě žhavější, když Timo otočil hlavu, jen lehce, aby se podíval na Johna. A John na něj zírá, jako by tím pohledem říkal, zasloužíš si něco lepšího, než bastardy středního věku.

Camila se prsty dotýká rtů, na kterých má úsměv a pozoruje je, stejně jako já.

Johnova ruka dopadla na Timův pas a udělal další krok k baru, ke kterému se Timo tiskne hrudí. John má pánev u jeho zadku. Dobře, ještě nikdy jsem neviděla, že by se Timo červenal. John mu zašeptal něco do ucha a není šance, že bych ho mohla slyšet přes rozprašovanou vodu a popovou písničku.

„Ruský Bůh! Ruský Bůh!“

Ramena se mi při tom skandování zvedla.

„Jdi na ně,“ řekla mi Camila a znovu mrkla. Podala mi sklenici mé tekuté odvahy a já vystřelila z barové židličky, jako bych zapomněla, že na sobě mám průhledné šaty, pod kterými jde vidět moje propíchnutá bradavka a jasně oranžové kalhotky.

Rychle jsem si lokla tequilly sunrise a pálení alkoholu už v krku necítila. Opustila jsem svoje místo u baru, abych mohla najít Nikolaie v davu. Sobotní večery pořád tráví piercingy a tetováním.

Řekla jsem mu, aby s tím nepřestával.

Jednoduše proto, že se při tom odváže nejvíc za celý týden. Dovolí si jednu noc, kdy může být bez zábran, pít bez míry, pozorovat davy, číst řeč jejich těl a pak je vyvést z komfortní zóny. Je to záblesk toho člověka, kterým by mohl být – kdyby se nerozhodl vychovávat tři děti a mít velkou zodpovědnost.

Tenhle druh zábavy bych Nikolaiovi nikdy nevzala.

Ale byl dost milý na to, aby nevybíral části těla, které jsou jasně sexuální. Žádné prsa, žádné zadky, žádné stehna a rozhodně žádné bradavky (jeho slova). A taky teď vybírá víc chlapů, než holek, což je hezké.

„Ruský Bůh! Ruský Bůh!“

Následovala jsem skandování k postrannímu vchodu, který je vyhrazený pouze pro „zaměstnance Masquarade“ – John říká, že je to sračka, protože ty dveře nemůže používat ani on. Ani já.

„Hej, zatancuj si se mnou, kotě!“ řekl za mnou opilý chlap. Vzal mě za boky a oba jsme rozcuchaní a mokří, protože se zdá, že tady voda stříká ještě víc. Snažila jsem se mu vykroutit a uklouzla na mokrém mramoru. Ustálil mě ještě předtím, než jsem mohla dopadnout na hubu a srdce mi bušilo až v krku.

Upustila jsem svůj drink. Na moje bílé páskové boty na podpatku.

Ne.

Jeden neúspěch za druhým.

Něco se mi otřelo o zadek. Tiskl mě k sobě, aniž bych mu dala svolení. Tohle. Tohle se stane, když v klubu narazím na opilé blbce. V době, kdy ještě sama nejsem opilou blbkou.

„Ruský Bůh! Ruský Bůh!“

Skandování je blíž. Hlasitější. Pojďte sem. A najednou se mi rozsvítilo. Vždyť mám hlas. „NIKU!“ zařvala jsem. Pak jsem se znovu pokusila vykroutit ze sevření toho chlapa. „Nechci, díky.“ Vzal mě za zadek.

Ale vážně.

Tohle je víc, než nepříjemné.

Otočila jsem se a strčila do hrudi chlápka v zelené košili, ale myslel si, že dělám nějaký kreativní tanec, tak mě vzal za zápěstí a přitáhl blíž k sobě. „Ne,“ řekla jsem.

Buď mě neslyší, nebo je moc opilý na to, aby to velmi důležité slovo zpracoval. Prší na nás ledová sprcha a prohlížel si moje ztuhlé bradavky. Jako by to byly laserové paprsky, které vystřelují duhu.

A ne – takhle kouzelné nejsou.

„Ruský Bůh! Ruský Bůh!“ To zní hned vedle—

Nikolai vklouzl rukou kolem mého pasu, přitáhl mě k sobě a druhou rukou strčil do toho chlapa. Ten na Nikolaie mhouřil oči, protože měl těžká víčka. „Tancovali jsme—“

„Netancovali.“

Zdá se, že si ten chlap konečně všiml Nikolaiovy velikosti a majetnického pohledu. A co je ještě šílenější, ten energetický dav ho následoval a udělal kolem nás kruh, jako by se Nikolai chystal na představení. Svalnatý zaměstnanec Red Death dokonce přinesl židli.

Tuším, že dnešní sázka proběhne tady.

Přímo uprostřed klubu.

Jsi v průhledných šatech uprostřed davu, Thoro.

Pane. Bože.

Rychle jsem se otočila a přitiskla se k Nikolaiovu hrudníku. Položil mi dlaň na zadní stranu krku a pozorně sledoval toho chlapa. Kývl rukou k vyhazovači u dveří, který prošel davem, aby mohl chlapa v zelené košili vyvést z klubu.

Ta moc, kterou tady v sobotu má, mě už nepřekvapuje.

Ale pořád to na mě působí.

Je mi jasné, že nikdy nebudu jako on, aspoň ne v takovém rozsahu. Některé druhy sebedůvěry jsou přirozené, jako dar, který se prostě nemůžete naučit. Jako Timo. Nikolai mi jednou řekl, že si nemůže vzpomenout na okamžik, kdy by Timo nevěděl, kým je. Nemá žádné pochybnosti. Je si sám sebou jistý. Ale říkal, že se to tím automaticky nedělá jednoduší.

Timo je nabitý životem.

Ale život na něj není vždy připraven.

Nezávidím tolik, jako dřív. Jsem spokojenější s tím, kým jsem. Thora James, řada selhání, ale pořád stojí.

S tím můžu rozhodně žít.

Nikolai naklonil moji bradu nahoru a studoval, jak ho svírám. Já studuju jeho vlhké vlasy, které má shrnuté z tváře. Voda mu klouže přes pokožku a kape z jeho řas. Není to významná studie, ale i tak mi zahřívá krev v žilách.

„Ruský Bůh!“

„Volají tě,“ řekla jsem. Pusť ho, Thoro. Pustím. Ještě chvíli.

„Slyším to.“ A pak prudce trhl mým červeným náhrdelníkem.

Trhla jsem sebou a všimla si jeho… „Nikolai…“ Má zelený náhrdelník. Měl ho celou dobu. Odstoupila jsem od něj a zapomněla na svoje průhledné šaty. Musím se podívat pořádně. Na něj. Na to.

Červené záblesky světla nad námi pořád osvětlují klub, ale poprvé za celé ty měsíce před všemi veřejně prohlásil, že je zadaný.

Usmívám se.

On ne. Protože jeho pohled přejíždí po mém těle s rozporuplnými pocity: vzrušení a obavy. Možná se bojí, že jsem dnes večer vyskočila z  krabice. Možná je mnohem radši, když mě z ní může vytáhnout on a ne nepředvídatelné okolnosti.

Obalila jsem paži kolem mých prsou.

„Ruský Bůh!“ Ruce jsou teď zvednuté do vzduchu.

Ale Nikolai je ignoruje, intenzivní pohled věnuje jen mně. Přešel ke svalnatému zaměstnanci a vyměnili si náhrdelníky. Když se ke mně NIkolai vrátil, měl v ruce zelený.

„Awwww,“ rozplývaly se holky v davu.

Jeho pohled nikdy neopustil moje oči, když mi kolem krku zapínal nový náhrdelník. „Už tady žádný zmatek není, myshka.“

Dotkla jsem se náhrdelníku a myslela na jeho bývalou přítelkyni. Nikdy jsem se na ni neptala, ale čím hlouběji do toho padám, tím je mi jasnější, že budu muset.

Nemůžu se vzpamatovat z toho jeho pohledu, který proniká přes mé vrstvy. Je intenzivnější než v době, kdy jsme se setkali poprvé. Protože teď s jistotou ví, co se skrývá pod prostěradlem.

Pak mě jemně políbil. Další polibek, tentokrát hrubší, když mi jazykem vklouzl mezi rty. Touha mě polechtala v krku a opíjelo mě povzbuzení jako od řeckého sboru. Odvaha mi zvedla ramena. Ale není to alkoholem. Je to prostě tím, že jsem po jeho boku.

Jeho dech mi zahřál ucho. A pak zašeptal, „vybírám tebe.“

Srdce mi divoce bušilo.

Odtáhl se, ale vklouzl prsty mezi mé a jeho pohled rozehřál celé moje tělo.

Jásot je ještě hlasitější, než předtím a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že se tady shromáždilo více lidí. Rozprašovače pořád nikdo nevypnul a dav tleská do rytmu písničky „Temperature“ od Seana Paula.

„Jsou nadšení—” řekl, když mě sledoval, jak pozoruju okolí „— protože jsem tohle ještě nikdy nedělal s přítelkyní.“

Přítelkyně. „Jsem tvoje přítelkyně?“ Můj úsměv je neudržitelný a není šance, že bych ho dokázala skrýt.

Promluvil v ruštině.

Nemusím čekat na překlad. Tuhle frázi mi řekl už mockrát.

Jsi roztomilá.

Zhluboka jsem se nadechla. Soutěž ve stojce. V průhledných šatech. To zvládnu. Zvládnu. Ve skutečnosti vím jistě, že to zvládnu. Ale nejsem si jistá, jestli ho porazím. To je záhada.

Rychle jsem se vrátila k jeho předchozí větě. Ještě nikdy tohle nedělal s přítelkyní. Sdílí to se mnou, jeho představení, jeho po-vystoupení – něco, co je jenom jeho.

Dovolí mi zažít celý jeho svět.

„Dokázala by s tebou vůbec hnout?“ zařval někdo z davu.

„Dokázala bys to?“ zeptal se mě Nikolai a zvedal rty v lákavém úsměvu.

Můžu se o to pokusit. Dala jsem dlaně na jeho hruď, po které se valily kapky vody. Zaujala jsem postoj běžce a zkusila do něj zatlačit co největší možnou silou.

Ale je pevnost.

Smějící se pevnost. „Snaž se víc, myshka.“

„Snažím se,“ odpověděla jsem a přenesla všechnu svou sílu do paží a bicepsů. Obličej mi zčervenal, když jsem do něj tlačila, ale uvědomila jsem si, že postavil nohy tak, že nemám šanci. Ztěžka jsem dýchala a naklonila hlavu, abych se na něj podívala.

Až moc se tímhle baví. „Myško,“ řekl. „Ty bys se mnou nehnula, ani kdyby ses snažila.“

„Oooh!“ ozval se celý dav. Slyším ten vtip, který mi unikl předtím, když jsem naproti něj stála v kruhu úplně poprvé.

Když jsem popadla dech, dala jsem ruce v bok. „Jednou. To dokážu. I kdybych to měla zkoušet roky.“ Roky? Zní to, jako bych předpokládala, že spolu budeme tak dlouho. Otevřela jsem pusu, abych to vysvětlila, ale promluvil jako první.

„Můžeš to zkoušet celou věčnost,“ přeformuloval a jeho pohled jsem cítila až v srdci. „Jsi připravená?“ Myslí tu soutěž ve stojce. Ale když čtu mezi řádky, je v tom mnohem víc. Ptá se, jestli jsem připravená na život s ním.

„Ano.“ Bez zaváhání jsem přikývla. „Jsem víc, než připravená.“