TFU - 21. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Samův příběh už znáte, teď se seznamte s příběhem Levee…        Sinnel

Sam

O tři hodiny později, kdy jsem vypil tuny kávy, vykouřil tunu cigaret a mluvil sám se sebou, abych se zbavil vzteku, jsem se rozhodl vrátit zpátky a zjistit, zda by se mi podařilo uplatnit své osobní kouzlo, abych mohl vidět Levee. Jakmile jsem zajel zpátky na parkoviště, byl jsem nadšený z toho, že jsem viděl známou tvář. Venku před budovou stál Carter, bodyguard, který mě vezl po naší první hádce, kterou jsme měli v domě Levee, zpátky domů. Něco štěkal do telefonu. Zaparkoval jsem auto a pak doběhl k němu. Možná, že by mě mohl dostat dovnitř.

Když jsem se přiblížil, vytřeštil oči. Rukou zakryl reproduktor telefonu a zeptal se: „Ona s tebou není?“

„Levee? Ne. Nechtějí mě pustit dovnitř. Doufal jsem -“

Zvedl svůj telefon zpátky k uchu. „Sam právě dorazil, pane Williamsi. Ona s ním není. Budu vás průběžně informovat.“

Pan Williams? Táta Levee?

Zavěsil. „Pojď se mnou, Same.“ Zamířil ke dveřím.

Popadl jsem ho za paži. „Co se sakra děje? Proč by sis myslel, že Levee byla se mnou?“

„Pojď za mnou.“ To byla jeho jediná odpověď.

Když mě Carter vedl kolem recepční, dozadu do kanceláře, recepční na mě pohlédla. Ze mě už byl jen uzlíček nervů, ale jakmile jsem zahlédl Henryho prázdné oči, uvědomil jsem si, že něco bylo příšerně špatně. Uprostřed kroku se zastavil a v jeho prázdném výrazu se objevila naděje.

„Ach, díky Bohu!“ Rychle se vydal směrem ke mně a zadíval se mi přes rameno. „Kde je?“

„Nemám ani ponětí.“ V krku jsem měl knedlík.

Ruce mu vyletěly k ústům a na místě se otočil, aby byl čelem k Devonovi a Mužům v černém, kteří stáli v rohu. Kolem stěn bylo ještě několik dalších lidí a všichni vypadali, že jsou mými slovy stejně zděšeni.

„Někdo mi laskavě řekněte, co se sakra děje!“ vyštěkl jsem a pohledem jsem těkal po místnosti. Potřeboval jsem odpověď.

Ale nikdo z nich se na mě ani nepodíval.

„Sakra!“ vykřikl Henry, praštil rukou do stolu a dramaticky z něj všechno shodil. Rozzlobeně ukázal prstem přímo na Devona. „Najdi. Ji. Sakra hned teď.“

Najdi ji.

Sakra.

Devon přikývl a vydal se z místnosti směrem ven. Já jsem ho však popadl za ruku. Někdo mi dá nějaké odpovědi.

„Řekni mi, co se děje.“

Neřekl. Se svraštěným obočím si vyprostil ruku z mého sevření a znovu zamířil směrem ke dveřím.

Přistoupil jsem k Henrymu, který vypadal, jako by se měl každou vteřinu zhroutit. Stejně tak jsem si připadal i já.

„Mluv se mnou. Teď!“ zařval jsem. Všechna moje trpělivost byla pryč.

„Devon tě dal na seznam návštěv, které za ní nesmí. Přišla o rozum. Volala mi v slzách a já jí řekl, aby tu zůstala, ale ona zmizela. Předpokládali jsme, že byla s tebou.“

Hrozivě jsem se k němu naklonil. „Co sakra myslíš tím, že zmizela?“

Frustrovaně rozhodil rukama a zaječel: „Myslím tím, že nemáme ani zasrané ponětí, kam šla!“

Celý můj svět se na okamžik zastavil a pak se otočil naruby. V uších mi bušilo a při každém mrknutí jsem viděl před očima Annin úsměv. V mysli se mi ozývala její slova: „Je mi fajn.“

Věděl jsem naprosto přesně, kam Levee zamířila.

A to pro mě představovalo ten nejděsivější moment v celém životě.

Bez dalšího slova jsem vyletěl z místnosti rychlostí olympijského atleta. A podle toho, jak mi hořela hruď, jsem skutečně tak běžel.

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.

Tenhle svět na mě nemohl hodit moc věcí, které jsem už nezažil, ale tohle…

Ach Bože.

Moje úzkost byla na maximu, cestou se pode mnou podlamovala kolena. Nohy se mi tak moc třásly, že kdybych ji nepotřeboval najít, pravděpodobně bych se zhroutil na zem. Na nohou mě držela čirá síla vůle – no, to a její fajnové boty, kdy jsem se modlil, aby ji bezpečně udržely na zemi.

Vklouzl jsem za volant svého auta a v telefonu jsem si otevřel aplikaci s mapami. Pak jsem vylítl z parkoviště a horečnatě hledal nejbližší most.

Snažil jsem se myslet racionálně a opakovat si, že tohle by mi neudělala. Tak moc jí bylo lépe. Byla jen rozrušená a potřebovala upustit trochu páry. To však neznamenalo, že by chtěla spáchat sebevraždu. Nicméně když jsem ji nenašel na prvním mostě, pohltil mě ohromující strach, díky kterému bylo obtížné zůstat pozitivním.

Poté, co jsem dorazil na druhý most, to bylo zatraceně skoro nemožné.

A po třetím jsem se ztrácel ve svém zoufalství.

Ale její poslední slova mě stále dodávala aspoň trochu naděje. „Za chvíli se uvidíme.“

Na okamžik, kdy jsem uviděl ty hnědé kadeře, bych nikdy nezapomněl. Na tom malém můstku, který vedl přes něco, co by se dalo popsat jen jako potok, dokonce ani nebyl chodník pro chodce. Ale ona tam byla, stála na betonovém zábradlí – srdce jí stále bušilo, do plic stále nabírala vzduch. A když jsem přímo uprostřed cesty zastavil se skřípěním brzd auto, v její tváři se objevil úsměv.

Tak moc se mi ulevilo, že mi bylo úplně jedno, že ostatní auta začala troubit. Vyskočil jsem ze svého auta a jako kamzík jsem přeskočil přes kapotu.

„Bože, Levee,“ vydechl jsem, když jsem do ní narazil a bezpečně ji sevřel ve svém náručí.

„No, trvalo ti to dost dlouho,“ škádlila mě.

Chtěl jsem být nasraný. Skutečně jsem to chtěl. Ale to mohlo počkat. Musel jsem zjistit, kam mířila. Nevypadala, že by byla rozrušená nebo zoufalá, ale rozhodně stála na vrcholu mostu a pro to musela mít nějaký důvod. Jen jsem doufal, že to nebyl ten důvod, který jsem si myslel.

Auta, která mě míjela, stále pokračovala v troubení.

„Co děláš tady nahoře?“ zeptal jsem se.

S širokým úsměvem se naklonila. „Čekám na tebe.“

„Na mostě?“ nevěřícně jsem se zeptal.

„Je to jen můstek, Same.“ Zadívala se na vodu pod sebou. „Ani si nejsem jistá, zda kdybych spadla, bych si zlomila nohy.“

„Je mi u prdele, jestli je to most jen přes příkop. Stále je to most,“ odsekl jsem.

Při mém výbuchu přimhouřila oči. „No, našel jsi mě, že? Jsem v pohodě.“

Při výběru jejích slov jsem s sebou trhl. „Ano, poté, co jsem prohledal každý most v tomhle městě. Levee, zasraně, byl jsem vyděšený k smrti.“

Při tom její postoj změkl. „Sakra, omlouvám se. Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Rozhodně tu nejsem proto, abych skočila. Přísahám. Vlastně jsem od okamžiku, kdy jsem tady skončila, hodně přemýšlela. Nejsem si jistá, jestli jsem se chtěla kdy zabít, Same. Byla to prostě představa toho, že bych unikla všemu tomu chaosu a ohromující viny, kterou jsem měla ve svém životě. Znělo to tak přitažlivě. Ale neznamená to skočit – znamená to jen změny. Změny, které jsem právě teď oficiálně připravená udělat.“ Pyšně se usmála.

A abych řekl pravdu, byl jsem na ní pyšný i já.

A také jsem byl frustrovaný.

„Nemohla jsi mi zavolat a říct mi to? Možná na mě počkat ve Starbucks?“

Rozpačitě odvrátila oči. „No, na mobilních telefonech je jedna zábavná věc. Tvoje telefonní číslo si vlastně zpaměti nepamatuji.“

Protočil jsem oči a začal jí znovu vysvětlovat, jaké svinstvo to provedla. Do hlavy mě trefil kelímek od limonády. Ze svého auta nějaký řidič zakřičel: „Uhni, ty kreténe!“

„Ty hajzle!“ zaklel jsem a košilí jsem si z obličeje otřel zbytek tekutiny.

Když se Levee začala hihňat, zamračil jsem se.

Oplatila mi to úsměvem, díky čemuž se zmírnilo sevření mého hrudníku.

Byla… skutečně a upřímně… v pohodě.

A když ten rozčilený chlap odjel, už jsem se ani nemohl zlobit. Dokonce jsem už ani necítil bolest.

„Pojďme odsud,“ řekl jsem a zatahal ji za ruku. „Už žádné další zatracené mosty. Oficiálně dávám naší věci pevnou půdu pod nohama.“

Nadšeně přikývla a následovala mě k autu.

**********

„Je mi to líto, Henry. Myslím to vážně,“ řekla Levee do telefonu, zatímco jsem típl zbytek cigarety a balkonovými dveřmi jsem zamířil zpátky k ní na postel.

Byli jsme v levném hotelu, který byl poblíž mostu, na kterém jsem ji našel.

Snažil jsem se odvézt Levee zpátky do rehabilitačního centra, ale když zajela rukou do mého klína, okamžitě jsem ten nápad odstrčil do zadní části mozku. Ale neustoupil jsem od toho, že jsme si potřebovali promluvit o tom, co jí vedlo k tomu, aby utekla tak, jak to udělala.

Ale byl jsem mužem a celé týdny jsem ji neviděl.

V hotelovém pokoji jsem měl aspoň možnost nechat otevřenou cestu k tomu, abychom po rozhovoru měli možnost k něčemu víc.

„Hele, znovu mi volá máma. Za chvíli ti zavolám. Dobře. Taky tě miluji.“

Odtáhla telefon od ucha, aby mohla přijmout další hovor.

„Jsem v pořádku!“ vyštěkla Levee do telefonu, aniž by se obtěžovala s pozdravem. „Ne! Mami, nejezdi do Maine.“ Zasténala a pak zaujala obranný postoj. „No, tuším, že můžeš, ale já tu nebudu.“ Vrhla po mě podrážděný pohled a pak protočila oči. „Dobře, musím už končit. Jo. Je mi skvěle. Ehm-hmm. Dobře. Promluvíme se později. Ahoj.“

Když zavěsila, její máma stále ještě mluvila.

Svůj telefon hodila na postel a pak si s povzdechem lehla ke mně. „Jeden by si myslel, že jsem se na měsíc ztratila v ulicích Abu Dhabi.“

„Všichni si dělali obavy, Levee.“

Schoulila se mi do náručí a propletla si se mnou nohy. „Ach, kecy. Tátova milenka pravděpodobně měla obavy z toho, že by to mohlo mít vliv na její novou kolekci šperků a máma má pravděpodobně obavy jen proto, že by mě konečně na mém pohřbu musela přiznat. K čertu!“ Ramena se jí zachvěla odporem. „To je ten důvod, proč nemluvím se svými rodiči. Pokud je to udrží v Arizoně a daleko ode mě, klidně jim každý den v týdnu pošlu šek.“

V hlavě jsem si poznamenal, že později, až nebudu mít milion dalších věcí, na které jsem se jí potřeboval zeptat.

S povzdechem si položila hlavu na můj polštář a políbila mě na rty. Začalo to jako cudný polibek, ale netrvalo to dlouho a naše jazyky se setkaly a naše těla našla stejný rytmus, ve kterém jsme se pohybovali.

„Proč máš na sobě tak moc oblečení?“ zeptala se a přehodila nohu přes mé boky, aby se svým středem mohla třít o můj penis, který byl bohužel stále ukrytý v denimu.

„Protože s tebou chci mluvit o dnešku.“ Popadl jsem její zadek, který se stále pohyboval.

„Fuj! Přísahám, že jsi ten nejhovornější muž, kterého jsem kdy poznala. To ty bys měl chtít celou dobu sex, a já bych měla chtít mluvit. Což nechci. Takže to přeskočme k té části se sexem.“

Natáhla se pro další polibek, ale já místo toho přitiskl rty na její čelo.

„Levee, řekni mi, proč jsi byla na mostě,“ zašeptala jsem.

„Už jsem ti to řekla. Neměla jsem svůj telefon a věděla jsem, že tohle bude místo, kde bys mě hledal.“

„Dneska to není on. Ten, na kterém jsme se poznali.“

Celé její tělo v mém náručí ztuhlo. „Já… ehm… tuším, že jsem byla prostě vyčerpaná a bylo toho na mě moc.“ Pokrčila rameny.

„To vím. Musíš mi o svých myšlenkách říct víc.“

Překulila se na záda a vydechla, nicméně neřekla ani slovo.

„Levee, řekni mi, proč jsi byla na mostě,“ naléhal jsem na ni znovu.

Konečně zvedla hlavu a bez obalu řekla: „Protože jsem byla chodící katastrofou.“

To, že použila minulý čas, mě povzbudilo.

Odrhnul jsem jí vlasy z krku a jemně ji políbil na rty. „Ne, nebyla jsi.“

„Skutečně jsem byla, Same.“ Upjatě se usmála. „Už jsem nemohla vypnout. Znáš ten pocit, kdy ti najednou žaludek spadne níž? Já jsem to tak cítila celou dobu. Nemohla jsem spát. Nemohla jsem jíst. Kvůli všemu jsem byla ve stresu. Zvlášť kvůli dětem jako Morgan, které umírají v dětské nemocnici.“

Trhl jsem hlavou. „Cože?“

„Nemohla jsem je navštívit všechny. Prostě nemohla. Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, ale tušíš, kolik dětí tam venku umírá?“ Vymanila se mi z náručí a postavila se. „Je to tak zatraceně nefér.“ Začala si žvýkat nehet u palce a brada se jí chvěla.“

Na posteli jsem se posadil. „Levee, Morgan neumírá.“

Zastavila se a zajela očima ke mně.

„Ve skutečnosti byla před pár dny propuštěna. V nemocnici byla jen proto, že během její léčby byla nemocná. Takže ji přestěhovali do sterilnějšího prostředí.“

Ztěžka polkla a oči se jí naplnily slzami. „Skutečně?“

„Byla jsi žádána, abys za těmi umírajícími dětmi chodila?“

„Ne. Nechodím za nimi proto, abych se navážela do jejich soukromí tím, že bych se ptala na milion otázek. Když tam jdu, je to proto, abych jim nabídla rozptýlení. Ne proto, abych jim připomínala, proč na tom místě skončily.“

„Levee, díky pocitu viny nad nemocnými dětmi, které bojují a vyhrávají, zabíjíš sama sebe.“

„Same, všechny nevyhrávají.“ Hlas se jí na konci hroutil.

Tón mého hlasu zůstal měkký, ale pevný. „Ale spousta z nich ano. Zaměř se na správnou stranu té rovnice. Nepřemýšlej o tom tak, že budeš v depresi. Myslíš si, že každé dítě, které navštěvuješ v nemocnici, umírá.“

„Nemyslím si, že všechny umírají… ale -“

Dřív, než si tu myšlenku stihla vsugerovat, znovu jsem ji přerušil. „Děti jsou v nemocnici proto, aby jim bylo lépe. Ano, některé svou bitvu prohrají, ale většina ne.“

„Ale některé ano,“ vyštěkla. Se svěšenou hlavou zašeptala. „Moje sestra, Lizzie, zemřela v nemocnici tři týdny poté, co jí byla diagnostikována leukémie.“

A bylo to tu.

Levee měla svou vlastní minulost.

A právě díky vědomí, že jsme sdíleli něco tak podobného, mě to dostalo.

„Pojď sem,“ řekla jsem, ale nečekal jsem na to, až poslechne. Vydal jsem se k ní.

Její ruce byly mezi námi, ale moje objetí přijala a hlavu si položila do dolíčku na mém krku. Zacouval jsem s ní k posteli, ale na poslední chvíli jsem nás otočil, takže skončila na mě.

„Kolik ti bylo?“ zeptal jsem se, zatímco se její tělo uvolnilo.

„Osm,“ vypískla.

„To je už hodně dávno. Byla jsi od té doby za někým… no víš… promluvit si o tom?“ Uhladil jsem jí vlasy a políbil ji na temeno hlavy.

„Jo. Když jsem byla dítětem.“

„A od té doby?“ pobídl jsem ji.

„Vlastně si na ni úplně na všechno nevzpomínám. Myslím, že ano. Ale není to o tom, že by mě pronásledovala či tak něco. Většina mých vzpomínek je na to, jak byla ty tři týdny v nemocnici. Pak to, jak jsem se cítila osamocená, když zemřela. Byla o dva roky starší než já. Když jsem vyrůstala, chtěla jsem být jako Lizzy. Pak jsem jednoho dne byla starší, než ona. To bylo skutečně tvrdé.“

Chápavě jsem přikývl. To naštve. Anne byla o tři roky mladší než já. Já jsem byl starší, než kdy byla ona.

„Je to zábavné. I když si toho o Lizzy moc nepamatuji, jednou z mých nejjasnějších vzpomínek na ní byl den, kdy nemocnici, ve které byla, navštívila celebrita. Tehdy na tom byla špatně, ale jakmile celebrita vešla do místnosti a neměla sebou nic víc než vycpané zvířátko a tričko, tak naprosto ožila. Smála se a usmívala se. Mysleli jsme si, že setkání s někým slavným bylo to nejvíc cool věcí na celém světě. Přísahám, že aspoň týden byla najednou někým úplně jiným. Bylo šílené, jak pro nás tehdy něco tak malého tolik znamenalo.

„Kdo byl tou celebritou?“ zeptal jsem se a v náznaku porozumění jsem jí hladil rukou po zádech.

„Ric Flair.“

Tázavě jsem zvedl obočí. „Ten zápasník, Ric Flair?“

Přikývla. Na rtech se jí začínal formovat úsměv.

„Ten Přirozený Chlapec, Ric Flair?“ Při jeho jménu jsem naznačil „Páni“, aby nemohlo dojít k žádným pochybnostem.

Znovu přikývla a její úsměv se ještě zvětšil.

„Upřímně nemám ani tušení, zda právě teď mluvíš vážně.“

Smála se. „Jsem naprosto vážná.“

Odtáhl jsem se, abych ji viděl do tváře a mohl z ní číst. Stále jsem jí nevěřil. „Ty jsi fanynka zápasu?“

„Ne! A myslím, že to je přesně to, co ve mně uvízlo. Lizzy nemusela vědět, kdo to byl. Jen se potřebovala cítit výjimečně. Pracovala jsem jako čert, abych si splnila své sny, abych si mohla vydělávat na živobytí hudbou. Jakmile se mi podařilo dostat se s písničkou do rádia, začala jsem trávit víkendy s nemocnými dětmi. Půlka z nich zezačátku ani netušila, kdo jsem, ale i tak, když jsem vešla do jejich pokoje, se stále usmívaly a smály. V tváři každého z nich jsem viděla Lizzy. Jakmile jsem se stala známější, ten tlak jen narůstal. Musela jsem dělat víc. Dávat víc. Být tam víc.“ Při těch slovech měla v krku knedlík a já prakticky cítil, jak jí v hrudi divoce bušilo srdce.

Už samotným mluvením o tom se začínala dostávat do záchvatu paniky. Nedokázal jsem si představit, jak se s tím zvládla denně vyrovnávat.

„Pst. Uklidni se.“ Pevně jsem si ji přitiskl k hrudi.

„Sakra.“ Pěstí praštila do matrace. „Slíbila jsem sama sobě, že si dneska vezmu svůj život zpátky. A podívej se na mě. Dokonce o tom ani nezvládnu mluvit, aniž bych se v tom ztratila.“

„Tvůj pohled na život je vážně pokřivený,“ řekl jsem naprosto věcně.

Celé její tělo sebou trhlo, takže bylo zjevné, že tahle slova nebyla tím, co ode mě čekala. Ale někdo jí to musel říct.

„Nejsi Spiderman.“ Usmál jsem se.

„A ty nejsi vtipný,“ oplatila mi.

„Ano, jsem. Ale poslouchej. Nemůžeš zachránit každého. Levee, chápu to, protože já jsem to zasraně hodně dlouho cítil naprosto stejně. Sakra, potom, jak jsem byl vyděšený, když jsi dneska zmizela, se tak možná stále cítím. Ale aspoň to dokážu poznat. Celá léta jsem se ubíjel tím, že ten den, kdy táta spáchal sebevraždu, jsem tam nebyl dřív. Sžírala mě vina. Až pak si ke mně jednoho dne máma sedla a vysvětlila mi, že jsem nebyl Spidermanem.“ Při té vzpomínce jsem se zasmál. „Hele, když mi to řekla, bylo mi šestnáct, ne deset. Ale, Bože, byla to ta nejvíc osvobozující věc, kterou mi kdy kdo po jeho smrti řekl. Byl jsem jen jedním člověkem. Nemohl jsem být všude a pro každého. Ne pro tátu. Dokonce ani ne pro Anne.“

„Same, to nebylo -“

Nedal jsem jí příležitost, aby mi řekla to, co jsem už věděl. „Nebyla to moje chyba. Vím to. Jen si přeji, abych mohl udělat víc. To je boj, který v sobě mají všichni slušní lidé. Levee, nemusíš mít tenhle špatný pocit. Špatné je to jen v případě, když tě ta přání požerou a ztratíš se v pomoci ostatním lidem tak moc, až ztratíš ze zřetele to, že to ničí i tebe. Mohl bych být s Anne dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Moje máma mohla pro mého tátu udělat to samé. Mohla jsi snadno vyhodit svou kariéru do vzduchu a udělat světové tour po všech nemocnicích, ale jaký vliv by to mělo na tebe? V určitém bodě musí dostat přednost tvůj život. Tohle za tebe nemůže udělat nikdo jiný. Žádný doktor, ani rodina a přátelé. Sakra, dokonce to nemůžu udělat ani já. Tohle je na tobě, Levee.“

Oči se jí naplnily slzami. „Tohle není pravda. Tohle pro mě celou tu dobu děláš ty. Když jsem s tebou, nepřipadám si, že bych nad sebou tak ztrácela kontrolu.“

To jsem jí nemohl vyvracet. Tohle dělala i ona pro mě. Jen prostě netušila, co to bylo.

„Ne, nedělám.“

„Ano, děláš.“

„Ne. Skutečně ne.“

„Ano, skutečně děláš!“ odsekla. Začínala být rozzlobená.

Nemohl jsem si pomoci, ale když si mě prohlížela přimhouřenýma očima, rozesmál jsem se. Prsty jsem přejel po vrásce, která se jí vytvořila mezi svraštěným obočím. „Jestli to budeš dělat, zůstanou ti vrásky. Potřebuji, abys zůstala tak sexy, abych tě mohl předvést svým přátelům, až mi konečně dovolíš, že jim to můžu říct.“

Donutila mě odtáhnout ruku. „Nemůžeš mi říkat, jak se mám cítit. Nejsi v mé hlavě.“

„Můžu ti říkat, co chci,“ řekl jsem rozhořčeně.

„Ne, nemůžeš.“

„Ano, můžu.“

„Ne. Nemůžeš.“ Byla dokonce ještě naštvanější a já se znovu začal smát.

„Miluji tě.“

Levee se narovnala jako by právě do postele uhodil blesk.

Ano. To byl můj přímý způsob. Prostě jsem to ze sebe vychrlil, právě když jsme se hašteřili a byli plně oblečeni v nějakém náhodně vybraném hotelovém pokoji uprostřed Maine. Tohle bude příběh, o kterém budeme vyprávět našim dětem – o tom magickém okamžiku, který s někým zažijete jen jednou v životě. Tohle byla romance Sama Riverse v té nejlepší kvalitě – naprostá a rozhodně směšná, ale také mnohem čestnější, než cokoli jiného na světě.

„Ty co?“ vydechla napůl bez dechu, napůl s obviněním.

„Fajnovko, řekl jsem ,Miluji tě.´ A už nějakou dobu. Pravděpodobně od okamžiku, kdy jsi mi svým tělem poskytla ochranu před větrem, abych si mohl zapálit cigaretu. Možná ještě dřív. Byla to láska na první krok, Levee.“

„Same…“

„Takže, jo, můžu ti říkat, co chci. A všechno, co ti říkám, je to, že ti nabízím rozptýlení od zbytku tvého bláznivého života. Je to zatraceně dobré rozptýlení a já se modlím, že to budeš milovat a chtít udržet si to navždy. Ale na konci dne musíš být tím, kdo chce žít. Zatímco to budeš dělat, tak já můžu dělat jen jediné – stát po tvém boku.“ Prostě jsem pokrčil rameny.

I když jsem se díval do jejích hnědých očí, nebylo v tom vůbec nic jednoduchého.

Miluji ji. Teď jsem si musel sednout a počkat, abych zjistil, zda mě i ona milovala.

Dívala se na mě a v jejím nádherném obličeji se míhala směsice emocí. Tváře jí plaše zrůžověly. Rty se jí zkroutily do úsměvu. Oči měla plné lásky. Ale její ústa řekla: „Jsi blbec.“

No, tedy, dobře.