TATA - 1. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Ahoj holky, tak protože váš zájem o pokračování byl velký, tak jdeme na to.

Kniha je příběhem Taga – nevím jak vás, ale mě v předchozích dílech zaujal a jsem ráda, že se mu věnuje tahle krátká novela.

Doufám, že se vám bude líbit, tak jako mě.

Kniha má 13 kapitol + epilog.

Tři týdny.

Už jsou to tři týdny od chvíle, kdy jsem přišla o práci. Vedení hotelu se rozhodlo propouštět a k mé smůle jsem tam byla nejmladší a nejkratší dobu. Není to tak, že bych tu práci milovala, ale platila mi účty. Proto teď zoufale potřebuju jinou práci. Myslela jsem si, že sehnat práci jinde nebude problém, ale mám za sebou dva pohovory a nic. Bohužel nemám zas tak působivý životopis. Po absolvování vysoké školy jsem dostala místo recepční v Hotelu Western. Než mě vyhodili, tak jsem pro ně dělala dva roky a bylo to moje jediné pracovní místo. Žila jsem od výplaty k výplatě a teď už dlužím tři týdny za nájem. Majitel mi dal ještě jeden týden, než mě vykopne na ulici. Nemám žádné úspory ani kreditky. Jinými slovy, jsem v háji.

Mohla bych se vrátit k některému z rodičů, ale to nechci. Žijí v Melbourne, což je na opačné straně státu, navíc nemám v úmyslu se tam vrátit nebo je někdy v dohledné době vidět. Vstanu ze sedadla v autobuse, jdu ke dveřím a vystoupím.

„Děkuji,“ zavolám na řidiče a kráčím po ulici dolů. Mám na sobě oblečení, které vypadá profesionálně. Teda aspoň doufám. Černou, po kolena dlouhou a úzkou pouzdrovou sukni, k ní bílou košili s decentním výstřihem. Zrzavé vlasy jsem si stáhla do culíku, neměla jsem žádný make-up s výjimkou řasenky a černých očních linek, které zvýrazňují moje zelené oči. Za zvuku klapotu mých vysokých bot si prohlížím obchody, bary a restaurace a hledám nějaké znamení nebo cokoliv, co by mi dalo alespoň malou naději na novou práci. Mám posledních padesát dolarů a to není moc dobré. Přežívám pouze díky instantním nudlím, ovoci a vodě z vodovodu už příliš dlouho, že si to začíná vybírat svou daň na mojí postavě.

To je nejmenší z tvých problémů, Claro.

Koupím si noviny u stánku a sednu si na lavičku, abych si pročetla inzeráty s nabídkami práce. Vytáhnu si z kabelky pero a zakroužkuju si pozice, o kterých si myslím, že můžu zvládnout, většinou jde o recepční nebo prodavačky. Nejsem si jistá, jestli mi prodej půjde, ale jsem dobrá v zákaznickém servise. Složím si noviny do podpaží a navštívím několik podniků, kde se ptám, jestli někoho neshánějí. Tři řekli rovnou ne, jeden řekl možná, a že mi zavolá. Plná naděje zamířím do nejbližší kavárny, kde se rozšoupnu a koupím si latté. Po zaplacení si vezmu svou kávu a chci se vydat zpět na autobusovou zastávku. Jakmile vyjdu z kavárny, tak do někoho vrazím.

Nebo vrazil on do mě?

Moje latté spadne na zem a cestou dolů nás oba postříká.

„Do prdele,“ zamumlám a spadnou mi i noviny. Otřu si rukou mojí ne-už-tak-bílou košili a odtáhnu košili dál, aby mě horká káva nepopálila.

„Kurva, omlouvám se,“ řekne hluboký mužský hlas.

Vzhlédnu k páru tmavých očí.

„To je v pohodě,“ zamumlám. „Zdá se, že mám svůj den.“

Přejede si rukou přes vyholenou hlavu. „Tvoje košile je zničená.“

„Přežiju to.“

Ohne se a zvedne noviny, podívá se na ně předtím, než mi je podá.

„Nech mě ti aspoň dát košili,“ řekne s pohledem upřeným na skvrnu na hrudi.

Nadzvednu obočí. „Budeš chodit kolem bez košile?“

Usměje se. „Ne tak docela.“

Rozepne si černou košili a pod ní odhalí bílé upnuté tílko.

Panebože.

Rozšíří se mi oči při pohledu na jeho široká ramena a svalnaté ruce, nemůžu si nevšimnout obrysu tvrdého hrudníku.

„Nevěděla jsem, že něco takového existuje.“

„Prosím?“ zeptá se s tichým smíchem.

Vzpamatuju se. „Cože? Nic jsem neřekla.“

Zvedne koutky úst, když mi podává košili. „To není třeba.“

„Hledáš práci?“ zeptá se. „Možná bych mohl pomoc.“

Podezíravě se na něho podívám. „O jaké práci tady mluvíme?“

Ušklíbne se a pohladí si bradku. Nikdy se mi bradky nelíbily, ale jeho vypadá sexy. Všechno na něm. „Nic takového, co si myslíš. Práce v baru. Proč se zítra večer nezastavíš? Uvidíme, co se dá dělat.“

„Vážně?“ zeptám se a nejsem schopna skrýt v hlase naději.

Oči mu změknou. „Jo, vážně. Slyšela jsi o Knox  Tavern?“

Přikývnu. Slyšela jsem o něm. Byl to jeden z nejlepších barů v Perthu.

„Najdeš mě tam zítra odpoledne,“ řekne a ustoupí. „Ptej se po Tagovi.“

„Děkuji,“ odpovím a přitisknu si košili k hrudi. „Vážně potřebuju práci.“

„Jak se jmenuješ zlatíčko?“ zeptá se a prohlíží si mě.

„Clara.“

„Clara,“ zopakuje. „Uvidíme se zítra.“

Ztěžka polknu. Může to být tak jednoduché?

Nemám co ztratit, to je jisté. Bar byl bezpečný, veřejné místo, takže se nic nemůže stát.

Sleduju, jak Tag kráčí pryč a pravděpodobně ani netuší, že mě právě zachránil. Usměju se a odejdu na zastávku.

Možná, že mojí smůle je konec.

*****

Je čtvrtek večer, takže jsem počítala s tím, že v baru nebude plno.

Spletla jsem se.

Nervózně jsem žmoulala rukáv svého černého trika, když jsem vešla do baru, kde jsem se rozhlédla. Vidím Taga za barem, tak zamířím k němu.

Usměje se, když mě uvidí a to mě trochu uklidní.

„Claro,“ řekne. „Vydrž chvíli.“

Obslouží dva zákazníky, než se ke mně vrátí. „Mluvil jsem s šéfem. Hledáš denní nebo večerní směny?“

Rozhlédnu se kolem. „Bar je otevřený i během dne?“

Přikývne. „Reid s Ryanem proměnili bar v restauraci, která funguje během dne, takže je otevřeno od devíti do brzkého rána.“

„Cokoliv je fajn,“ odpovím. Beru cokoliv, co je k mání.

„Ale co bys upřednostnila… ?“

„Ranní… ,“rychle odpovím, „i když večer je taky fajn.“ Jezdit v noci autobusem není zrovna to nejlepší, ale dělám, co musím. Nebudu si stěžovat.

Tag mírně zúží oči, ale přikývne. „Ranní budou od úterý do soboty, od devíti do čtyř. Bude ti to vyhovovat?“

Přikývnu a snažím se neskákat radostí. „To bude perfektní.“

„Kolik ti je?“ zeptá se, nakloní hlavu na bok a bubnuje prsty o barovou desku. „To jsem měl zjistit jako první. Kurva, ani se neumím pořádně vyptat.“

Zkouším skrýt úsměv. „Je mi dvacet.“

Nadzvedne obočí. „Jsi… mladá.“

„Proč? Kolik je tobě?“ zeptám se. Kdybych měla hádat, tak bych mu tipla dvacet čtyři, ale nikdy nejsem dobrá co se týče odhadu věku.

„Dvacet šest,“ odpoví, kývne bradou na zákazníka, který přijde k baru. „Pokud souhlasíš, můžeš začít zítra. Vezmi si na sebe černé oblečení a přines mi informace o tvém účtu. Nějaké otázky?“

Zavrtím hlavou. „Ne, rozumím.“

Sleduju krásnou ženu, která přijde k Tagovi. Podívá se na ni a obejme ji.

„Summer, seznam se s Clarou, naší novou zaměstnankyní. Claro, tohle je Summer, šéfova manželka.“

„Těší mě,“ pozdravím ji a usměju se, když se otočí.

„Vítej v šíleném domě,“ řekne a chichotá se. „Tagu, můžeš si vzít přestávku a zakouřit si, jestli chceš.“

Přikývne. „Dobrý nápad.“

Projde kolem baru a kývne hlavou směrem k východu. „Zůstaneš na skleničku nebo jdeš domů?“

„Jdu domů,“ odpovím.

„Tak pojď. Vyprovodím tě.“

Rozloučím se se Summer, když odcházím s Tagem. Opře se zády o stěnu s jednou nohou pokrčenou. Vytáhne krabičku cigaret, zapálí si a potáhne. Prohlížím si tetování na jeho ruce a přemýšlím, co asi znamenají.         

„Kouříš?“ zeptá se.

„Ne. Raději půjdu.“

Přikývne a podívá se na parkoviště. „Které je tvoje?“

Moje tváře zčervenají, ale nevím proč. Jsem si jistá, že spoustu stejně starých lidí jako já nemá auto. „Přijela jsem autobusem.“

Postaví nohu na zem a prohlídne si mě. „Proč jsi něco neřekla? Vyzvednul bych tě.“

Protočím oči. „Je pět hodin. Stále mám tak hodinu, než se setmí. Budu v pořádku.“

„Seru na to,“ zamumlá. „Jak daleko bydlíš?“

„Asi patnáct minut odtud, není to daleko.“

„Svezu tě. Zůstaň tady,“ nařídí mi, típne cigaretu a vyhodí do koše. Pak zamíří zpět do baru. Třu si paže a trvá to jen chvilku, než se vrátí zpátky s klíčky v ruce.

„Tak pojď, Claro,“ řekne a kývne hlavou k bílému SUV.

„Když budeš potřebovat svézt, tak mi řekni, jasný? Můžu tě vzít po práci domů. Vyzvednul bych tě i ráno, ale zítra musím odvézt dceru do školky a pak už bude pozdě.“

Otočím k němu hlavu. „Máš dceru?“

Nevím proč, ale překvapilo mě to.

Odemkne auto stisknutím tlačítka, pak otevře dveře na straně řidiče. „Mám.“

Je ženatý? Ignoruju pocit zklamání, protože není důvod se tak cítit.