LB - 5. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evudar

Indiana

Když jsem naposledy prolila tolik slz, byl den, kdy mě Carter opustil, když jsme byli teenageři. Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, že bych se cítila tak rozbitě.

Jsem si jistá, že měl své důvody, proč udělal to, co udělal, nicméně nemůžu si pomoct, ale cítím se zrazená a zničená tím, co udělal. Chci ty slzy zastavit, ale nejde to. Přála bych si neplakat, ale prostě to nejde.

Carter mě stále pevně zezadu drží a po celou dobu mi do ucha šeptá, „omlouvám se… je mi to tak líto,“ když mě hladí po vlasech. Je to uklidňující a otravné zároveň. Protože jsem na něj naštvaná.

Kdyby za mnou nejprve přišel. Mohli jsme o tom diskutovat. Mohli jsme se rozhodnout jako pár. Proto jsem tak rozrušená. Skutečnost, že mě z toho vynechal. Myslela jsem, že jsme tým. Tak to vždycky bylo, až do teď.

Potom se do mé mysli začnou zobrazovat tváře mých třech krásných dětí a začnu vzlykat znovu.

Už nikdy nebudu cítit, jak ve mně roste život. Nikdy znovu nebudu zažívat čistou radost z prvního setkání se svým dítětem. Bolest porodu, je teď něco, co určitě můžu vyškrtnout. Myšlenka na to, že už to nikdy nezažiju, mi ještě více láme srdce.

Carter si mě otočí v náručí a přitiskne těsněji k hrudi.

Část mě se chce odtáhnout, ale druhá část potřebuje jeho pohodlí. Je to moje skála. Ten, kdo vždy poskládá kousky. Budu ho vždycky potřebovat, miluju ho, bez ohledu na to, co se děje. To se nikdy nezmění. Jsem prostě právě teď neuvěřitelně zraněná jeho rozhodnutím.

„Můžeme jít nahoru a promluvit si?“ Zeptá se. V jeho hlase slyším obavy. Nejsem si jistá, proč se kvůli němu cítím špatně, ale cítím. Může si za to sám.

Pokrčím rameny v odpovědi. To je to nejlepší, co mám. Nechci poslouchat jeho vysvětlení, ale musím slyšet jeho důvody, proč udělal něco tak neuvěřitelně sobeckého a nezodpovědného.

Na druhé straně je ale jasné, jak moc zbožňuje své děti, takže jsem si jistá, že to nebylo rozhodnutí, které bral na lehkou váhu.

Otočili jsme se, zastrčil si mě pod paži, a vedl přes ulici. Vím, že časem se mi asi podaří přes to dostat, ale ne teď. Je příliš čerstvé.

Když vejdeme do bytu, usadí mě na pohovku, než přede mne klekne. Skloním hlavu. Nemůžu se přimět, abych mu v tuto chvíli hleděla do očí. Vím, že by mě to zlomilo.

„Je mi to líto, Indi,“ řekne, jemně mě pohladí po vlasech, a něžně políbí.

„Upřímně jsem si myslel, že dělám správnou věc. Nezvládl jsem, že jsem tě znovu téměř ztratil.“ Slyším zoufalství v jeho hlase a slzy mi opět stoupají do očí. Chápu jeho způsob myšlení a oceňuji sentiment, který stojí za jeho slovy, ale stále to neopravňuje to, že mě z toho vynechal.

 „Prosím řekni něco.“

Mám toho spoustu co říct, ale zdá se, že slova nepřicházejí.

 „Jen mi dej čas, Cartere. Musím to všechno zpracovat.“ Chystám se postavit, ale chytí mě za paži.

„Prosím, neodcházej ode mne. Myslel jsem, že dělám to správné pro nás všechny. Děti a já bychom bez tebe nebyli nic. Když jsem mluvil s doktorem v nemocnici, měli jsme dvě možnosti: podvázat ti vaječníky, nebo šmik u mě. Ani náhodou, bych tě nenechal projít další procedurou.“ Srdce mi při jeho slovech taje. Miluju, jak se o mne stará, ale je toho víc, sakra mnohem víc. Byla jsem oklamána osobou, které jsem nejvíce věřila.

Nakonec jsem s ním navázala oční kontakt. Devastace, kterou vidím na jeho obličeji, rozbíjí mé srdce, ale to je přesně to, jak se cítím já, rozbitá. Srdce zlomené.

„Není to jen to, co jsi udělal, Cartere, je to víc o tom, že jsi mě obešel.“ S tím se postavím. Potřebuji nějaký prostor. Potřebuji zabalit hlavu kolem těchhle sraček.

 „Jen mi dej nějaký čas, abych toto tvé přiznání strávila.“ Jsem si jistá, že jed v mém hlase nezůstane bez povšimnutí.

Tentokrát mě nechá jít, ale slyším, jak vzlyknul, stejně jako já. Nenávidím, že jsem ho rozrušila, ale co očekával… že budu nadšená? Ummm, ne.

Vstoupím do naší ložnice. Hlava mi buší. Musím se osprchovat a lehnout si. Když otevírám horní zásuvku svého šatníku, do očí mi znovu stoupnou slzy. Nahoře leží sexy prádlo, které jsem si na dnešní večer koupila.

 Koupila jsem ho, když byl pryč, protože jsem věděla, že ho bude milovat. Tolik k našemu času o samotě. Tolik k našemu žhavému sexuálnímu dovádění. Na dnešní noc jsem měla takové velké naděje, ale teď, díky mému stupidnímu manželovi, je všechno zničeno.

Nechávám spodní prádlo tam, kde je, a namísto toho si vezmu pyžamo. Když zavřu zásuvku, zamířím do koupelny a zamknu za sebou dveře.

***

Carter

Nesnesu, že ji takhle vidím. Zasraně mě to zabíjí. Čekám minutu nebo tak nějak, než ji následuju do ložnice. Zřídka bojujeme, takže nemůžu vystát, že se na mě zlobí.

Zasloužím si to, ale stále se mi to nelíbí. Modlím se, aby mi mohla odpustit. Udělal jsem to proto, že ji nechci ztratit. Teď se ten samý důvod může vhodit zpět do mé tváře.

Když slyším sprchu, musím zadržet nutkání jít dovnitř. Řekla, že potřebuje čas, takže myslím, že je potřeba jí ho dát. To je to nejmenší, co můžu udělat. Svléknu si oblečení, natáhnu si pyžamové kalhoty před tím, než si vlezu do postele a čekám.

Je to dobrých třicet minut, než Indiana vystoupí do koupelny. Nikdy jí to netrvá tak dlouho.

Myslím, že se zdržuje, aby se mi vyhnula.

Zasraně to nenávidím.

Když se přiblíží, usměju se na ni, ale bohužel mi to neopětuje. Zvednu jí přikrývku, když stojí vedle postele, aby si mohla lehnout, ale jsem překvapen, když si vezme polštář z její strany a náhle se otočí a opustí pokoj.

Kurva. Jsem v hluboko ve sračkách.

Hodiny se převracím a čekám, až se vrátí, ale logika mi říká, že se to nestane. Musí spát v jedné z postelí chlapců. Nakonec jsem unavený čekáním, takže odhodím přikrývku a jdu ji hledat. Může mě ignorovat a to všechno, jak chce, ale bez ohledu na to, zda se mnou mluví nebo ne, patří do naší postele vedle mě. Tečka.

Zjistil jsem, že je schoulená v Leviho posteli. Rty se mi nakonec stočily do úsměvu, když jsem tam několik minut stál a pozoroval, jak spí. Její krása mě stále ohromuje. Ohnu se, stáhnu z ní přikrývku a vezmu jí do náruče.

„Cartere,“ zamumlá, když otevře oči.

„Shhh, bejby,“ zašeptám a přitáhnu si ji ke hrudi. Usmívám se, když se do mě zavrtá. Ve své ospalosti samozřejmě zapomněla, že se mnou nemluví. Poté, co ji jemně položím do postele, vlezu vedle ní, takže jsme proti sobě. Zlehka jí pohladím po vlasech a zastrčím pramen za ucho. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju,“ zamumlá. Usměju se, když to řekne, i když je to v polospánku a neví, že se na mě zlobí. Pak ale otevře jedno oko.

„Pořád ještě jsem na tebe naštvaná.“ Její prohlášení mě přimělo se zahihňat. Vím, že to není legrační, ale já jsem zasraně rád, že je ve skutečnosti při vědomí a přesto mě stále miluje.

„Zítra zavolám lékaře a domluvím si schůzku. Můžu tu vasektomii zvrátit,“ informuju ji. I když to není to, co chci, udělám cokoli, abychom zas byli v pohodě.

„Ne, to nemusíš,“ odpoví s otevřením očí. „Ale je ti jasné, že máš před sebou hodně plazení, abys odčinil to, co jsi udělal.“ Nemohu bojovat s úsměvem, který se šíří po mé tváři. Budu ji hýčkat po celý zbytek života, jestli to znamená, že budeme v pořádku.

Přitáhnu si její tělo těsně k mému. Když ji mám tak blízko, můj pták sebou začne škubat. Potřebuji ji tak moc. Zvláště po tom všem, co se dnes večer stalo. Potřebuji potvrzení, že budeme v pořádku. Musím se s ní znovu spojit.

Stát se jedním. Bylo to příliš dlouho.

„Mohu začít s hýčkáním?“ Zeptám se, nakloním a přitisknu se k jejímu spodnímu rtu. Můžu říct, že se snaží potlačit úsměv.

Dám jí ruku pod koleno, zvednu nohu a zastrčím ji přes svůj bok. Když neprotestuje, přirazím boky vpřed tak, že se o ni tře můj rostoucí pták. Vypouští zasténání, ve stejnou dobu, kdy moje rty zachycují její.