DW - 19. kapitola

Překlad: Luciana

„Madeline,“ řekl William a zatřásl s ní. „Potřebuji, abys vstala, lass.“

Snažila se ho rukama odehnat a přemýšlela, jestli vražda sexem, je stíhatelný zločin. Na mou duši, mohla by opravdu velmi dobře umřít, pokud se budou znovu milovat. „Ještě deset minut,“ zamumlala do svého polštáře, příliš unavená, aby vůbec otevřela oči.

„Nahoru, Madeline,“ řekl naléhavěji. „Hned.“

Cítila, jak pokrývka z ní klouže a chňapla po ní, aby ji chytla. „Vzal sis Viagru, nebo co?“ zavrčela a vzepjala se, aby chytla deku. „Neexistuje chlap, který by byl schopen…“ zaklapla ústa, když viděla, že je úplně oblečený a má ještě vlhké vlasy po sprše. „Co se děje?“ zeptala se poplašeně a podívala se na budík, aby viděla, že jsou dvě hodiny ráno.

„Potřebuju, abys vstala a oblékla se. Přichází bouře a vezmu tě na An Téarmann.“

Maddy si položila hlavu do dlaní a zavrčela. „Tyhle chaty tu stojí padesát let, Williame. Myslím, že přežijí i další bouři.“

Vytáhl ji za ramena, postavil na nohy a otočil jí tváři ke koupelně, než stačila vyjeknout překvapením. „Máš pět minut na sprchu a obléknutí,“ řekl, popadl ji za ramena, když viděl, že jí nohy neposlouchají a pak ji postrčil dveřmi.

Konečně se probrala natolik, aby ustoupila jeho rukám. „Začínám být zatraceně unavená, jak mě furt buzeruješ,“ zabručela a zavřela dveře, ne zrovna příliš jemně.

„Zvykej si na to, lass,“ řekl a svou tlumenou odpověď doprovázel úsměvem.

Maddy na sebe mrkla do zrcadla a zvedla ruku, aby se dotkla svých oteklých rtů. Zatraceně, vypadala, jako umilovaná k smrti. Přejela si prsty po krku a zastavila se na světlé značce nad jejím pulsem a pak její pohled sklouzl na prsa. Najednou se usmála, vzpomínajíc, kdy naposledy neslo její tělo důkazy, že byla… uchvácená, to bylo jediné slovo, které jí napadlo. Vypadala, jako by byla důkladně a odborně uchvácená.

„Neslyším téct vodu,“ ozvalo se za dveřmi.

„Ne tak zhurta, ještě se probírám,“ zamumlala a pustila sprchu. A snažím se pohybovat bez bolesti, radši nedodala.

Dobrý Bože, opravdu bude muset začít něco dělat, pokud s ním chce držet krok. Ne, že by neohromila trochu sama sebe, pomyslela si se spokojeným úsměvem a vstoupila pod proud, s radostným zasténáním. Byla velmi připravená pro Williama, když se vrátil z koupelny, nádherně nahý a očividně nachystaný pro druhé kolo.

Maddy si napěnila vlasy motelovým šamponem a byla příjemně překvapená, jak jednoduché je nyní mytí vlasů.

Pokud si William myslel, že jeho malý proslov – nebo to měla být výhrůžka? – o tom, že je náročný milenec, ji zastrašil, brzy zjistil opak. Vrhla se na něj ve chvíli, kdy vlezl do postele a pokud měl punčochy… fajn, nejspíš byly někde na půl cestě do Irska.

Kondomy byly rozhodně osinou v zadku, pomyslela si a první věc v pondělí ráno bude, že zavolá svému doktorovi a nechá si napsat prášky, nebo si dát tělísko.

„Tři minuty, Madeline.“

Ježíši, co má za problém? Že by její mohutná, silná paže, měla fóbii z bouřek?  Zamračila se a zaklonila hlavu, aby si spláchla vlasy. Nevzpomínala si, že by meteorolog zmiňoval déšť. Vypnula vodu a vystoupila, rychle se usušila a omotala osušku kolem sebe, znovu se zamračila, když si uvědomila, že má jen halenku a sukni a to je všechno.

„Ty jsi taková děvka,“ zamumlala, ačkoliv se usmála na svůj obraz v zrcadle. Líbil se jí ten pocit nemravnosti, usoudila, stejně jako být roztoužená od muže, který očividně věděl všechno o ženském těle.

Zapnula fén. William se určitě naučil o jejím těle za posledních šest hodin víc, než se její exmanžel naučil za čtyři roky. Chudák Sissy. Odfrkla si. No zase, možná to byl Billy, koho by měla litovat.

Dveře koupelny se otevřely. „Není čas na to, aby sis sušila vlasy,“ řekl, vzal jí fén z ruky a vypnul ho. Podal jí halenku a sukni. „Oblékni se.“

Místo aby si vzala oblečení, vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla ho dolů. „Neboj se, nerozpustíš se v dešti,“ zašeptala těsně před tím, než ho políbila.

Zjevně neměl zase tak naspěch, když měl čas jí políbit zpátky. Objal ji pažemi a prohloubil polibek a Maddy cítila, jak každý z jejích přepracovaných hormonů se, se zasténáním, staví do pozoru. Ale najednou ustoupil pryč a zamířil zpátky do pokoje – a osušku vzal sebou.

„Minutu, Madeline, a půjdeš do dodávky oblečená, nebo ne.“

Ani se neobtěžovala zavřít dveře koupelny, jen mu prostě vytrhla sukni a ohnula se, aby do ní nohama vklouzla, tváří do místnosti a ujistila se, že její houpající se anatomie mu bude na očích – předstírajíc, že si nevšimla toho, že ji pozoruje.

Právě když sebrala svou halenku, všimla si, že odpadkový koš v koupelně je plný. Vklouzla do halenky a začala jí zapínat a zamračila se na koš. „Proč jsou všechny ty nepoužité balíčky kondomů v koši?“

„Protože jsem je tam vyhodil,“ řekl a stoupl si do dveří.

„Ale proč?“

„Protože ty zatracené věci jsou víc obtěžující, než k užitku. Jsou to tak tenké kousky ničeho, že víc než polovina z těch co jsme použili, praskla.“

„Praskly, když sis je sundával, myslíš?“ zašeptala, stále zírající na ten odpadkový koš.

„Ne, když jsme je používali.“

Maddy cítila, jak jí z tváře vyprchala všechna krev a musela se chytit umyvadla, když se jí podlomila kolena.

„Byl jsem ochotný si je brát, protože jsi měla pocit, že mohou zabránit mít dítě, ale nevidím důvod pokračovat v jejich používání, když nefungují.“

Praskly během sexu?

„Pojď,“ řekl, vzal ji za ruku, zvednul její kabelku a sandály. „Chci, abys řídila.“ Vedl ji ven bosou a zastavil jen na tak dlouho, aby za nimi zavřel dveře, než ji táhl za sebou po schodech a k jeho dodávce.

Odtáhla se, když otevřel dveře řidiče a musela si chytit sukni, když ji silný poryv větru najednou nadzvedl. „Myslím, že bys měl řídit,“ řekla a couvala zpět. „Já nejsem… nemůžu…“

Praskly během sexu?

„Madeline,“ řekl a přitáhl si ji do náruče. „Nemusíš se ničeho bát, lass,“ zašeptal a jeho paže se kolem ní utáhly, když se začala třást. „Pořád se můžeme dostat do An Téarmann, než to udeří.“

Sevřela jeho košili v pěstích a vzlykla. „Praskly během sexu!“

„O čem to sakra mluvíš?“ Odtáhl ji od sebe, ale jen proto, aby ji strčil na sedadlo řidiče. „Pojď, můžeš mluvit o tom, co tě trápí, zatímco budeš řídit,“ řekl, zavřel dveře a oběhl auto a nasedl na sedadlo spolujezdce.

Maddy zírala předním sklem na černý, vířící oceán.

„Madeline!“ vyštěkl. „Jeď.“

Cukla sebou, potom nastartovala dodávku, zařadila zpátečku, střihla volantem a vystřelila dozadu. Stejně tak rychle šlápla na brzdy, ale ne dost rychle, aby zabránila nárahu do velkého stromu, což způsobilo, že se náklaďák od něj odrazil.

„Maddy, miláčku,“ řekl, natáhl se a položil ruku na zadní stranu jejího krku a palcem nasáhl její rychlý tep. „Opravdu potřebuji, aby ses soustředila na to, co děláš právě teď, lass,“ řekl jemně. „Vyřeším cokoliv, co tě trápí, zítra, slibuji. Nadechni se, zařaď a pomalu vyjeď na hlavní silnici.“

Poslušně se zhluboka nadechla, zařadila, otočila volantem a vyjela nahoru po úzké, klikaté cestě.

„Hodná holka,“ řekl klidně, jeho palec ještě pohladil její stále uhánějící puls, než dal ruku pryč.

Vyjela na hlavní silnici a pak musela zapnout stěrače, když vjeli do přívalu deště, který bombardoval auto větrem a provazy vody. Nebude schopný nic vyřešit zítra, protože škoda se už stala. Maddy si zkoušela vzpomenout na datum své poslední periody, ale místo toho našla svou mysl uvězněnou v kuchyni před deseti lety, když oznamovala rodičům, že je těhotná s Billym Kimblem – a když ten pohled naprostého zklamání, přeběhl přes tvář jejího otce, než vstal od stolu a šel se dívat na zprávy.

„Můžeš trochu zrychlit, lass?“ zeptal se William stále mírným hlasem, ale s náznakem naléhavosti. „Je to v pořádku, Maddy. Cokoliv je špatně, může být vyřešeno.“

„Ty kondomy praskly, Williame.“ Roztřeseně se nadechla. „A já mohu být právě teď už těhotná,“ zašeptala a rychle na něj pohlédla. „Jak vyřešíš tohle?“

„Pokud čekáš dítě, vezmeme se.“

Maddy se ohnala po slze, která jí stékala po tváři. „Jo, udělejme to, když je vidět, jak to pro mě naposled dopadlo tak dobře.“

„Já nejsem tvůj exmanžel, Madeline.“

„Ne, jsi horší.“ Přitiskla si prsty na oči a zavrtěla hlavou. „J-já tím nemůžu projít znovu,“ zašeptala, spíš pro sebe než pro něj.

Jeho ruka se vrátila na její krk a prsty se zapletly do jejích vlasů. „Taky je tu velká šance, že jsme neudělali dítě dnes v noci, lass. Ale pokud ano, vypořádáme se s tím společně.“

„Podívej se ven!“ zakřičela najednou a šlápla na brzdy, když nějaké zvíře vystřelilo přes cestu a další hned za ním. „Můj bože! To jsou ti vlci!“ Dupla na plyn. „Williame, oni jsou zpátky!“

On otevřel panel mezi nimi a vyndal pistoli, která jí připadala jako bouchačka (peashooter - hračka na střílení hrachu, pozn. překl.) „Jen pokračuj v jízdě,“ řekl jí a pracoval na jejím nabíjení.

„N-nemáš náhodou stříbrné náboje, že ne?“ zeptala se s napůl hysterickým smíchem, když koukla do zpětného zrcátka.

„O čem to mluvíš?“

Jela příliš rychle na své světlomety, zvlášť s ohledem na to, že nemohla vidět dál, než sto yardů, protože pršelo tak silně, ale usoudila, že stejně brzy nejspíš přejede jednoho z těch vlků. A dokud tahle konverzace byla o chlup lepší, než ta jejich předchozí, ačkoliv o nic méně děsivá, rozhodla se v ní pokračovat. „Jediný způsob, jak zabít upíra, je vrazit mu do srdce kůl, nebo ho zastřelit stříbrným nábojem. Takže hádám, že oboje by mohlo fungovat i na vlkodlaky.“

„Vlkodlaky?“

Blesky blikaly téměř nepřetržitě, jasné natolik, že mohla vidět stromy ohýbající se ve větru, ale ohlušující déšť byl tak hlasitý, že neslyšela žádný hrom. Poryvy silné tak, že se kymácelo auto, do nich začaly narážet s rostoucí frekvencí a někdy je téměř smetly ze silnice. „Vlkodlaci jsou opravdoví lidé, kteří se v noci mění na démonické vlky a hledají lidské oběti.“

„To na ně sedí,“ zamumlal a mrknul přes rameno, aby viděl zadním oknem. Otočil se zpátky a díval se dopředu. „Blížíme se k městu. Na silnici dnes v noci nikdo není, takže ani nezpomaluj.“

Znovu se hystericky zasmála, klouby jí začínaly bolet, jak svírala volant, aby se vyhnula větvím, které pokrývaly silnici. „Jejda, měla bych v tom od teď být vážně dobrá. Do prdele, podívej se!“ vykřikla, trhla volantem a dupla na brzdy, když přední světla osvítila velký dub, ležící přes silnici na náměstí.

„Vem to okolo! Přejeď přes ty slabší větve.“

Jenže když sešlápla plyn, aby se prodrala změtí větví, další velký strom spadl na kapotu dodávky a způsobil tak prudké zastavení, že oba airbagy vystřelily.

„Kriste všemohoucí, co to zatraceně bylo!“ zvolal William a plácnul do pytle před ním. „Maddy, jsi v pořádku?“ zeptal se hlasitě, přes déšť, bušící do střechy a rukou ji chňapl za rameno. „Madeline!“

„J-já jsem v pořádku,“ řekla omráčeně a osahala si obličej. Zjistila, že krvácí z nosu, ale aspoň je tam, kde má být, natáhla se k Williamovi a poplácala ho. „Jsi v pořádku?“

„Co nám to vybouchlo do obličeje?“ zeptal se, zatahal za vyfouklý pytel, až ho nakonec vytrhnul.

„To jsou airbagy. Vyletí, když nabouráš, takže tvůj obličej narazí do nich, místo do palubní desky, nebo do volantu.“ Odtáhla vlastní airbag z cesty a natáhla se, aby rozsvítila vnitřní světla. Ale zarazila se. Ačkoliv motor zhasnul při nárazu – nejspíš proto, že velká větev málem přepůlila kapotu – jedno přední světlo stále svítilo a umožnilo jí vidět, že byli téměř úplně obklopeni hustými větvemi velkého dubu. Přední sklo bylo silně popraskané na Williamově straně, ale nebylo proražené skrz.

„Ehm… chceš, abych rozsvítila vnitřní světla?“

„Ne, ještě ne. Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Krvácíš někde?“

„Můj nos krvácí, ale není to zlé,“ řekla a použila airbag, aby si ho utřela a pak ho prostrčila volantem pryč z cesty. „Mám rozsvítit nákladové světlo, abychom viděli za nás? Možná bych mohla vycouvat… pokud se mi to podaří znovu nastartovat.“

Ale než jí mohl odpovědět, hlasité, pronikavé zavytí zaznělo z prava – opravdu velmi, velmi blízko – a Maddy se kňouravě nadechla.

Zbývající přední světlo zablikalo a uvrhlo je do naprosté tmy, kromě červené záře zadních světel, odrážejících se od dešťem promočených listů za nimi.

Maddy vykřikla, když se dodávka najednou zhoupla a ona jen tak tak rozeznala čtyři psí tlapy, stojící na kapotě, přímo před nimi a zlé zavrčení jí způsobilo, že se jí zježily chloupky na krku.

„Nehýbej se,“ zašeptal William, nakloněný blíž k ní, aby ho slyšela přes hluk deště. Pomalu ji vzal za ruku a strčil jí do ní její kabelku. „Vyndej svou zbraň a dej kulku do komory. Můžeš to udělat, Madeline?“

„A-ano.“

„Ale nestřílej, dokud nebudou opravdu uvnitř. Nechci, aby kulka dokončila proražení skla.“

„O-oni?“

„Další je na mé straně a ještě jeden, se prodírá větvemi před námi. Až ti řeknu, rozsvítíš nákladové světlo a uvidíme, co si o tom budou myslet.“

„Uvidíme… ale co když je to naštve?“ zeptala se a upustila kabelku na zem, aby mohla pracovat se svou zbraní.

Poplácal jí po koleni. „Děláš to skvěle, Madeline. Ok, rozsviť světlo.“

Ale než se mohla natáhnout k tlačítku, zubatá tlama a dvě velké tlapy, vyskočily z listů a narazily do jejího okna. Maddy vykřikla a snažila se zvednout zbraň, ale William ji překryl svou rukou. „Nestřílej!“

Začala tiše vzlykat a celé tělo se jí třáslo. „C-co jsou zač? Proč jdou po nás?“

„Uklidni se, Maddy. V autě jsi v bezpečí.“

Vrčení bylo najednou přehlušeno hrůzostrašným řevem, když něco těžkého skočilo na střechu kabiny a znovu rozhoupalo dodávku.

„T-to nebyl vlk,“ zakoktala Maddy – a vykřikla, když to, co bylo na střeše, skočilo na vlka na kapotě.

A jak se dodávka otřásala a klepala, Maddy to připadalo, jako by se největší kočkopsí zápas, odehrával jen tři stopy od ní.

„Jo, tady to máte, bastardi!“ zvolal William. „Uvidíme, jak se vypořádáte s bojovníkem za duše!“ Sevřel Maddy paži, když vykřikla znovu, protože ta dvě bojující zvířata narazila do předního skla a vlk se snažil vyškrábat na střechu a utéct. „Teď už budeš v pořádku, lass. Přišla pomoc.“

„P-pomoc?“ vzlykla chraplavě. „Williame, to… to je… je to panter!“

Další kvílení zaznělo přes bičující déšť, listy se zatřásly a dodávka se znovu silně otřásla. Něco narazilo do zadního blatníku a něco, co znělo jako naštvané kočičí syčení, bylo následováno spoustou vzdalujícího se kvílení.

Pršet přestalo tak náhle, jako kdyby někdo zavřel kohoutek a vzduch kolem auta začal podivně zeleně zářit. Maddy fňukla znovu, když se dodávka zhoupla a otočila se v sedadle, aby viděla… viděla…

„W-williame, je t-tohle tygr?“ zašeptala do naprostého ticha, zírajíc na něco, co vypadalo jako pramatka všech bengálských tygrů, sedící na korbě dodávky a zírající na něj skrz zadní okno. Hlavu to mělo skoro stejně širokou, jako bylo zadní okno, ostře zelené oči velké, jako čajové talířky, a když to otevřelo tlamu, aby si ležérně olízlo čenich, Maddy viděla tesáky, delší než její prsty.

„Williame,“ zašeptala a sesunula se na sedadle.

„Klid,“ řekl jí tiše. „Není tady, aby nám ublížil.“

„T-ty ho znáš?“

Studoval její tvář. „Je to starý přítel, Madeline, a je na naší straně.“

Mrkla na něj. „My máme stranu?“

William se na ni konečně usmál a natáhl se, aby jí sevřel ruku – tu, která stále svírala zbraň. „Jo, lass – tu dobrou stranu.“

Dodávka se najednou začala houpat dopředu a dozadu a Maddy se ohlédla, aby viděla, jak se tygr točil do kolečka a pak si najednou se zívnutím lehnul

A pak slyšela, jak se dveře spolujezdce otevřely.

„Williame!“ zasyčela a chytla ho za paži. „Co to děláš?“

On vystoupil, prakticky táhl Maddy sebou, protože se odmítla pustit jeho rukávu, i když vrhla zoufalý pohled na korbu náklaďáku. William se otočil hned, jak se jeho nohy dotkly země a velmi jemně odtrhnul její ruku.

„To je v pořádku, Madeline. On tě ochrání, zatímco budu pryč.“

„Pryč? Ale nemůžeš mě nechat tady!“

„Musím jí za Ke… panterem. Budeš naprosto v bezpečí, slibuji. Jen zůstaň v autě, dokud se pro tebe nevrátím.“

„Williame, ne!“ vykřikla, znovu ho sevřela a snažila se ho vtáhnout zpátky dovnitř. Podívala se dozadu a viděla, jak je tygr pozorně sleduje, ačkoliv stále ležel. „Prosím, nechoď tam. Ty vlci se mohou vrátit.“

Strčil si svou pistoli za pásek, vzal ji za zápěstí, aby se jemně uvolnil z jejího sevření. Potom otevřel zadní dveře, natáhl se za zadní sedadlo a vytáhl svůj prastarý meč – jen tentokrát byl v koženém pouzdře s dlouhými popruhy. Zavřel zadní dveře a stoupl si zpátky, aby se na ni dovnitř podíval, když přehodil popruhy přes rameno a usadil meč diagonálně přes záda. Usmál se. „Nemohl bych tě opustit, kdybych si nebyl jistý, že tu budeš v bezpečí, Madeline. Ale opravdu potřebuji jít pomoct panterovi.“

„Proč nemůže on pomoct panterovi?“ zeptala se, kývajíc směrem k tygrovi.

„Protože mu to není dovoleno, lass.“ Začal zavírat dveře, ale zarazil se. „Zůstaň, dokud se nevrátím, rozumíš? Zamkni dveře a neotvírej je… ani za nic. A Madeline?“

„Co?“ odsekla, zírajíc na něj.

Usmál se. „Ať uděláš cokoliv, nezastřel toho tygra.“