DW - 16. kapitola

Překlad: Luciana

„Co děláte tady na slunci?“ zeptala se Maddy, když přišla ke skupině obyvatelů, shromážděných u předního vchodu – někteří na kolečkových křeslech, jiní s chodítky a všichni vzrušení víc, než děti na Štědrý den.

„Čekáme, až na nás přijde řada,“ řekla Charlotta. „Já jsem další.“

„Řada na co?“

„Na projížďku na motorce.“

„Prosím?“ zeptala se Maddy se zalapáním po dechu a rozhlížela se po motorce. „Kdo nabídl svezení?“

„William.“

„Killkenny?“ vyjekla.

Elbridge se usmál. „Vypadá to, že ten chlapec šel a koupil si motorku, před pár dny. A vypadá to, že ženy,“ řekl a mávl k Charlottě, „se všechny rozhodly být motorkářskýma holkama, na stará kolena.“

„Oh, Maddy, musíš počkat, dokud to neuvidíš,“ řekla Charlotta. „Je sladce červená a vypadá, jakoby se právě transportovala z vesmíru a vzduch úplně burácí, když vytočí otáčky motoru.“

„Ta kožená bunda, co koupil v tom obchodě, je silnější, než ta, co jsme mu objednali a také koupil dvě ladící helmy,“ řekla Janice ze svého křesla a stáhla si kšilt čepice, když přimhouřila oči proti slunci. „Ale říkala jsem mu, že jsme to mohli koupit na internetu levněji, a aby příště nejdřív přišel za mnou, až bude chtít kupovat nějaké další doplňky.“

Maddy propadala panice stále víc a prohlížela parkoviště, potom se podívala směrem k silnici. „Kdo je s ním teď na motorce?“

„Lois,“ řekla jí Charlotta. „Říkala, že to už je víc jak třicet let, co naposledy jela na motorce, ale si myslí, že je to jako jízda na kole.“

Maddy otočila vykulený pohled na Elbridge. „Ale William neudrží svou dodávku na silnici. Neříkal jste sám, že stále neudrží volant v klidu?“

Elbridge chtěl začít něco říkat, ale zastavil se, když zvuk motoru zarachotil vzduchem. Maddy se otočila právě včas, aby uviděla toho idiota, který jí předtím předjel, vjet na parkoviště – drobnou ženu za sebou, v sladce červené helmě a kožené bundě, která vypadala tak o deset čísel větší pro ni, přitisknutá k Williamovi, jakoby na tom závisel její život.

Zakroužil kolem parkoviště a zastavil přede všemi, vyřadil a několikrát protůroval motor, než ho vypnul, spustil stojan a sundal helmu.

Maddy se ihned rozběhla a chytila Lois. „Nechtě mě, ať vám pomůžu,“ řekla a ovinula jí paži kolem pasu, když ta starší žena dala jednu nohu na zem a zápasila s druhou, aby ji přehodila přes motorku. Ale i pak ji musela Maddy dál držet, když zjistila, že je Lois nestabilní na nohou, jak se snažila si třesoucíma se rukama, sundat helmu.

„Počkejte, udělám to za vás, Lois, drahoušku,“ řekl William a sáhl jí pod bradu a rozepnul pásek.

Maddy očekávala, že uvidí hrůzu v jejích očích, ale když helma zmizela, Lois se šklebila od ucha k uchu. „Sakra, Williame, ty teda rozhodně víš, jak zapůsobit na dívku.“

„Teď je řada na mě,“ řekla Charlotta, vzala si helmu a nasazovala ji na hlavu. „Honem, dej mi i tu koženou bundu.“

„Počkat!“ vykřikla Maddy. „Charlotto, já si nemyslím… ráda bych…“ Podívala se do jejích vzrušených očí a povzdechla si. „Ví Doris, že jezdíte na motorce?“

„Jela jako první,“ řekl Elbridge. Potřásl hlavou. „Nevypadala, že by jí vadilo, že má sukni a podpatky. Očividně má ta žena divoké sklony.“

Když viděla, že Lois už je stabilní na svých nohou, Maddy popadla Williama za rukáv košile a táhla ho dost daleko od všech. „Co to děláš?“ zasyčela, zády k nim. „Williame, nemůžou jezdit na motorce v jejich věku, zvlášť ne s… podívej, není to tak, že bych si myslela…“ nadechla se pro uvolnění. „Jak dlouho jezdíš na motorce?“

„Tři dny, pokud budeš počítat od svítání dnes ráno.“

„Tři dny?“

„Neboj se. Svezu tě hned po Charlottě.“

„Tři dny? Williame, neudržíš dodávku ani na silnici!“

Očividně si neuvědomujíc, že ho právě urazila, jeho úsměv se rozšířil. „Když jsem viděl reklamu v televizi, uvědomil jsem si, motorka je to, co bych měl mít. Je to přesně, jako řídit koně, Maddy. Musím používat váhu svého těla k jejímu řízení a je tu mnohem méně tlačítek, se kterými se musím vypořádat.“

Maddy na něj mohla jen zírat, neschopná slova.

Najednou sevřel její obličej ve svých rukou, sklonil se a rázně ji políbil, zjevně pod vlivem zvýšeného adrenalinu z jízdy na motorce. A místo aby přestal, když se za nimi ozvalo tleskání a pískot, objal ji pažemi, hlavu jí posunul do ohybu svého lokte a líbal ji do bezvědomí.

Musela ho nakonec dloubnout do žeber, aby ji nechal alespoň nadechnout, ale její úleva trvala sotva dvě vteřiny, než ji začal líbat znova.

Tleskání a pískot se zvětšil, i když hvizdy byly spíš chraptivé foukání a pískot se změnil ve vyloženě bláznivý.

Tedy, bláznivý na osmdesátileté.

Maddy se vzdala, pustila kabelku na zem – ignorujíc Williamovo bolestivé cuknutí – objala ho kolem pasu a políbila ho zpět.

No sakra, kdyby věděla, že to je všechno, co musí udělat, aby ho zastavila, udělala by to dřív. Protože ve chvíli, kdy její jazyk začal souboj s jeho, zvedl hlavu a usmál se na ni.

Zamračila se na něj. „Nemyslím, že bych už řekla ano.“

„Nemyslím, že bys taky už řekla ne.“

„Williame, motorka je nejnebezpečnější vozidlo na silnici.“

„Ne, Madeline, ne pro mě. Ve chvíli, kdy jsem na jednu sedl v tom obchodě, bylo to jako vklouznout do druhé kůže.“ Políbil ji na špičku nosu a pak se na ni znovu usmál. „Nedovolil bych, aby se něco stalo tvým pacientům, lass. Nenechal jsem tachometr překročit sedmdesát a zvednul jsem Lois štítek na každé stopce, abych viděl, jak se cítí.“

„Williame, budeš mi muset jít pomoct nahoru!“ volala na něj Charlotta. „Pojď, budeš mít zbytek života na líbání Maddy. Doktor Petty přijde dnes ráno a já chci být zpátky z projížďky, než sem přijde. Kdyby mě viděl jezdit na motorce, dostal by infarkt a já bych si musela zvykat na úplně nového doktora.“

„Oh, běž,“ řekla Maddy a poplácala ho po hrudi, když jí konečně pustil. „Tvá motorkářská holka je netrpělivá.“ Natáhla se a sebrala ze země kabelku a společně vykročili k ostatním.

Byla to vážně nádherná motorka, ačkoliv vypadala spíš jako raketa na dvou kolech. Zjevně byla navržená pro rychlou jízdu spíš, než ve dvou a Maddy věřila, že by William mohl mít pocit větší kontroly, když to bylo jako jízda na koni.

Vzal natěšenou Charlottu do náruče a opatrně ji posadil na ten malý kousek kůže, který měl být zadním sedadlem. Přehodil nohu přes motorku a strhnul svou helmu z řidítek. „Kniha pravidel říká, že musím tyhle zatracené věci nosit, dokud nebudu mít rok řidičák, ale ta prokletá věc je víc na překážku než na pomoc a pořád mi drhne o vousy,“ zamumlal a nasadil si ji na hlavu.

Maddy zvedla hledí a poklepala na ciferník, o kterém předpokládala, že je to tachometr. „Čtyřicet, Williame,“ řekla. „Udržíš to pod čtyřiceti za hodinu.“

„Ano, madam,“ souhlasil vážně, ačkoliv jeho oči se smály. „Jste připravená, Charlotto, drahoušku?“ zeptal se a otočil se, aby se usmál na svou spolujezdkyni.

Charlotte ho objala pažemi kolem pasu tak silně, že by to udusilo koně, její radostný jekot zmizel v hluku startujícího motoru. Zařadil, odkopl stojan, pokývl Maddy a pomalu – a velmi plynule – odjížděl.

A tehdy, když viděla, jak vyjíždějí na silnici, ji něco napadlo. „Můj Bože, on nemá dovoleno vozit spolujezdce s provizorní licencí, že ne?“

„Ne,“ řekl Elbridge vedle ní, se smíchem. „Ale tak, William mi řekl, že se rozhodl jednoduše ignorovat jakékoliv pravidlo, které se mu nelíbí.“

„Zdá se, že má tenhle zvyk,“ řekla Maddy se smíchem a chytla Janicino křeslo. „Pojďte všichni. Jdeme z toho slunce, než doktor Petty uvidí půlku z vás, vypadajících, jako vaření humři.“

Po tom, co musela velkou část rána strávit s doktorem Pettym na jeho obchůzce, Maddy si konečně sedla na stanici, aby prošla všechny karty a znovu přečetla jejich zprávy. Potom napsala spoustu poznámek Paule, víkendové sestře, zvýraznila všechny změny léčiv nebo léčby a mrkla na hodiny, aby zjistila, že má dvacet minut do své schůzky s Elvírou.

Eve si mohla myslet, že zanedbává sama sebe, když nejezdí do salonu v Oak Harboru nebo Ellsworthu, ale Elvíra byla jednou z největších výhod tohoto zaměstnání. Doris si u ní také nechávala dělat vlasy a dokonce vozila i svého manžela na stříhání. Sakra, všichni zaměstnanci měli vlasy upravované v pečovatelském domě River Run, což vytvářelo oboustranně výhodné uspořádání, zejména pro Elvíru. Ta žena byla vážně dobrá a Maddy předpokládala, že když se cítila potřebná, bylo to pro ni mnohem víc důležité, než velkorysé spropitné, které jí každý dával.

Maddy si všimla pošty, nacpané v její kabelce u nohou, vytáhla ji a začala se tím probírat. Účty házela na jednu hromádku, roztrhala nabídky půjček a ostatní zbytečnou poštu a katalogy dala na další hromádku, aby si je mohli prohlédnout její pacienti.

Zastavila se, když se dostala k obálce z Mainské University, adresované Ricku Laneovi. Bože, doufala, že je to dopis, který říká, že jeho účet je plně vyrovnán. S granty, stipendiem a malou studentskou půjčkou, by neměl už dlužit ani desetník. Maddy použila dopisní nůž, otevřela obálku a vyndala jeden list papíru a zamračila se, když ho četla.

A pak ho přečetla znovu ještě několikrát.

Dalo jí to tři pokusy, než vrátila dopis do obálky, protože se velmi třásla. Strčila obálku do kabelky a pak zvedla telefon a volala Midnight Bayskému přístavnímu kapitánovi, vymýšlejíc nějakou chabou omluvu a důvod, proč potřebuje vědět, kdy loď Trace Huntsmana, přistane v docích. Jakmile zavěsila, zamkla kabelku do skříně s léky a vydala se chodbou na svou schůzku s Elvírou.

Ale zpomalila, když došla k Hiramovu pokoji a zastavila se ve dveřích. Nadechla se, nasadila úsměv a vešla dovnitř. „Jak se cítíte, pane Mane?“

Chvíli mu to trvalo, ale nakonec Hiram přestal zírat z okna a podíval se na ni, ale jeho oči byly stále poněkud vzdálené. „Cítím se trochu unavenější, než obvykle.“ Slabě si odfrknul. „Doktor Petty řekl, že mám nárok, když jsem vyčerpal své tělo prací v lese po šedesát let. Ale ten chlap neumí ani dřep. Ale všechny ty roky, kdy jsem těžil v lese dřevo, jsou to, co mě udrželo v pohybu tak dlouho.“

Maddy se usmála, uvědomujíc si, že víc než jeden z pacientů začal používat slovo „trochu“ od té doby, co je William začal navštěvovat. „Také říkal, že pokud vám do zítřka nebude lépe, měl byste uvažovat o tom, jít na pár dní do nemocnice v Ellsworthu,“ připomněla mu Maddy.

Potřásl hlavou a poplácal na postel vedle sebe. „Není nic, čím by mohli vyléčit stáří v nemocnici.“

Maddy se s povzdechem posadila a cítila se stejně stará a unavená, jako Hiram.

Vzal ji za ruku. „Víš, děvče, jak jsem říkal, že tu straším tak dlouho proto, že se bojím umřít?“

„Pamatuji,“ řekla a v krku se jí začal tvořit knedlík. Podívala se jejich spojené ruce. „A s vaším tempem, mě i přežijete.“

Znovu zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že mám v sobě ještě nějaký boj.“ Jeho prsty se sevřely kolem jejích. „Vím, že se ti nelíbilo dnes ráno, že jsem se ujišťoval, že žádost neresuscitovat, je stále v mé kartě, ale budeš… když to vypadá na konec…“ Podíval se dolů na jejich spojené ruce. „Mám strach, Maddy. Říkal jsem ti, že mého otce kopl kůň do hlavy a byl v bolestech skoro týden, než umřel.“ Podíval se na ni. „Bylo mi sedm a pamatuji si, jak jsem seděl na přední verandě na schodech, celou poslední noc a zacpával si uši, abych neslyšel jeho křik.“

Maddy se přinutila k úsměvu a přejela mu palcem po hřbetu jeho velké, ale bílé ruky. „To bylo před osmdesáti lety, Hirame. Máte mé slovo, nebudete cítit žádnou bolest až… přijde váš čas. Nyní máme léky, které vám můžeme dát, a oni je dřív neměli.“

„Já nechci křičet, Maddy,“ zašeptal. „Nechci, aby mě všichni mí přátelé slyšeli a vyděsilo je to tak, jako mě.“ Jeho prsty se znovu sevřely. „A nechci ani, abys ty plakala, slyšíš? A nenech ostatní, aby byli tak v depresi, jako byli, když umíral Amos. Bylo to tu jak v pohřební síni celé týdny.“

„Co kdybychom měli místo pohřební hostiny párty?“ navrhla, odhodlaná pozvednout mu náladu. „V kuchyni upečeme jablečný koláč s tvarohovým krémem na vaši počest a dáme tu všude balonky a fáborky.“

Znova si trochu odfrknul. „Chceš mi uspořádat párty, až budu po smrti?“

„Ok, tedy. Svolám všechny, začneme plánovat a v pondělí odpoledne, se probudíte ze svého šlofíka, na párty s překvapením.“

„To není žádné překvapení, když už jsi mi to řekla.“

Maddy protočila oči se smíchem a postavila se. Nečekané párty, bývají nejčastější příčinou infarktu, ve věku devadesáti let.“

Trochu zachrčel a položil se zpátky na polštář. „Miluju tě, Maddy, děvče,“ zašeptal a s povzdechem zavřel oči.

„Taky vás miluji, pana Mane,“ zašeptala zpět, přikryla ho světle modrou přikrývkou a pak došla k oknu a zatáhla závěsy.

„Řekl jsem Williamovi, že mám strach,“ řekl Hiram, když chtěla odejít.

Překvapeně se zastavila. „Ano? Myslela jsem, že je to jen naše malé tajemství.“

„Nezmínil jsem tu část o křiku. Jen jsem mu řekl, že jsem vystrašený ze smrti, protože nevím, co pak přijde. A víš, co mi řekl? William mi řekl, že není čeho se bát, protože to není jiné, než jako narození. Řekl, že jsou na druhé straně lidé, kteří se o mě postarají, dokud nebudu připraven být mrtvý, stejně jako tady jsou lidé, kteří pomáhají vyrůst do dospělosti. Řekl, že narodit se a zemřít, je ta samá věc, jen jdeme opačným směrem.“

„Takže už se nebojíte?“

„Ne umírání, jen – toho křiku.“

„Slibuji, nenechám vás křičet.“

„Ale co když začnu umírat v noci, nebo v sobotu nebo v neděli?“

Maddy vytáhla mobilní telefon z kapsy. „Mohu být k dosažení kdykoliv a kdekoliv a všichni budou mít instrukce, aby mě volali ještě dřív, než zavolají doktora Pettyho. Budu tu dřív, než ovce dvakrát mrskne ocasem, pane Mane.“

Znovu zavřel oči a schoulil se na polštáři. „Dobře tedy, myslím, že jsem připraven zemřít.“

Maddy na něj zírala několik bolestivých úderů srdce, pak tiše vyšla ze dveří a zamířila chodbou do kadeřnické místnosti – ačkoliv se musela držet zábradlí, protože všechno kolem bylo rozmazané.

Když viděla, že Charlotta, Lois, Janice a Elvira jsou uvnitř a čekají na ni, počkala minutu, aby se dala dohromady a otřela si oči dlaněmi. Konečně vešla dovnitř, posadila se do kadeřnického křesla a opravdu sebou cukla, když jí Elvíra dala přes ramena plášť.

„Mem říkala, že bys ses jí měla přijít ukázat okamžitě, jak odtud vyjdeš,“ řekla Lois. „Ty jsi plakala?“

„Propánajána, holka,“ řekla Charlotta. „Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se tak bál změny, jako ty.“

Maddy se na ně váhavě usmála přes zrcadlo. „Já vím. Ale díkybohu mám vás, abyste mě kopli do zadku, když nějakou potřebuji.“

„Jsi si naprosto jistá, že tohle chceš udělat?“ zeptala se Elvíra, když uvolnila Maddyin ohon a prsty projela její vlasy.

„Samozřejmě, že je,“ odpověděla Janice za ni. „Jen dej pozor, ať nakonec nevypadá lacině, jako ty přehnaně odvážné blondýny, co si dělají vlasy samy.“

„Ano, opatrně s těmi melíry,“ dodala Lois. „Potřebuje, aby její vlasy vypadaly jen jako políbené sluncem.“

Charlotta se zahihňala. „Ne, jako když jí líbá William, nebo skončí jako naprostá blondýna!“

Elvíra rychle pročesala kartáčem vlasy a pak je spletla do dlouhého copu, splývajícího po plášti. Maddy na sebe zírala do zrcadla a znovu sebou cukla, když Elvíra vytáhla své nůžky.

Lois ji poklepala po rameni. „Zavři oči, drahoušku a až je znovu otevřeš, uvidíš úplně jinou ženu, která se na tebe bude dívat ze zrcadla.“

Maddy zavřela oči a na druhé rameni ucítila další poklepání. „A nenakukuj,“ řekla Charlotta. „Nebo ti zalepíme oči. Dalo to měsíce naléhání, ale brzy uvidíš, že jsme měly pravdu.“

Maddy slyšela přiblížit Janice na jejím křesle a ucítila poklepání na paži. „Budeš vypadat jako filmová hvězda, Maddy,“ řekla Janice.

„Ne,“ řekla Lois, „bude vypadat jako princezna. A pohádkový princ přijede tryskem sem, sebere ji do náruče a odjede v západu slunce.“

„Ne,“ namítla Charlotta. „Posadí si ji za sebe na motorku a odfrčí s ní na svůj zámek a pak ji vynese do své ložnice ve věži.“

Stále se zavřenýma očima, protože se bála, že by mohly opravdu zkusit jí je zalepit, se Maddy zahihňala. „Nebo možná pohádkový princ se na mě podívá a naskočí na svou motorku a rychle odjede do západu slunce sám.“

Všechny tři ženy jí poplácaly znovu, ale tentokrát ne tak jemně.

Maddy cítila zatahání za její zapletený cop a roztřeseně se nadechla, když se chladný kov Elvířiných nůžek, dotkl jejího krku. „J-já doufám, že to nebude trvat dlouho,“ řekla a snažila se odpoutat od pocitu ostří, které jí stříhalo vlasy. „Mám důležitou záležitost k vyřízení a musím odjet… hned jak… jak se pohádkový princ vrátí z jeho lekce řízení s Elbridgem,“ koktala a hlas se jí táhl, jako kapička potu, která jí klouzala do výstřihu.

A najednou cítila závrať a lehkost, při zvuku ostří nůžek, když se zavřely, jakmile opustily její vlasy.

„Pojedeš do toho nového obchodu v Oak Harboru, o kterém jsem slyšela?“ zeptala se Janice. „Koupit krásné nové spodní prádlo, když tvoje červená podprsenka je zničená?“

Nachytaná tímto novým rozptýlením, Maddy otevřela oči a pohlédla na Lois v zrcadle. „Vy jste jim řekla, že moje podprsena byla přeříznutá?“

„Ne,“ řekla Lois a oči jí jiskřily. „To ty. Já jen řekla, že vylezla kostice.“

„Nekoukat!“ vyjekla Charlotta a přistoupila k pultu. „Elvíro, kde je ta páska, cos s ní dělala Mem ty kudrny kolem tváří?“

„Už jsou zavřené!“ vykřikla Maddy, zaklapla znovu oči – ale ještě zahlédla, jak Elvíra položila patnáctiletý cop jejích vlasů na pult.

„Našla jsem pásku,“ řekla Charlotta. „A jestli tě uvidím koukat znova, použiju celou roli.“ Poklepala Maddy po paži. „Věř nám, drahá. Je to pro tvoje dobro.“

Maddy nuceně uvolnila svaly, uvědomujíc si, že je moc pozdě to vrátit zpátky. Obě, Katy i Doris, občas přišly, aby zkontrolovaly její pokrok během následující hodiny a dokonce i Samuel přišel posedět a ten starý muž se smíchem podotkl, že vypadá jako televizní anténa s tím vším alobalem na hlavě.

Ale Maddy držela zavřené oči celou dobu, přemýšlejíc, co jí to posedlo, že odevzdala do jejich rukou. Natáhla se pod plášť, aby se dotkla Willyho Dračího srdce na své hrudi a usoudila, že to musí mít něco společného s Williamem.

Nebo se snažila vyhodit malou zbouchnutou Sissy Blakeovou z koně, stejně jako donutit Billyho Bastarda se zarazit překvapením.

A pak, možná to dělala prostě pro sebe. Konec konců nic nezpůsobí, aby se cítila jako sedmadvacetiletá dívka a ne sedmdesáti sedmiletá, než nový účes.

„Maddy,“ řekla Katy ode dveří. „Přístavní velitel právě volal, že tvůj bratranec míří do přístavu.“

„Řekl, kolik lodí je před ním v pořadí?“

„Tři. Myslí si, že budou v přístavu tak za dvě hodiny.“

„Katy!“ zavolala Maddy, protože nevěděla, jestli dívka už odešla nebo ne, když měla stále zavřené oči.

„Jo?“

„Jsou William s Elbridgem už zpátky?“

„Kdepak. Ale Elbridge mi říkal, že jeho vnučka se tu odpoledne zastaví, takže by měli být zpátky brzy.“

„Kolik je teď hodin?“

„Je čtvrt na dvě. Musím jít, potřebuji převléknout Meminu postel, než usne v křesle. Nezapomeň se pak přijít ukázat.“

„Už je po jedné?“ Maddy vyjekla a otevřela oči. „Všichni jste propásli oběd!“

Charlotta vyskočila s páskou v ruce a Maddy zaklapla znovu oči. „Jsou zavřené!“

Ne, že by to bylo potřeba, protože Elvíra otočila její křeslo od zrcadla, když začala prsty projíždět vlasy, aby jí je vyfoukala a očividně jí nevěřila, že nebude nakukovat.

„Nezmeškali jsme oběd. Střídavě jsme chodili do jídelny,“ řekla Lois nahlas přes zvuk fénu. „Elvíra si došla, když působil odbarvovač.“

„Co, měli jste pocit, že tu musíte nechat někoho na hlídce celou dobu?“ protáhla nahlas Maddy. Ale pak ohrnula spodní ret. „Nikdo mi nic nepřinesl.“

„Mohlo by to chutnat jako odbarvovač,“ řekla Janice se smíchem.

„Ok, dámy,“ řekla Elvíra, když vypnula fén. Stáhla Maddy plášť a otočila její křeslo o stoosmdesát stupňů. „Představuji vám slečnu Madeline Kimbleovou, novou sexy sestru River Run!“

Maddy otevřela oči a zamrkala na ženu, která na ni zírala ze zrcadla. Natáhla se a dotkla se záplavy volných, melírovaných vln, kolem jejího obličeje. „Udělala jsi mi i trvalou?“ zašeptala a znovu zamrkala.

„Ne, drahoušku. Říkala jsem ti, že tam jsou kudrliny, pod tíhou těch všech vlasů.“

„Oh, Maddy,“ řekla Charlotta, dotýkajíc se také jejích vlasů. „Jsou nádherné. Ty jsi nádherná. Jen se podívej, jak ty lehké vlny rozzářily tvoje velké hnědé oči.“

„Vypadáš přesně jako tvoje dcera,“ řekla Lois, šeptajíc to téměř s úctou, když k ní přistoupila ze strany a zírala do zrcadla. Potřásla hlavou. „Od teď tě nepustí do baru a je jedno, jakou průkazku ukážeš. Nevypadáš na víc jak na šestnáct.“

Maddy na sebe nemohla přestat zírat. „J-já na střední jsem nevypadala tak dobře,“ zašeptala, zatřepala hlavou a dívala se, jak se volné vlny vrátily zpátky na místo.

„Takže teď už dáš na naše rady častěji?“ zeptala se Lois.

Maddy se na ni zvědavě podívala. „Rady ohledně čeho?“

„Ohledně všeho,“ řekla Charlotta a mávla rukou. „Vzpomeň si, co řekl William – že je v nás moudrost několika staletí.“

„Pro začátek,“ pokračovala Lois, dívajíc se na Maddy v zrcadle, „začneš tím, že nás necháš vybrat ti oblečení.“

Maddy se postavila a podívala se na ni přímo. „Co je špatně s mým oblečením?“

„Možná vypadáš jako šestnáctiletá, ale musíš se tak přestat oblékat.“ Máchla rukou směrem k jejímu tělu. „Nepotřebuješ zvedat svá prsa tak vysoko, že vypadáš, jako když se dusíš a trochu méně odhalené nohy nechávají muži něco pro představu.“

„A způsobují, že jsou o to dychtivější svléknout tě,“ dodala Charlotta.

Maddy na ně přimhouřila oči. „Do toho vás navedl William?“

„Navedl na co?“ zeptala se Lois nevinně. „Navrhnout ti, aby ses začala oblékat jako elegantní mladá žena, místo jako pubertální coura?“ Odfrkla si. „Samozřejmě že ne. William je muž, ne? Nevadilo by mu ani, kdybys nosila kalhoty tak nízko, že bys měla druhý výstřih.“

„Nebo že nenosíš vůbec nic,“ dodala Charlotta. Popadla Maddyinu ruku. „Pojď, jdeme tě ukázat.“

Po posledním pohledu do zrcadla, když ji táhly pryč, Maddy se ocitla uprostřed přehlídky, když jejich cesta vedla do každé místnosti v River Run – včetně kuchyně – kde se musela otáčet jako balerína, potřásat hlavou ,aby rozhýbala své kadeře a nechat všechny sáhnout si na její nový účes. Byla právě v obývací místnosti a předváděla se před denními obyvateli, když spatřila Williama s Elbridgem vjíždět na parkoviště.

„Musím jít,“ řekla všem a opakovaně se ukláněla, když couvala z místnosti. „Mám něco důležitého k vyřízení.“

Mávla na Elbridge, mířícího dovnitř, když pospíchala k Williamovi. „Vím, že si protiřečím, ale mohla bych si půjčit tvou dodávku? Potřebuji něco rychle vyřídit.“

William zkameněl na místě, zírajíc na ni v ohromeném tichu.

Maddy se nervosně dotkla vlasů, když si vzpomněla na svůj nový vzhled a uvědomila si, že ho to šokovalo.

„Ostříhala sis vlasy,“ zašeptal, také se natáhl a dotkl se jedné lokny. „A jsou místy blond.“

„Já… ehm… plánovala jsem ostříhání už měsíce,“ zašeptala zpátky, nejistá, zda se mu to líbí, nebo ne.

Pustil její loknu a jemně projel prsty skrz její vlasy, nechal je klouzat celou svou délkou a pak to udělal znova. A pokaždé, když jeho prsty došly na konec pramenů a zastavily se v jejím výstřihu, mohl je stále držet a promnout mezi prsty.

Neschopna říci, co si asi myslí, olízla si rty a jeho pohled spadl na její rty – zatímco jeho prsty stále projížděly její vlasy, a vysílaly silné ostřesy po její páteři.

„To auto?“ zeptala se chraplavě. „Můžu si ho půjčit?“

„Hmmm.“

„Můžu si půjčit tvé auto na vyřízení mé záležitosti? Vrátím ho zpátky tak za hodinu.“

Wow, překvapila sama sebe, že dokázala vypotit dvě souvislé věty.

Což bylo očividně víc, než dokázal William, který jen bručel.

Jeho pohled se zvedl od úst, zastavil se krátce na jejích očích a pokračoval znovu k jejím vlasům, kde sledoval, jak jeho prsty kloužou skrz kadeře.

Maddy cítila, jak začíná tát a nemělo to nic společného se sluncem, na kterém stáli. „M-můžu dostat klíče, prosím?“

Jeho prsty se zastavily a objaly ji kolem krku a přitáhl si ji k sobě, když se sklonil – ale místo aby ji políbil, přejel jí rty po vlasech.

„J-já budu zpátky za hodinu,“ podařilo se jí zaskřehotat, vnitřnosti sevřené a nohy jí začaly gumovatět.

Znovu zabručel.

Nebo to bylo možná hrdelní zasténání.

„A než odjedeš na své motorce, mohl bys prosím zajít za Hiramem, jestli je vzhůru?“

Wow, další smysluplná věta.

„Maddy! Přístavní velitel právě volal, že Tracova loď se vykládá,“ zavolala Katy od hlavních dveří.

Maddy se snažila vzpomenout, proč se starala.

William se s povzdechem narovnal.

Položila mu ruku na hruď, když cítila, že se k němu naklání a vzhlédla, aby viděla, jak tentokrát projíždí její vlasy svýma očima.

„Tak, Maddy?“ volala Charlotta od vchodu. „Líbí se mu to?“

Byla si naprosto jistá, že přikývla.

Jelikož jí zatím nepodal klíče, pomalu couvala pryč, narazila do zrcátka a pak se přesunula ke klice na dveřích. „Ehm… klíče jsou uvnitř?“ zeptala se, ačkoliv si nemohla vzpomenout, proč je potřebuje.

Prosím, přestaň na mě zírat, ať můžu dýchat, chtělo se jí vykřiknout.

Možná… možná by měla přestat zírat ona na něj.

Zašmátrala po kličce dveří, zatáhla za ni a vnitřní alarm začal pískat, když otevřela dveře. Což znamenalo, že klíče jsou uvnitř.

Takže Maddy nastoupila, taky.

Ale její kabelka jí málem způsobila pád zpátky ven, když si na ni sedla. Vytáhla kabelku a hodila ji na sedadlo spolujezdce, potom vytáhla bezpečnostní pás a zapnula ho, všechno to, aniž by z něj spustila oči a hlasitý zvuk alarmu držel krok s jejím bušícím srdcem.

Můžeš to udělat! tiše křičela, šmátrajíc po klíčích a vytáhla je, aby alarm zmlknul. Přestaň na něj zírat! Prostě zavři dveře, nastartuj auto a jeď… kamkoliv.

Na nějaké důležité místo, pomyslela si.

Byla si taky naprosto jistá, že má časové omezení.

Ale bylo ještě něco, co ji hlodalo někde vzadu v mysli, něco co pravděpodobně měla udělat nejdřív.

„Maddy!“ volala Charlota od vchodu. „Když jedeš do doků, přivez mi zpátky nějaké skalní mořské řasy, ať nám můžu udělat další pleťový krém.“

Docela jistě znovu přikývla a konečně dokázala zavřít dveře a otočit zapalováním v jednu chvíli, nastartovat dodávku, když stále zírala na Williama, zírajícího na ni – jeho tmavomodré oči zářily v srpnovém slunci.

Zašmátrala po tlačítku na okně, když si najednou vzpomněla, co dalšího potřebovala udělat. Otevřela zadní okno, uvědomila si svou chybu a otevřela svoje okno.

„Ehm, ještě stále máš zájem o tu laskavost, o kterou jsi mě požádal včera?“

Jeho oči se staly pronikavě ostražité a on nepatrně přikývl.

Maddy se zhluboka nadechla. „Tak… ano.“

Chtěla říct něco víc, něco troufalého, jako že o tom přemýšlela minulou noc, když ležela v posteli a zírala na strop. Ale když se jeho oči z pronikavých změnily na vyloženě nebezpečné – ačkoliv zůstal dál zcela nehybný a jen znovu přikývnul – Maddy zmáčkla tlačítko a vysunula okno nahoru.

Upravila si jeden z ventilátorů, aby jí foukal přímo na její rozpálenou tvář, sešlápla brzdu, zařadila a pomalu vyjela – neodvažujíc se znovu podívat oknem na něj.

Koukla do zpětného zrcátka, když dojela k silnici a viděla Williama, stále stojícího tam, uprostřed parkoviště a zírajícho za ní – jeho rukávy vyhrnuté na svých sexy pažích a jeho velké, mužné ruce, zatnuté v pěsti, podél boků.