DW - 14. kapitola

Překlad: Luciana

William byl překvapený, že neviděl Maddy běžet ani směrem k městu, ani k An Téarmann, ale hlouběji do lesa. Byla také překvapený, jak rychlá byla, s ohledem na to, že její velká kabelka, jí sklouzla z ramene a narazila do jejího boku, nejednou ji zachytila větev a málem ji zastavila.

Měl by si s ní promluvit, rozhodl se, o zbavování se těžkého nákladu, když by někdy zjistila, že ji pronásleduje někdo jiný, než on. Ta žena by si potřebovala uvědomit, že její majetek není tak důležitý, jako její život. William přeskočil spadlý strom, který ji donutil nepatrně změnit směr a konečně se přiblížil, aby ji zachytil.

Jenomže jeho žaludek se sevřel, když uviděl jasný strach v jejích očích, když se ohlédla přes rameno a zjistila, že zmenšil jejich odstup. A málem vzdal pronásledování, když uslyšel její výkřik paniky, když se chytla stromu a otočila se, aby náhle změnila směr.

Ale on byl daleko od toho, aby ji nechal jít, a to už několik dní.

Popadl ji za rameno a přitáhl k sobě, objal ji pažemi kolem ní, aby převzal nápor jejich pádu. A pak ji prostě držel u sebe, když bojovala jako zvíře zahnané do kouta a zraňovalo ho víc její trhané, těžké naříkání, než její bušící pěsti.

Chytil obě její ruce jednou rukou a druhou jí zvedl hlavu k sobě. „Pšt, Madeline,“ zašeptal jí do vlasů, obtočil nohy kolem jejích, když její koleno sebou škublo blízko jeho slabin. „Jen tu lež se mnou a popadni dech,“ zabroukal, přitiskl ji k sobě se stejnou zoufalostí, jakou cítil v jejím boji.

Naprosto ztuhla, nervosně od něj odtažená. „Prosím, já jen chci jít d-domů,“ zašeptala, konečně přiznala porážku a ochabla.

Uvolnil svou ruku kolem ní a palcem jí setřel slzy z tváře. „Vezmu tě domů, Madeline. Jen co popadneme dech, dojdeme zpátky do An Téarmann a já tě odvezu domů.“

Váhavě zkusila jeho sevření.

Když ale zjistil, že není schopen ji nechat jít, uvolnil ji jen natolik, aby se mohla posadit, pak se otočil tak, že byla přistrčená k němu a opřel se o strom, do kterého narazil, kdy padali. Očividně zjistila, že jí nedá možnost, aby utekla, a tak zabořila tvář do jeho košile s roztřeseným vzlykem.

Pomalu projížděl prsty její zacuchané vlasy, pečlivě odstraňoval malé větvičky. „Říkal jsem ti, že nikdy bys neměla mít důvod ode mě utíkat, Madeline,“ řekl napjatě. „Když jsi vyděšená, utíkej ke mně, ne pryč. Když budeš naštvaná, dej mi svůj vztek. A když budeš zmatená, nebo mít těžko na srdci, nebo prostě budeš unavená, moje silné paže jsou tu pro tebe.“ Políbil jí na hlavu. „Všichni potřebují bezpečné přístřeší, kam mohou utéct, Madeline. Nech mě být tím tvým.“

„N-nemůžu,“ zašeptala, hlas se jí třásl. „Nemusela bych přežít.“

Zasunul jí prsty pod bradu a zaklonil jí hlavu, aby se na něj podívala. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

Odtáhla se, stále zírajíc přímo do jeho očí. „Možná vůbec nejde o tebe,“ řekla, její hlas byl syrový, jak se snažila popadnout dech. „Možná je to o mě,“ pokračovala a zvedla ruku, aby si poklepala na prsa. „Já mám jen jedno srdce k dispozici a nebudu ho riskovat kvůli muži, který předpokládá, že mu budu věřit, ale není ochoten věřit mě.“

William se poprvé uvolněně nadechl, když jí tváře zbarvil začínající hněv. Přitáhl si její hlavu zpátky na hrudník – nedbaje jejích protestů – takže nemohla vidět jeho zamračení. Zatraceně, měla ho v hrsti! Usoudil, že souhlasí s Kenziem – vysvětlení magie by ji pravděpodobně donutilo utéct navždy. Ale nevysvětlit jí, kdo opravdu je, ji donutí utéct stejně.

„Chtěl bych tě požádat o laskavost, Madeline,“

„Ne, zatraceně. Už žádné laskavosti.“

„Slibuji, že se neurazím, když řekneš ne.“ Sám se roztřeseně nadechl. „A když řekneš ne, už nikdy tě nebudu obtěžovat.“

Na několik úderů srdce naprosto ztuhla. „Prostě odejdeš pryč?“

„Jo… pokud řekneš ne.“

Začala zvedat hlavu, aby se na něj podívala, ale nakonec se zase uložila na jeho hruď. „Co je to za laskavost?“

„Přijmi mě jako svého milence.“

Její hlava vystřelila nahoru tak rychle, že ho málem praštila do brady. „Cože?“

Bojoval, aby potlačil úsměv, když viděl, jak se jí po tvářích rozlil ruměnec.

„Přijmi mě jenom jako svého milence,“ zopakoval tiše. „Zavři své srdce do krabice a dej ji pod postel, ale dej mi své tělo.“

Řasy jí zakryly oči, jak je sklopila a její ruměnec zesílil. „A-a když řeknu ne, prostě odejdeš pryč?“ Podíval se přímo na něj. „Prostě mi přestaneš dávat dárky a chodit do pečovatelského domu? A přestaneš mě líbat?“

„Už žádné dárky nebo polibky, ale rád bych, aby sis nechala tu brož a telefon.“ Znovu se bolestně nadechl. „A pokud na tom budeš trvat, přestanu navštěvovat Elbridge a ostatní.“

„A pokud řeknu ano?“ zeptala se roztřeseným šepotem.

„Pak si svobodně vychutnáme naše smysly.“ Jemně ji stiskl. „Mám jen jednu podmínku – přiznávám, že jsem trochu posedlý, takže po dobu, co si budeme užívat svou společnost, musím být jediným mužem ve tvém životě.“

Sklopila svůj pohled na jeho ruku, uvolněnou na jejím stehně a nechala ticho lesa, aby je obklopilo.

„Musím ti odpovědět hned teď?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala.

Jemně jí palcem přejel po stehně a pocítil její slabé zachvění. „Co kdybys mi dala svou odpověď zítra ráno, až se vrátím z projížďky s Elbridgem?“

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Potřebuješ více času?“ zeptal se. „Protože ti musím říct, lass, že bych rád věděl, jak na tom s tebou jsem, raději dřív, než později.“ Pokřiveně se usmál, když se na něj podívala. „Protože pokud řekneš ano, rád bych vyřešil tu naši nedokončenou záležitost z minulé noci, co nejdříve to bude možné.“

„My máme nedokončenou záležitost?“

„Nejsi jedna z těch žen, co rády nechávají muže… neuspokojeného, že ne?“

„Neuspokojeného?“ zopakovala, obočí se jí spojilo v zamračení. Ale pak najednou vykulila oči a její tváře se znovu zbarvily roztomilou růžovou barvou. „Ty chceš říct… tys ne… můj bože, tys nebyl!“

Neschopen se zastavit, William sevřel prsty kolem jejího krku a přitáhl si její ústa k sobě. „Jenom ještě jedno ochutnání, Madeline, jen pro případ, že řekneš… ne,“ zamumlal jí proti rtům.

Ale když se zastavil, natáhla se dopředu a jemně se dotkla svými rty jeho.

S využitím veškeré své zdrženlivosti, kterou měl – a nějakou si vypůjčil od samotného ďábla – se William držel zpátky od uchvácení jejích rtů.

Jeho trpělivost byla odměněna, když dala své paže kolem jeho krku s malým frustrovaným brouknutím a její jazyk hledal jeho – jen aby ho zase vytáhla a sledovala jím obrys jeho rtů.

Jeho zdrženlivostí otřásla její smělost, naklonil jí hlavu, aby zachytil její škádlivý jazyk a vážně se začal milovat s jejími ústy. Hltal její měkkost, pil její sladkost a téměř vykřikl, když u něj roztála.

Ale rychle si uvědomil, že pokud nepřestane, je tu velké nebezpečí, že by opravdu mohl zjistit, jakou barvu spodního prádla má na sobě. A jak příjemné to mohlo být v krátkodobém horizontu, určitě by mu to nepomohlo dosáhnout konečného cíle. Přerušil jejich polibek a přitáhl si její hlavu zpět na hruď, smějíc se jejímu počátečnímu protestu a potom jejímu spokojenému povzdechu.

Jeho krásná, šílená Maddy, pomyslel si a potlačil vlastní povzdech, plný vášně a zároveň strachu z ní. Nebyl to až tak on, jak zjišťoval, čeho se bojí, ale spíš sebe.

Velice rád by se setkal s jejím ex-manželem, který jí vzal odvahu otevřít srdce nějakému dalšímu muži. Když se ptal, Trace mu řekl, že nepřekonal pubertu, a že kdyby se s ním Maddy nerozvedla před šesti lety, pravděpodobně by ho nyní mohla zabít jen z čisté frustrace.

Zjevně jeho sestřenice, jak řekl Trace, na sebe vzala roli pečovatele, když zjistila, že vychovává manžela spolu se svou dcerou. Potom, když zemřel její otec, nastěhovala se domů, aby dokončila výchovu Ricka a začala opečovávat svou matku. Pro Maddy bylo jednodušší, řekl Trace, soustředit se na všechny ostatní, než se vyrovnávat s vlastními nejistotami.

William věděl, že ji tlačí přesně do toho, tím, že ji požádal, aby mu dala jen své tělo, a kdyby to udělala, mohla by se spíše stáhnout zpět, se silou medvěda, kdyby cítila, že mezi nimi vzniká něco jiného, než touha.

Velký srnec najednou odfrknul ani ne sto kroků za nimi a dal se na hlučný poplašený útěk, když zjistil, že není v lese sám.

Maddy se vyškrábala z Williamova klína s překvapeným vyjeknutím a on vykřikl ostrou bolestí, která jím najednou projela, když se její koleno dostalo do jeho slabin a naprosto ho to odstavilo.

„Williame! Pojď,“ zasyčela šeptem, když se plazila pryč a šmátrala po své kabelce. „To jsou ti vlci. Musíme odtud pryč!“

Sbalený do klubíčka v agonii, William lapal po dechu a uvažoval, jak by mu to, že jí nezakroutí krkem, mohlo pomoct v jejím rozhodnutí, aby se mu odevzdala.

„Pojď!“ vykřikla, škubajíc mu za rukáv. „Les je temný. Williame, já nevím, která cesta vede na silnici!“

„N-ne vlci,“ zalapal po dechu. „To byl…“ Zaklapl pusu, když uviděl velkou zbraň, sevřenou v jejích rukách, paže ztuhlé a mířila do lesa, klečíc nad ním. „Kristovy rány!“ vykřikl a sevřel svou rukou její, když se posadil. „Zatraceně, co ty děláš se zbraní!“

Začala s ním zápasit, aby získala kontrolu nad zbraní, a když se její koleno dostalo znovu zatraceně blízko k jeho slabinám, William ji otočil dokola a přitiskl si ji zády k sobě. Aniž by věděl, kde se nachází její prst a doufal, že ne na spoušti, přemístil sevření na hlaveň a vykroutil jí zbraň z ruky a okamžitě odhodil z jejího dosahu.

„Williame!“ zakřičela a snažila se k ní dostat. „Vlci!“

Sevřel své ruce kolem ní v medvědím objetí a stiskl ji, až vypískla. „Maddy, miláčku,“ zachraptěl a snažil se zbavit ostří v jeho hlase. Roztáhl nohy, takže seděla na zemi, místo na jeho pulzujícím rozkroku, ale neodvážil se uvolnit ruce. „To byl jen srnec, co si odfrknul.“

Zůstala bez hnutí, napětí šumělo skrze její tělo. Odhrnul jí vlasy čelistí, takže se jeho rty mohly dotknout její tváře. „Co děláš se zbraní, lass?“

„Chráním sebe!“

„Kde jsi ji vzala? Byla tvého otce?“

Cítil, jak se zhluboka nadechla. „Billy mi ji koupil, když jsme se rozvedli.“

William nevěděl, zda dobře slyšel. „Proč by to dělal?“

„Abych se mohla sama ochránit,“ zopakovala popuzeným tónem. „Nastěhovala jsem se do domu uprostřed lesů s batoletem a on mi ji dal, kvůli ochraně.“

Oh, jo, opravdu rád by se setkal s Billym Kimblem, nejlíp během tmavé noci a s nikým v dohledu. „Chceš říct, že ten bastard ti podal zbraň a odkráčel pryč, nechal tě samotnou uprostřed ničeho s dítětem? Jeho dítětem?“

„Myslíš jako místo toho, aby mě nechal uprostřed ničeho bez možnosti sebeobrany?“ otočila se dost, aby na něj viděla. „Vzal mě do střelecké školy a pomohl mi získat povolení. Nenazývala bych to, že jen tak odešel.“

Všechny kousky skládačky najednou zapadly na své místo a William si uvědomil, že ta maska, kterou si Maddy vybudovala kolem sebe, byla stejně tak složitá a silná, jako ta, kterou on sám nosil po několik staletí. Jen zatímco on se stal drakem, kterého se všichni báli, ona se stala rozdávajícím se člověkem, kterému nikdo nemohl pomoci, jen ji milovat. Posunul jí, aby se od něj znovu odvrátila, takže nemohla vidět vztek v jeho očích a dával si pozor, aby ho neslyšela v jeho hlase. „Eve mi řekla, že je všeobecně známo, že ses rozvedla ty s Kimblem, ale právě teď, bych od tebe mohl slyšet pravdu, Madeline. Kdo požádal o rozvod?“

Začala se opět snažit uniknout, ale on jednoduše utáhl své ruce kolem ní.

„Ty ses snažila tři roky, aby manželství fungovalo, že ano?“ zašeptal jí do tváře a cítil, jak jí tváře stydly bledostí. „Ale Billy Kimble neměl zájem být manželem a otcem, že ne?“

„On Sáru miluje,“ zachraptěla.

„Ale nikdy nemiloval tebe. Milovala jsi ho?“

Nic neřekla.

„Nebo jsi byla jen mladá lass, závislá na naději, že můžeš dokázat, aby to fungovalo?“

Hlava jí klesla dopředu a William cítil horké slzy, padající na jeho ruce. „Chtěla jsem ho milovat,“ řekla tiše.

„Pššš,“ zašeptal a otočil si ji v náručí tak, aby mohla obličej zabořit do jeho košile. Uhladil jí vlasy. „Promiň, že to říkám, ale jsem šťastný, že se ti to nepodařilo.“

„M-můžeš pro mě něco udělat?“ zakoktala.

„Ano.“

Slyšel, jak se jí zadrhl překvapením dech, při jeho rychlém prohlášení a pak cítil, jak se zachvěla. „Mohl bys prosím nikomu neříkat, že to byl Billy, kdo se chtěl rozvést?“

„Máš mé slovo.“ Sehnul hlavu, aby mohla vidět jeho úsměv. „Můžeš pro mě udělat laskavost?“ zeptal se a přejel jí palcem po vlhké tváři. „Nikomu prosím neříkej, že jsi mě srazila na zem v agonii, jen pouhým mihnutím tvého kolene.“

Viděl její zamračení a pak najednou vykulila oči. Když viděl, že byla blízka toho, odstavit ho znovu, když se snažila zvednout, tentokrát ji prostě odhodil z klína a potom se hned odkulil stranou a vyskočil na nohy.

„Můj bože, omlouvám se!“ vykřikla.

Usmál se a měl pocit, že je příliš zaneprázdněná zíráním na jeho rozkrok, než aby to viděla. „Jak se omlouváš?“

Zvedla pohled k jeho tváři a ty své měla červené. „Opravdu, opravdu se omlouvám,“ řekla a sklopila pohled znovu k jeho rozkroku.

„Protože si myslím, že vypadáš spíš znepokojeně, než lítostivě.“

Podívala se nahoru. „Znepokojená čím?“

„Že bys mohla mít vyjasnění naší nedořešené věci, odložené na neurčito.“

Zírala na něj, ale pak nesmělý úsměv dosáhl až do jejích očí. „Je něco, co můžu udělat pro… urychlení tvého zotavení?“ zeptala se s kamennou tváří.

William cítil, jak se většina jeho krve nahrnula do jeho raněných slabin a otočil se pryč se smíchem, než mohla vidět, jaký má na něj efekt. „Bože, ženská, potřebuješ dozorce,“ řekl, přešel kolem a zvedl její kabelku a potom její zbraň. Otočil se k ní překvapeně. „Kriste, ta věc váží víc, než celá kabelka.“

„To těch devět nábojů ji dělá těžkou,“ řekla a natáhla ruku.

Podal jí kabelku, ale pokračoval v prohlížení zbraně. „Opravdu jsi z toho střílela?“ zeptal se, dívajíc se na ni.

Viděl, jak zvedla hlavu. „Střílela jsem dnes ráno, před prací.“

„Takže to byly tvoje střely, které jsme našli ve štěrkovně?“

Zvedla znovu ruku pro zbraň.

„Maddy, já vím, že jsi říkala žádné další dárky, ale nemohla bys mě nechat, abych ti koupil novou zbraň? Nějakou lehčí a která by se ti lépe držela?“ zeptal se, opatrně otočil rukojeť k ní, jak mu to ukazoval Trace  - a trhnul sebou, když ji jednoduše popadla a strčila do kapsy kabelky.

Zarazila se, když viděla, jak ustoupil stranou. „Hej, neboj se, nemám náboj v komoře. Takže když by ji Sára vzala, nemůže se omylem zastřelit.“ Usmála se na něj. „A děkuji, ale mám tuhle zbraň ráda,“ řekla, přehodila si popruh kabelky přes rameno a poklepala na ni. „Je dost velká na to, aby k smrti vyděsila kohokoliv a Billy říkal, že kdybych už někoho opravdu střelila, nebude schopný mě dál pronásledovat, zatímco cokoli menšího, ho může jen naštvat.“

William propletl své prsty s jejími a vyrazil směrem k silnici a uvědomil si, jak je opravdu les temný. Možná měla pravdu v tom, že silná zbraň může zastrašit, ale neměl zájem na tom, aby nosila exmanželův dárek na rozloučenou.

Ale jestli se něco o Maddy naučil, tak to byl to, že tlačit ji někam, je jako snažit se hnát hejno kuřat. Vedl ji k silnici v tichosti, a když došli ke křoví, musel pustit její ruku, aby mohla přeskočit příkop. Ale zjistil, že se usmívá sám pro sebe, když vklouzla rukou zpátky do jeho, když vykročili k An Téarmann.

„Když tě odvezu domů a vyložím tě tam, jak se dostaneš ráno do práce?“ zeptal se.

„Asi bych mohla říct mámě, aby mě odvezla, ale pak by musela odvézt Sáru do tábora a odpoledne nás obě vyzvednout.“ Povzdechla si. „Hádám, že budu muset zkusit získat půjčku na auto, než na něj šetřit.“ Zamračila se na něj. „Tys nenaboural Evino auto do náspu, že ne? Vystoupil jsi a pak ho strčil ze srázu.“

Zasmál se. „Myslím, že jsem to udělal.“

„Ale proč?“ zeptala se a dívala se na silnici před nimi, po které kráčeli. „Zjistila jsem, že jsi trochu… posedlý, aby bylo po tvém, ale nemůžu uvěřit, že jsi zničil naprosto dobré auto, jen abych musela používat tvoje auto.“

„Udělal jsem Kenziemu službu, když jsem rozbil to ďábelské auto.“

Zastavila se v chůzi. „O čem to mluvíš?“

Znovu ji přiměl jít, protože viděl, že jestli ji nedostane brzy domů, usne za chůze, když si všiml, že klopýtá únavou. „Kdyby se to auto dostalo do střetu s něčím jenom tak malým, jako je poštovní schránka, ta schránka by mohla vyhrát. Nelíbí se mi představa, že ty a Sára jezdíte v něčem menším, než je moje dodávka, stejně jako Kenzie nechtěl vidět Eve znovu řídit to auto. Můžeš mi slíbit, že když si koupíš nové auto, vybereš si velkou dodávku?“

Zasmála se. „Věř mi, pokud někdy vyhraju v loterii, koupím si to největší a nejděsivější SUV, které dělají.“

Zaznamenal, že vzduch se začal ochlazovat, jak se blížili k An Téarmann, slabý vánek tlačil mlhu z oceánu. „Je ti zima, Maddy? Chceš mou košili?“

Zasmála se znovu, tentokrát s obavami. „Nech si svou košili na sobě, Killkenny,“ řekla zastřeným hlasem, když pohlédla na jejich spojené ruce. „Ale jestli je tobě zima, možná by sis měl srolovat rukávy,“ dokončila to skoro zavrčením a náhle zvýšila tempo.

Zastavila se, když došli na příjezdovou cestu. „Eve mě může dovézt domů.“

„Řekl jsem, že tě odvezu a to taky udělám.“

„Ale pak budeš muset jet zpátky bez doprovodu a to je nelegální. A bylo to nelegální i dneska, když jsi jel úplně sám.“

„Usoudil jsem, že se mi ta pravidla nelíbí.“

Zasmála se tomu. „A když se ti něco nelíbí, tak co… buď to ignoruješ, nebo to praštíš po hlavě svým mečem?“

Na to se zamračil. „Ty se odvažuješ mě popichovat, když sama tu chodíš okolo se zbraní v kabelce, která váží víc než auto?“

Stále ho držíc za ruku, vykročila po příjezdové cestě. „Víš, co ti řeknu – zatímco se budu rozhodovat, zda vyhovím, nebo ne, tvé laskavosti,“ řekla odhodlaně, „půjčím si tvoje auto, tentokrát a odvezu se domů sama. A tím pádem, bude v pečovatelském domě, na tvou zítřejší projížďku s Elbridgem.“

„Ujednáno.“

Zastavili se u dveří řidiče a William otevřel dveře, ale zastavil ji, než nastoupila. „Je tu něco, co mohu říct, aby ti to pomohlo se rozhodnout?“

Stále bylo dost světla od zapadajícího slunce, aby viděl, jak se jí barví tváře. „Pokud řeknu ano, budeš se držet i ty své podmínky o tom, nemít nikoho jiného?“

Zasmál se. „To je věc posedlých mužů – jako psi, jsou příliš zaměstnáni hlídáním vlastního teritoria, než aby očichávali něco dalšího.“

To její barvu ještě o stupeň zvýšilo. „A ty dárky mohou přestat?“

Jeho úsměv zmizel. „Ou, lass, strašně mě baví nakupovat na internetu s Janice.“ Hodila svou kabelku přes středový panel s odfrknutím a William si nemohl pomoct a zašklebil se. „Jsi si jistá, že není kulka v komoře?“

Nasedla do auta a podívala se na něj. „Jsem si jistá,“ řekla s úšklebkem. Ale najednou vystřízlivěla. „Ještě jedna otázka.“

„Co by to bylo?“

„Řekneš mi, kdo doopravdy jsi?“

„Ano.“ Viděl, jak se jí čelist uvolnila, a usmál se. „Ale ne dnes. Nebo zítra.“

„Kdy tedy?“ odsekla.

„Až budeš připravená.“

„To není odpověď.“

„Máš mé slovo, Madeline. Až budeš připravená, řeknu ti všechno.“

Sedla si rozzuřeně, na několik úderů srdce a pak svěsila ramena.

„Ještě jedna věc, o které bys mohla přemýšlet, až se budeš dnes v noci rozhodovat,“ řekl a způsobil tak, že ještě nenastartovala auto – ačkoliv se na něj taky nepodívala. „A to je, jestli jsi připravená na to, že tvůj strašák přijde.“

Podívala se na něj. „On není opravdový, Williame.“

„Oh, myslím si, on je pro tebe opravdu reálný a dost bezpečný, protože cítíš, že ti nemůže ukrást srdce – aspoň do té doby, dokud ho budeš mít schované v krabici pod postelí.“ Naklonil k ní hlavu. „Víš co? Co kdybych, když budeš souhlasit s mou žádostí, ti dal něco, co je mi stejně drahé a ty bys to pro mě hlídala?“

„Co to je?“

Zavrtěl hlavou. „Nejsem připraven otevřít svou krabici o nic víc, než ty.“ Usmál se. „Možná jednoho dne získáme dost odvahy a nakonec je otevřeme společně.“ Její ramena znovu poklesla a on mohl vidět její únavu. „Jeď domů, Madeline, než usneš,“ řekl a chtěl zavřít dveře.

„Williame,“ řekla, ačkoliv zírala na volant a ne na něj. „J-já chci říct ano,“ řekla šeptem.

„Já vím, že ano, lass. A moc bych si přál, abys řekla ano.“

„Ale mám strach.“

„To také vím. Ale pamatuj si, že máš mé slovo, že nenajdeš bezpečnější místo, než v mé náruči.“ Když to dořekl, jemně zavřel dveře a o krok ustoupil.

Koukala na něj a William jí věnoval něžný úsměv a pak se otočil a rozešel se ke stodole. Slyšel, jak za ním startuje auto a zastavil se ve dveřích, právě když Kenzie šel ven, zřejmě proto, že taky slyšel auto.

„Koukám a nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Kenzie. „Jak jsi ji přiměl změnit názor?“

William zíral za zadními světly, mizícími na silnici a přemýšlel, proč sám ďábel očekává, že se muž spokojí jen s vlastněním těla ženy, když i hlupák ví, že její pravá hodnota, leží v jejím srdci. „Je to jednoduché, opravdu. Jen jsem otevřel brány pekelné a vešel dovnitř.“