DS - 18. kapitola

Překlad: Lusesita

Ruby

18. prosince

„CHYBĚLA JSI MI.“ Povzdechne si Eve a přitáhne si mě do objetí, jen co vstoupím do jejího domu.

„Taky jsi mi chyběla.“ Rozepnu si kabát a přehodím ho přes opěrku židle. „A ty jsi mi taky chyběla.“ Vytáhnu Isobel z postýlky a políbím ji na obě tvářičky.

„A kde je Marcus?“ Zeptá se Eve a postaví přede mě kávu.

„Říkal, že on a Oliver mají nějaké speciální plány.“ Přikývne a napije se kávy. „Ty víš, co dělají!“ Vykřiknu.

„Co? Ne.“ Zavrtí hlavou, ale nepodívá se na mě.

„Eve?“ Ignoruje mě a dál pije kávu. „Evelyn.“

„Ok, fajn. Vím, kde jsou, ale neřeknu ti to.“

„Říkáme si navzájem všechno.“

„Ano, ale tohle ti říct nemůžu, ale je to dobré, přísahám.“

„Dobře.“ Povzdechnu si a ušklíbnu se.

„Přestaň se chovat jako by ti byli čtyři.“ Zasměje se. „Místo toho mi řekni, kdy konečně uvidím mého synovce?“

„Jakmile ho přejde nachlazení. Nechci, aby nakazil Isobell, zvlášť před svatbou.“

„Nemůžu uvěřit, že se budu vdávat jen za šest dní.“ Její úsměv je velký a zářivý a líbí se mi, že ji Connor dělá šťastnou.

„Kde jsou moje nádherné dívky?“ Křičí cestou do obývacího pokoje.

„Tady jsme.“ Směju se.

„Tři nádherné dívky v mém obývacím pokoji.“ Usmívá se. Isobell začne kvílet, rozhazuje ručičkami a kope nožičkami, když se přiblíží. Podám mu ji a on ji zvedne do vzduchu.

„Takže, velký den už je za dveřmi.“ Usrknu si kávy a pohodlně se opřu.

„Yeah, ne dostatečně rychle.“ Stěžuje si Connor. Zavibruje mi mobil a já ho vytáhnu z kapsy.

Marcus - Můžeš přijít domů? x

Ruby – Jsem na cestě x

„Podívejte, musím jít domů.“ Eve se zářivě usmívá a nadskakuje na místě.

„Tak to bys pak měla jít.“ Prakticky se mě snaží vytlačit ze dveří.

„Počkat, jak oslavíme tvé narozeniny?“ Zeptám se a obléknu si kabát.

„Nijak.“

„Co takhle večeře, tady?“ Vloží se do toho Connor. „V sedm hodin?“

„To zní dobře, řeknu mámě, aby pohlídala malého. Tak se tedy uvidíme.“ Eve mě políbí na tvář, než za mnou zabouchne dveře. Rozhodně je z něčeho nadšená.

***

„AHOJ?“ Zavolám, když vejdu hlavními dveřmi, pověsím si kabát, vyzuju boty a jdu dál.

„Mami.“ Vykřikne Oliver a běží ke mně. Zvednu ho do náručí.

„Ahoj dítě, vypadáš líp, než odpoledne. Rozmazloval tě táta?“

„Kočka.“ Vždycky odpovídá náhodně vybranými slovy.

„Marcusi?“

„Jsem tady.“ Odpoví z kuchyně. Jdu za ním a Oliver se začne vrtět. Postavím ho tedy na zem a on se rozběhne za Marcusem.

„Kočka.“ Řekne znovu Oliver.

„Co se děje? Proč sedíte na podlaze?“ Poté uslyším tiché zamňoukání. Podívám se na nohy, kde se o mě začne otírat malé koťátko.

„Překvapení! Seznam se s nejnovějším členem Hádesovy rodiny.“ Kleknu si a ona mi vleze do klína.

„Je nádherná, ale nejsme příliš zaneprázdněni, abychom měli kotě?“
„Kočky jsou docela soběstačné.“

„Oh a má vánoční obojek… počkat, co je to?“ Znovu si ho prohlédnu a uvidím na něm připevněný prsten. Vzhlédnu a Marcus už klečí.

„Ruby, můj anděli, strašně tě miluju. A nemůžu být šťastnější za naší rodinu, ale ne všichni máme příjmení Hádes. Ruby, vezmeš si mě?“

Po tvářích mi stékají slzy. Není divu, že dnes byla Eve tak šťastná. Vždycky byla nenapravitelná romantička.

„Ano.“ Usměju se na něj. Natáhne se ke mně a políbí mě.

„Nemůžu se dočkat, až budeš paní Hádesová.“

„Líbí se mi, jak to zní.“ Zvednu kotě a Marcus jí sundá obojek s prstenem, jakmile má obojek zpátky, položím ji na podlahu a ona utíká pryč.

„Miluju tě.“ Usměje se a nasadí mi prsten. Je z bílého zlata s jednoduchým diamantem uprostřed.

„Miluju ho. Moc děkuju. Jsem díky tobě šťastná.“