BW - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Příští ráno jsem měla hotový plán. Budu vystupovat profesionálně a přinesu mu kávu. Když přijdu s mokka kávou, tak mě vyhodit nemůže, ne?

Se středně velkým mokka s čokoládou, nízkotučnou smetanou a mlékem jsem vpochodovala do budovy s kancelářemi. Lidé už seděli u svých psacích stolů a pracovali na počítačích, ale Zack tu zřejmě ještě nebyl. Sekretářka mě nechala čekat v jeho kanceláři, ale nechala otevřené dveře.

O dvacet minut později se objevil Zack. Byl trochu rozcuchaný a unavený. Uviděl mě a stiskl rty. Až poté mi věnoval vynucený úsměv.

Zatraceně, vyhodí mě.

„Přinesla jsem vám kávu! Vlastně mokka.“

„Děkuji.“ Aktovku hodil na pracovní stůl, ta sklouzla po hraně, narazila do židle a spadla na podlahu. Vypadal překvapeně a poté vrhl pohled na mě. Zamračil se. Že by byl nepozorný?

„Promiňte. Jsem trochu rozrušený. Je tu má družka. Ale děkuji za kávu, to je velmi milé.“

Narovnala jsem se, protože jsem ucítila, jakoby mi žaludek spadl až do mých pěticentimetrových podpatků. Zmohla jsem se na slabý úsměv: „Je to jen mokka. No, to je skvělé. Takže to vypadá, že nakonec žádný hokus pokus potřebovat nebudete.“

„Co?“ Hleděl na mě zmateně.

„Ne. Objevila se včera v noci na té akci, ale nemohl jsem ji nikde najít. Teď je zpátky, je tady, někde v budově.“

„Dobře, tak tady tu kávu jednoduše nechám a už vás… nikdy neuvidím. Ráda jsem vás poznala. Jsem si jistá, že budete chtít aspoň polovinu zálohy zpátky, ale to si budete muset vyřídit s mými nadřízenými. Já tu jsem jen kvůli magii, s vyúčtováním nemám nic společného, víte…“

„Proč máte verbální průjem?“, zeptal se nesouhlasně.

„Promiňte, to jsem nechtěl říct. Myslím, že ve mě vyvoláváte ty nejhorší stránky mé povahy.“ Vzal si ze stolu hrnek kávy a loknul si.

Při jeho komentáři jsem se zamračila. Ale už jsem slyšela často, že mám na lidi tento efekt, takže jsem to nechala být.

„Ale fuj, nemám. Jen jsem se snažila zdvořile se rozloučit.“

„Moment! Nemůžete odejít. Neznáte nějaké lokalizační kouzlo, nebo něco takového?“

Teď byla řadě na mě tvářit se zmateně. „Vy už jste ji zase ztratil?“

Zavrčel na mě a já o krok odstoupila. Bylo to tak nějak sexy, ale především mi to připomnělo, že není tak lidský, jak vypadá.

Definitivně mimo mou ligu.

„Ne. Nemohla jsem ji včera v noci najít. Opustila party dřív, než jsem ji mohl vystopovat.“

„Co vaše schopnost?“ Poklepala jsem si na nos.

„V místnosti bylo přes dvě stě lidí. Věřte mi, bylo těžké zachytit něco nosem. A to bylo asi dobře. Chanel č. 5 a losos nejdou moc dohromady.“

Opřel se o stůl a překřížil kotníky na nohou. „Cítil jsem to.“

Na okamžik to vypadalo, jakoby mluvil sám se sebou. Všimla jsem si, že jsem se rozešla jeho směrem a zastavila se krůček od jeho překřížených kotníků. Bylo to dostatečně blízko, abych cítila jeho kolínskou. Opravdu voněl dobře.

„Hej, proč máte na sobě kolínskou. Myslela jsem si, že nemáte rád výrazné pachy?“

„Jsem na ni zvyklý. Už ji ani nevnímám. A ona je teď tady.“

„Opravdu?“ Rozhlédla jsem se kolem, jestli zpoza dveří nevyskočí vysoká blondýna s dlouhýma nohama a rudě nalakovanými nehty nebo tak nějak.

„Ne tady uvnitř, tam venku.“ Zamával rukou. „V kancelářích.“

„Tak proč jste tady? Jděte si pro ni. Hodný chlapec. Hledej.“

Vrhl na mě studený pohled. „Máte ponětí, kolik lidí v této budově je?“

„Ne. Já tady nepracuji, nemám tušení“, odpověděla jsem rozumně.

„Tři stovky.“

„Máte pravdu, to je hodně.“

„Nemám tušení, jak bych ten počet zmenšil. Ale musím ji najít. Nemohu riskovat, že zase odejde.“ Jeho pohled sklouzl bokem a já měla pocit, jakoby chtěl něco říct, ale snažil se to neudělat.

„Nemohu ji lokalizovat. Potřebovala bych něco, co jí patří. Musíme nejdřív zjistit, kdo to je. Ale mám nápad. Mohli byste spustit požární alarm, jen tak cvičně, a když budou lidé vycházet, budete vědět, kdy opustí budovu. Mohli bychom to sledovat na bezpečnostních kamerách.“

Hleděl na mě s úžasem v očích. „To je skvělý nápad!“

„Máte ponětí, jak často mi to lidé říkají? A vždycky vypadají stejně překvapeně. To je opravdu otravné.“

Krátce se na mě usmál a vydali jsme se směrem ke kanceláři bezpečnostní služby v přízemí. Bezpečák se jmenoval Chuck a jeho břicho bylo velké jako basketbalový míč. Pracoval společně s děvčetem jménem Heidi. Proboha, to jméno sedělo. Byla to ženská verze Chucka.

A byla jsem si docela jistá, že kopou za stejný tým.

Rozhlásili, že budou testovat požární poplach, a že se mají všichni shromáždit na okraji parkoviště, asi pět set metrů vzdáleném od budovy.

Doufejme, že to bylo dostatečně daleko. Pozorovali jsme, jak všichni opouštěli budovu. Spolu se Zackem jsme zírali na obrazovku. Stáli jsme jen pár kroků od sebe, oba dva předklonění, jakoby tím byl obraz jasnější. Zatímco minuty ubíhaly, začala mě bolet ramena a já se přinutila je uvolnit. Konečně všichni opustili budovu a překvapení – nic se nestalo.

„No?“, zeptala jsem se, zvědavá a zoufalá.

„Stále je tady. Nepocítil jsem žádnou změnu. Nezmizela, nepřiblížila se ani nic jiného.“

Přišlo na mě nutkání se začít chichotat. „Takže buďto je tam venku a my jsme ji propásli, nebo je někde na záchodě s bolením břicha a je ještě tady. Nebo je to Heidi.“

Heidi neměla ani tušení, o čem jsme to mluvili, ale zamračila se na nás. Vsadila bych se, že v softbalu byla borec.

Zack mě přejel očima od shora dolů. Hlas měl jemný a intenzivní.

„To jsou jediné možnosti, které tě napadly?“

Polkla jsem.

„Raději bys měla jít ven“, řekl tichým hlasem.

„Heidi také!“, zasípala jsem.

„No dobře. Nic proti tobě, Heidi, jsem si jistý, že jste půvabná žena, ale předpokládám, že byste byla stejně jako já překvapená, kdyby se ukázalo, že jste má družka.“

Zabručela a vyrazila ze dveří. Chuck se zachichotal a řekl něco na téma trapné situace nebo tak. Popravdě řečeno jsem byla tak šokovaná, že mi něco zvonilo v uších a já nerozuměla, co.

„Já to nejsem.“

„Jdi ven a budeme to vědět s jistotou.“

„Není k tomu žádný důvod. Já to nejsem.“

Znovu zavrčel. „Jak si můžeš být tak jistá?“

„Nesnáším dělat to na pejska.“

Chuck se vypařil a místnost najednou vypadala kupodivu menší. Zack se tyčil nade mnou. Udělal krok blíž a já ustupovala, až jsem zadkem narazila na počítačovou skříň.

„Pak jsi to doteď nedělala pořádně. Jdi ven!“ Jeho hlas zněl tak smyslně, že mi ztvrdly bradavky.

Vyschlo mi v krku.

Odešla jsem.

Vešla jsem na chodbu a každým krokem jsem slyšela v mé hlavě ozvěnu, jako nějakou mantru. „Nejsem jeho družka.“

„Nejsem jeho družka,“ a každý pátý nebo šestý krok byl doprovázený jeho komentářem, že jsem to doteď nedělala pořádně.

Ježíši.

O deset minut později nám bylo řečeno, že se máme vrátit dovnitř. Zacka nebylo nikde vidět. Co to asi znamenalo? Vydala jsem se zpátky do jeho kanceláře a měla pocit, jakoby na mě všichni zírali.

To se mi jen zdálo. Na moment jsem si představila, jaké by to bylo, kdybych byla Zackova družka. Jediná osoba na celé planetě, určená jen pro něj. Trochu mi zvlhly oči, ale svedla jsem to na zářivky. Byl sexy, přitažlivý, rozený vůdce, vtipný, sexy, jasně, občas se proměňoval v něco chlupatého. Ale jednou měsíčně jsem taky nebyla moc zábavná.

Ale prostě jsem si nedovedla představit, že by to bylo možné.

Zackovy dveře byly lehce pootevřené, takže jsem zaklepala. Zaslechla jsem, jak mě zve dál. Strčila jsem dovnitř nejdřív hlavu a uviděla ho stát vedle malého baru.

„Brandy? Skotskou?“, zeptal se bezvýrazným hlasem.

Zatraceně.

„Oslavujeme můj nedostatek statutu „družka“?“

„Nee.“ Kopl do sebe celý drink. Nebyla jsem uražená. Také bych pila, kdybych zjistila, že jsem má družka.

Nalil mi sklenici a vydal se ke mně.

Zčervenala jsem a málem o krok ustoupila. Nakonec jsem došla k názoru, že by bylo lepší, kdybych zůstala stát. Jinak by si možná mohl myslet, že jsem submisivní. Moment, opravdu to takhle fungovalo?

Svatá prostoto, bude se ke mně chovat jako k psovi? Ne, že by to bylo důležité. Já nejsem jeho družka.

„Pěkně pomalu, pejsánku. Předpokládám, že ten tvůj „pocit“ zmizel, když jsem opustila budovu?“

„Přesně tak. Jediné, co jsem nepochopil, bylo, proč jsem cítil tvou přítomnost včera večer, když jsi tam nebyla. Ale právě jsem trochu telefonoval a hádej, co jsem se dozvěděl? Zřejmě tě včera vysadilo firemní auto přímo před místem konání té aukce. Takže jsi tam byla, že ano?“

„Ano“, řekla jsem, jako bych stále pod gilotinou.

„Mám ti vysvětlit radosti z pozice na pejska, nebo ti to mám jednoduše předvést?“, zeptal se napůl žertem, ale výraz jeho očí byl smrtelně vážný.

Couvla jsem.

„Nejsem tvoje družka. Musí být nějaké jiné vysvětlení. Sedni, Cujo!“ (hlavní psí hrdina v hororu od S. Kinga:-)

„Klidně ze sebe můžeš chrlit psí vtipy, ale nakonec za každý zaplatíš.“ Ovinul paži kolem mého pasu a přitáhl si mě k boku.

Cítila jsem ho i přes oblečení. Jak je tvrdý a připravený, jeho boky na mých. Bylo to vzrušující a strach nahánějící. Měla jsem z toho měkká kolena a vlhké kalhotky.

„Jak –“, musela jsem se nadechnout a polknout, než jsem mohla promluvit, „jen tak ze zvědavosti, bych zaplatila?“

„Ukážu ti to hned, jakmile tě dostanu z těchto šatů.“

A poté mě políbil. Jemně. Takový ten přátelský polibek ála rád-jsem-tě-poznal-můžu-z-tebe-strhat-šaty-a-ponořit-se-do-tebe?

Nakonec jsem couvla, i když jsem nechtěla a doufala, že mou odpověď, ála a-proč-jsi-to-prosím-tě-ještě-neudělal, pochopil, protože jsem zasténala a vrazila mu jazyk do úst.

„Co stane, jestli jsem opravdu tvoje družka? Jak to bude dál?,“ zamumlala jsem, neschopná se od něj odtrhnout. Objala jsem ho rukama kolem krku a pohlédla mu do očí.

„Kombík, dvě děti, celá paleta. A možná jeden nebo dva vrhy vlčat.“

Trochu se mi udělalo nevolno. Něco se muselo odrazit i v mé tváři, protože znovu promluvil a chytil mě za boky, aby mě udržel v klidu.

„Vyjdeme si. Vezmeme se a budeme se snažit být šťastní až do konce svých dnů. Není to to, co si většina žen přeje?“

Proboha. Byla jsem jen krůček od hyperventilace. Letadlo se právě řítilo k zemi a já neměla ani čas říct May-day.

„Ta myšlenka, že jsme pro sebe stvoření, tě zrovna nenaplňuje štěstím. Kde je problém?“ Zavětřil u mého krku a já mohla cítit jeho teplo, jak mi rozehřívalo zamrzlé kosti.

„Jsi skvělý chlap. Opravdu. Působíš… neskutečně. Ale já nejsem ten typ pro spříznění duší.“

Couvnul a pozorně mě sledoval, jakoby byl i pouhým zíráním schopen zjistit, jestli lžu.

„Ty si nemyslíš, že by to bylo možné?“, zeptal se šokovaně, jako bych byla pětiletá, která mu právě oznámila, že nevěří na Santa Clause.

Což mi potvrdilo, že on na spřízněnost duší věřil. Tenhle chlápek věřil na spřízněné duše a myslel si, že já jsem ta jeho.

Začala jsem se třást. „Ne. Je to… možné. Jen ne pro mě, s někým jako jsi ty. Však víš, celá ta paleta.“, řekla jsem.

„Vešla jsi do dveří a bylo to jako rána do břicha.“

„Tak dobrá, hm?“

Usmál se. „Horší. Ale byla jsi tak… nedůtklivá a tak jiná, než jsem čekal, že jsem prostě nemohl uvěřit, že bys mohla být má družka.“

„A teď?“

„Teď se obávám, že mě v budoucnosti čeká hromada psích vtipů. Jsi inteligentní, vtipná, máš skvělé tělo, proč by sis takový úlovek, jako jsem já, nezasloužila?“ Zněl sebeironicky, a to bylo okouzlující. „Nemyslíš si, že si zasloužíš být šťastná?“

Oh. Au. Zasloužila jsem si být šťastná? To byl tvrdý oříšek. No, vlastně ano. Ale nečekala jsem, že to bude… tak bezprostřední. Že se budu muset tak rychle rozhodnout. Spíš jsem si představovala, že budu s nějakým mužem chvíli chodit a po nějaké době bychom se vzali a já bych zjistila, že jsem zamilovaná – i tak by mě to překvapilo jako zloděje v noci.

Chtěl, abych se vědomě rozhodla, že budu důvěřovat jemu, jeho zvláštní představě o nás.

„Co se stane, když řeknu ano?“, zeptala jsem se.

„Zmizíme odsud a půjdeme do tvého hotelového pokoje nebo do mého domu. Mám příšernou bolest… hlavy. A poté půjdeme na večeři.“

„Je deset hodin ráno!“

„Jsou to velmi vážné bolesti hlavy. Očekávám, že budu potřebovat mnohonásobné použití té léčby, co jsi na mě aplikovala včera.“

„Ale dostanu večeři? V nějaké milé restauraci, doufám“, řekla jsem a snažila se udržet rozhovor v rozumné rovině, protože jsem nemohla uvěřit, že nejenom, že se plánuji s tímto týpkem vyspat, ale že z toho… bude i něco trvalého.

„To si piš. Ale mohlo by se stát, že z toho bude jen donáška na pokoj.“

Zachvěla jsem se a zapomněla dýchat. Musel paniku v mých očích zahlédnout, protože dodal: „Důvěřuj mi. Prostě jen jdi ke dveřím.“

Tak jsem to udělala.

Bok po boku jsme došli k jeho autu. Byla to ta nejzvláštnější a nejnepříjemnější cesta, jakou jsem kdy šla. Věděla jsem, že šel vedle mne. Skoro jsem ho mohla cítit. Nemohla jsem se na něj podívat přímo, takže jsem koukala na zem a kolem po parkovišti. Ale koutkem oka jsem pozorovala i jeho.

Došel k autu na mou stranu a otevřel mi dveře. Prošla jsem kolem něj a vnímala to praskání energie mezi námi, něco jako statické jiskření.

Zavřel dveře a obešel auto, zatímco mi srdce bušilo frekvencí milion úderů za minutu. Otevřel dveře na své straně a posadil se na místo řidiče.

V ruce držel klíče a já viděla, jak sevřel pěst. Nenastartoval, jen tam tak seděl a zíral na parkoviště.

„Ježíši“, řekl tiše.

Otočila jsem se, abych se na něj podívala. Ještě jsem neměla ani zapnutý pás a všechno, co jsem chtěla, bylo překonat vzdálenost mezi námi a vrhnout se na něj. Teď okamžitě. Mít sex přímo tady v autě. Byl příliš blízko – jakoby se naše energie v tom malém autě nakupily na sebe a já si zoufale přála mít ho v sobě.

Zhluboka se nadechl a zastrčil klíč do startéru. Poté se otočil ke mně. Jeho hlas byl tichý, jakoby nechápal ani otázku ani odpověď, ale přemýšlel o něčem, co bylo velmi, velmi vzdálené.

„Tvůj hotel je tak dvacet minut odsud, že?“

„Ano.“ Myslela jsem na to samé. Nemohla jsem přestat zírat na jeho rty. Také mě nespouštěl z očí.

„Kolik je?“ Podíval se na své hodinky a odpověděl si sám. „Deset. Nikdo v nejbližší době kolem neprojde.“

Sledovala jsem ho, jak se otočil a zase koukal dopředu, a jak si rukou prohrábl vlasy, zatímco dumal nad naší logistikou. Byl to velký parkovací dům. Stál trochu bokem a byla tu tma. Pravděpodobnost, že nás tu někdo uvidí, jak provozujeme sex, byla velmi malá.

„Na zadním sedadle není moc místa“, řekla jsem, ale už jsem se předkláněla, abych se k němu dostala blíž.

„Zatraceně. Proboha, můžu tě cítit. Jsi úplně všude“, řekl s hlasem plným utrpení.

Bylo to tak sexy, tak primitivní. Poté jsme se políbili a už naše rty spolu měly sex, zatímco se je naše těla snažila dohnat. Rukou mě uchopil vzadu za hlavu a držel mě tam, kde mě chtěl mít.

Rukama mě tahal k sobě, takže jsem se přeplazila přes sedadlo k němu. Oba jsme přerývaně dýchali.

„Počkej sekundu“, řekl.

Zack sáhl dolů a sedadlo sebou škublo dozadu, takže jsem si nelámala záda o volant. Vykvikla jsem překvapením a on se rozpačitě ušklíbl.

Oba dva jsme se museli zasmát a poté jsme se znovu začali líbat jako o závod.

Bylo to tak správné, tak potřebné. Ale všechno, na co jsem dokázala myslet, bylo teď, teď, teď.

Rukama mi sklouzl na stehna, pod sukni a jedním škubnutím mi roztrhl kalhotky. Na jeho jazyku jsem zachytila chuť brandy, které na mě působilo jako afrodiziakum.

Prsty putoval až k místu, kde jsem chtěla, aby se mě dotýkal, takže jsem vykřikla, jak do mě udeřilo první vyvrcholení.

„Nepřestávej“, zasyčela jsem bez dechu a kroutila se mu v klíně.

„Nikdy. Patříš mi. Slyšíš?“ Jeho dech u mého ucha byl drsný, každý výdech mě pohladil po kůži a najednou to tu bylo zase. Silnější a rychlejší. Uslyšela jsem zvuk zipu a ucítila na kůži hřbet jeho ruky, když si rozepínal kalhoty.

Políbila jsem ho a sáhla dolů, abych ho pevně uchopila rukou a navedla do sebe.

Dlaněmi mi přejížděl po stehnech, chvěl se a zadrhával se mu dech. Opřela jsem se dozadu a intenzita pocitů v jeho tváři mě šokovala. Vášeň byla očividná, ale také se na mě díval jako na zázrak, jako bych byla perfektní a fascinující.

Otírala jsem se o něj. Zavřel oči a zprudka vydechl. Jeho ruce se vydaly směrem nahoru, přes mé bříško až k prsům. Vyrazil boky vzhůru. Znovu a znovu. V autě se rozléhal náš přerývaný dech.

A poté si mě přitáhl za vlasy a přinutil mě se na něj podívat. „Jsi tak krásná“, zamumlal.

Srdce se mi pod jeho pohledem tavilo a jeho přírazy byly hlubší a prudší, rukama mi svíral boky, abych mu neunikla. Cítila jsem, jak ve mně vyvrcholil, hlava mu padla dopředu a opřel si ji o má prsa.

Prsty jsem mu zabořila do vlasů a lehce omámeně jsem si říkala, jak jsou hebké a krásné.

„Pojeďme k tobě do hotelu. Vyzvedneme tam tvoje věci. Mám rozkošnou malou psí boudu pro dva.“

„Už žádné psí vtipy.“

Zvedl obočí. „O čem se teda budeme bavit?“

Zasmála jsem se. „Je tam příliš mnoho point, které by naznačovaly, že jsem tvá.“

„Pudl?“, přerušil mě se smíchem.

„Přesně tak.“

Přesunula jsem se zpátky na svoje sedadlo. Pustil mě velmi nerad. Poté nastartoval motor a vyjel. O dvě minuty později zazvonil telefon. Poté, co někomu řekl „halo“, byl chvíli zticha a poté položil.

Zaparkovali jsme a nechali auto na obsluze hotelu. Zack mě objal kolem pasu a přitáhl si mě k boku, takže jsem šla těsně u něho, zatímco se mračil na všechny muže okolo. Když se za námi zavřely dveře od výtahu, přirazil mě ke zdi a prudce políbil.

Dveře se otevřely a než jsem našla kartu, tak jsme chvíli stáli na chodbě.

„Zavolali mi z kanceláře.“

Protáhla jsem kartu čtecím zařízením a počkala na zelené světlo. Poté jsme mohli vstoupit.

„Polovina zaměstnanců, se hodila marod a odešla.“

„To je zvláštní, ne“, řekla jsem a nechápala.

„Ne, to není. Našel jsem tě a smečka to vycítila. To je důkaz. Teď víš, že jsi navždy moje…“

Políbila jsem ho, a víte co? Pořád je to nejlepší způsob, jak ho umlčet.