BSA - Předmluva + PROLOG

Překlad: Lenuszka

Předmluva

Teorie černé labutě

- je metaforický popis události, která přichází jako překvapení, jehož důsledkem je nejčastěji ovlivnění životního prostředí nebo našich osobních životů, a obvykle bývá logicky odůvodňována, pokud se zpětně zjistí, že byla prospěšná. Protože jsme lidi, snažíme se vymýšlet vysvětlení pro něco, co nutně žádné vysvětlení nemá, aby to našim malým mozkům dávalo smysl. Snažíme se tu událost využít a pak nám ta vysvětlení pomáhají takové události předvídat. Poučit se z nich. Možná se s nimi lépe vypořádat. Předpokládám, že zabránit tomu, aby se znovu staly.

V šestnáctém století, kdy byla ta fráze poprvé použita, byla černá labuť něčím nemožným, něčím, co údajně neexistovalo. Proto nemá Teorie černé labutě sama o sobě význam.

Ale nemožné věci existují. Já jsem živoucí důkaz této teorie a toho, že někdy neexistují racionální případy. Žádné zjednodušování něčeho složitého. Některé věci se stávají prostě proto, že se stávají. A i když se nakonec dozvíte, proč, stejně to zatraceně nic nezmění. Škoda už je napáchaná.

Maverick DeSoto Shepardová, 2016

Prolog

Současnost

Maverick

Moje dlouhé šaty prodávají faleš. Make-up zakrývá lži. Falešné úsměvy a jemná slova přesměrovávají pozornost a klamou. Tři karáty na mé levé ruce oslní všechny, až na mě.

Já znám pravdu.

Já klamu sama sebe, od dokonalých vlasů po francouzskou manikúrou zkrášlené prsty u nohou, které vykukují z mých svatebních bot. Zírám na sebe do velkého zrcadla a nepoznávám tu povrchní ženu, která zírá zpátky.

Koutky úst ji zkroutí zamračení. Odsouzení zahaluje její nezvykle zelené oči. Smutek si pohrává s jemnými liniemi její tváře a ramena jí lehce poklesnou.

Ona mě soudí.

Měla by.

Jsem hrozná, otřesná osoba.

Za méně než deset minut nechám svého otce, aby mě provedl uličkou lemovanou čerstvými květinami a hedvábnými stuhami přivázanými v rozích každé lavice v kostele.

Dojdu na konec, nechám tátu, aby mě se slzami zamženým pohledem políbil na tvář, a odevzdal mě jinému muži.

Vezmu ruku svého snoubence do své, podívám se do jeho štěněčích očí, přetékajících radostí, a na celý život se spojím s někým, kdo je šlechetný a loajální a laskavý.

Slíbím, že ho budu milovat, ctít a vážit si ho po všechny dny svého života.

Před Bohem, naší rodinou a přáteli si vyměním slib v-nemoci-i-ve-zdraví s úžasným mužem – z trucu a pomsty. Ze lsti. Jako jedno obrovské naser-si muži, kterého opravdu miluju, ale nemůžu mít.

Vezmu si muže, kterého k čertu opravdu respektuju a miluju… ale jen jako svého nejlepšího přítele.

Kdo tohle udělá?

Destruktivní sobecká mrcha. Ta to udělá.

Můj pohled padne dolů na mé tělo, cestuje přes ručně zdobené krajky svatebních šatů, které obepínají mé oblé křivky. Těch samých šatů, u kterých se moje nejlepší kamarádka rozvzlykala, když jsem vylezla ze zkušební kabinky, a sdělila mi „to jsou ony.“

Nevybrala jsem si dočervena nebo slonovinové nebo krémové nebo něco nekonvenčního jako třeba šedé.

Oh ne. Mám jasně bílé.

 Symbol čistoty.

Mé šarlatově rudé rty opustí satirický smích.

Jsem všechno, jen ne nevinná. Má duše je ztracená. Moje srdce chladné. Jsem ďáblem v kůži anděla, chytila jsem do celoživotní pasti muže, který by mohl mít jakoukoli ženu, kterou chce, ale z nějakého důvodu chce mě.

A proč?

Asi proto, že jsem masochistka. Ačkoli bych měla utíkat, co nejdál to půjde, nemůžu udělat nic, než běžet směrem k muži, kterého miluju celý svůj život: jeho bratrovi.

K jedinému muži, kterého opravdu chci, ačkoli mě zradil tím nejhorším možným způsobem.

Pořád máš čas, Maverick. Udělej správnou věc.

Měla bych to odvolat. Říct Kaelovi, že to všechno je jeden velký omyl. Přiznat mu, že ho nemiluju způsobem, jakým by ho měla manželka milovat. Říct mu, že celou dobu, co budu říkat svůj slib, budu si naproti sobě představovat jeho bratra. Nechat ho najít pravou lásku, protože to on pro mě nikdy nebude.

To mě poser.

Možná si taky vyplňuju svůj lístek do pekla. Jestli tím projdu, přesně tam navždycky shořím. Už cítím plameny lží, které olizují plosky mých chodidel.

Udělej pro jednou ve svém bohem opuštěném životě správnou věc, Mavs.

Znovu se sama sobě v zrcadle podívám do očí. Už vím, že nebudu tu svou malou část, která prosí o čestnost, poslouchat. Nemůžu. Moje větší část je nakažená odplatou a hněvem a potřebou jej aspoň trochu zranit. Jediný způsob, jak tohle všechno odvolat je, kdyby—

Zaklepání na dveře mě vyleká, až vyskočím.

Je čas.

Sakra. Je čas.

Zhluboka se nadechnu pro uklidnění. A pomalu vydechnu. Odvrátím se od svých falešných očí, vydám se ke dveřím a po krátkém zaváhání je otevřu, očekávám, že za nimi najdu svého otce.

Místo prošedivělých vlasů a hlubokých rysů s jemným úsměvem, mám co do činění s pohledem rozpuštěné tmavé čokolády a úzkými naštvanými rty.

On je tady.

Moje „kdyby“ dorazilo.

„Killiane?“ Nadechnu se, naděje ve mně vzroste jako přílivová vlna. Tajně se štípnu do ruky, abych se ujistila, že to není sen. V žádném případě. Podívám se oběma směry k hale, abych zjistila, že jsme sami.

„Co tady děláš?“

On vejde dovnitř a zavře dveře. Pak se dostane do mého prostoru, popadne mou tvář do svých obrovských rukou. Moje duše si povzdechne, a já zavřu oči, abych se soustředila na ten dotek, bez kterého jsem paralyzovaná.

Tohle se děje.

Opravdu se to děje.

Nakonec pro mě přišel. Je skoro příliš pozdě, ale to vůbec nevadí.

Je tady.

Polib mě, polib mě, polib mě, tiše křičím.

Když necítím jeho rty na svých, otevřu oči. Killian na mě zírá se zmatkem ve tváři. Srdce mi klesne. Stojí tady, dotýká se mě, a přesto nás odděluje celá propast.

„Miluju tě,“ vyhrknu.

Jsou to ta samá slova, která jsem na něj vybalila na jeho vlastní svatbě před dvěma lety. Když si bral mou sestru.

Prosila jsem ho, aby si vybral mě. Miloval mě. Vzal si mě.

Ale on mě zaříznul, a vzal si ji.

„Nedělej to, maličká,“ prosí napjatým hlasem. „Já tě prosím, nedělej to.“

Tenhle projev náklonnosti jsem kdysi milovala… teď ho zasraně nenávidím. Pokaždé, když to řekne, přesně mi to připomíná, co si o mě myslí.

„Opusť ji,“ žádám. „Řekni mi, že ji necháš a já to neudělám.“

Tvář se mu zkřiví. Zavře oči. Hlava mu ztěžka klesne. Je to ta samá odpověď, kterou mi dává vždy.

On tu pro tebe není, Maverick. Nikdy.

Vysmeknu se mu a odstrčím ho. Polovina sendviče, kterou jsem měla před hodinou, hrozí, že se znovu objeví. „Běž pryč,“ zajíknu se, ukážu prstem ke dveřím.

Narovná svá široká ramena, tyčí se v celé své výšce 183 centimetrů. „Jsi lehkomyslná a nedospělá. Nemiluješ ho.“

„K čertu s tebou. Nevíš vůbec nic sakra.“ Nesnáší, když kleju. Říká, že se to pro dámu nehodí. No, seru na něj a jeho zasraně uhlazeného koně, na kterém přijel. Srát se teď stalo mým zasraně neoblíbenějším slovem.

„Maverick…“

„Ne,“ zašeptám blízko k sesypání, o kterém jsem si slíbila, že už před ním nikdy nepředvedu. „Pokud tu nejsi, abys konečně přiznal, že sis vzal špatnou sestru, pak prostě zasraně vypadni.“

„Prostě počkej. To je vše, oč žádám.“

„Počkej? Počkej na co, Killiane? Mám počkat, až ti znovu narostou koule, které ti Jilly ufikla a strčila pod polštář? Počkat, až jí řekneš, že víš, jak chutná moje kundička nebo jako nemůžeš zapomenout, jak jsem tě přiměla vyvrcholit tvrději, než jsi v životě zažil, když jsem tě kouřila? Počkat, až přiznáš, že všechno, na co myslíš, je, jak mě šukáš a nemůžeš ve své posteli vystát její sténání? Počkat, až ji sejme auto, abys byl pro mě volný? Řekni mi… na co přesně bych měla čekat?“

„Jsi vulgární a vzteklá.“ Mé oči sledují, jak si založí ruce na hrudi. Nesnáším, že mi v nitru pulzuje, když vím, jaký je každý sval a hrbol pod tímhle oblekem. Jak chutná.

„No… když uvnitř krvácím, nutí mě to být krutá a hořká.“

Zatne svou hladce oholenou čelist a výraz mu ztvrdne. Je tu, aby mě poprosil, ať si neberu jeho bratra, ale to je vše. Omluvy, prázdné sliby, žádné závazky. Nic. Nikdy nic.

Projede mnou vlna neskutečného – skoro oslabujícího – smutku, hrozí, že mě vtáhne do života stálého trápení, bez šance, že bych s ním byla tak, jak oba chceme.

Nechápu to. Nerozumím tomu, jak jsme se sem dostali… přesně do této chvíle. Nevím, kdy se ta kola zastavila, změnila náš směr nebo proč si prostě nechce přiznat, že udělal chybu, když si vzal někoho, kdo s ním jedná, jako by byl bezcenná sračka.

Killian Shepard miluje mě. Vždycky mě miloval, a není to jen neurotická představa psychotické ženy, která tím přikrmuje svou vlastní duševní nemoc. Je to pravda. Vždycky to byla pravda. Což dělá u jeho frašky se svatbou s mou sestrou ještě větší zmatek. Musí mít asi zatracenou zlatou vagínu a sílu změnit mysl. To by mohlo být. Nikdy jsem nepotkala větší čarodějnici, než je má sestra Jillian.

„Musíš odejít.“ Než si kleknu na kolena a udělám ze sebe ještě většího blázna, než doteď.

On otevře ústa, aby bezpochyby zkusil nějakou jinou taktiku, která mě přiměje změnit názor, ale za zády se mu ozve hlas mého otce.

„Shepe, tady jsi. Musíš se vrátit k ostatním.“

Nikdo z nás se nehne. Cítím se zamrzlá, mrtvá. Prázdná.

„Připravená, srdíčko?“

Uvnitř se zatřesu na tou tátovou přezdívkou z dětství. Jaká ironie, že mi dal chlapecké jméno, ale stále se ze mě snaží udělat dámu. Je to ztracený případ a přeju si, aby to vzdal.

„Ano, tati,“ odpovím vyrovnaně, moje oči neopouštějí ty Killianovy.

Nedopusť, aby se to stalo, prosí ty moje.

Nenuť mě si vybrat, předpokládám, že odpovídá.

K čertu s tebou, řeknu. K čertu s tebou a tvou nemístnou ctí.

Vidím, jak za Killianovou širokou postavou vykoukne tátova hlava. „No tak, zlato, už je skoro čas se ukázat.“ Jak trefné. Nemůžu se představit ve větší zatraceně smutné hře, než jakou bych sama napsala. Zachytím jeho radostné oči, lemované hlubokými vráskami a obdivem a usměju se tak moc, jak umím, zatímco uvnitř truchlím.

Pak se prosmýknu kolem Killiana Sheparda, přijmu tátovu ruku, a nechám ho za sebou, přemýšlím, jak bych se mohla dostat z lásky k jednomu muži a zamilovat se do jiného. Zkoušela jsem to roky a pořád jsem to nevypilovala k dokonalosti.