BSA - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před deseti a čtvrt měsíci

Maverick

„Ahoj, bejby.“

„Čau,“ zavolám přes rameno. Síťové dveře bouchnou, než mi jeho hlas zašeptá do tváře. „Nežerou tě tu zaživa?“ Jeho rty přistanou jemně na mé kůži. Nechá je tam, jako by mě vdechoval po dlouhém těžkém dni a já jsem byla jediným balzámem, který dokáže tišit. Dovolím si koncentrovat se pouze na ten pocit a nic jiného, dokud je neodtáhne. Když to udělá, cítím se trochu smutně. Chci je zpátky.

„Trochu,“ odpovím, plácnu jednoho, který mi právě ze stehna vysál celou lahvičku krve.

Moskyti jsou tento rok strašní. Spadlo u nás dvojnásobné množství deště, než je na jaře normální. Týdny stála na polích voda, což nezpůsobilo jen zpoždění s pěstováním sklizně, ale také se rozmnožili moskyti velikosti pěsti. Město se rozhodlo, že na ta nejhorší místa přijde posyp organického fosfátového insekticidu, aby je zkusili dostat pod kontrolu, ale setkali se s širokým protestem nejen farmářů, ale i spolku matek, které „nechtějí, aby jejich děti dostaly z těch chemikálií, které skončí v pitné vodě, do pěti let rakovinu.“

Můj názor je, že my všichni na něco zemřeme, takže ty bastardy prostě posprejujte, ať si to všichni můžeme venku užít na tu chvíli, která nám zbývá. Ale nakonec to neudělali. Byla jsem venku deset minut a mám tak tucet kousanců.

„Zkusila jsem ten organický repelent, o kterém mluvila MaryLou.“ Nezavřela by pusu, dokud bych to neudělala.

„Jo?“ zakření se, když odeženu další létající, krev sající zrůdu. „Jak to funguje?“

Natáhnu svůj krk, abych se mohla podívat na manžela, a skoro roztaju nad tím obdivem, který na mě září. Trošku mě z toho pálí oči. Kael mě chytí za ruku, přitáhne si ji ke svým usměvavým rtům, když řeknu, „Vrátím se k rakovinotvornému sajrajtu.“

On se naplno rozesměje, než mě políbí na tvář a oznámí, „Tvoje máma se dnes stavila v mé kanceláři.“

Zabručím. Samozřejmě, že ano. Když to nedostane ze mě, jde přímo za Kaelem. Vyhýbám se jí poslední dva týdny. Vím, co chce, a nemůžu to myšlenku snést.

Uběhly tři týdny od doby, co mě Killian navštívil v pekárně. Jilly mě ignoruje jako obvykle, až na výjimky, kdy něco potřebuje. A moje matka? No, buď necítí to napětí mezi námi čtyřmi, když jsme pohromadě, nebo se prostě nezajímá. Hlasovala bych pro to druhé. Takže rodinná večeře na oslavu malého Jillyina prohlášení je poslední věcí, kterou chci dělat.

„Nech mě hádat. Snažím se dovolat Maverick. Ona mě jako vždy ignoruje. Myslela jsem, že bys jí mohl možná trochu domluvit. Ty to umíš,“ napodobím svou matku v jejím povýšenecky-znějícím hlase.

On jednoduše vklouzne na místo vedle mě. Pořád je oblečený v pracovním – v kalhotách a košili, kravatu má rozvázanou. Musí umírat vedrem.

„To celkem dobře vystihuje naši konverzaci.“

Zůstávám zticha. Rychlý záblesk žluté na dvorku upoutá mou pozornost. Ve chvíli, kdy se podívám, je pryč. Pak se objeví znovu lehce vlevo.

Světlušky. Miluju světlušky. Chytávala jsem je do sklenic, když jsem byla dítě. Pak jsem je další den pustila, protože jsem se cítila špatně za to, že žiju, když ony pomalu umírají.

„Nemůžeš ji ignorovat věčně, Mavs. Musíme jít.“

„Já nechci.“ Sakra, chci dodat, ale neudělám to. Zněla bych jako rozmazlený spratek, kdyby ano.

„Je to pro tvou mámu důležité, Swan,“ řekne.

Sleduju ještě nějakou chvíli další světlušky, jak předvádí své pářící vábení, než odpovím. Vivian DeSotová splnila svůj cíl. To přiznávám. Má na své straně Kaela a já ho nechci zklamat. Posledních pár týdnů jdou věci mezi námi dobře. Cítím, že se poprvé opravdu snažím. „Kdy?“

„V neděli.“

Otočím hlavu jeho směrem a lehce se usměju. Ačkoli uvnitř mě svírají obavy. Nemyslím si, že už jsem připravená znovu vidět Killiana. Potřebuju víc času. To zatracené pouto je tak silné, že budu potřebovat vrtnou věž, aby se tím prokopala. Možná bychom se měli přestěhovat do Texasu. „Dobře. Pokud je to to, co chceš.“

„Myslím, že to bude pěkné.“

„Pěkné?“ svraštím obočí. Večeře s mou rodinou je protiklad pěkného. Budu muset poslouchat svého tátu, jak neustále mele o tom, jak bych jednoho dne mohla řídit DSC, až se vrátím. Ačkoli bude mazanější, než moje matka, která prostě vytáhne to, že mám na víc, než na celodenní pečení bochníků chleba. A pak budu muset předstírat, že jsem za svou sestru šťastná, i když nejsem.

„Dobře. Snesitelné. Chtějí pozvat taky mé rodiče.“

„Opravdu.“ Udělám z toho tvrzení, ale je to spíš otázka. DeSotovi a Shepardovi byli vždy nerozluční partneři. Pracovali společně. Jezdili na společné dovolené. Trávili spolu víkendy. Obě naše matky byly aktivní v kostele a v tolika výborech, že jsem to přestala počítat.

Pak, když před několika lety odešel Arnie Shepard do důchodu, odloučili se. Arnie a Eilish Shepardovi začali trávit polovinu roku na Floridě v jejich domově důchodců a když byli doma, zdálo se, že mají vždy co na práci. Cítila jsem se za své rodiče špatně. Je to jakoby skoro ztratili své nejlepší kamarády posledních třiceti let. „Nevěděla jsem, že už jsou zpátky.“

„Vrátí se v sobotu.“ Vypadá šťastně.

Každá rodina má své problémy. Ani Shepardovi nejsou výjimka. Jejich vztah s otcem je posledních několik let napjatý, ačkoli on o tom nechce moc mluvit. Ale Kael miluje svou matku, jako žádný chlap, kterého jsem kdy viděla. Nesnáší, když je tak dlouho pryč.

„Dobře. Těším se, až je uvidím.“ Vždycky jsem se cítila lépe ve společnosti Kaelových rodičů, než těch svých. Eilish, přidrzlá irská rudovláska, mě miluje jako dceru. Přijímá mě za to, jaká jsem a za to, co chci dělat. Vím, že mi příští týden zavolá. Bude trvat na tom, abych jí přinesla celou krabici větrníků a croissantů. Pak udělá své proslulé pomalu opékané hovězí maso, hromadu rajčatových palačinek, což je fajnové irské jídlo, a budeme sedět v altánku a cpát se sacharidy. Moje matka se sacharidů nedotkla už dvanáct let.

„Chceš jí zavolat, nebo mám já?“

Zhluboka se nadechnu, dokud se mi nevypoulí břicho. Pak zase vydechnu, dávám si čas. „Já zavolám. Odbudu si ten natržený zadek před nedělí.“

Kael se zakření. Když plácnu dalšího moskyta, zeptá se, „Chceš, abych zašel pro ten sprej proti hmyzu a nějaké pivo?“

„Jasně. To zní skvěle.“

O pět minut později se vrátí na naši zadní verandu, nemá na sobě nic, než široké černé kraťasy na cvičení. Dvě lahve Michelob Ultra má v jedné, a sprej proti hmyzu v druhé ruce.

Položí ta piva na bíle natřený dřevěný stůl mezi našimi dvěma adirondackými křesly, ale ještě je neotevře. Pak se sám nasprejuje repelentem, pomalu rozprašuje ten aerosol na jednu paži, než ruce vymění a udělá to samé s druhou rukou. Já sedím vzadu a pozoruju ho, jak velkoryse pokrývá svůj trup, než se propracuje dolů na stehno.

V tolika směrech je jako Killian, ale uvědomuju si, že tyhle směry jsou jen povrchní. Oni oba mají tu samou hranatou čelist a ostře řezané lícní kosti. Barva očí je jen o jeden nebo dva odstíny jiná, přičemž Kael má ten světlejší, ale jejich barva vlasů je přesná. Kael je o několik centimetrů vyšší, než Killian. Je štíhlejší, zatímco Killian je trochu víc robustní.

Ale tam, kde je Killian krutý, Kael je soucitný. Kael je přátelský a upovídaný, Killian víc rezervovaný. Je vážný ve srovnání s Kaelovou legraci-milující osobností. A kde by Killian udělal očividně pro sebe všechno, Kael by udělal všechno pro mě.

Vzpomenu si na ten den, kdy mě sledoval k mému jezeru. No, jezeru starého pana Rileyho, ale rychle jsem si z něj udělala svoje. Měli jsme dohodu, starý pan Riley a já. On nebyl zdaleka takové monstrum, jak ho každý vykresloval. Byl to prostě osamělý starý muž, jehož žena zemřela před deseti lety.

Takže když jsem na něj jednou narazila v lesích, nemohla jsem dýchat. Byl shrbený k nějakému mňoukajícímu zvířeti a na zlomek vteřiny jsem si myslela, že všechny ty drby, co o něm kolují po městě, jsou pravda. Myslela jsem si, že jsem určitě mrtvá spolu s tím zvířetem, které vraždí. Ale pak jsme se setkali očima a já jsem věděla, že nemám věřit žádným drbům. Naznačil mi, abych mu pomohla osvobodit to malé liščí mládě, které se chytilo do nelegálně nastražené lovecké pasti.

Ukázalo se, že starý pan Riley, nebo Williams, jak chtěl, abych mu říkala, byl osobitý, nepochopený, milující muž, který uctíval zvířata tak moc, jako já. Vzal tu lišku zpátky k sobě domů a vyléčil ji, než ji znovu pustil. Pak mi ukázal své jezero. Pojmenované po Lilly, jeho mrtvé ženě, a já jsem byla ta jediná, kdo o něm věděl, ačkoli to nebylo tak docela pravda.

Kael si myslel, že toho dne odvádí dobrou práci a je nenápadný – toho dne, kdy mě sledoval. Spatřila jsem ho hned za kůlnou, jak na mě čeká. Myslela jsem, že se ho pokusím zbavit. Mohla jsem, ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že je jen otázkou času, než by na to stejně přišel.

Smála jsem se pro sebe celou cestu. Znělo to, jako by za mnou běželo stádo slonů. Nemyslím, že by to uniklo i hluchému. Když jsme se dostali k jezeru, věděla jsem, že stojí bezpečně schovaný za listy a sleduje mě. Nikdy nevylezl. Byl trpělivý, než jsem byla připravená jít zpátky a zase mě sledoval. Nikdy se o tom dni nezmínil. Ale pokaždé, když jsem šla na to místo, cítila jsem ho tam… jak mě sleduje… myslím, že mě chránil. Bylo to, jako by věděl, že se o to nejsem připravená dělit. Byl s tím v pohodě, něco, co jsem velice oceňovala.

Pak jsem si další léto zlomila nohu, když jsem spadla z kola. Nemusela jsem být v posteli, ale samozřejmě jsem se nemohla plahočit tu míli k mému soukromému ráji. Plakala jsem a plakala a všichni si mysleli, že je to kvůli bolestem. Bylo, jen ta bolest nebyla v noze, ale v mém srdci. Jen Kael znal ten opravdový důvod.

Charlotte snesla vejce. Devět. A ty se měly právě vylíhnout, když jsem měla tu nehodu.

Kael nikdy neřekl ani slovo. Ale o dva dny později se vrátil s fotkami. Pak, aniž bych se vůbec musela ptát, šel toho léta každičký den k mému jezeru, aby ta vejce zkontroloval, a ohlásil mi, až se vylíhnou. A spolu s panem Rileym postavili kolem hnízda ochranné oplocení, ve snaze chránit labutí mláďata před predátory, když byla nejvíc zranitelná. Nakonec to zvládly jen dvě z devíti. Ale nejsem si jistá, že i ty by nepošly, kdyby na ně Kael nedohlížel.

Během let proběhl nespočet nezištných laskavých skutků, jako byl tenhle. A já myslím, že jsem je možná brala za samozřejmost. Kael Shepard mě miluje – miloval mě – jako žádný jiný muž. Ani Killian. Zvlášť ten ne.

Jen jsem to prostě neviděla, protože mě zaslepila aura někoho jiného.

Teď, když ho sleduju, jak se snaží dostat k patám nohou, vím, že bych měla nabídnout svou pomoc, ale neudělám to. Jsem přimrazená na svém místě, lapám po dechu nad jeho ryzí mužností. Žasnu, jak se pohybuje s krásou a ladností, jeho pevné svaly září pod opálenou pokožkou. Trochu se mi sbíhají sliny. Nemyslím si, že na pivo.

Pak udělám něco, co jsem měla udělat už dávno. Od úplně první chvíle, když jsem Kaelu Shepardovi řekla ano na opravdové „rande“ jen před něco více, než osmi měsíci.

Odhodím své kamarádství a místo toho začnu jednat jako žena.

A když to udělám… když otevřu ty dveře, které byly dvacet šest let před jinými muži těsně zapečetěné, a uvidím ho v úplně novém úhlu, to, co vidím, mě ohromí.

Vlastně mě přímo srazí k zemi.

Najednou je moje tělo slabé a strádající.

V mém středu to začne prskat, a není to kvůli tomu, že je dnes skoro čtyřicet stupňů.

Je to kvůli Kaelovi.

Je to skoro, jako bych svého muže viděla poprvé v životě jako jedinečného mužského jedince, kterým opravdu je.

Je překrásný. Kolena-podlamujícím-způsobem překrásný, abych byla naprosto upřímná. Není tak vysekaný, jako ti chlápci, co je vidíte ve fitness časopisech. Jeho stehna jsou mocná, ale štíhlá. Jeho kůže nese zdravou barvu od letních paprsků. Nemá na břiše pekáč buchet, jak o nich píšou autoři románů. Ačkoli je vypracovaný, a lehce lze vidět obrysy svalů, které leží přesně pod jeho napjatou kůží.

Břicho se mu ohýbá a biceps mu naběhne, když si dá ruce za hlavu a snaží se dosáhnout na záda. Musela jsem udělat nějaký hluk, protože se z ničeho nic na mě podívá, a jeho úšklebek se zvětšuje a prohlubuje, čím déle zírá.

„Co?“ zeptám se ho jako bez dechu.

Tím si vysloužím zasmání. Zní to spíš jako sexy burácení motorky někde v dáli. „Líbí se mi, jak se na mě díváš, Swan.“

Ta přezdívka. Sakra práce, jestli není čím dál víc sexy, když to říká tím způsobem, který znamená, že mě chce nahou.

„Jo? Jak to?“ Zakloním hlavu co nejvíc dozadu a opřu se o židli. Zvednu nohy, a překřížím je. Jelikož mám další sporé šatičky, způsob, jakým teď sedím, dává Kaelovi jasný výhled na mé kalhotky. Jsou tělové a neškodné, na každodenní nošení, ale mysleli byste si, že na sobě mám krajkové prádlo s dírou v rozkroku při způsobu, jakým se mu v očích formují bouřkové mraky. Cítím, jak mě jejich žhavost rozpaluje, a vlhnu. Myslím, že to vidí taky, protože své oči nechá pomaličku cestovat nahoru po mém těle, jako když se chystá na nedělní výlet.

Zastaví se. Zůstává u mých prsou. Jeden… dva… tři údery srdce. Ty teď taky bolí. Bušení. Mé bradavky jsou teď ultracitlivé, natlačené na lehký bavlněný materiál. Přísahám, že cítím každou jednotlivou žilku. Vystrčím jazyk, abych si navlhčila své teď suché rty. On se na to zaměří a ztěžka polkne. Jeho ohryzek se několikrát zvedne a zase klesne.

Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jaké mravenčení mi způsobuje?

Když se naše oči konečně setkají, něco zvláštního – nového – mezi námi zajiskří. A kdybych necítila horko jeho chtíče na deset stop, které nás oddělují, jistě bych to viděla z toho šestimístného stanu, který teď vzdouvá jeho šortky.

„Jak se na tebe dívám?“ přiměju se říct, očima cíleně spočívám na té tvrdosti, která se teď pro mě zdá ještě větší.

Zvuk kovu, který zazní na dřevěné podlaze pod jeho nohama, mě vůbec nevyvede z konceptu. On kráčí – ne, šourá se – s elegancí jaguára tam, kde čekám na jeho odpověď. Zoufale ji chci. Rozkročí široce nohy, sehne se, opře si kolena o mou židli. Pak se dlaněmi chytí podpěrek, a skloní se dolů, dokud nejsou naše nosy na nádech od sebe. Musím namáhat oči, abych na něj zaostřila, tak blízko teď je.

„Je to způsob, jakým jsem si představoval celý svůj život, že se na mě tak budeš dívat, Maverick.“

Bože na nebi. Zamrazí mě po celém těle.

„Jak… jak je to?“ zachraptím, divoce se kroutím pod jeho pohledem. Právě teď jsem neuvěřitelně vzrušená.

Máta jeho dechu mě ovane touhou, než mi dojdou jeho slova, která zaskřehotá. „S hladem v očích.“

Svatá panenko Maria.

Nejsem ani náhodou hladová. Já umírám hlady. Jsem vyhladovělá. Mohla bych sníst koně, tak moc po něm teď umírám hlady. Je to tak neznámý, přesto opojný pocit.

Nechci, aby to skončilo.

Natáhnu se, přejedu nehtem přes jeho tuhost. Jen jednou. Pomalu. Od kořene ke špičce. Ten ostrý dech, který nasaje, mě rozechvěje, od hlavy až k patě. Jeho napůl přivřená víčka mě spalují rovnoměrně láskou a chtíčem. Ještě jsem to pro něj neudělala. On je příliš velký džentlmen, aby mě o to požádal, a já jsem měla hlavu pořád pevně ponořenou v temném moři odmítnutí, že bychom tady ve skutečnosti skončili.

Tiše mě povzbuzuje, ale také mi dává možnost skončit, pokud chci. Jako vždy nechává v mých rukou rozhodnutí, jak daleko zajdeme.

A dnes mu chci dát to, co jsem mu upírala.

Sebe.

S očima pevně přilepenýma k jeho, chytím horní část jeho stehna, svůj palec mám přímo v jeho rozkroku. Když se o píď pohnu, škádlím jeho vzrušení, rty se mu oddělí a vypadne z nich chraplavým šepotem mé jméno. Cítím stoprocentní kontrolu, protáhnu ruce po mase jeho stehen, jak si razím cestu dolů, dokud necítím lepivost jeho těla. Potí se. Stejně jako já. Ani si už nevšímám hmyzu, který na mě hoduje. Mám tu svou vlastní hostinu.

Propracuju se zpátky nahoru, teď pod jeho šortky, dokud není výhra, po které jdu, přímo na dosah. Pak znejistím.

Sladký pane všech pánů.

Je na ostro.

Kael otevře ústa a štěrk v jeho hlase zaskřípe, když řekne, „Teď nepřestávej.“ Zní to jako příkaz, ale není. On prosí. Nikdy neprosí. Miluju to.

„A co sousedi?“ žertuju. Náš dům je na okraji města. Pozemek je větší, než velký a starý javor a jasany, které navíc lemují strany, nám dávají nesmírné soukromí. Ale pokud se Helena Wintersová, jednaosmdesátiletá vdova po naší pravé straně, rozhodne, že potřebuje prořezat květinový záhonek, který se zvedá k našemu sousedícímu plotu, je tam zlomená laťka, kam by pravděpodobně mohla dostat oko. Nebylo by to poprvé, co se snažila hrát na špionku.

Na rtech mého manžela právě pohrává prohnaný výraz. „Myslím, že by se Heleně hodila tak jedna až dvě lekce ve šmírování okolí, co?“

Zasměju se v tu samou dobu, co on zalapá po dechu, když sevřu svou dlaň kolem jeho masivní erekce a stisknu. „Nemohla bych víc souhlasit.“

Teď stojí v plné výšce. Moje tvář je skoro v úrovni jeho rozkroku. Místo, abych mu stáhla šortky, posunu jednu nohavici nahoru k pasu. Jeho péro vyskočí. Chytí prsty volný materiál, drží ho, aby nám nepřekážel. Sjedu rukou dolů po té ocelové tyči obalené hedvábím a stisknu kořen.

Čas se zpomalí. Jen trochu.

Krátce se nadechnu. Z nějakého důvodu jsem nervózní.

Pohled v jeho očích mluví za vše. Zatraceně to udělej. Prosím.

To je vše, co potřebuju.

Nechám svou pozornost klesnout a zlehka zanaříkám, když ho vezmu do úst. On je jako droga pro vizuální smysly. Nakažlivý. Omamný. Vlhký. Už mi divoce pulzuje v ruce. Když setřu palcem krémové kapky, které už se vytvořily na špičce, a rozetřu je kolem, hlava mu padne dozadu v hlasitém, dlouhém, prosícím zamručení.

Pak pokračuju hlouběji. Na můj nos útočí zemitý muž a chemie. Otevřu pusu a uzamknu ji kolem něj. On protočí oči. Můj jazyk víří. Do vlasů mi vjede ruka, která chytí můj chaotický drdol. Vsaju a zatlačím si ho až dozadu do krku. On znovu a znovu kleje.

Dělám to všechno znovu, tentokrát zlehka chytím jeho koule. Jemně je mnu mezi prsty… pak se ujistím, že svými rty jistě zakryju zuby, když jimi přejedu zpátky po celé jeho délce.

Přejedu špičkou jazyka přes jeho škvírku, zasténám, když ji zaplaví další slanost. Cítím ty vibrace celou jeho délkou až k ruce, která drží kořen. Zakroutím tou rukou. Pak udělá ruka v mých vlasech to samé. Trochu to zabolí, ale je to neuvěřitelný pocit.

Právě teď jsem tak vlhká, že na židli nechám kaluž. Čelist už mám bolavou z jeho velké šíře. A pulzování mezi vlastníma nohama je jako buben, který bije současně s mým srdcem.

Sjede mi prstem pod bradu a jemně ji zvedne, takže zvednu oči. Semknou se úzce s jeho. On chce tohle spojení. Možná ho potřebuje.

Okay. S tím souhlasím.

Sleduju, jak on sleduje mě.

Líbí se mi to víc, než co si kdy předtím vzpomínám.

Pokračuj, tiše naléhá.

Nic mě nezastaví, neslyšně sdělím.

„Vypadáš tak zatraceně neskutečně s mým ptákem zabořeným v tvé puse, Swan. Tak dobře. Cítím se jako ve snu.“ Poslední část je tak tesklivá, že chci brečet. Víc, než kdy jindy chci, aby mu bylo dobře. Aby se cítil milovaný.

Hlava mi pracuje rychleji. Saju, dokud nemám propadlé tváře. Dokud necítím, jak se ještě nezvětší. Dokud nevím, že je blízko. Pak to převezme. Zvýší tempo a já ho nechám. Šuká mi pusu, jako by mě vlastnil. V té chvíli ano. Jsem celá jeho.

„Oh, kruci, jo. Přesně takhle.“

Jde to na něj, pulzuje mi v puse. Snaží se vysunout. Já ho nenechám. Přejedu mu volnou rukou po zadku, chytnu a přidržím si ho u sebe. On přečte můj záměr, který mu říká, že je v pořádku se uvolnit.

S posledním nekontrolovaným přírazem tak hluboko, až mě skoro natáhne, to udělá.

Hluboce zamručí a udělá se. Vystříká se mi na jazyk a do krku. Polykám. A polykám znovu. Dokud nepohltím každou jeho kapku a jeho jemné mumlání nepřestane.

Po jeho posledním záchvěvu ho uvolním z pusy s lehkým mlasknutím, přeju si, aby to ještě nebyl konec. Jeho šortky mu zase spadnou dolů, ale pořád se napínají, protože ještě není úplně měkký.

Zahýbám čelistí tam a zpátky, abych trochu ulevila lehké bolesti. Chci sáhnout dolů a ulevit té v mém středu, ale neudělám to. Tohle bylo pro Kaela, který je nade mnou shrbený. Těžce oddechuje, opře si čelo o předloktí, které má podepřené o zbrusu nové obklady, které jsme dokončili dva týdny před naší svatbou. Zakloním hlavu dozadu a vzhlédnu k němu, na tvář mám malý úsměv. Takový, který on okamžitě napodobí.

Natáhne se dolů, aby mě pohladil po tváři. Je to něžné. Čistá úcta. Skutečnost, že se jeho ruce lehce třesou, přiměje můj úsměv, aby se rozšířil. Srdce mám poddajné a lehké.

„Myslím, že jsem támhle slyšela šustění křoví,“ řeknu mu. Nejsem jistá, jestli ano, nebo ne, ale právě teď se cítím opravdu radostí bez sebe. Cítím, jako bych se za bouřky točila s rukama rozpřaženýma a hlavou zakloněnou dozadu. Právě jsem uctívala svého muže vším, co mám, ale navíc… jsem si ani jednou nevzpomněla na Killiana. Poprvé za posledních šest měsíců, co jsem byla s Kaelem intimně, jsem mu nevěnovala ani jednu myšlenku. Je tak skvělé vidět paprsek světla přes rubáš temnoty, ve které jsem utonula. Konečně se opravdu nadechnout, aniž bych se jím necítila kompletně pošpiněná.

„Slyšela, jo?“ Jeho zakřenění je stále udýchané. Krev mi z toho zpívá. Cítím se mocná.

„Myslím, že jí uděláme show.“

Očima zamrká směrem k plotu, pak zpátky na mě. Ten úsměv mě zabíjí. „Myslím, že je to show, kterou bych rád zažil znovu.“

„Jo?“

„Jo,“ řekne mi jemně, trochu už vystřízlivěl.

„Pak to uděláme,“ slíbím, mám stejnou náladu jako on.

Udělá krok zpět, podá mi ruku dlaní vzhůru. „Pojď.“

„Kam?“ zeptám se, chytím se ho.

Lehce mě chytí do náručí. „Sprcha. Pak zdravá dávka kalamínového mléka za ty šrámy, které máš všude.“

„Ou.“ Proč se teď cítím lehce zklamaná?

„A pak,“ zašeptá mi do mých protáhnutých nateklých rtů, „hodlám strávit celý večer milováním se svou neskutečně sexy ženou.“

Vrátí se mi úsměv. „Nemáš hlad?“ Kael pořád pracuje pro mého otce. Před několika dny byl povýšen na partnera. Někdy pracuje dlouhé, vyčerpávající hodiny. Teď je skoro osm třicet a on je doma kolem půl hodiny. Pochybuju, že jedl.

„Naprosto umírám hlady, Swan.“ Pokývá svým obočím nahoru a dolů, což mě rozesměje. Chytí mě do náruče a já ječím celou cestu dovnitř, protože vím, že tohle je pro nás nový začátek.