BSA - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před patnácti lety

Kael

Po dvou měsících jsem konečně objevil tajné místo, kde se Maverick DeSotová schovává. Poslední dobou se mi vyhýbá víc a víc. Najednou na hodinu zmizí, aniž by řekla slovo.

Když se znovu objeví, zeptám se, kam šla. Ona se tomu vyhne. Já se naštvu. Ona odpochoduje. Já na ni ječím. O den později mi odpustí a jsme zpátky v normálu.

Dokud se to celé znovu neopakuje.

Jsem z toho vyčerpaný a unavený.

Z toho, jak se mě zbavuje.

Z těch tajností.

Z těch bojů. Tohle nejsme my.

Takže ji dnes sleduju. Vytvořila jakýsi vzorec. Nemyslím si, že je si toho vědoma. Ale já jsem. Úterního rána vstane a zmizí. V pátek taky. A někdy v sobotu, to je nevidím dřív, než odpoledne. To je to, z čeho opravdu šílím.

V Tastie´s mají otevřeno přesně tři měsíce v roce. Červen, červenec a srpen. O nedělích mají zavřeno, protože pan majitel nepracuje v „Boží den.“ V sobotu mají otevřeno jen dopoledne. Poslední tři roky v létě jsme každé sobotní ráno s Mavs chodili půl míle do města, čekali dlouhou frontu před stánkem, který není větší, než kadibudka, a sledovali tu starou složitou mašinu, jak přímo před našima očima dělá díry do čerstvých donutů. Když jsme byli na řadě, oba jsme dali panu Higginsovi dva čtvrťáky. On se usmál svým zubatým úsměvem, pak posypal smažené kouličky z těsta skořicí a cukrem, než jimi naplnil naše extra sáčky.

Po cestě domů jsme si ládovali pusy, vždycky jsme Killianovi a Jilly slibovali, že jim něco necháme. To se nikdy nestalo. Oba jsme si řekli, že pokud by nějaké chtěli, můžou pohnout zadkem a jít s námi. To neudělali.

Tatie´s je v době léta základem v Dusty Falls. Tradicí. A Mavs ji porušila, aniž by mi dala nějaké vysvětlení. Poslední dvě soboty jsem v Tastie´s nebyl, a jsem z toho rozladěný. Potřebuju přijít na to, co je tak důležitého, že kvůli tomu zahodila náš týdenní rituál. A po pravdě to určitým způsobem zraňuje mé city, když se nechce podělit o to, kde se skrývá. Dělíme se o všechno.

Takže dnes ráno za svítání jsem se schoval za kůlnou DeSotových a čekal. Rosa pořád ještě ulpívala na stéblech trávy a vpíjela se mi do mých ponožek na běhání, ale bylo příjemné, když se začalo dělat horko a vlhko.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsem čekal. Možná hodinu. Pak jsem ji viděl vyklouznout z bočních dveří garáže. Své dlouhé tmavé vlasy měla vyčesané do hladkého copu a na sobě měla své obvyklé ustřihnuté džínové šortky a jedno z triček DeSheps, které jsme nechali udělat. Na rameni měla batoh, a já jsem přemýšlel, co v něm je.

Sledoval jsem ji, jak se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že je sama. Když byla spokojená s tím, že je, přesprintovala přes otevřené prostranství zahrady, dokud stromy, které obklopovaly délku pozemku mezi našimi dvěma parcelami, nepohltily její malé tělo.

Ve vteřině, kdy se její noha dotkla země v lese, jsem se vydal za ní. Udržoval jsem si odstup, samozřejmě. Nechci ji vyděsit. Nebo ji spíš nechci naštvat. Není tak těžké vytočit ji do vrtule. Je sranda to sledovat a dělám to často právě z toho důvodu, ale pokud mě spatří teď, možná nikdy nepřijdu a to, kde se snaží skrývat. Pokaždé za nějakou dobu se podívá za sebe, ale stromy jsou tak husté, že je jednoduché se za jedním skrýt, než si mě všimne.

Po dobu, co se zdá jako hodiny, se naše cesta stočí přes padlé shnilé klády, a okolo dvěstě let starých dubů, hlouběji a hlouběji do vlhkého a teplého, klidného, svěžího hájku. Byli jsme v tomhle hájku několikrát. Objevovali jsme. Stavěli pevnosti z klacíků. Sledovali divočinu. Hráli jsme si na duchy nebo jen na schovávanou. Prostě jsme byli děti. Miluju to stejně jako ona. Vím to skoro tak dobře, jako Maverick. Ale šli jsme tak daleko jen proto, že tu existuje neviditelná hranici, kterou nesmíme překročit.

Pozemky DeSotových a Shepardů hraničí s pozemkem starého pana Rileyho, samotáře, který vlastní více země, než obě naše rodiny dohromady. V jižní Iowě je legendou. Trochu jako řečtí bohové, až na to, že starý Riley není ani zdaleka mýticky krásný muž. Viděl jsem ho jednou ve městě, když vyšel z Markell Sundry. Děsivý jako blázen. Vypadal jako zálesák s rozcuchanými zanedbanými vlasy a hustými šedými vousy, které mu sahaly až k pupku. Jeho flanelová košile byla roztrhaná a tričko, které nosil po ní, kdysi bývalo bílé. Myslím. Jeho džíny měly díry a ne jako módní doplněk. Byl jsem si jistý, že ucítím jeho nechutný zápach přes ulici. Moje máma mi vynadala, řekla, že je to jen má představivost.

Ale jako s každým folklórem se historky množily a rostly, dokud nebyly úplně za vlasy přitažené. Jako že je pravděpodobně bohatší, než ten chlápek, kdo vlastní tu velkou počítačovou společnost, která má ve svém logu jablko. Nebo to, že nábytek, který vlastní, je nacpaný pěti a desetidolarovkami, protože on nevěří vládě. Údajně střílí toulavé kočky a psy, jen tak ze sportu, a pálí je pod hromadou špíny, kam přidává nový kámen za každou mrtvolu, která je pod ní skrytá. Hádám, že na té hromadě jsou tisíce kamenů. Nikdy jsem to neviděl z první ruky. Také jsem slyšel, že dělá náhrdelníky z krysích zubů a pravidelně praktikuje voodoo. A je dalších minimálně sto ještě směšnějších povídaček.

Ale nejvíce rozšířený drb je, že celou hranici pozemku obehnal pastmi, které jsou pohřbené pod štěrkem a špínou, takže je nemůžete rozpoznat. Někteří říkají, že tam jsou výbušniny, které by vám utrhly nohu. Jiní říkají, že tam jsou podomácku vyrobená oka se zuby tak ostrými, že by vám ukously kotník dřív, než byste něco ucítili. A další říkají, že celou hranici zaklel zaklínadlem.

Možná to jsou jen drby. Možná, že ne. Ale jediná věc, kterou vědí všichni je, že když jste jen prstem u nohy vkročili do Rileyho země, pozná to a vy budete dobří jako mrtví.

Pokaždé, když jsme byli v našem malém azylu, jsme Mavs a já ani jednou nepřekročili tu imaginární hranici. Pohrávali jsme si s tou myšlenkou, ale skončili jsme tím, že jsme se z toho zbaběle vykroutili.

Takže fakt, že právě teď vcházíme do neznámého teritoria – na pozemek starého pana Rileyho – mě děsí k smrti. Nebudu lhát. Čím hlouběji jdeme do lesů, tím víc mi žaludek bublá a mám větší obavy. S každým krokem, který udělám, jsem si jistý, že mě za vteřinu pohltí agónie. Chci se otočit zpět víc, než cokoli, ale nehodlám ztratit Maverick, takže postupuju vpřed.

To je to, co dělá? Riskuje svůj život? Jestli nás starý Riley chytí, kdo ví, co k čertu udělá. Všechno, co vím je, že nechci skončit na druhé straně hlavně s ustřelenou hlavou, v neoznačeném hrobu pod věčnou zelení. A nechci to ani pro Mavs. Každou chvíli, co se dostáváme do našeho místa určení, hodlám věnovat Maverick DeSotové kousek mé mysli.

Znovu dokazuje, že potřebuje někoho, kdo by se o ni staral. Bezstarostná, lehkomyslná holka. Vsadil bych všechny své baseballové kolekce kartiček, a i mou nejcennější, oficiálně podepsanou Kenem Griffeym juniorem, že její rodiče nemají tušení, kam zmizela. Její otec by měl zatracený záchvat. Je ohledně svých dcer velmi ochranářský, proto si mě taky vzal stranou, když mi bylo osm, a zeptal se mě, jestli bych na Mavs mohl vždycky dohlédnout. Věděl, že to potřebuje. Stejně jako věděl, že se na mě může spolehnout.

Přemýšlím, kdy tohle mučení skončí, a snažím se chytit dech. Spaluje mi to plíce, jak cítím horko s vlhkostí. Bezvětří, v těchto lesích je naprosto k udušení. V ústech mám sucho a v břiše mi kručí. Kdybych věděl, že se potáhneme tak daleko, vzal bych si lahev vody a něco k snědku. Přemýšlím, jestli má ve svém batohu nějaké jídlo.

V dálce vidím, jak znovu vyjde z lesa. Zrychlím tempo, abych ji neztratil, protože nemám tušení, co je na druhé straně tohoto dřevěného vězení, ve kterém jsem teď chycený. Trvá mi dalších několik minut, abych ji dohnal. Celou dobu si v hlavě nacvičuju slova, má řeč je teď dokonalá. Nejdřív jí vynadám; pak si ji hodím přes rameno, jestli to bude nezbytné. A potom odtud vypadneme tak rychle, jak to půjde, než nás odhalí.

Jsem na ni tak naštvaný, až se třesu. Ústa mám otevřená; slova zloby připravená vyletět ven. Ale teď…

Teď, když se na mě mé potem nasáklé tričko lepí jako nátěr, a pusu mám svraštělou nedostatkem tekutin, stojím v závoji stromů a jen zírám, ta slova mi odumřou na jazyku.

Jsem v němém úžasu.

Přímo uprostřed trávou přerostlého pole je to nejúžasnější, křišťálově čistě modré jezero, které jsem kdy viděl. Není tak velké. Mohl bych ho přeplavat za dobu, kterou mi trvá udělat několik temp v našem místním bazénu. Kolem břehů jsou kočičky, a vysoké traviny, čímž tomuto místu dodávají mírumilovné, nerušené vibrace.

Zaslechnu kvákání ropuch, na opačné straně vidím spousty leknínů. Tenhle ráj se zdá nemístný uprostřed ničeho, ale přesto… není.

Spatřím její batoh, teď už otevřený, jak ho opatrně položí na zem. Popruhy se pohupují na vodě, tvoří na hladině malé vlnky. Ale co mě fascinuje víc, než dojemný výhled na toto neobjevené nebe, je samotná Mavs.

Klečí na obrovském plochém kameni, který vystupuje uprostřed vody, přesně dvě stopy od travnatých hradeb. Ona se zachichotá a cukruje, když se riskantně nakloní nad vodu, nahodile hází kousky chleba dvěma překrásným bílým labutím. Ty je chamtivě hltají.

Ten úsměv jí doslova rozpůlí obličej. Je oslňující. Dech beroucí.

Ona je dech beroucí.

Ty labutě – očividně párek – ji obklopí, čekají víc. Její smích je přitahuje ještě blíž. Nemyslím si, že je to jídlem. Myslím, že je to ona. Ona je magnet. Nemá ponětí o síle, kterou vyzařuje a má nad lidmi. Ty labutě se u ní cítí příjemně. Jako by ji znaly. Její opravdové já. Jako ji znám já.

Na dlouhé minuty jen zírám. Ona zpívá. Mluví k nim. Taky je pojmenovala. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou a uvolněnou. Je mi čtrnáct a jí jen jedenáct. Vím, že mám před sebou celý život dobrodružství, které můžu těžko srovnávat. Ale když tu stojím s hvězdičkami v očích a okouzlení ve svém srdci, vím bez stínu pochybnosti, že nezáleží na tom, kolik lidí potkám, nebo kolik holek upoutá mou pozornost…

Vždycky se k ní vrátím. Vždycky mě to k ní potáhne.

K mé labuti.

Už to chápu.

Mavs se vždy cítila jako outsider. Ona není taková ta typická holka jako její sestra nebo taková, jakou by ji chtěli mít její rodiče. Je to spíš dobrodruh, než panenka. Kruci, když jí bylo pouhých šest, utrhla hlavy všem Jillyiným panenkám Barbie – po tom, co jim ostříhala vlasy do hola. Za to se dostala do průšvihu. Raději nosí pohodlné otrhané džíny a vytahaná trička, než ty drahé kousky, které jí kupuje její máma. Kdyby mohla, strávila by každou minutu venku. Kempování pod hvězdami jen ve spacáku – ani nepotřebuje stan.

Teď a tady vidím na patnáct metrů z jiskry v jejich očích, že je ochotná riskovat hněv starého pana Rileyho, protože aniž by to musela říkat, je ve svém živlu. Konečně našla to jedno místo, kde cítí, že může být sama sebou, aniž by ji někdo soudil.

Ale to, co ještě nechápe, je, že takové místo měla vždycky.

A vždycky mít bude.

Se mnou.