BSA - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před jedenácti a půl měsíci

Maverick

Když mi bylo jedenáct, málem jsem umřela. Bylo na Nový rok. Jilly a já jsme k Vánocům dostaly ty nejdokonalejší brusle z bílé kůže. Jak už měla Jilly typicky nafoukaně ve zvyku, ohrnula nad tím dárkem nos a hodila brusle do kouta své šatny.

„Ó můj Bože, Jilly, ty ty brusle nemiluješ? To je můj nejoblíbenější dárek!“ Ječím.

„Milovat je? Nesnáším zimu. Vysušuje mi kůži,“ řekne svým nadutým hlasem.

Nikdy je nevytáhla z krabice. Ani jednou.

Zato já jsem ty svoje milovala. Jako obvykle jsme měli obrovskou hromadu dárků, které jsme nepotřebovaly, a většinou ani nepoužily. Ty brusle byly mým nejlevnějším dárkem, který jsem tehdy dostala, ale střežila jsem je, jako by byly ze zlata.

Pamatuju si ten rok, jako by to bylo včera.

Oba, Killian i Kael byli odměření. Killianovi bylo v září šestnáct a dostal svůj řidičský průkaz. Nikdy nebyl poblíž. Vypadnul z naší domácí kapely, kterou jsme chytře pojmenovali DeSheps, kombinací našich příjmení. A jelikož byl bubeník a nikdo z nás ostatních neuměl na bubny, DeSheps se krátce na to rozpadli.

Toho roku nastoupil Kael na střední, devátou třídu a začal se měnit. Hrál fotbal, což mu zabíralo hodně času. Když to skončilo, okamžitě si vybral basketbal. Nedostával se domů ze školy pravidelně dřív, než v sedm a pak měl úkoly. Byla jsem ráda, když jsem ho viděla jednou týdně.

Strašně mi chyběl nejen kluk, do kterého jsem se zamilovala, ale také můj nejlepší kamarád. Zvláště jsem si vybavovala pocity, jako bych byla malé dítě, které nechali za sebou, zatímco oni vyrostli. A moje sestra byla jako obvykle šílená děvka, nikdy mi nevěnovala čas.

Uvnitř jsem byla sama. Myslím, že to mě donutilo jít toho dne ven, i když jsem věděla, že bych neměla. Ale byla jsem moc chytrá, takže jsem vše věděla lépe.

Začátek sezony byl chladný a zasněžený, a rybníky a potoky byly abnormálně zamrzlé. Ale dva týdny před Vánocemi přišlo oteplení. Teploty prudce stouply na pět až deset stupňů po několik dní. V těchto podmínkách led rychle tál.

Umírala jsem touhou vyzkoušet své nové brusle, žadonila jsem každý den. Oba mí rodiče mě odmítli. „Není to bezpečné, zlato,“ říkal táta. Dokonce zašel tak daleko, že mi ty brusle schoval, protože mě znal. Věděl, že bych si udělala, co jsem chtěla, když jsem to chtěla. Ale já jsem znala všechny jejich skrýše. Trvalo mi to celé tři minuty, než jsem našla tu krabici v kůlně, vzadu na polici za krabicí halloweenských dekorací.

Takže jsem toho rána, když šel táta lovit jeleny a moje matka vyspávala novoroční kocoviny, přivázala brusle šňůrkami k sobě, hodila si je přes rameno a zamířila ven.

Když jsem byla dítě, milovala jsem tu izolaci venkovské Iowy, zvláště proto, že jsme žili na dvaceti akrech na okraji města. Přímo vedle dveří k Shepardovým.

Milovala jsem to ticho. Ten mír. Tu svobodu.  To soustředění, které mnou prostoupilo, když jsem jen seděla, poslouchala a dýchala čerstvý čistý vzduch. Milovala jsem barvu oblohy, zvuk ptačího cvrlikání, praskání táboráků o večerech. Vše na venkovském životě mě dělalo celistvou a skutečnou. Byla to rovnováha, kterou jsem nikde jinde nenašla.

A toho dne, ve vteřině, kdy jsem přešla naše parkoviště a vkročila do hustých lesů za domem, jsem se skryla před reálným světem, a cítila se lépe. Klidně. Jako bych vstoupila do snu.

Jo, bruslení na ledě bylo přesně to, co jsem si myslela, že potřebuju.

Vzpomínky na to, co se stalo potom, jsou rozmazané.

Pamatuju si to nadšení, když jsem vyšla zpoza stromů a zírala na svůj soukromý ráj. Vzpomínám si na vzrušení, kterou mnou prostoupilo, když jsem si upevnila své brusle kolem kotníků. Pořád cítím ten vzduch, který byl teplý, ale štípl mě do tváří, dával mi najevo, že je stále zima. Textura jemného ledu, když jsem nastavila první stopu, se ve mně pořád ještě někdy ozývá.

Zbytek je relativně prázdný. Pamatuju si třas. Byla jsem mokrá. Mrzla jsem. Ztuhla. Plíce mě bolely. Moje prsty na rukou i nohou byly strnulé. Mysl prázdná. A vytahoval mě pár silných paží.

„Drž se, Maverick DeSotová. Mám tě. Mám s tebou plány a ty nezahrnují tvou smrt.“

Ten hlas. Nemohla jsem otevřít oči. Vypadalo to, jako by byly přilepené silnou vrstvou ledu, která mi ulpěla na řasách, ale ten hlas bych poznala všude.

Byly to Killianovy paže. A byla jsem v bezpečí. Opřela jsem se do jeho tepla, nechala jsem jeho život vyluhovat pomalu do mého, a nechala temnotu, aby mě spolkla, než jsem se probudila za stálého pípání přístrojů.

Strávila jsem tři dny v nemocnici. Hypotermie sklepala mou tělesnou teplotu na třicet dva stupňů a oni mě připojili na hemodialýzu, aby mou krev ohřála. Nikdo nevěděl jistě, jak dlouho jsem byla ve vodě, ale dost dlouho na to, aby mé orgány vykazoval známky selhání, takže to musela nějaká chvíle být.

Toho dne jsem byla šťastná. Šťastná, že jsem se neutopila a ještě šťastnější, že mě našli na tak vzdáleném místě, kde neměl být nikdo.

Ukázalo se, že Killian, Kael a další jejich přátelé projížděli kolem na sněžných skútrech ve správný čas. Někdo spatřil mou širokou oranžovou pletenou čepici, která vyčuhovala z vody.

Jilly mě s tím neustále štvala. Říkala, že by mě v ní viděli i z vesmírné stanice. Že bych měla nosit něco více ženského a přestat se chovat jako kluk. Ale já jsem tu čepici milovala. Byl to dárek od Killiana k mým minulým narozeninám. Koupil to od paní ve městě, která pletla a velmi levně to prodávala. Říkal, že mi oranžová sluší.

To byl den, kdy jsem dostala druhou šanci na život.

Ta čepice mě zachránila. Killian mě zachránil.

A když jsem slyšela tiché sliby v jeho hlase, které mě prosily, abych zůstala naživu, to byl také den, kdy jsem věděla, že jsem se bezhlavě zamilovala do Killiana Sheparda.

Nikdy jsem se neohlédla.

***

Napětí v místnosti je hmatatelné. Je to jako byste se natáhli a dotkli jeho nestálého rytmu. Když Killian a Jillian, nebo „Illians“ jak jim všichni říkali, vešli před půl hodinou do naší kuchyně, Killianův pohled okamžitě padl na mou hruď.

„Něco jsme přerušili?“ zeptal se napjatým hlasem.

Myslela jsem, že mluvil o stavu mých trčících bradavek, které stále pulzovaly, ale po tom, co jsem sama pohlédla dolů, zjistila jsem, že mám na lemu svých šatů rozmazanou čokoládovou polevu. Bylo jasné, kam ta stopa vedla. A poprvé za celou dobu jsem cítila na krku něco chladného. Když jsem se natáhla a otřela to, měla jsem na prstu kapku krému.

Tvář mi hořela, než Kael vyštěkl ano, ve skutečnosti něco přerušili a řekl jim, že se s nimi sejdeme za hodinu na večeři u The Red Rooster.

Když odešli, zůstala mi jen začínající bolest hlavy, nenaplněná bolest trochu víc jižně a naštvaný manžel. Věděla jsem, že je nevyhnutelné postavit se tváří v tvář Killianovi, ale doufala jsem, že to minimálně o několik dalších dní posunu. Nebo možná měsíců. Že mi to dá dost času, abych začala pomalý proces dostávání Killiana Sheparda z mého srdce, jako jsem to měla udělat ve vteřině, kdy řekl „ano, beru,“ jiné osobě.

„Co si dáš?“ Kael se nahne a zeptá se mě napjatým hlasem.

Žaludek mi víří, když nechávám svou tvář schovanou za jídelním lístkem. Víno, které jsem předtím vypila, zhořklo. Cítím na nás Killianův hodnotící pohled, sleduje nás. Vlastně cítím, jak se přes stůl roztahuje jeho hněv. Je těžký a dusivý. A od doby, co jsme se posadili, ještě neuvolnil čelist. Jsem naštvaná, že je naštvaný. Nemá na to žádné právo. On je ten, který dal tu celou věc do pohybu. Ale co se stalo, stalo se a nemůžu to vzít zpátky, ani kdybych chtěla. Pro dobro nás všech.

„Ještě nevím,“ odpovím. Vše, co před sebou vidím, je jedna velká černá bublina. Nevadí, nemusím se dívat na menu. V Dusty Falls jsou dvě slušné restaurace. Obě navštěvujeme pravidelně. Což znamená, že nabídku dobře známe.

„Tak, jaké byly líbánky? Povídej,“ zazvoní Jillyin smyslný hlas. Možná tím Killiana nalákala. Možná ho ten hlas očaroval jako mořská nymfa a jakmile ho chytila, nemohl se dostat z jejích spárů.

Kael mi vezme menu z rukou a dá ho na stůl. Dá mi ruku kolem ramen, přitáhne si mě blíž, až mu prakticky sedím na klíně. Nemůžu se na něj podívat, když vím, že adresuje svou odpověď bratrovi, ne Jilly. Rozhodla jsem se dívat všude možně, jen ne na ty dva lidi, co sedí naproti.

Zalapám po dechu a unikne mi smích, když Kael samolibě odpoví, „Bylo to… dobrodružné.“

Ani náhodou nebylo. Když očima instinktivně střelím po Killianovi, nedívá se na mě. Přišpendluje svého bratra tvrdým, skoro nenávistným zamračením. Ale za jeho očima probíhá něco jiného. Vypadá to jako žal. Musím se odvrátit, abych se nerozbrečela.

„To zní velmi sexy,“ dodá Jilly, naprosto nemá tušení. Nebo možná má. Možná se tak jen chová. Možná Killianův typ není silná kurážná žena, která dokáže zvládnout čtyřkolku, nafiletovat čerstvě chycenou rybu, nebo si otevřít vlastní obchod. Možná je to slabá, závislá, ufňukaná, s drápy jako kočka a ostrým jazykem, a očima jen pro Louise Vuittona.

„To bylo,“ ozvu se, najednou naštvaná, že si Killian myslí, že má právo jednat namyšleně, že jsem se vdala a měla vlastně tu odvahu mít sex. Se. Svým. Manželem. „Ve skutečnosti jsme sotva opustili ložnici.“

Ta část je určitým způsobem pravda. První tři dny jsem byla tak rozrušená tím, co jsem udělala, že se mi udělalo zle. Buď to, nebo to bylo to suši, co jsme jedli v letadle. Samozřejmě jsem to svedla na suši.

Vzhlédnu ke Kaelovi, zcela si uvědomuju, že na mě teď zírá spolu s „Illians.“ Když uvidím široký úsměv a jiskru v jeho očích, okamžitě se sladíme. Pak trochu roztaju, když se nakloní a políbí mě na rty. Je to sladké a opravdové, ne jako naser si jeho bratrovi, ale místo toho jedno tak moc tě miluju.

Trochu mě štípe v nose. Tohoto muže si nezasloužím. Žádným způsobem, vůbec.

V hlavě mi zní slova MaryLou. To proto, že jsi nezkusila udělat místo pro někoho jiného. Myslím, že má možná pravdu. Nezkusila jsem to. Je čas to zkusit s mužem, který se na mě právě dívá, jako bych byla jeho druhá polovina, která rozsvěcuje celý jeho život.

„No, jestli tohle nejsou Shepardovi bratři. Co vy venku ve středu večer?“

Díky Bohu… záchrana v podobě Patsy Leddy. S mrknutím a letmým polibkem na mou tvář, se Kael otočí k naší číšnici. „Samozřejmě slavíme. Mavs a já jsme se právě vrátili z našich líbánek. Dáváme tu mému bratrovi a jeho roztomilé ženě základní info.“

„Jo, gratuluju. Bylo na čase, abyste do toho konečně praštili. Vždycky jsem si myslela, že vy dva patříte k sobě.“

Skousnu si ret, nutím své oči, aby zůstaly na Patsy, místo toho, aby střelily ke Killianovi. Chodila s Kaelem do třídy, ale pak šla na státní školu. Je naprosté zlatíčko, nemá ani jednu zákeřnou kost v těle. Pokud tohle říká, není to proto, že slyšela klepy a snaží se být škodolibá jako Hamhock; je to proto, že to opravdu věří.

„Díky, Pat. Jak se má Tommy? Drží se dál od prázdných šachet?“ Kael se otočí zpátky na mě a kření se jako dítě v cukrárně.

Patsy se směje, vezme ten vtip sportovně. Možná neměla chodit do Saint Bernadette´s, ale každý zná ten příběh, jak Kael Shepard skolil Tommyho Johnse jedinou ranou do čelisti a nebyl vyloučen jen na tři dny, ale dostal měsíc domácího vězení. Byla jsem na Kaela navztekaná. Já jsem měla být ta s domácím vězením. Já jsem chtěla být ta, která nakope toho dne „šachtě“ prdel. Uštědří mu lekci. Do dneška se o Tommyho Johnse nestarám, ale Kael a Tommy spolu vychází skvěle. Takže opět – Kael má magnetickou sílu. Vyjde s každým.

A teď je Patsy s Tommym „šachtou“ Johnsem zasnoubená. Mají se brát den po Vánocích. „V Main a Lake není moc opuštěných šachet. A víte, teď je to jen Tom.“

„Jo, jo. Ačkoli pro mě bude vždycky „šachta.“

Ona se znovu zahihňá a zeptá se, „Takže, co si dají novomanželé k jídlu?“

Kael se na mě nejdřív podívá. Já se lehce usměju. „Udělal dneska Hank tu brutálně skvělou sekanou?“ zeptám se jí.

„To si piš.“

„Tak pro mě, prosím.“

Kael si objedná to samé. Killian si objedná středně propečený burger. A Jillian si objedná salát.

„Bez dressingu. Bez oliv. Bez cibule. Bez krutonů. Bez sýru. S kozími rohy, pokud máte. Jestli nemáte, řekni jim, aby mi tam nedávali jen žlutou papriku, protože to není to samé. Ou, a ujisti se, že rajčata budou na okraji talíře. Na okraji. Pokud tam nebudou, pošlu to celé zpátky.“

Killian se mračí čím dál víc s každým úsečným požadavkem. „Tak… si dej jen talíř jídla od Gucciho,“ řekne své ženě. Gucci byla agama Shepardovic kluků, která minulý rok umřela. Žila převážně ze salátu.

„Shepe, přestaň.“ Hodí po něm znatelně ošklivý obličej. „Víš, že se snažím pár deka zhubnout.“ Jillian má velikost dvě. První den své menstruace. Po zbytek času má nulu.

Kael si odkašle a já pevně stisknu rty. Oba zadržujeme smích, což by Jilly totálně rozhodilo.

„Oh, a přines nám taky džbánek piva,“ dodá Kael, než se Patsy chytře rozhodne vypařit.

„Nemáš nic navíc, co bys měla hubnout, Jillian,“ zabručí Killian.

„Nevíš nic o tom, být ženou, Shepe. Budu se cítit lépe, když zhubnu dvě kila.“

„Takže teď se z pár deka staly dvě kila?“

„No, každý ví, že první kilo je jen váha vody.“

„Očividně každý ne,“ zamumlá Killian, zatímco prudce škube rožky papírových ubrousků. Nesnáším to, že vím, že je to známka rostoucího hněvu a že o tom jeho vlastní žena nemá zatracenou páru.

„Řekni mu to, Maverick,“ řekne.

„Co mu mám říct?“ vypálím zpátky, naštvaná, že se mě snaží vtáhnout do této stupidní konverzace. A tohle je přesně další rozdíl mezi mou sestrou a mnou. Mám oblou velikost deset a ačkoli si jednou za čas, když spatřím na zadní straně svých stehen nějakou celulitidu, přeju, abych byla hubenější, moje váha pro mě nikdy nepředstavovala problém.

„Však víš. Řekni mu, jak je to dobrý pocit, když několik deka zhubneš.“

Mrcha.

Zkroutím ústa do přesladkého úsměvu. „No, to nemůžu vědět, Jilly. Cítím se ve svém těle skvěle.“

Kael i Killian se začnou pochechtávat. Jilly jen zafuní a obrátí svou pozornost k boxu za námi. Když se vrátí pohledem ke mně, už vidím, jak vytahuje nějaké žvásty. Místo aby se svým životem dělala něco produktivního, moje sestra žije ze svého svěřeneckého fondu a považovala se za Dusty Fallskou drbu na plný úvazek.

„Slyšela jsi, že se Sally Jamesonová dala dohromady s tím Isaacem Newtonem?“

Ano. My máme Isaaca Newtona. Jeho matka je učitelka společenských věd na státní střední školy a zjevně napsala svou doktorandskou práci na téma Sir Isaac Newton – jeho pohled na vesmír, čas a pohyb. Očividně se stala jeho velkou fanynkou.

„Co je na Isaacovi špatného?“ Bolí mě čelist z toho, jak na všechno odsekávání ostře reaguju.

„Jillian,“ varuje ji Killian.

„No, on je naprosto pod její úroveň samozřejmě. Chci říct… je to mechanik, proboha,“ řekne šeptem, který je spíš jako jekot. Myslím, že pravděpodobně tak polovina restaurace slyšela, co právě řekla. Je mi tak trapně, že si přeju, abych mě pohltila země. Nebo raději ji.

„Páni,“ zamumlá vedle mě Kael. Killian vypadá, jako že je připraven vybuchnout, celý jeho ubrousek je zničený.

Už jsem zmínila, že je moje sestra beztřídní, egoistická mrcha bez filtru, která vůbec není jako já? Ne? #Pravda.

„Ano, talentovaný, který má svůj vlastní obchod. Není jednoduché mít svůj obchod, víš,“ vyzvu ji dostatečně nahlas, abych pomstila pana Isaaca.

„Já vím.“ Pokrčí rameny, jako by teď právě neshodila to, co dělám. Nakonec jsem jen prostá pekařka. Její slova. Ne moje. „Jen říkám, že celý den pracuje rukama.“

Oh, jak já ji nenávidím. Nemůžu uvěřit, že sdílíme byť jen jedinou buňku stejné DNA. Čím dál víc jsem přesvědčená, že jsem adoptovaná.

Najednou to nemůžu déle vydržet. Ji. Killianovu nepříliš potutelnou podrobnou prohlídku každého doteku, který mi Kael věnuje. To zatracené napětí. Je těžké popadnout dech. Nemám tušení, proč se „Illians“ ukázali neohlášeně, ale vsadím polovinu svého DeSotovského dědictví na to, že k tomu Jilly Killiana donutila. Vyžívá se v tom, že je vdaná nejen za jediného muže, o kterém ví, že ho miluju celý život, ale za jednoho z nejvíc žhavých mužů, kteří se kdy v Dusty Falls narodili. Naparuje se okolo s Killianem Shepardem, jako by to byl nějaký prvotřídní zatracený plnokrevník. Jsem překvapená, že ho ještě nemá na vodítku. Možná se to samé děje v ložnici. Ani na to nechci myslet.

„Musím na toaletu,“ řeknu, šťouchnu do Kaela, aby mě mohl přeskočit a pustit mě. Modlím se, když se proplétám mezi stoly zpola obsazenými stálými zákazníky, aby za mnou nikdo nešel. Nepotřebuju utišit od Kaela nebo rýpání od Jilly nebo Killianovy omluvy. Potřebuju pět minut pro sebe, abych uklidnila tu vařící krev uvnitř sebe.

V kabince si dám na čas, zavřu oči. Zhluboka dýchám a snažím se vydechnout všechen strach, který cítím, jak se tvoří. Myslím na mé jezero. Okamžitě se kolem mě rozhostí mír. Myslela bych si po skoro smrtelném zážitku ve vodě, že se jí budu vyhýbat jako moru, ale není to tak. Pořád tam sem tam zajdu, i když už jsem dospělá.

V době, kdy si myju ruce, se cítím o trochu lépe. Přinejmenším si myslím, že to po zbytek večeře zvládnu. Očividně jsem tuhle celou věc s manželstvím nedomyslela do konce. Odvedla jsem dobrou práci, když jsem se minulé dva roky vyhýbala času strávenému s Illians, ale teď to bude nemožný úkol, když mám za muže Kaela.

Když za sebou uslyším zvuk otevíraných dveří, srdce mi klesne. Jsem si jistá, že je to Jilly, ale v zrcadle zahlédnu odraz nikoho jiného, než Sally Jamesonové.

„Ahoj,“ pozdraví mě.

„Ahoj, Sal.“ Popadnu tři papírové utěrky, protože jsou tak zatraceně tenké, že dvě nestačí, pak se otočím k ženě, kterou moje sestra právě tak bezcitně shodila. Při pohledu do její tváře to slyšela také.

„Omlouvám--“

„Ale ne. Neomlouvej se za tu krávu.“

Sally Jameson je o pět let mladší, než já a je dcerou okresního návladního. Je bystrá, temperamentní, a prošla si jedním horším vztahem, než druhým. Isaac je možná trochu osobitý, ale je to druh muže s dobrým srdcem. Já pro jednou doufám, že jim to vyjde.

„Nevím, jak ji sneseš.“

Odfrknu si. „Je to výzva.“

„Jsi svatější, než bych byla já. Myslím, že už bych ji možná právě teď nechala shořet.“

„Páni.“ Směju se. „Drsné.“ Moje sestra a já jsme možná na zcela opačných pólech, a možná mě zdeptala tím, že si vzala Killiana, ale pořád je ze stejného masa a krve. Bez ohledu na to bude vždy existovat jedna moje část, která jí nikdy nebude moct úplně nechat být, právě kvůli tomu skutečnému poutu. Rodina je rodina. Vždycky. Někde tam pod těmi tlustými vrstvami nároků a povýšenosti, je pořád slušná lidská bytost. Musím tomu věřit. Každopádně tomu věřit zkouším.

„Ale teď upřímně. Gratuluju k svatbě. Kael je dobrý člověk. Vy dva spolu vypadáte skvěle.“

V žaludku mě píchne. Může se víno srazit? Úsměv, ke kterému se donutím, bolí. Snažím se o těžkou bezstarostnost, když říkám, „Když o tom mluvíme, raději bych se měla vrátit. Kael mě za chvilku začne hledat.“

Muselo to zafungovat. Ona se zachichotá. Je to roztomilé. Prosmeknu se kolem ní a začnu otevírat dveře.

„Hej, Maverick.“

„Jo?“ Otočím se, konverzace teď proudí pootevřenými dveřmi.

„Možná jsem naprosto mimo, když to říkám, ale kdokoli, kdo si vezme takovou ženu, tě nemůže být hoden.“

Oh.

Zatraceně.

K čertu.

Debilní maloměsto.

„Díky,“ zakřehotám. Snažím se znovu donutit koutky rtů, aby se zvedly, ale jsou těžké jako olovo a nechtějí se hnout. Když za sebou uslyším zaskočit západku, opřu se o zeď v chodbě a překvapeně na své tváři najdu jednu stékající slzu. Otřu ji, spolu s další, která ji následuje.

Jediná věc, kterou chci právě udělat, je nastoupit do svého auta a jet. Bez cíle. Bez myšlení. Bez viny. Bez ničeho. Chci utéct, ale jediná osoba, od které chci právě skutečně utéct, jsem já. Přeju si, aby to bylo možné. Kdyby bylo, už bych se dávno ztratila.

O několik hlubokých nádechů později vklouznu zpátky do boxu vedle Kaela. Jeho velké hnědé oči projedou můj obličej, čelo má nakrčené znepokojením.

„Jsi v pořádku, Swan?“ zašeptá sladce.

Přikývnu, soustředím veškerou pozornost na ten nevábně vypadající kus masa, který přede mnou čeká spolu s pivem, které nebudu pít. Na stehně cítím teplo jeho dlaně, než mě stiskne na uklidnění. Donutím se ke krátkému úsměvu, což jak se zdá, ho pro tentokrát uklidnilo.

Pak všichni čtyři několik minut v tichosti jíme. Požehnané ticho, které jsem potřebovala. Už si začínám myslet, že to zvládnu, aniž bych nějaké určité osobě vytrhala její zesvětlené blond vlasy, když Jilly náhle – a velmi nečekaně – oznámí něco, co znovu otřese mým světem.

Její stříbro zacinká o talíř, než ho odstrčí, její napůl nedojedený salát se mi vysmívá za plnou vidličku bramborové kaše, kterou jsem si právě strčila do pusy. Udělá divadlo, když chytne Killianovu ruku a láskyplně se na něj podívá, než se otočí ke mně a řekne, „Chtěla jsem, abyste to věděli jako první, že je čas.“

„Čas na co?“ odpovím stejně, na tváři mé sestry se mi nelíbí ten zářivý úsměv kočky-která-chytla-kanárka. Položím vidličku na stůl, zasunu ji pod svůj talíř ze strachu, že po ní možná sáhnu a vypíchnu jí oko z toho, co se chystá říct.

S širokým úšklebkem na tváři mi řekne něco, z čeho mi ochoří srdce.

„Že jsme s Killianem konečně připraveni na rodinu. Oficiálně jsme se začali snažit otěhotnět.“

Přestanu dýchat. Jsem si jistá, že ano. Mrknu, mrknu a mrknu. Pořád mrkám. Možná, když budu mrkat dost dlouho a rychle, kouzelně se přenesu na jiné místo a v jiné době, kde to nebude tak zasraně bolet.

Killian se snaží upoutat mou pozornost. Periferně vidím, jak ohnul hlavu, tiše mě prosí, abych se podívala do jeho podvodných, Jidášem-políbených, sny-polykajících čokoládových očí.

Neudělám to.

Sakra. Nemůžu. Sotva mám žaludek na tu tichou konverzaci, která proběhne, pokud proběhne.

Omlouvám se, rybko.

Seru na tebe.

Nesereš a nesnáším, když kleješ.

Nesnáším tě.

Miluju tě. Prosím, odpusť mi.

Nemůžu.

Uděláš to.

Ne. Nemůžu slyšet další nevyřčené omluvy a otřepané fráze.

Po tom, co najdu můj zbloudilý hlas, dojde k výměně vlažných gratulací. Ode mě určitě. Kael zní opravdově – možná příliš opravdově – šťastně. Pak jsem nucená prožít zbytek večeře s Jillian, která blábolí o barvách dětského pokojíčku, dětských jménech a soukromých školách.

Té noci, po kole snažím-se-zapomenout-na-svůj-zkurvený-život-a-jednoho-Killiana-Sheparda sexu, jdu do postele omotaná v Kaelových pažích, na venek je mi teplo, ale na místě, na kterém záleží nejvíc, smrtelně chladná.