BSA - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Současnost

Maverick

Ztratila jsem pojem o čase. Jak dlouho jsem byla v této místnosti? Předpokládá se, že je to svatostánek, ale je to spíš potápějící se loď uprostřed oceánu. Kyslík je vzácný a každý mělký nádech může být nakonec můj poslední.

Jsou to minuty? Století?

Nevím

Nejsem si jistá, jestli mě to zajímá.

Několik lidí do kaple vejde a zase odejde. Tiše je sleduju. Sedí nebo klečí. Někteří zapalují svíčku. Někteří ne. Šeptají modlitby. Tiše roní slzy. Prosí a směňují za své milované. Myslí si, že je neslyším, nebo je jim to možná jedno. Možná si myslí, že když se spojíme a ukážeme soudržnost, zachrání to přinejmenším jednoho z našich milovaných, kteří momentálně bojují o život.

Ale dokud to není ten můj – dokud to není on – je mi to jedno.

Bezcitná. Sobecká a necitelná. Ale říkejte si o tom, co chcete. Nedělá to ze mě špatnou osobu. To všechno ze mě dělá člověka.

Možná nevím, jak dlouho tady sedím v tradičním poměru vteřin a minut, ale je to dost dlouho na to, abych věděla, že lidé, kteří procházejí přes tohle útočiště, spadají do dvou táborů.

Života nebo smrti.

Ztráty nebo naděje.

Vzdoru nebo porážky.

Vím, do kterého tábora patřím.

Jsem vzdorem. Vzdor je můj. Pokud zemře, poznám to. Ucítím, jak se naše pouto přeruší hluboko uvnitř svého bytí. A právě teď, zatímco se moje duše cítí rozdrcená, necítím smrt. Vím, že ucítím sucho a pusto, jestli mě tu nechá samotnou.

Takže zatímco bojuje, já taky. Bojuju za sílu, zatímco jsem slabá. Bojuju za naději nahradit zoufalství. Bojuju za nás, protože pokud to zvládne, bude mě vedle sebe potřebovat víc, než kdy dřív.

Jemné zasvištění otevíraných dveří mě upozorní, že už nejsem sama. Doufám, že mě nikdo nenašel. Nemůžu právě teď snést žádnou z jejich tváří. Ani jednu.

Koutkem oka vidím křehkou starou ženu, jak se šourá k malému oltáři vpředu. Natáhne svou třesoucí se ruku a krátce na to slyším zřetelné tření zápalky, kterou škrtá. Myslím, že se ten malý kousek dřeva rozpadne dřív, než najde knot svíčky, ale ona to zvládne. Jakmile svíčka hoří, pomalu se otočí a posadí se do první řady, když mě spatří.

Narovná se.

Já srovnám ramena.

Tiše na sebe zíráme.

Vidím její bolest.

Možná ona vidí tu mou.

Lesklá cedulka připevněné k její blůze odrazí světlo. Pravděpodobně dobrovolnice. Je příliš stará na to, aby tu pracovala.

Najednou mě oči pálí, svědí a zamlží se mi. Snažím se je zastavit. Je to beznadějné. Ona z nějakého nepochopitelného důvodu dokáže spustit tu lavinu srdcervoucí osamělosti, kterou nejsem dále schopná udržet uvnitř.

Pak zamíří mým směrem.

Je cizí, a přesto není. Cítím, jak mě to k ní z nějakého zvláštního, nevysvětlitelného důvodu táhne. Ona musí cítit to samé, protože si sedne a posune se, dokud se naše nohy prakticky nedotýkají.

Pořád se na sebe navzájem díváme.

Beze slova mi rukou přikryje tu mou. Je chladná a vlhká. Cítila bych její věk jen z její ruky, kdyby mi nefungoval zrak.

Slzy mi proudí po tvářích. Kapou mi na krk, vsakují se do lemu mého trička. Přes ten nekonečný proud sotva vidím, každá velká slza, která ukápne, odstraní tu předešlou z cesty, aby udělala místo pro další.

Ona mi stiskne prsty. Její prostý lidský dotek posílá do mé duše mír a klid. Potom zachraptí hlasem pevnějším, než bych v jejím věku čekala, „Vím, že to tak vypadá, drahoušku, ale nejsi sama. Můžeš si ulevit. Jsem tady.“

Tak pustím stavidla. Naprosto zatraceně povolím. Řekl mi to během těch let tolikrát, že cítím, jako by tu seděl on, mluvil na mě, ujišťoval mě jako duch. Řekl mi, abych byla silná a abych se nevzdávala naděje. Že čas, který jsme spolu strávili, byl příliš krátký a že se ke mně vrátí.

Někteří tomu říkají nesmysly, ale já věřím v Boží zásah. Cítila jsem to, když jsem narazila na starého pana Rileyho, osud, že jsme se měli setkat. Cítila jsem to, když jsem v jedenácti byla chvíli od smrti v tom zamrzlém jezeře. Cítila jsem to, když na mě celé ty roky dohlížel.

A když mám hlavu položenou na rameni té staré ženy a nekontrolovatelně vzlykám, teď to cítím.

Cítím jeho.

Ponořím se do toho bezpečí, které mi vždy dával, odmítám věřit, že existuje jiný výsledek, než že spolu budeme žít dlouhý život. Takový, jaký jsme si vždycky představovali.