BSA - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před sedmi a čtvrt měsíci

Maverick

„Kam jdeme?“ ptám se už po osmé.

A poosmé mi Kael trpělivě odpoví tím samým způsobem, jako při předchozích sedmi, „To je překvapení, Swan.“

Ale já už to vím. Jelikož jsme najeli na I-35, dala jsem si to dohromady. Mezi námi a Kanadou toho není moc, až na deset tisíc jezer.

Kael mě bere pryč na „prodloužený víkend.“ Dnešek znamená čtyři a tři čtvrtě měsíce od svatby. On dělá věci netradičně. Je to jedna z jeho nejroztomilejších kvalit. Takže si vzal den volna. Zajistil mi na celý víkend zástup v pekárně. Taky mi zabalil, řekl, že přesně ví, co potřebuju. Vezme mě za ruku, políbí ji a položí si naše propletené prsty na klín. Vysoko na klín. Blízko k jeho péru. Péru, které je talentovanější, než jsem si kdy představovala.

No… možná jsem si to představovala. Jednou nebo dvakrát.

Nikdy nezapomenu to poprvé, když jsem ho cítila na sebe natlačené. Byla jsem mladá, nevyzrálá, nezkušená. Netušila jsem, co může holka všechno udělat, aby nažhavila kluka tolik, aby se jeho péro zvětšilo do tvrdého jako skála během pěti vteřin.

Bylo to čtyři dny po tom, co mi vytrhli zuby moudrosti. Pamatuju si, jak jsem se vzbudila z prášky omámeného spánku. Kael byl přitisknutý za mnou. Byli jsme v mé ložnici za zavřenými dveřmi, v pozadí se opakoval Gilliganův Ostrov. Mí rodiče Kaelovi bezvýhradně věřili, a zatímco žádný jiný kluk nesměl do mého pokoje bez doprovodu strčit byť jen palec u nohy, Kael vždy mohl.

Kaelova paže mě tiskla k jeho tělu. Jeho noha byla přehozená přes moji. Naše těla k sobě byla přitisknutá od ramen po holeně. Jeho pravidelný dech mě lechtal na uchu. Ležet v jeho náručí teď bylo zvláštnější, než vždy předtím. Začalo mi být horko. Zčervenala jsem. Jeho tělesné teplo mě rozpalovalo od hlavy až k patě. Zavrtěla jsem se, jak jsem se snažila udělat si pohodlí, když jsem to ucítila. Bylo to tvrdé. Tak zatraceně tvrdé a mohutné a dlouhé. Když jsem se protáhla, abych ujistila svůj téměř šestnáctiletý mozek, že jsem necítila to, co jsem si myslela, že cítím, zamručel mé jméno, pořád v limbu.

Lehla jsem si zpátky jako zraněné zvířátko, nejistá, co dělat dál. To teplo se mnou šířilo a já jsem se s každou uběhnutou vteřinou víc a víc žhavila. Zvláště mezi nohama, kde mě to začalo bolet a toužit po něčem, po čem jsem nikdy dřív netoužila. Pořád jsem byla zamilovaná do Killiana, ale poprvé jsem si představovala, jaké by to bylo políbit svého nejlepšího přítele. Opravdu ho políbit. Ne jako zobnutí na tvář nebo jako tehdy, kdy mě zkoušel políbit, když mi bylo deset. Ale opravdový polibek s jazykem a ztěžklým dechem a vášní.

„Jsi vzhůru, Swan?“ zašeptal mi do ucha jen o vteřinu později. Předstírala jsem, že ne. Pak se zvednul, vešel do koupelny, a zůstal tam dobrých deset minut. Dveře mi nijak nenapověděly, co se dělo na druhé straně. Jeho rychlé dýchání a nízké vrčení ale ano.

To bylo poprvé, co jsem měla zdání. Kael ke mně choval city. Opravdové, ne jen pojídání jahodového výbuchu a společné sledování starých filmů. Sexuální touha byla jasná, ale když si vzpomenu na způsob, jakým mě držel, myslím, že jsem vždycky věděla, že je to hlubší, než bující hormony teenagera.

Strávil se mnou každou minutu dobré čtyři dny. Neuvědomila jsem si, jak moc mi ten rok chyběl, dokud se mnou neležel v posteli, nesledoval televizi a nezbožňoval mě, jako bych byla jedinou věcí, kterou měl na práci. Postavili jsme si pevnost z přikrývek a strávili v ní celou sobotu, hráli jsme stupidní hry, mluvili, zdřímli si, když jsem si musela vzít prášek proti bolesti. Udělal mi hroznové želé: mé nejoblíbenější. Ujistil se, že mám Kitty McGoo, krysami nacpanou kočku, kterou mi dal, když jsem v sedmi letech přišla o krční mandle. A během čtyř dní jsme snědli dva celé kyblíky jahodového výbuchu. Staral se o mě, jako bych už byla jeho.

Možná jsem byla.

„Jsi tam hrozně zticha. O čem přemýšlíš, zlato?“

Očima přejedu jeho tělo. Silná, hranatá čelist. Aristokratický nos. Plné rty k zulíbání. Vlnité vlasy, jemné a husté. Ohromující. Setkáme se tváří, když se on zakření. Ví, že zírám.

„Pamatuješ si, jak mi vytrhli zuby moudrosti?“

On se zasměje. Opravdu ho ráda rozesmávám. „To se dá těžko zapomenout, Swan.“

„Proč to říkáš takhle?“ ptám se, otočím se, abych mu čelila. Zvednu nohu na sedadlo a položím si bradu na ohnuté koleno.

„Jak takhle?“

„Nevím. Co ten úšklebek?“

„Jaký úšklebek?“ zeptá se, koutek rtů se mu zvedne.

„Co mi nechceš říct?“ zachichotám se, plácnu ho do ruky. Když vidím, jak se upravuje, opravdu se uvolním.

„Víš, kolikrát jsem si ho ten víkend vyhonil, Swan?“ Chytí mé zápěstí a stáhne mou dlaň ke svému péru. Je tvrdé. Dvacet centimetrů naprosté slávy. A tak silný, nemohla bych ho celého chytit, ani kdybych chtěla. Obalím kolem něj prsty, nehty zabořím do rifloviny. Mé dívčí partie začínají pulzovat.

Jeho vlastní dlaň zahřívá vršek mé ruky, když mě začne navádět nahoru a dolů. „Oh, sakra, Maverick. Nemáš vůbec tušení.“ Myslím, že nějaké mám. Když se na mě podívá, jeho zorničky jsou větší. Tmavší. Hnědá barva jeho duhovek trochu temnější. Kůže na jeho tváři se zdá napjatá. „Přestal jsem počítat po desítce.“

„Opravdu?“ zeptám se bez dechu. Nakloním se a začnu mu okusovat krk. On zavzdychá. Utáhnu své prsty. „Máš pravdu. Neměla jsem tušení.“ No, netušila jsem, že se o sebe tolikrát postaral.

„Proč… oh kurva,“ dýchá ochraptěle, když svým palcem pohladím jeho hřibovitou špičku. „Proč si myslíš, že jsem celou dobu nosil ten polštář jako nějakou plínu?“

Na to si dobře pamatuju. Zahihňám se mu do ucha a vezmu ho mezi zuby. Kov jeho zipsu mám mezi svými prsty. Začnu ho rozepínat, ale on mě zastaví.

„Co se děje, bejby?“ zašeptám. „Nejsi dnes pro malé výletní dobrodružství?“

Ta ruka, která mě držela, se posune nahoru, vjede mi do vlasů a tahá mě zpátky tak, že si může vzít má ústa v trestajícím polibku, celou tu dobu očima sleduje cestu. Zanoří mi jazyk dovnitř, jeho tahy jsou dlouhé a omamné. Cítím, jak se auto pohne, odbočí doprava. Začneme zpomalovat, než mě zase nechá chytit dech.

Zabočíme doprava. Pak znovu. Netuším, co budeme dělat, když si má ústa propracovávají svou cestu nahoru a dolů po jeho krku, přes čelist. Naše prsty znovu bojují o džíny. Ty moje chtějí na jih, ty jeho bojují o sever. On vyhrává, sakra. Pak mě pustí, zatímco zaparkuje auto. Několikrát zamrkám, abych se zbavila toho mlžného oparu, uvědomím si, že jsme u smíšeného zboží mimo dálnici.

Kael vyskočí ven a otevře mé dveře. Usměju se na něj, když vezme mou ruku do své. „Máš žízeň?“ žertuju se smíchem. Když mě vozil do školy, vždycky jsme museli odjet včas, abychom se zastavili na místní benzince pro jeho dvoulitrový mix coly s Dr. Pepperem.

„Zatraceně vyprahlý,“ zamumlá. Musím dodat, že velmi vážně. S propletenými prsty mě za sebou táhne dovnitř, manévruje mezi ostrůvky, než dojdeme k toaletám vzadu. On nejdříve zkusí dveře pro pány. Zamčeno. Zakleje. Pak zkusí dámy. Dveře se jednoduše otevřou.

Natlačí mě do prostoru pro jednu osobu a zavře nás tam. Když otočí zámkem, zeptám se, „Co to děláš?“

„Jsem dobrodružný,“ odpoví jednoduše.

„Oh,“ je všechno, co zvládnu říct.

Pak je všude kolem. Rty spojené s mými. Rukama zkoumá mé záhyby. Rozepne mi zip džínů. Stáhne je dolů spolu s mým spodním prádlem. Zvedne mě do vzduchu a zadkem narazím do chladné keramiky, ale vůbec mi to nepomůže zchladit ten požár, který uvnitř mě teď plane zcela mimo kontrolu.

Po tom, co se chytím umyvadla, Kael mě doširoka rozevře, poklesne v bocích, a s neplechou vepsanou všude ve tváři, nikdy nepřeruší svůj oční kontakt, když pokračuje v pojídání mě přímo tam na dámských záchodcích v Casey´s. Ve vteřině způsobí, že se zmítám. V minutě jsem hotová.

Žilami mi proudí spalující oheň, zahřívá mé svaly. Přináší mi mimořádné uspokojení. Stále vykřikuju jeho jméno, když do mě vnikne a podrobí si mě. To vrčení v zadní části jeho krku, když se do mě poprvé zatlačí, je tak zatraceně sexy, že skoro okamžitě znovu vybuchnu.

„Nikdy se toho nenabažím, Swan. Zatraceně nikdy,“ drtí mezi zuby do mého ucha. „Tak dlouho jsem na tebe čekal.“

„Oh, Bože,“ hekám, když mezi nás vklouzne prstem. Jeho prsty nutí mé tělo bzučet a mou krev zpívat. Po délce mi zuby okusuje mou napjatou šlachu na krku, a když vsaje to místo přímo pod mým uchem, cítím, jak se kolem něj sevřu.

„Jo, to je ono. Udělej se znovu, Mavs.“

Pro holku, která nebyla schopná orgasmu víc, než jednou, pokud vůbec, mě Kael změnil na nymfu. Teď mě zkušeně zpracovává. Pokaždé. Je to jako by otevřel nějaká stavidla – sexuální Pandořinu skříňku – a já je nemůžu zastavit. To není stížnost, jen tak mimochodem. Jen postřeh. Přišla jsem na to, že oceňuju způsob, jak rafinovaně kontroluje jak moje touhy, tak mou reakci na ně.

Nehty se mi zkroutí, teď je zabořím do jeho ramen. Držím se jako o život, balancuju na vršku umyvadla a hraně sanity z toho, co mi dělá.

„Oh, jo,“ pochválí mě, když se konečně uvolním. Hned mě následuje, udělá se do mě v trestajících přírazech. Miluju, když se Kael udělá – další věc, kterou jsem se posledních několik měsíců naučila ocenit. Tělo mu vypoví službu. Jeho vrčení je srdečné a sexy. Chytí mě jen se správnou dávkou síly. Na hranici s modřinami, ale ty mi neudělá. Stačí to na to, aby si mě označil svým jemným vlastnictvím, ačkoli ne dost, aby tam zůstala značka.

Zklidní se a zvedne ruce, aby do nich vzal mou tvář. Stále s drsným dechem mě políbí sladce, ale beze smyslů, pak se sehne a zírá mi do očí. Ani se nepokusí nás oddělit, ačkoli už jsme oba slyšeli klepání na dveře a urgentní prosbu, abychom si „pohnuli.“

„Co?“ Zeptám se.

Jeho úsměv je něžný. Trochu se zachvěju, když mi zastrčí vlasy za uši.

„Omlouvám se.“

Omlouvá se? Za co kruci? Bylo to žhavé. „Za?“

„Za to, že když přijde na tebe, nemám žádnou kontrolu. Jinak jí mám dostatek, aby mi vydržela celý život. Potřeboval jsem být v tobě.“

Bože. Věci, které někdy říká, jsou směšně romantické.

Obalím mu ruku kolem zápěstí a přitáhnu si ho blíž. On roztaje a vyklouzne ze mě v tom náhlém pohybu. Teď se mi mezi nohama mísí chladný vzduch s tělesnými tekutinami, ale ani v nejmenším se o to nestarám. „Já se neomlouvám. Ty bys taky neměl.“ Uzavřu tu malou mezírku mezi námi, vezmu jeho rty lehce mezi své. „Milovala jsem to.“

„Jo? I když to bylo“ – podívá se na naše méně hygienické podmínky – „tady?“

„Děláš si srandu? Vsadím se, že to umyvadlo vidělo více akcí, než Sylvester Stallone.“

Jeho smích mě zahřeje. „Vsadím se, že máš pravdu. Měli bychom tu někde nechat zářez.“

„Tak jo!“ Tlesknu nadšeně rukama.

Bušení je čím dál urgentnější, takže ho lehce zatlačím zpátky, když seskočím z hrany umyvadla. Necítím zadek a moje stehna se třesou. Kael ne, že by se natáhnul, aby mi podal pár papírových utěrek, což by byla ta nejpraktičtější cesta. Ne… on mi místo toho podá celou roli toaletního papíru.

„Je jemnější,“ řekne s mrknutím.

A tady tohle je přesně to, proč jsem celou dobu měla milovat tohoto muže místo Killiana. Není to velkými gesty, ale malými věcmi, které se zdají tak obyčejné a bezvýznamné, že zůstanou v našich vzpomínkách navždycky. Když všechno ostatní odvane čas, tohle je to, co bude zářit, nesmrtelně. Tohle je podstata toho, kým Kael je. Nejdříve moje potřeby. Moje pohodlí. Moje potěšení. Chce pro mě to nejlepší. Vždycky chtěl. Proč jsem to neviděla předtím?

„Kaeli?“

Dokončí svou vlastní očistu, očima přelétne ke mně „Swan?“ Pohled na jeho tvář je čistá blaženost. Cítím, jak mě začínají pálit oči, obejmu ho pažemi. Těsně. Silně. Nezlomně. My jsme nezlomní.

„Miluju tě.“

Jemně mi přejíždí rukou dolů po vlasech, zastrčí je zpátky na místo. Jeho dotek je pomalý a odhodlaný. Zbožný je to slovo, které mě napadne. Se rty u mého spánku šeptem jen vzdechne, „Já tě miluju víc.“

O tom nepochybuju. Měla bych se kvůli tomu cítit špatně, ale místo toho mě nutí se cítit jako opilá.

Ve spěchu se dáme dohromady a Kael vyškrábne klíčem do meruňkového odstínu malby na zdi nemravnou značku. Trvá na tom, že si uděláme nejdřív selfíčko, abychom zvěčnili tuhle vzpomínku, pak otevře dveře a vyvede nás ven, ruku v ruce, nestará se, že přímo tam stojí žena ve středních letech s malou holčičkou, která si drží ruku mezi nohama. Vypadá naprosto konsternovaná, že jsme měli tu troufalost být viděni spolu za denního světla po – no, nazvěme to pravým jménem – odpolední šukačce na toaletách v Casey´s.

„Pánská kabinka je mimo provoz,“ oznámí hladce Kael, když je míjíme. Ani ne o dvě vteřiny později – nekecám – se otevřou dveře té zmiňované pánské kabinky. Ven vyhopsá muž, který si jasně užíval svůj čas o samotě, ačkoli další osoba si to moc neužije. Zamračení té ženy se ještě prohloubí, než nacpe holčičku na toaletu a nařídí jí, aby se ničeho nedotýkala. My se chichotáme jako teenageři, spěcháme od jejího odsuzujícího pohledu.

S rukou v mé řekne, „Tak si dáme nějakou svačinku, když jsme tady.“

Další nutnost na výletě. Nezdravé jídlo. „No jasně.“

O několik minut později máme plnou náruč limonád, sladkostí, oříšků, krekrů, vyložíme je na pult a čekáme, až je obsluha namarkuje. Směju se, když vidím, co všechno Kael vybral. Několik proužků karamelu. Přesně ten druh, který se prodává v létě na našem koupališti. S příchutí banánu. Byl vždy větším milovníkem jahod, ale vybral banánové. Moje oblíbené. Pak se skoro zlomím v pase, když je vidím. Praskavé bonbony. Tři balíčky.

„Praskavé bonbony?“ žertuju. Neměla jsem je od sedmnácti.

Omotá mi paži kolem pasu, přitáhne si mě k boku. „Myslel jsem, že je miluješ.“

„Miluju. V jahodovém výbuchu.“

Nakloní se tak blízko, až si myslím, že mi jeden strčí do pusy přímo před pokladním a zákazníky za námi, a chlípně zašeptá, „Můžeme si s nimi udělat náš vlastní výbuch.“

Očima střelím k tomu velkému chlapovi za námi. Pochechtává se, ani se neobtěžuje dívat jinam. „Dobře,“ odpovím nepřesvědčivě, nerozumím, co tím myslí.

Kael mě pak políbí. A udělá z toho velké představení. Jazyk. Vzdychání. A trochu chytání za zadek. Slyším několik zalapání po dechu a šeptání, ale nechávám oči pevně zavřené. Když mě pustí, tvář mi hoří. Kael se kření. Pokladní zírá. Ten chlápek za námi se naplno směje.

„Novomanželé,“ vysvětlí Kael nahlas. Koutkem oka spatřím ženu, která byla na toaletě, zírá na nás s pohrdáním, když venku upravuje svou dceru.

„Gratuluju. Šťastný chlap,“ řekne ten hromotluk za námi s uznáním.

Kaelův stisk se utáhne. „Ne že bych to nevěděl.“ Ale neřekne to jemu. Řekne to mi. Jemně a sexy a s takovým množstvím lásky, že jsem z toho celá vláčná. Mé rty se zvednou tak vysoko na tváři, jako by se měly rozpadnout vedví.

Bože, kdo mohl vědět, že můžu být tak šťastná po tom, co jsem byla před pár měsíci zdrcená? Ale jsem. Čím víc času trávím jako žena Kaela Sheparda, tím lehčí a šťastnější se cítím. Stále víc si myslím, že to celou tu dobu mělo dopadnout takhle.

Posbíráme naše zásoby a zamíříme zpátky na cestu. O dvě hodiny později zatáčíme na příjezdovou cestu zvláštního cihlového viktoriánského penzionu jen několik bloků od centra Saint Paul v Minnesotě. Ta veranda kolem dokola celého domu je záviděníhodná s vypracovanými železnými sníženými světly každých několik stop a rozložitým pohodovým nábytkem, ve kterém byste se mohli ztratit.

Kael vypne motor a sklouzne pohledem ke mně, úsměv ho neopouští. „Vím, jak moc tohle miluješ.“

Miluju. Miluju intimitu takových malých zařízení. Tu pozornost jeden na jednoho, kterou dostanete od majitelů. Ty pohádkové přehnané snídaně, které dělají. Pohodlí domova, zatímco nespíte ve vlastní posteli.

Nakloním se přes interiér a políbím ho na tvář. „Děkuji. Tohle je dokonalé.“

„V této chvíli není absolutně nic, co by to mohlo trumfnout. Vypadnout z Dusty Falls a od těch sraček, které jsme tam nechali, je přesně to, co jsme oba potřebovali.