BSA - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před devíti měsíci a týdnem

Maverick

Přes zaplněnou místnost na sobě cítím lačné oči. Jeho pohled se do mě vpaluje, jsem z něj nažhavená a chtivá. Stoupnu si k nejbližší zdi, překřížím nohy na podpatcích a balím svého manžela. Ten očividný způsob, který hltá mé křivky, je opojný. V krvi už mi koluje alkohol. Teď potřebuju, aby tam koloval on. Pozvedne ústa na obou stranách, ten vědoucí úsměv způsobuje, že se jeho zlaté oči třpytí.

„Chci tě,“ naznačí ústy.

„Můžeš mě mít,“ naznačím zpět.

„Ježíši Kriste, proč si nevyšukáváte mozky z hlav někde jinde?“ zamulá MaryLou, když se uvelebí vedle mě. Já jsem z něj nadržená, když se na tebe takhle dívá.“

Přiblížím svůj koktejl ke rtům, pořádně si přihnu. „Kdyby to bylo na mně, zůstali bychom doma a sledovali halloweenský maraton na TNT, jako to děláme vždycky. Ale Kael chtěl přijít.“

Dnes večer je výroční halloweenská párty pořádaná Jaredem a Martou McQueenovými. Kael je jedním z Jaredových nejbližších přátel, a zároveň jeho osobní advokát. A Jared je jeden z několika lidí ve městě, kterého žádným způsobem nevlastní Richard DeSoto. Protože ve svých dvaceti devíti jsou McQueenovi také jedni z několika, kteří tyhle peníze nepotřebují.

Jared vlastní něco přes deset tisíc akrů farmářské půdy, které zdědil v útlém věku devatenácti let po tom, co oba jeho rodiče zahynuli při nehodě dvoumístného letadla. Vlastní ji bezvýhradně. Žádné půjčky. Žádná zástavní práva. Žádné korporátní konglomeráty. A se současnou hodnotou třinácti tisíc dolarů za akr to z něj dělá nejbohatšího nezávislého farmáře v celé Iowě. Možná i na Středozápadě.

Ale kromě toho, že letos slavíme zbrusu nový sedm tisíc čtverečních stop velký dům, jsou McQueenovi lidé s nohama pevně na zemi. Jared stále jezdí ve farmářském pickupu svého otce; v mátově zelené americké krásce z roku 1979, kterou pojmenoval po své sestře Gayle, které také zemřela velmi mladá, v jedenácti letech. Utonula v necelém metru vody, když skočila do mělkého jezera a zlomila si vaz. Bylo to strašné. Gayle byla jen o dva roky mladší, než já v době, kdy zemřela.

„Díky za minulý týden,“ řeknu, vím, že jí dojde, o čem mluvím.

MaryLou se natáhne a vezme mou ruku do své. Konejšivě mě stiskne. „Není zač.“

Stála po mém boku, jako vždy nestranná, když jsem zírala na hořící sud na zadním dvorku a zbaběle se ošívala. Pokaždé, když jsem zkoušela skartovat svou minulost, dostala jsem panický záchvat. Můj vztah s Killianem se možná vymknul kontrole, ale prostě jsem to nemohla udělat. Ještě ne. Pořád ještě existuje spousta dobrých vzpomínek, kterých nejsem připravená se zbavit. Musím věřit, že jednoho dne převáží ty špatné.

Bylo to další špatné rozhodnutí? Nevím. Už to nedokážu říct.

„Ptala ses Kaela na Minneapolis?“

„Ne,“ řeknu roztěkaně. Kaelovu pozornost, kterou mi věnoval, přerušila Vanessa Hammerová, která je dnes večer převlečená v naprostém klišé kostýmu v podobě zajíčka playboye. Uši, ocas, a hluboký výstřih, který ukazuje její přednosti a křičí na všechny kolem Jsem zatracená děvka. Slyšela jsem historku o jejím spojení s Kaelem. Když jsem to před Kaelem vytáhla, svraštil obočí a zeptal se, jestli chci opravdu začínat takovou diskusi. „Co kdybychom to obrátili, ať hrajeme fair play, Swan,“ řekl temně. Okamžitě jsem změnila téma.

Po celé roky jsem nikdy nežárlila na jiné ženy, když přišlo na Kaela. Možná jsem je moc neměla ráda, ale nikdy jsem nebyla žárlivá.

Až do teď.

Huh.

Jako by tušila, na co myslím, oznámí MaryLou hlasitě, aby to nemohl nikdo v blízkosti přeslechnout, „Slyšela jsem, že jí zfušovali minulý měsíc plastiku. Podívej na to pravé a pak na levé.“

„MaryLou,“ vynadám jí, otočím se od Vanessy Hammerové ze strachu, že nás uslyší.

„Hej, přestaň.“

Otočí mou tvář zpátky ke Kaelovi a Vanesse, a drží mě tak. Vanessina pozornost je zcela zaměřená na Kaela. Spolknu potřebu tam dojít a dožadovat se svých práv, ačkoli si nejsem jistá, proč.

„Vidíš to?“ zašeptá mi do ucha. Odsunu stranou tu žárlivost a soustředím se na její hruď. Cítím se divně, když se utápím ve výstřihu jiné ženy, ale čím víc mé oči přeskakují tam a zpátky, tím je to jasnější.

„Ó můj Bože. Vidím.“

„Dobře, teď když jsme se přes to dostali, proč ses ho nezeptala?“

„Zeptala koho na co?“ zeptám se nepřítomně, naprosto zaujatá deformací levého ňadra, na kterém jsou teď přilepené moje oči. Zvednu hlavu, snažím se dostat lepší pohled. Chudák Vanessa Hammerová. Teď naprosto rozumím jejímu dilema. Odvést od toho pozornost. Její dekolt je fantastický, ale mrkněte trochu víc dolů a… kruci. Ani vyztužená podprsenka, kterou nosí, nemůže zakrýt ten patvar.

„Kaela,“ odpoví netrpělivě. „A přestaň zírat, Ježíši.“

„Ty jsi ta, která řekla, ať se podívám.“ Můj hlas je tichý šepot.

„Řekla jsem podívat, ne očumovat. Tak teda potřetí… proč ses Kaela nezeptala na Minneapolis?“

Konečně odlepím svou pozornost od Vannesiných prsou, které vypadají, jako by se vědecký experiment šeredně vymknul z rukou, a věnuju ji MaryLou.

Když jsem druhého dne dojela domů, měla jsem v plánu se Kaela na tu cestu zeptat, ale on mě vyrušil tím, že byl rozvalený na našem dřevěném schodišti. Jen se tak nonšalantně opíral o lokty. Chodidla položená o dvě stopy níž. Nohy uvolněně do stran.

A byl Úplně. Nahý. A právě tam ožila každá dívčí fantazie.

Rty mu roztáhl namyšlený úsměv, když na mě zakýval svým ukazováčkem. Co má holka dělat jiného, než využít takové situace? Kolena mám pořád otlačená z toho, jak drsně jsem se na něm přesně na tom místě vozila. Pak nám udělal míchaná vajíčka se slaninou a nakrmil mě v posteli. Všechno bylo tak dokonalé, že jsem to nechtěla pokazit. Kdybych se zmínila o Killianovi, bylo by všechno v trapu.

„Rozhodla jsem se, že to neudělám.“

„Cože? Proč ne?“

Zhluboka se nadechnu. Jak na to mám odpovědět. MaryLou ví, jak rozrušená jsem z toho byla. „Protože. Pak bych mu musela říct, že se tu stavoval Killian a nevím, jak by reagoval.“

„Ale nic se nestalo.“ Tvrdě mě přišpendlí pohledem, přimhouří oči. „Že ne?“

„Ne,“ odpovím rychle. „Nic se nestalo.“ Neřekla jsem jí o Killianových dvojsmyslných poznámkách. „Navíc Kaelovi věřím. Jestli řekl, že měl obchodní jednání, pak měl. Pokud začnu klást milion otázek jako nějaká paranoidní manželka, vypadalo by to, jako že mu nevěřím a on je jedinou osobou, které věřím na sto procent.“

„Ouch,“ dobírá si mě, šťouchne do mě ramenem.

„Víš, co myslím, ML.“

„Vím. Jsem ráda. Vy dva jste za poměrně krátkou dobu došlo dost daleko. Opravdu se do něj zamilováváš, že?“

Znovu Kaela najdu. Teď je obklopen třemi chlapy, směje se s hlavou zakloněnou dozadu, v ruce má napůl vypité pivo. Vypadá úžasně, i když má na sobě ty směšně seprané džíny a zlaté řetězy. To jednoduché bílé tričko, které je dvakrát tak menší, se mu napíná přes jeho šlachovité svaly právě tak akorát, aby to plně zvýraznilo jeho tón a ostrost. Vypadá úplně jako z osmdesátek. Sbíhají se mi sliny.

S každým uběhnutým dnem si uvědomuju to, co jsem vždycky měla přímo před sebou, a bez pohledu na ty matoucí city ke Killianovi, které se pořád kradou kolem, se do Kaela zamilovávám víc a víc.

„Ano,“ řeknu jí nízkým hlasem.

„Víš, pamatuju si, když toho večera bleskově přišel do Peppy´s. Věděla jsem, že máš obrovské problémy.“

Směju se. „Myslíš ten večer, kdy mě popadl a políbil mě před zraky všech?“

Ten samý večer, kdy žádal, abych s ním šla na rande.

„Přesně ten,“ řekne lehkým hlasem.

Znovu se ponořím do té vzpomínky a usměju se.

***

Ian mě prstem pohladil po paži. Jeho tvář byla tak blízko mojí, že jsem mohla vidět každou skvrnku v jeho křišťálově průzračných očích. Pokaždé, když promluvil, byla mezi námi cítit kyselá whisky.

„Takže… možná bychom já a ty--“

Ianův návrh přerušil hlasitý zvuk nárazu v přední části baru. Přes jeho rameno jsem zahlédla planoucího Kaela, jak skenuje dav. Narovnala jsem ramena, když se zaměřil na mě. Jeho znepokojený pohled neustále přeskakoval k Ianu Summerfieldovi, který se mnou celý večer flirtoval.

Kael Iana Nesnáší. Ian cítí to samé. Mně se Ian nelíbí. Ani tak, ani jinak. Políbila jsem ho jednou, když mi bylo patnáct. Byla jsem nedbalá a on používal své zuby způsobem, který byl pravým opakem slova sexy. Ale já jsem doufala, že budu moct otestovat, jestli to čas a zkušenosti změnily. Bylo pěkné mít pozornost muže, který mě jasně chtěl. Takového, který byl dostupný. Takového, který si nevzal mou sestru.

Sleduju, jak Kael sleduje mě a zrychluje tempo. Čím blíže se dostává, tím víc to vidím. Sotva kontrolovaná zuřivost. Pak je najednou přede mnou, hruď se mu divoce zvedá. Jeho obvykle plné rty jsou stisknuté do úzké tenké linky. Oči, které mi normálně připomínají vábivou skleničku whisky, vypadají spíš jako karamel, který ztuhnul po tom, co byl příliš dlouho v mikrovlnce.

„Ztrať se.“ Mrskne svým rozkaz na Iana, aniž by se na něj vůbec podíval.

Ooohhh… je naštvaný.

Ale kdo mu sakra volal? Věděla jsem, že jsem měla trucovat deset mil odtud v Hudsonu.

Ian něco zamumlá, ale očividně se rozhodně, že nestojím za to, aby z něj vytloukl duši rozlícený medvěd, dvakrát tak větší, než on. Jako vždy. Můžu si najít někoho jiného, který mi pohladí mé raněné ego. Teď zrovna potřebuje hodně hlazení. Především mezi nohama.

„Co tu děláš, Kaeli?“ Snažím se překřičet jekot „Just A Little Bit“ od Fifty Cent, ale myslím, že jsou má slova nezřetelná. Jen „trochu.“ (pozn. trochu=a little bit). Zasměju se vlastnímu vtipu, což jediné slyším. Směju se tak moc, že začnu sklouzávat ze své barové stoličky. Je to ale kluzká mrcha.

„Způsobila jsi, že mé jméno zní jako sprosté slovo,“ vyštěkne, popadne mě do svého pevného sevření, aby mě zachytil. Nemáš tušení, proč je tak nasraný. Holka se snad může opít a nechat se ošukat, ne?

„Kdo ti volal?“ snažím se vykroutit z Kaelova sevření, s úmyslem objednat si dalšího Jacka s colou. Odtáhnu se tak prudce, že skoro znovu spadnu, ale objeví se jeho kočičí reflex a on mě zase znovu ustálí.

Vzhlédnu, abych viděla, jak se na mě mračí. „Proč jsi tady?“ dožaduju se, chytím se lepkavé barové plochy, jako záchranného lana. „Ještě nejsem připravená jít.“

„Jsem tady, protože mě potřebuješ. A, ano“ – vypáčí silou můj kung fu úchop toho otlučeného dřeva – „jsi připravená.“

„Myslím, že vím, kdy jsem připravená a kdy nejsem--“

Stane se to tak rychle, že jsem si nevšimla, že to přichází. Při pohledu zpět to byl pravděpodobně jeho záměr. Jsem ohromeně zticha, když mě přesně uprostřed baru, uprostřed města, uprostřed spousty lidí, které oba známe, chytí za zátylek a narazí svými rty do mých.

Není to pusa nejlepších přátel. Není klidná a sladká. Ani vzdáleně nepřipomíná platonickou. Je to polibek vlastnictví a chtíče. Je to čirý neředěný chtíč. A já chci být chtěná. Potřebuju být vzduchem, který někdo dýchá. I když je to poskvrněno všemi druhy špatnosti.

Když zalapám po dechu, Kael mi do úst vnikne jazykem. Je to vzrušující a jisté. Bojuje s tím mým. Já mu to vracím, abych se dozvěděla, co to sakra dělá. On odpoví utáhnutím dlaně v mých vlasech a vrčením. Je to nečekané, ale tak zatraceně sexy, že zabořím prsty do jeho bundy a přitáhnu si ho blíž, nenasytně polykám jeho erotické zvuky. Jeho ruka cestuje k dolní části zad a když si mě přitiskne k sobě, cítím, jak se mu mezi stehny zvětšuje tvrdost.

Jeho rty jsou pryč příliš brzy, ale já cítím tího jeho dechu, jak mi ovívá tvář s každým těžkým výdechem. Přesně, jako teď dýchám já. „Teď už jsi připravená, Swan?“ zaskřehotá mi do třesoucích se rtů. Nebo jsou to ty jeho, které se třesou. Je to těžko říct. Mé oči jsou zavřené, když přikývnu na souhlas.

„Dobře.“

Zastrčí mi ruce do mého zimního kabátu a zapne mě až k bradě. Proplete naše prsty a vede mě ven. Chladný lednový večer vysál můj kyslík, ale Kael si mého chybějícího dechu nevšimne, ani nezpomalí, jak mě za sebou táhne k jeho černému fordu F-150.

Potom, co mě usadí dovnitř, štěrk odlétává, jak za sebou nechává Peppy´s v jeho naštvaném, iracionálním prachu. Nechává oči na cestě. Jeho čelist se zatíná a uvolňuje. Je naštvaný? Kajícný? Bože… je navnaděný?

Sedím tam tiše. Moje opilá mysl střízliví. Chci něco říct. O tom polibku. O tom způsobu, jakým jednal, jako bych od něj odešla nebo tak. Znám Kaelovy city ke mně. Vím, že převyšují přátelství. Ale všechny ty roky, co ho znám, nikdy nepřekročil hranici do intimnosti, že jsme něco víc, než jsme – ne potom, co jsem ho v seniorském ročník zastavila a řekla, že nikdy nebudeme víc, než přátelé, protože miluju někoho jiného.

Během nekonečné desetiminutové jízdy napětí roste. Tak se zavrtím. Očistím smítko ze své kabelky. Nanesu si na rty třešňový balzám. Počítám své drobné. Přehodím své bankovky, ujistím se, že všechny prezidentské tváře jsou za sebou a že jsou bankovky od jedno- po dvacetidolarovky.

Dělám vše, co je v mých silách, abych se nedívala na svého nejlepšího přítele, který se mnou právě muchloval. Ale také nemůžu přestat myslet na způsobem, jakým jsem cítila jeho rty na mých. Pořád ještě trochu brní.

Opřu se loktem o okýnko a nonšalantně na ně položím prst, snažím se, aby ten pocit přestal.

Konečně zastavíme venku před domem, který jsem koupila minulé léto. Před tím samým, který mi Kael pomáhal opravovat. Maloval. Vytrhal podlahy a dal nové. Vyměnil všechno vybavení v kuchyni, aby vypadalo jako modernější. A pak, po dlouhém dni plném potu a někdy i trochu krve (jeho) a slz (mých), jsme se posadili k televizi, objednali čínu a usnuli na hromadě přikrývek a polštářů, přesně jako za starých časů.

Beze slova nechá Kael běžet motor, ale slyším tichý požadavek, abych zůstala tam, kde jsem, zatímco on vystoupí a oběhne auto. Otevře dveře, napřáhne ruku, které se chytí, a pomůže mi na zem.

Pořád se na mě nedívá. Chci, aby to udělal?

Nemám ráda tuhle trapnost, které nad námi visí. Nechci, aby se mezi námi cokoli změnilo. Plánuju mu říct, aby zapomněl na to, co se stalo, že udělám to samé.

Doprovodí mě několik kroků k hlavním dveřím, vezme mou tašku a vyloví klíče. Zastrčí jeden z nich do zámku a otočí. Odemkne je, ale ty dveře neotevře. Místo toho se otočí ke mně.

„Kaeli…“ Přestaň. Ať už je to cokoli, prosím, přestaň s tím.

Podívá se mi přímo do očí. „Chci tě, Maverick DeSotová.“

„Kaeli,“ snažím se říct tentokrát naléhavěji. „To, co se právě stalo, bylo--“

„Nebyla to chyba. A jestli to zatraceně řekneš, tak se neudržím. Jen poslouchej.“ Když vidím, že hodlám zůstat zticha, pokračuje. „Chci tě. Je mi zle a jsem unavený z předstírání, že ne. A z tebe jsem to cítil taky. Právě teď. S našimi prolínajícími se dechy a tvým vzdycháním na mých rtech. Cítil jsem to.“ Ukáže si ukazováčkem na hruď a třikrát během posledních tří slov do ní prst zaboří.

Taky jsem něco cítila. Nejsem si jistá, co to bylo, ale vím, co to nikdy být nemůže. Bez ohledu na to, jestli bych měla nebo ne, pořád miluju jeho bratra.

„Jsem opilá,“ oznámím, jako kdyby to nevěděl.

Jedna strana úst se mu zvedne. Je to roztomilé. A celkem dost sexy. Přestaň, Mavs. Je to tvůj nejlepší kamarád. „Ano. Jsi. Ale i opilá nemůžeš popřít, co jsme právě cítili.“

 „Kaeli,“ protáhnu. Jako kdyby to, že jeho jméno několikrát vyslovím, bylo dostatečné na to, abych předala své poselství. Nebo udržím své myšlenky od nebezpečně zbloudilých.

Vezme mou tvář svýma zmrzlýma rukama, prostor mezi nám najednou zmizí. Teď se dotýkáme, od kolen po hruď. On mi palcem zmáčkne spodní ret. Je vlhký od toho balzámu na rty, který jsem si před pár minutami aplikovala. Očima sleduje svůj pohyb, což je teď skoro hypnotické. Jeho další prohlášení je drsný a chraplavý a způsobí mi v břiše tisíce motýlků.

„Chci políbit tyhle zatracené rty, Maverick. A ne polibkem kluka, který je s holkou kamarád skoro třicet let. Ale jako milenec. Chci kousnout a nasát a vlastnit a ochutnávat. Kdykoli budu chtít. Jakkoli budu chtít.“

Nechci, aby… chci? Jaký by to byl pocit, kdyby mě naprosto vlastnil můj nejlepší kamarád? V této chvíli mám hlavu plnou bzučení, nejsem si jistá, ale plíží se ke mně z rohů slovo pozvání.

Kael mě políbí na čelo, jako to udělal nespočetněkrát předtím. Jen tentokrát cítím, že popustil vášeň svého hladu. Jako muž pro ženu.

Zamručím. On zamručí taky.

„Oh, sakra, Mavs. Těch věcí, které ti chci dělat.“

„Jakých?“ ptám se, umírám, abych to věděla. Vím, že bych neměla.

„Jsou hříšné. A nestydaté. A hříšné. Kurva, jsou tak špatné, že budeš prosit o víc.“

„Kaeli.“ Tentokrát je jeho jméno prosbou. Čeho, to si ještě nejsem jistá. Přestat? Jít? Zpomalit? Nevím. Jestli řeknu ano, pokud jen naznačím souhlas, všechno mezi námi se změní. Všechno. Nemůžu si dovolit ho ztratit. Nepřežila bych ztrátu obou Shepardových mužů.

Zachvěju se po celém těle. Jeho paže se utáhnou. „Pojď se mnou ven,“ žádá mě do ucha.

Zastrčím si ruce pod jeho kabát. Celé tělo mi taje v jeho teple.

„Chodíme ven pořád.“ Teď mi teče z nosu. Popotáhnu, jak nehodné dámy.

„Ne takhle. Chci se ti dvořit.“

Směju se. Zní to tak legračně z úst kluka, o kterém vím, že měl na jazyku a genitáliích neštovice. Ale když mě ve spodní části břicha zatlačí svým silným pravdivým důkazem, přestanu. Tentokrát ten vzdech potlačím.

„Já…já si nemyslím, že bychom měli,“ kontruju.

„Jedno rande.“ Nic neříkám a on žádá znovu, „Jedno rande, Swan. To je vše, co žádám.“

„Proč? Proč teď? Po celé té době?“ Bolí to, když polknu. Bolí přemýšlet. Určitým způsobem bolí i naděje.

„Nebyla jsi připravená.“

„Co když nejsem ani teď?“

„Jsi, Mavs.“

Jeho odpověď je tak jistá, tak sebevědomá, právě mě zvládnul přesvědčit. Zasune si své ruce pod mou bundu. Jeho dotek je příjemný. Příliš dobrý. Tak špatný.

„Dobře,“ řeknu nakonec.

Jeho svaly ztuhnou. „Ano?“

Přikývnu, nosem se třu o vnější stranu jeho kabátu. Asi mu tam zůstane nudle. Pak mám zase tvář v jeho rukou. Jeho rty se tentokrát jen zlehka dotknou mých. Je tam umírněná vášeň, ale také bezvýhradný slib. Je to příjemné. Možná více, než příjemné. Myslím, že chci víc.

„V sobotu večer,“ zavolá přes rameno, když poskakuje ke svému auto jako teenager.

„To je celý týden,“ brblám, trochu jsem si to rande už chtěla odbýt. Jsem si jistá, že to bude jako každá jiná doba, kdy jsme šli ven a on uvidí, že jeho city ke mně nejsou přesně takové, jaké si myslel, že jsou. A já sama sebe přesvědčím o tom, že to víření v břiše je z těch pěti koktejlů, které jsem měla a ne z rozvíjející se touhy. Pak se můžeme prostě zase vrátit jen k nám.

„Potřebuju čas to naplánovat, Swan.“

„Naplánovat co?“ zaječím. Teď už je v autě a jeho úsměv je nakažlivý.

„Uvidíš,“ naznačí ústy.

***

Šli jsme na to rande. Pak na další. A na další a další, dokud jsme sotva trávili nějaký čas odděleně, což nebylo vůbec odlišné, než dřív, až na to, že Kael Shepard se mi „dvořil“ tak, jak jsem nikdy předtím nezažila. A já jsem tomu propadla. Možná jsem k němu vždycky cítila víc, než jsem si uvědomovala. Jen jsem byla pohřbená pod neproniknutelným pláštěm jiného muže.

Najednou si vzpomenu na něco, co změnilo první noc našeho přátelství. Něco, na co bych naprosto zapomněla. Myslela jsem si, že jsem přes Ianova ramena zahlédla MaryLou, ale když jsem se podívala znovu, nebyla tam. Myslela jsem, že to byl jen výplod mé mlhavé fantazie, ale teď…

„Tos´ byla ty, že?“

„Co jsem byla?“

„Nehraj si se mnou, MaryLou Colindo Jamesová.“ Ona nesnáší své prostřední jméno. Když ho použiju, dští oheň. „To jsi byla ty, kdo zavolal toho večera v Peppy´s Kaela, když jsem byla s Ianem, že?“

Ona se natáhne a nahne blíž, dokud se nedotkneme nosy. Ve svém zeleném pohledu kouř a oheň. Plameny na mě vyskočí, když nestydatě vysype, „To máš sakra pravdu, že jo.“

Dám mezi nás ruku, položím jí ji na hruď a odtáhnu se. „Proč bys to dělala?“

„To si ze mě děláš srandu, Maverick? Ničila jsi samu sebe. Odkopnutá od muže, který s tebou vždy zametal jako se smetím, zatímco si Kael vždy stál po boku a obdivoval tě jako poklad, který jsi.“

Jsem ohromená. Cítím se oklamaná. A možná trošičku vděčná. Pořád se probírám těmi protichůdnými emocemi, rozhoduju se, se kterou se ztotožním, když přes rameno spatřím je.

„Ale sakra,“ zamumlám, udělám krok dozadu.

Její pohled sleduje můj a MaryLou vypustí řetězec sprostých slov, které by uvedly do rozpaků jeptišku. „Co tady dělají?“

A tohle byl další důvod, proč jsem sem nechtěla dnes večer jít. Bylo, nebylo, Jilly a Marta McQueenová byly nejlepší kamarádky. Pak to skončilo. Nikdo neřekl, proč, ale drb zněl tak, že Marta neschovala to, co mi udělala pod nosem s Killianem. Vídávala jsem je poslední dobou párkrát ve městě, takže jsem přemýšlela, jestli to napravily. Hádám, že tohle je odpověď na tu otázku.

Jilly se zastaví, aby si promluvila s Martou, políbí ji na obě tváře, jako by vyrostla v Evropě nebo něco, zatímco Killian zamíří přímo k lednici, ze které si vezme pivo. Stojí stranou, sám, kontroluje všechny přítomné.

Vím přesně, kdy spatří Kaela, protože všechno na něm se změní. Jeho postoj. Jeho chování. Jeho tvář. Začne hledat mě. Když jeho pohled konečně najde ten můj, vypadá… na chvíli šťastně. Ale pak zvážní a on se znovu opře o místo, kde předtím. Dá si lahev ke rtům, ale vůbec se na mě nepřestává dívat.

„Do hajzlu s touhle sračkou,“ prská MaryLou, než zaječí, „Hej, Larry, Kaeli!“ Naši manželé uslyší její výrazný hlas, i přes hukot davu, a když se jejich hlavy otočí našim směrem, ona pokračuje, „Čas na svítící náhrobek!“

„Oh, do pytle,“ zamumlám si pro sebe. Svítící náhrobek je tradicí v Dusty Falls. Na dálnici 169, přesně po 15,3 mílích je malé město, které byste v mžiku přehlédli. Jmenuje se Saint Peters. V Saint Peters jsou čtyři staré domy a malý katolický kostelík – který se jmenuje, jak jste správně uhádli, Saint Peter´s – kam jsem chodila od školky do druhé třídy. Za bezmračné noci, když měsíc svítí přesně, jak má, jeden z náhrobků svítí z cesty. Je to strašidelné a překrásné.

Vím přesně, co MaryLou dělá… a miluju ji za to.

Na vteřinu si myslím, že bude Kael protestovat. Nesnáší opilecké výlety na svítící náhrobek, ale pak spatří Jilly. O dva údery srdce později zmerčí Killiana. Sleduje nás.

„Oh, kruci jo. Jdeme,“ zakřičí. Než si to uvědomím, je u mě, popadne mě za zátylek a zajme mé rty v hladem-naplněném, majetnickém polibku. Larry popadne další dva páry, což je všechno, co se vejde do jejich minivanu, a brzy zamíříme ven, každý máme v rukou dvě piva. Kael chytí Jareda, jak ho míjíme. Rozloučíme se. Kael řekne, že se možná vrátíme, ale oba víme, že ne.

„Nebudu do toho náhrobku strkat svůj nahý zadek,“ oznámí Larry, když míříme k zadním dveřím.

„Tvůj zatracený teploušský zadek dnes dostane naplácáno od Leily,“ odpoví plynule Kael. Leila Goulding. Věk 29. Zemřela 1849.

„Vsadím se, že Leila viděla víc zadků, než moje gynekoložka,“ řekne MaryLou, obejme svého manžela kolem ramen.

„Taky viděla spousty koulí, to je sakra jasné.“ Larry chytí MaryLou za zadek. „Přísahám, že mám vždycky druhý den po tom, co se toho náhrobku dotknu, mravenčení.“

„Možná, že to nažhaví ty malé plavce.“ Zafuní Kael smíchy, když ho Larry hravě strčí do hrudi.

Se smíchem a žerty míříme ven, necháváme párty v plném proudu u McQueenů za námi. A přesto se neohlédnu, nemusím. Poznám váhu Killianova pohledu. Je těžká a spalující.

A stále až příliš vítaná.