BSA - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Před devíti a půl měsíci

Maverick

V kterémkoli období života jsem byla šíleně zamilovaná, neovladatelně jsem toužila, milovala, nebo byla jednoduše posedlá Killianem Shepardem. Těžko se vysvětluje, jak těžké je vypnout city, které jste k té samé osobě cítili dvacet něco let. Není to jako kohoutek, který můžete zavřít. A i když se snažíte, pořád je tam ten maličký pramínek, který jak se zdá, zastavit nemůžete. Je tam, neustále v pozadí. Eventuálně myslím, že se můžete naučit přestat vnímat to pomalé, na nervy lezoucí kapání. Při nejmenším tu nejpodstatnější část. Ale někdy je to kapání všechno, co slyšíte. Všechno, na co se soustředíte. Pohlcuje vás to, dokud z vás neudělá neurotika.

Jako teď.

Kael je na noc mimo město kvůli obchodu a já zůstávám sama, abych se dusila a oddávala se vzpomínkám. A z nějakého důvodu se přistihnu, jak se přenesu do vzpomínky, kdy mě Killian našel na zadním sedadle pickupu Robbieho Reamse. Pokud vím, Kael na to nikdy nepřišel a za to jsem vděčná. Nebyla to má nejlepší chvilka.

Bylo to o mých sedmnáctých narozeninách. Kael byl na vysoké, ale Killian pracoval pro mého otce jako asistent prodeje. Dva týdny před začátkem školy se mí přátelé ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že přivezou bečku, abychom oslavili nejen mé narozeniny, ale i začátek našeho seniorského ročníku.

Jelikož byl její táta farmář, měla Kimmy Reamsová přístup nejen k několika opuštěným vesnickým silům, ale také měla staršího bratra Robbieho, který byl štěstím bez sebe, že dodá skupince nezletilců třináct galonů nejlevnějšího piva, co lidstvo poznalo. Zvláště, když byl do mě zamilovaný.

„Co budeš mít příští rok jako hlavní obor?“ zeptá se dost nevinně Robbie, strčí mi do ruky lahev vody. Já ji otevřu a napiju se, než odpovím.

„Dva hlavní. Obchod a finance.“

On setře několik zbloudilých kapek, které mi spadly na nohu. Palec tam nechá. Já to dovolím, oddělím rty, abych nasála trochu vzduchu. Krade se palcem směrem k okraji mých šortek a obkreslí kůži přímo pod lemem. Otřesu se, když se blíží k vnitřní části mého stehna.

Se ztěžklými víčky vezme mou vodu, zavře ji a postaví stranou. Lehneme si do trávy. Obloha je tmavá. Jedna po druhé se objevují hvězdy. A Robbie Reams mi právě dal ruku. Hlava mi hučí. Má mysl je zastřená a nejasná ze všeho toho vypitého piva. Slyším, jak ke mně otočí hlavu. Udělám to samé. Jeho oči se třpytí v měsíčním světle. Jsou pěkné.

„Vždycky jsem věděl, že jsi chytrá, Maverick.“

Usměju se. „Díky, Robbie.“

Čas ubíhá. Pijeme víc. Mluvíme. Flirtujeme. Začínají se tvořit páry, které mizí. Dav prořídnul. Můj žaludek je jako omámený. V uších mi zvoní. Pak se Robbieho rty otřou o moje a já ho líbám zpátky. Vezme do dlaní můj obličej a já ho nechám. Další věc, kterou vím, že jsem v Robbieho pickupu. Mám odepnuté šortky. Taky podprsenku. Jeho hladová ústa se noří do mých prsou, zatímco jeho dychtivé prsty se hýbou mezi mýma nohama.

Nejsem si jistá, co to sakra dělám, ale vím, že by to nemělo být takhle. Proč je to cítit, jako bych se řítila jednosměrkou a dalších několik mil nebyl v dohledu konec?

Jsem v prokletí nerozhodnosti, ale váhám jen několik vteřin, než se mi zamlží mozek neskutečným potěšením, které mi Robbie způsobuje. Nořím se do toho, když je Robbie v jednu chvíli tady, vynáší mé tělo k novým výšinám, a v příští chvíli je pryč.

Pak mě zvedne pár silných paží. Všimnu si, že Robbie Reams je na zemi, z nosu a úst mu kape krev. Zmatený. Naštvaný. Ale nepohne se, aby se ke mně dostal. Blbec.

Přísahám, že ten hlas mumlá, „Mám tě.“

Jemně mě položí do auta. Setkám se s vůní kůže a testosteronu. Cítím, že mi někdo zapíná šortky, a halenka mám zpátky dole. Přes klín je mi připnut pás. Trvá mi několik dalších vteřin, abych setřásla ten opar chtíče a alkoholu, ale v minutě, kdy vyjedeme na tmavou, prašnou cestu, vím.

„Co to kruci děláš, Killiane.“

„Teď. Nemluv.“ Jeho příkaz je vyrovnaný, rozvážný. Nekompromisní a plný zmatku. Otevřu pusu, abych řekla něco dalšího, ale když ke mně otočí hlavu a přišpendlí mě pohledem, který je samý hněv, zase ji zavřu. Teď asi není vhodná doba.

O dvacet minut později zpomalíme a odbočíme na parkoviště k základní škole. Je tmavé. Opuštěné. Tajemné.

„Co tady děláme?“

„Teď se ptám já,“ drtí mezi zuby.

„Jak jsi mě našel?“ Ignoruje mě celý den – den mých narozenin – ale pohodlně se objeví, když jsem s jiným klukem? Co to má sakra být?

„Řekl jsem“ – otočí se na sedadle – „teď se ptám já.“

„Nejsi můj zatracený otec, Killiane. Umím se o sebe postarat.“

„Když otěhotníš?“ zakřičí. Jeho oči jsou divoké. Jeho čelist ztuhlá. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Nikdy. Kvůli ničemu.

Zasáhne mě stud, a vzrušení začne opadat. Přidá se bolest hlavy. Žaludek mi víří. Nemůžu mu přece říct, proč jsem nechala Robbieho Reamse dojít na místa, kam se ještě žádný před ním nedostal. Že jsem byla zraněná, předváděla se, protože mi dnes nezavolal. Že jsem si celou tu dobu představovala jeho.

Natáhnu se po otevírání dveří, skončila jsem s ním. S tímhle rozhovorem. Půjdu tu půlmíli domů, i když je tma a děsivo a možná na mě z příkopy vyskočí zvířata. Už jsem napůl venku z auta, napůl pořád uvnitř, když mě zatáhne zpátky a trhne mnou přes konzoli interiéru. Bok mě pálí tam, kde mě zatlačí řadicí páka. Pak jsem na jeho klíně, sedím na něm obkročmo a jeho erekce mě dloubá do mého středu.

„Řekni mi, co sis sakra myslela, že děláš,“ dožaduje se, hruď se mu ztěžka zvedá, tón je tvrdý, oči… nevím. Možná potřebné?

Jsme blízko, dýcháme vzduch toho druhého. Možná myslíme na to samé. Killian mě už držet předtím, ale nikdy ne takhle. Nikdy majetnicky, jako bych byla jeho.

Nemůžu si pomoct. Nevím, jestli je to alkoholem nebo feromony, které vyzařuje, ale posunu pánví dopředu a dozadu, třu se o to, co vím, že je tlusté a dlouhé. On zamručí. Zavře oči jako v bolestech. Zhluboka se nadechne a zadrží dech, než znovu vydechne. Když na mých bocích přistanou jeho dlaně, jsou jemné, ale nezastaví mě, takže pokračuju.

Pak oči otevře, najde ty moje. A když to udělá, vím, že jsem si nic nepředstavovala. On mě chce. Hasius Crepes, Killian Shepard mě chce. A když vydechne mé jméno, jako by pronášel modlitbu při nedělní bohoslužbě, ztratím veškerou sebekontrolu. Všechny mé teenagerské hormony se vzbouří.

Narazím ústy do jeho. On mě nechá. Se vzdycháním nechá svůj jazyk, aby se seznámil s mým. Intimně. Důkladně. Chutná sladce. Jako brandy mého táty. Teplá ruka vezme mou tvář a já jsem ztracená. A myslím, že on je taky, protože se nemýlím, když cítím, že se jeho pánev hýbá se mnou. Už se řítím vstříc orgasmu, ten skutečný je o tolik lepší, než jsem si představovala. Ale pak jeho ústa zpomalí. On se odtáhne. Vypadá rozpolceně. Zničeně. Možná kajícně. Ruka propalující můj bok stiskne, signalizuje, abych přestala.

Ztěžka oddechuju. Stejně jako on.

„Co se děje?“ ptám se. Spíš vypísknu.

Obejme mě rukama a pevně přitiskne, takže jsem nucena buď dát mu tvář do ohbí jeho krku nebo se udusit o opěrku hlavy. Je to jasná volba. „Co se děje?“ znovu zamumlám, zmatená z toho, že ještě nejsem napůl svlečená.

Aniž by řekl slovo, otevře dveře a spustí dolů nohy. Postaví se a já se k němu nalepím, nepřipravená na to, aby to už skončilo. On obejde auto, otevře dveře a posadí mě na sedadlo spolujezdce. Po tom, co mě zapásá a zavře dveře, stojí tam asi tak celou minutu, než pěstí udeří do plechu nade mnou, až poskočím.

Pak vleze zpátky dovnitř. Nastartuje auto, zatímco tam ohromeně sedím. Jede pomalu, opatrně. Je to úplný opak k napětí, které teď z jeho strany auta udeřilo do mě. Když vjede na naši příjezdovou cestu, nechá motor běžet a řekne vyrovnaně, „Vezmi si před spaním nějaký aspirin a vypij sklenici vody. Ráno si dej colu. Už jsem mluvil s tvým otcem. Postará se--“

„Co jsi udělal?“ vydechnu. Je to cítit po pivu a ohni.

„Maverick,“ vynadá mi. „Nemáš zatraceně tušení…“

„Neměl jsi právo, Killiane.“

„Já mám veškerá práva!“ Ten výkřik mě vyděsí a já se stáhnu do koutku svého sedadla, poprvé v životě jsem z něj vyděšená. „Skoro jsi nechala toho zkurvysyna…“ Přestane mluvit, dá se dohromady, než zaskřípá zuby, „Je ti sedm-kurva-náct, Maverick. Jsi emocionálně nedospělá a nemáš tušení, co chceš.“

Dýchá rychle. Jeho klouby utažené kolem volantu jsou bílé, jako když se vosk rozpouští na slunci.

„Mýlíš se,“ řeknu mu jemně. „Vím přesně, co chci.“ Když nic neříká, dodám, „Tebe, Killiane. Já chci tebe.“

Nepodívá se na mě. Po dlouhou dobu zírá přímo před sebe, pomalu mrká, jako by jeho víčka byla načasovaná. Jeho hruď se zvedá a klesá, ale jeho dýchání se změnilo. Je pořád rychlé, ačkoli už to není hněvem. Je to touha. Možná je mi teprve sedm-kurva-náct, ale poznám ten rozdíl. Přesně takhle zněl, když měl před pár minutami v puse můj jazyk.

Konečně se ke mně otočí. Jen na sebe zíráme. Čekám, až něco udělá, něco řekne, ale on jen polkne. Když otevře ústa, je to proto, aby mě zdrtil. „Jsi příliš mladá, Maverick.“

Vyzývavě zajedu svým pohledem k jeho džínům, které se pořád vzdouvají. „Chceš mě.“

On pohne rukou z volantu na klín, zakryje ten důkaz. „Běž spát,“ odpoví přímo, jako kdyby na jeho názoru záleželo. Naše zírání pokračuje tolik dalších úderů srdce, až to přestávám počítat. A vím, že jsem ho ztratila ještě dřív, než jsem ho vůbec měla.

„Měl jsi mě nechat s Robbiem Reamsem. Přinejmenším má koule na to, aby si vzal, co chtěl.“

Pak otevřu dveře a neohlédnu se, i když on volá, „Jestli se tě Robbie Reams dotkne, je mrtvý. Pamatuj si to pro příště, až se budeš opíjet a budeš chtít vyvádět jako dítě.“

***

Skoro jsem té noci udělala to nejhorší rozhodnutí v životě, když jsem chtěla nechat vzít si Robbieho něco, co jsem chtěla zoufale věnovat Killianovi. Ale byla jsem opilá. Robbie mě chtěl. Killian ne. Aspoň to jsem si v tu chvíli myslela.

Ale příštího rána, když jsem tišila svou kocovinu, jsem si uvědomila, že ačkoli jsem v noci byla naštvaná, ponížená a zmatená, Killian mě zachránil od obrovské chyby.

Killian měl být mým prvním. Jen mým. Místo toho po té noci odmítal vůbec přiznat, že existuju – dokud jsme nebyli dost velcí na to, abychom to o několik let později dál nemohli ignorovat.

To zatracené kapání, jehož neustálý zvuk se ozývá hlasitěji a znepokojivěji. Než si uvědomím, co dělám, kleknu si ke skříni, vlákna koberce se mi zarývají do holých kolen. Ta krabice, které jsem přísahala, že se jí už nikdy nedotknu, je znovu v mých rukou. Víčko je dole. Zírá na mě obsah minulosti.

Narozeninové kartičky. Přání brzkého uzdravení, když jsem si zlomila nohu. Osamocená palička z dob naší skupiny DeSheps, podepsaná námi čtyřmi.

Z pod značky na mě vykukuje jednoduchý, hladký černý kámen, který mi dal po tom, co mi umřel můj pískomil. Řekl mi, že mě už nechce vidět plakat kvůli dalšímu mrtvému zvířeti. Donutil mě, ať mu dám jméno Wilson, po tom stupidním volejbalovém míči z Trosečníka. Nechávala jsem si ho u sebe až do dne, kdy oznámil své zasnoubení s Jilly.

Lehce vezmu do prstů věneček z pampelišek, který leží nahoře, celý seschlý a křehký. Usušené, zčernalé stonky, kořeny a listy se lámou, a rozptylují všude. Killianův hlas se ozývá přes ty roky, jako by se ta chvíli znovu celá opakovala.

„Pro tebe, rybko.“ Jeho hluboký hlas se kolem mě obalí, způsobí, že mám zvláštní pocit v břiše.

„Co je to?“ otáčím v rukách ten věneček. Ten plevel za sebou zanechává na mých prstech pronikavou vůni, kterou většina lidí nesnáší. Já ne. Miluju ji.

„To je samozřejmě tvůj dárek k narozeninám.“

Byly to mé třinácté narozeniny. Pamatuju si, že jsem byla nejprve rozrušená, že mi upletl věnec z pampelišek. Byl to dětský dárek, ne jako pro teenagera, ale nějak mi skutečnost, že to udělal vlastníma rukama a myslel při tom na mně, protože věděl, jak moc pampelišky miluju, zaháněla bolest.

Do oka mi padne nažloutlá rulička papíru. Opatrně posunu ostatní věci stranou, abych vzala vršek talismanu, který mi dal Killian před tím, než odešel na vysokou: „Ten, kterého miluješ, je blíž, než si myslíš.“

V té době jsem si myslela, že je to důkaz toho, že máme být spolu, on a já. Že mě miluje stejně, jako jsem já milovala jeho, jen mi to ještě neřekl. Teď přemýšlím, jestli to takovým divným způsobem nebylo proroctví. Že ten, který mě měl opravdu milovat, se vždy držel na dohled. Blíže, než si myslíš.

Kael.

Podívám se dolů na čtvercovou krabičku, která v sobě nese historii jiného muže. Vzpomínky kolem mě padají jako černý déšť. Jedna moje část truchlí nad tolika ztracenými plány v této malinké šest na dvanáct na tři palce velké kartonové skrýši. Zbylá moje část je skoro apatická, konečně přijala, že ta budoucnost nikdy nebyla pro nás.

Vibrace mého telefonu mě vtáhne s nakopnutím a křikem z minulosti do současnosti. Je to můj manžel. Ten muž, na kterého bych měla myslet místo toho, který pokračuje v mém mučení.

Kap.

Kap.

Zatraceně kap.

Při druhém zazvonění krabici přikryju, přemýšlím, proč prostě nemůžu nechat tyhle bolestné vzpomínky jít. Vím, že musím. Když to udělám, zruším tím další vlákno, které mě s Killianem pojí. Ale myšlenka na to, že okamžitě nechám odejít pozůstatky naší historie – ty dobré časy – zraňuje mé srdce až do bodu aktuální bolesti. Takže ukryju své duchy zpátky do skrýše, dám vše na místo a spěchám vzít svůj telefon za pět minut dvanáct.

„Zníš zadýchaně,“ ozve se Kaelův chraplavý hlas na druhém konci.

„Jo, ach, byla jsem v koupelně. Promiň.“ Moje svědomí mě za tu nevinnou lež seřve. Jeden z důvodů, proč jsem nebyla nadšená, že bude Kael mimo město je ten, protože příliš mnoho času o samotě pro mě právě teď není moc přínosné. Příliš pak přemýšlím… a vzpomínám na věci, které bych místo toho měla zapomenout.

„V pohodě. Jak ses dnes měla?“

Uvelebím se na posteli, položím si hlavu na svůj polštář z paměťové pěny. „Opravdu to chceš vědět?“

„Neptal bych se, kdyby ne, bejby.“

Kousek po kousku nechám své svaly se uvolnit, dovolím mysli, aby se vrátila sem a do této chvíle. Zhluboka se nadechnu, než začnu. „No, krávy Welseyho Harveyho utekly. Na tři hodiny uzavřeli silnici 28, než je zvládli znovu všechny nahnat.“

On se zasměje. Je to uklidňující a chybělo mi to. Jen slyšet jeho hlas, jak se zdá napravuje to špatné uvnitř mě. „Škoda, že jsem to propásl. Jak jinak.“

„Slyšela jsem, že přestěhovali Abigail LeMonteovou do hospice.“ Abigail je samoživitelka tří dětí, které před víc, než třemi měsíci diagnostikovali rakovinu slinivky břišní. Umírá, a nechá tu tři teenagery bez rodičů. Je to tragické.

„Oh, tak to mě mrzí, Swan. Vím, jak moc ji máš ráda.“

„Nesnáším, když se dobrým lidem dějí špatné věci.“

„A proto musíme žít v této chvíli, že?“

„Jo,“ souhlasím tiše. Zkouším to, chci říct. Je to těžké a někdy sklouznu dozadu, ale snažím se. Prosím, nevzdávej to se mnou.

„Takže, jak ti můžu zvednout náladu? Stalo se dnes něco dobrého?“

Bože, tak moc toho muže miluju. Neúnavně pracuje na tom, aby se ujistil, že jsem šťastná. Přeju si, abych si ho zasloužila. Obtáčím si zbloudilý pramínek vlasů kolem špičky prstu a odpovím, „Hmmm… vyhrála jsem pět dolarů na stíracím losu.“

Slyším úsměv na jeho tváři, když žertuje, „Hej, ty gamblerko. Neutrať je najednou.“

A prostě jen tak se hned cítím lépe. „Škoda, že nemají otevřeno v Tastie´s. Mohli jsme to všechno utratit za koblihy. Až by nám bylo zle.“ Jelikož je polovina října, náš oblíbený stánek z dětství je teď na rok zavřený.

„Teď se mi kvůli tobě sbíhají sliny,“ řekne se zabručením.

„Opravdu?“ Snížím hlas, doufám, že zním smyslně. „Co dalšího můžu udělat, aby se ti sbíhaly sliny?“

„Kruci, Swan. Nemáš tušení, jak jsem teď z tebe tvrdý.“

Zasměju se, zabořím hlavu dál do polštáře. „Tak mi to řekni.“

„Proč? Chceš, abych se svlékl, zatímco budeš poslouchat?“

Wow. Není tu najednou horko? Zatřepu svým tričkem, abych se tu trochu pohnul vzduch.

„Ne. Raději bych to sledovala,“ střelím zpátky. Zní to trochu udýchaně. Dobře hodně udýchaně.

„Chceš, abych se teda připojil na Facetime?“

„Mohl bys?“

Dlouze a hluboce zavrčí tak, že by mě to svléklo, kdyby byl doma.

„Jsi velmi zlobivá holka, víš to?“

Jo, je tu opravdu horko. Má kůže je zardělá a mezi nohama jsem velmi vlhká.

„Myslela jsem si, že by se ti to takhle líbilo,“ žertuju.

„Nelíbilo.“ Jsem připravená ho vyzvat, když dodá, „Zatraceně to miluju.“

Nastane malá pauza, než řekne, „Kriste, chybíš mi, Mavs.“

Jemnost těch posledních několika věcí mě přiměje vystřízlivět. „Taky mi chybíš, Kaeli,“ zašeptám, a myslím to vážně.

Trvalo týdny, než jsem si zvykla, že je tu každý den. Teď je pryč jen na jednu noc, a tenhle starý dům je skoro neútulný, chladný a liduprázdný. Odjel teprve dnes ráno a už mi chybí. Víc, než bych čekala. „V kolik myslíš, že zítra dorazíš?“

„Vrátím se hned po své schůzce. Budu tam asi v době, kdy skončíš v pekárně. Může být?“

„Nebudeš muset nejdřív do kanceláře?“

„Seru na kancelář.“

„Radši mě místo toho ošukej,“ odpovím.

Jeho smích je temný. Možná trochu hříšný. „Myslím, že to můžeme zařídit.“

„Budeš nahý a připravený, abych si na tobě mohla zajezdit, až projdu hlavními dveřmi?“

„Sakra, Mavs,“ dýchá ztěžka. „Jestli si to má dáma přeje, nebylo by moc kavalírské, abych ji odmítl, že?“

Směju se. Zuby a všechno. „Můj rytíř v lesklé zbroji?“

„Lesknoucí se slinami a vším.“

Smějeme se a mluvíme po dalších několik minut, než mi řekne, „I když nechci, musím jít, bejby. Za třicet minut mám obchodní večeři a pořád si ještě musím dát sprchu.“

Zvonek se rozezní právě, když zdráhavě řeknu, „Dobře.“

„Napíšu ti později, ano?“

„A budeš nemravný?“ prohodím vtipně.

On vyštěkne smíchy. „Oh jo. Bude to tak nemravné, že pak budeš potřebovat sprchu.“

Ten sexy slib mi mezi nohy vyšle malý oheň. Nakonec se sem ani nedostane dost brzy. „Nemůžu se dočkat. Miluju tě, Kaeli.“

Místo, aby mi to řekl taky, odpoví, „A já tenhle dar nikdy nebudu považovat za samozřejmost, Maverick. Nikdy. Víš, že jsi mi dala všechno, co jsem kdy chtěl, že?“

Bodne mě vina. Přijala jsem, že to tak bude vždycky. „Já vím,“ odpovím potichu.

Cítím se světelný rok od toho, kde jsem byla před chvíli. Jsem šťastná a celá rozehřátá a nechci, aby ten pocit skončil. Chci ho poprosit, aby se po večeři rozloučil a strávil zbytek noci na telefonu, jak jsme to dělali, takže můžu zůstat zakořeněná v dnešku, ne ztracená v minulosti. Ale má své povinnosti a já to musím respektovat.

„Uvidíme se zítra.“

„Odpočítávám vteřiny, Swan.“

„Já taky.“

Zmáčknu tlačítko pro ukončení hovoru, když se ten netrpělivý zvuk zvonku rozezní domem podruhé. Posadím se, vezmu na sebe ošuntělé tričko zlatých jestřábů a černé bavlněné šortky, které už zažily lepší roky. Uvažuju, že neotevřu. Necítím se příliš společensky. Všechno, co chci, je schoulit se do klubíčka se sklenkou vína a dobrou knihou a uchovat si tenhle pocit spokojenosti. Několik dalších vteřin tam ležím, přemýšlím, jestli se můj nezvaný host nedovtípil, když se zvonek ozve potřetí.

„Kruci,“ zamumlám, seskočím z postele a zamířím ke schodům. O dvacet vteřin později se cítím trochu mrzutě a rozrazím dveře, ani se nepokusím zkontrolovat, kdo je za nimi. Smrtonosná chyba, zjistím hned, jakmile mé oči přistanou na jedněch až příliš známých. Takových, na které mě Kael přiměl v posledních třiceti minutách zapomenout.

„Čau,“ řekne Killian. Jeho úsměv je lehký a opravdový. V břiše mám motýlky. Okamžitě se propadnu časem do doby, kdy mi znovu bylo třináct a on mi dal ten hloupý plevel.

Kruci.

Sakra.

Jeden malý krok dopředu, pět obrovských vzad.

Sakra práce… proč je tady?

„Čau,“ odpovím stejně. Nehýbám se. Nezvu ho dovnitř. Jen tam stojím a čekám. On se podívá za mě, pak zpátky.

„Smím dovnitř? Mám tu něco pro Kaela.“ Pohled mi padne na konopnou obálku, kterou drží a třese jí, jako by tím dokazoval, že nelže.

„Je mimo město.“

Okamžitě nakrčí čelo, než ho znovu povolí. Studuju ho. Je vůbec možné, že by nevěděl, že je Kael pracovně pryč? Pracují na stejném místě, jen jedny dveře od sebe.

Ne. Jistě to ví. Tohle je jen další jeho vyjebávka s myslí. Sabotovat Maverick, zatímco je Kael pryč. Moje vznětlivost je na hraně. Sobecký, sobecký bastard.

„Kde je?“ zeptá se, proklouzne kolem mě, aniž by čekal na pozvání.

„Posluž si,“ zamumlám si pro sebe.

Podívá se přes rameno, a zvedne koutek rtů. Slyšel mě. No a co.

Jdu za ním za roh do kuchyně. Neochotně. Opravdu si přeju, aby tu nebyl. A jen lehce v obavách, že tu je. A že jsme sami. A mohli…bychom…být…celu…noc…pokud bychom chtěli.

Svatá matko Boží… musí jít.

„Takže,“ řeknu jízlivě s rukou napřaženou. „Dám mu to do pracovny. Ještě něco?“

Jeho oči těkají mezi mnou a mou otevřenou dlaní. Sevře obálku, možná si myslí, že když se jí vzdá, ztratí svou výhodu. Takže to neudělá. Taky si nedělá žádnou hlavu z toho, že kontroluje každý můj kousíček. Je to pomalé, úmyslné zkoumání. Od rozcuchaných vlasů po světle růžové nehty na nohou. Když na mě jeho pohled – teď žhavý a toužebný – přistane znovu, jeho hlas je jako smirkový papír. „Neodpověděla jsi na otázku.“

Překřížím ruce, snažím se zakrýt své čnící bradavky a udusit ten nával horka, který se mnou rozlévá. Začnu si žvýkat ret, rozhozeně podupávám nohou. „Je v Minneapolis. Proč?“

„Minneapolis,“ zopakuje, spíš jako otázku pro sebe, než cokoli jiného. Na několik vteřin jsou jeho oči nesoustředěné, než zatřese hlavou.

„Co se děje?“ ptám se, pořád v obavách.

„Nic.“ Odpoví rychle, ale tón hlasu ho prozradí.

Opravdu to nevěděl.

„Nevěděl jsi o té cestě?“

Zatřese hlavou a odpoví, „Ne. Muselo to být asi něco, čím ho pověřil tvůj otec.“ Je zmatený a odvádí zatraceně špatnou práci, aby to skryl.

Vše, co chci teď udělat, je zavolat zpátky Kaelovi a vyzpovídat ho ohledně toho, co opravdu dělá. Řekl mi, že musí zpracovat detaily na smlouvě pro minnesotskou National Guard Armory. Říkal něco o tom, že chce vláda strhnout několik starých zchátralých budov a přebudovat infrastrukturu. Podle mě byla ta cesta neobvyklá, jelikož pracovně cestoval jen sporadicky, ale řekl, že je tam několik záludností, které musí být projednány osobně, ne během konferenčního hovoru. Ale jestli to byl ten případ, Killian by to věděl. Killian má prsty v každé jednotlivé dohodě v DSC jako Kael.

A jasně o tom neví.

Rozhodnu se s Kaelem vypořádat sama, nedám Killianovi najevo, že nám oběma Kael něco očividně tají. Poslední věc, kterou potřebuju je, aby se toho Killian chytil a použil to jako klín mezi nás, nafoukl bublinu z něčeho, co má jistě rozumné vysvětlení.

„Asi. Takže to tu pořád chceš nechat?“ naznačím k papírům, které drží v zajetí.

Ten zatracený úšklebek se vrátí. „Snažíš se mě odtud dostat, rybko?“

Moje ramena, obočí a koutky úst se zvednou najednou v tu samou dobu.

„Přistižena.“

Když se směje, nemůžu si pomoct, ale připojím se. Napětí, které narostlo, vyšumí. Z velké části. Rozhodla jsem se, že mezi námi vždycky bude trochu nepohodlí. Kvůli tomu, čím jsme si byli a už nikdy znovu být nemůžeme.

„Máš pivo?“

Napnu se. On si toho všimne.

„Je to jen pivo, Maverick. Jen pivo.“

Váhavě stojím. Mít ho tady, když tu Kael není, není dobrý nápad. Ne teď. Pravděpodobně ne nikdy. Ale na druhou stranu je nesmysl si myslet, že nebude v našich životech situace, kdy bychom byli sami. Musíme se s tím začít vypořádávat. Dospěle. Bez pokušení hřešit.

Takže tohle je test – takový, ve kterém plánuju uspět.

„Okay.“ Vytáhnu z lednice dvě Michelob Ultras a jednu mu dám, opatrně pustím lahev, než mají jeho prsty šanci se dotknout mých. Ve svém spěchu to skoro spadne na zem, ale Killian ho včas zachytí. Zakření se, ví přesně, co udělal. Znovu pokrčím rameny a zakřením se zpátky.

„Můžu si sednout, nebo to do sebe mám kopnout na ex a jít?“ zeptá se laškovně.

„To záleží na tom, jakou máš žízeň,“ žertuju taky.

Nesedne si. Místo toho pivo otevře a dá si lahev k ústům, zhluboka dlouze se napije. Sleduje mě, když to dělá, a já se snažím donutit, abych si nevšímala, jak jeho hrdlo pracuje, když polyká. Nebo jak je mi najednou z ničeho nic horko. Dám si své vlastní pití, jen doušek, přeruším oční kontakt, než nebudu moct.

„Jsou to ty, které myslím?“ Jeho pohled zabloudí k lince, kde leží talíř cookies s makadamovými ořechy. Jsou to Kaelovy oblíbené. Killianovy taky.

„Ano, pane.“

Jeho oči planou. Kruci. Špatná volba slov. Jasně jsem v testu propadla.

Obrním se, udělám si v hlavě poznámku, když se otočím, abych vzala ten talíř a neřekla mu to znovu. Oči nechávám přilepená na jeho lahvi s pivem, a podám mu ty cookies, které si tiše vezme. Položí talíř na kuchyňský stůl, než si do jednoho kousne.

Ani jeden z nás nemluví. Zdá se to jako minuty, ale je to pravděpodobně jen několik vteřin. Killian ticho přeruší, když se zeptá, „Bude to mezi námi vždycky takhle trapné?“

Odevzdanost.

Slyším ji. Sotva patrná, ale je tam. Je to poprvé, kdy přizná, že už je to za námi a i když to vím, vlastně to chci po většinu času, bolí to víc, než jsem si myslela.

„Doufám, že ne,“ zvládnu vypotit.

„Nesnáším to.“

„Já taky ne.“

Killian sevře sušenku mezi zuby, a pak vyjde z kuchyně. Myslím, že možná odejde, aniž by se rozloučil, ale on se dá do obýváku k velkému oknu, kde si prohlíží zahradu za domem a přilehlou verandu.

Když tam stojí a užívá si výhled, nemůžu sebe samu zastavit, jak si vzpomínám na své fantazie o přesně této chvíli, když jsem ten dům kupovala. Když jsem viděla to místo u okna, kam brzy ráno svítí slunce a nabízí skoro naprosté soukromí od našich sousedů, představovala jsem si, jak mi tam Killian čte. Miluje se se mnou. Na těch tlustých polštářích plodíme naše první dítě.

Ale tohle se nestane. Hluboko v duši jsem věděla, že se to nestane, když jsem ten dům kupovala. Killian už byl ženatý s Jilly. Cítím se, jako bych za rok a půl prožila celý život od doby, co jsem poprvé prošla těmi hlavními dveřmi. A vidět tu Killiana mě nutí si uvědomit, jak daleko jsem se v posledních několika měsících dostala, protože místo toho, abych si přála, aby to byl on, kdo naplní mé fantazie, teď chci, aby to byl Kael.

Udělám si v hlavě další poznámku. Nechat se ošukat Kaelem přesně na místě, kde teď stojí Killian. Potřebuju ho vymazat z každé mé části, včetně mých mizejících snů.

„Pamatuješ si tu noc, když jsem tě našel s Robbiem Reamsem?“

Cože, kruci? „Jak bych to mohla zapomenout?“ Ve skutečnosti nemohla. Nezapomněla. Myslela jsem na to sotva před hodinou.

„Chtěl jsem ho zabít,“ pokračuje, pořád zírá z okna. „Že na tobě měl svá zatracená ústa. Že se dotýkal toho, co bylo moje.“

„Nebylo to tvoje.“ Nesnáším skutečnost, že se mi láme hlas. „Sám jsi to té noci řekl. Že jsem byla příliš mladá, pamatuješ?“

Pak se na mě podívá. Podívá se do mě. Hluboko dovnitř, kde nemůžu skrýt své city k němu, které jsem se snažila marně potlačit. „Byla jsi příliš mladá. Vždycky tak zatraceně mladá.“

Úsměv mi opadne. „Asi jsme hrdinové klasické romantické tragédie.“ Zní to, jako bych shazovala to, co jsme měli. Ne, ale nevím, co jiného říct. Každé slovo byla pravda. Olíznu si rty. On mě sleduje. „Killiane,“ vydechnu, najednou se necítím příjemně, že jsme sami. „Tohle nemá smysl. Co bylo, bylo.“

On se ke mně otočí, ale nepřiblíží se. Sušenka je pryč. Stejně i pivo. Jako kdyby se připravoval na bitvu, postaví se ve své plné výšce a zeptá se, „Co kdyby to ještě nebylo definitivní, Maverick? Co kdyby se tohle všechno“ – rozmáchne se po místnosti – „dalo zvrátit?“

Jsem unavená. Tak zatraceně unavená z toho chození okolo. Blázním z toho a je to hnusné. Poklesnu v kolenou a opřu se zadkem o zadní část gauče. Dívám se na podlahu, studuju to opotřebované dřevo pod mými bosými chodidly. Je původní. Skoro sto let staré. Opotřebované, ale v dobré kondici. Ale bude potřebovat obnovit. Řeknu o tom Kaelovi, až se vrátí domů. Měla jsem to udělat, než jsem se nastěhovala, ale byla jsem příliš nervózní z toho, že už nebudu pod palcem svého otce.

„Maverick, podívej se na mě.“

Odmítám poslechnout. Tentokrát ne. Měla jsem mu zabránit, aby vešel dovnitř. Odmítnout pivo. Říct mu, aby si tu zatracenou sušenku strčil někam. Sakra. „Co když nechci, aby se to dalo zvrátit?“ Zeptám se, aniž bych se na něj podívala. Kdybych si teď okamžitě mohla mít jedno přání, využila bych ho na tohle? Vrátila bych se zpátky, abych mohl být Killian můj, vymazala všechno trápení, kterým jsme si oba prošli? Vybrala bych si opustit vše, co jsme vybudovali s Kaelem, abych mohla být jeho? Před třemi měsíci bych řekla ano. Jednoznačně. Ale teď? Odpověď je trochu pochybná.

„To nemyslíš vážně.“

Očima střelím k jeho. „Proč sis vzal Jillian? A tentokrát žádné kraviny. Vše, co jsi mi doteď poskytnul jako odpovědi, jsou blbosti. Chci tu opravdovou. Pravdu. Miluješ ji? Miloval jsi ji někdy? Bylo to, co jsme měli, vůbec opravdové?“

Na tváři se mu objeví posměšný pohled. Kdykoli jsem se ho zeptala předtím, zůstával naprosto lhostejný. Jako zatracený vyřezávaný kus mramoru. Ačkoli teď nechá emoce vyplynout.

„Nikdy jsem neměl nic opravdovějšího, než to, co jsem měl s tebou. Jsi tak opravdová, jak to jde, Maverick.“

„Tak proč teda?“ prosím. „Proč jsi mě opustil? Ze všech lidí kvůli ní?“  Zabíjelo mě, když jsem ho viděla chodit s někým jiným – kýmkoli jiným – ale raději bych si požvýkala vlastní ruku, než aby byl s ní.

Pohne se, aby se posadil. „Ne,“ vyštěknu. „Nesedej si. Nedělej si pohodlí. Nedělej nic jiného, než odpověz. Tu zkurvenou. Otázku.“

„Kterou?“ Pusa mu škubne.

Chce z toho ven. No, tak to se mu nepovede. Utíkal přes dva a půl roku. „Všechny.“ On neodpoví. Jako pokaždé předtím. Už mu to vidím na očích.

Zvedne zásilku, který položil na výklenek krbu. Trochu to křupne, jak zatne pěst. „Není všechno tak, jak to vypadá, Maverick.“

Další sračka. Odstrčím se, abych se postavila, končím s ním. „Musíš jít, Shepe.“

Zaboří se do mě ostré oči. „Myslím to vážně. Myslíš, že chceš odpovědi, ale někdy je to pravda, která ničí, rybko, ne ty lži. Snažil jsem se tě ochraňovat celý svůj život a tohle… omlouvám se, že jsem tě neuchránil před tímhle.“

„To je lež. Řídil jsi mě celý můj život. Nechával jsi mě houpat se na háčku, zatímco jsi šukal jiné ženy, včetně mé sestry. Řekl jsi, že končíš s mým otcem, ale stejně ses vrátil z Floridy jako zasnoubený chlap, o dvě příčky výš na žebříčku. Ježíši, jak naivní si myslíš, že jsem byla? Přesně jsem věděla, co děláš. Nemohl jsi dostat, co jsi v mém případě chtěl, protože by to můj otec neschválil, takže ses přesunul k dceři, ke které jsi mohl.“

Čelist se mu napne, spolu s každým svalem v těle. „Jsi úplně vedle.“

„Řekni mi, že jsi nešukal zároveň mě a mou sestru?“

„Maverick…“

Jo… to jsem si myslela.

„Řekni, že se pletu,“ požaduju, cítím, jak mi tváře hoří pokořením. „Řekni. Že. Se. Pletu.“

Hlava mu klesne. Teď ztěžka dýchá. Moje hruď bolí. Chce se mi brečet.

„Běž. Prosím. A už to znovu nedělej. Já už to dělat nebudu. Jestli jsem tvá pravá, jak jsi prohlašoval, pak mě necháš být.“ Přesně tak, jak to udělám já s tebou.

Naše oči se uzamknou a mně se podlomí kolena z toho hlubokého žalu, kterého jsem právě svědkem, ale nemůžu… prostě nemůžu. Jsem na bodu zlomu. Abych pravdu řekla, už jsem zlomená. Potřebuju někoho, kdo mě dá zase dohromady, ne aby mě rozerval na nerozpoznatelné kousky.

„Prosím,“ žadoním, oči se mi plní slzami. Jeho taky. „Kvůli mně, Killiane.“

Ztěžka a dlouze polkne. Jestli je hrouda v jeho krku podobné té, kterou mám já, rozumím mu. Když prochází kolem, chytí mě za ruku a jemně mi sdělí do tváře, „Nikdy tě nebude milovat tak, jako tě miluju já.“

Semkne rty k mé kůži. Jsou teplé a jemné. Třesou se. Po tváři mi steče slza. Cítím ještě další a myslím, že je to jeho. Nechá mě jít a pokračuje k hlavním dveřím.

„Mýlíš se,“ řeknu bolestně k jeho vzdalujícím se zádům. „Miluje mě víc, než sebe. Přeju si, abych o tobě mohla říct to samé.“

To bylo bolestivé. Chtěla jsem, aby bylo. Jsem zraněná. Potřebuju, aby byl taky.

Zastaví se. Na několik vteřin zůstane nehybný. Ramena mu klesnou, ale neotočí se. Nepře se se mnou, ani se nehádá. Nejsem si jistá, jak to vnímám. Pak je pryč. Dveře se za ním zaklapnou a nezáleží na tom, že je jen osm třicet. Zamířím nahoru, sundám si oblečení a padnu do postele, po tvářích mi tečou slzy, nos mám ucpaný.

To lano, kterým si mě přivázal, se uvolnilo, vlásek po otřepaném vlásku. Slyším, jak praskají, teď už rychleji a rychleji. Cítím, jak mě kousek po kousku koušou do mé jemné kůže, když se rozpadají.

Zítra odseknu další. Zítra spálím tu zatracenou krabici. Zítra zpopelním další vzpomínky, budu předstírat, že neexistují. Zítra nechám jít další jeho vzácný kousek.

Ale dnes večer… dnes večer budu truchlit nad zítřkem.