BSA - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Současnost

Maverick

Nemůžu dýchat. Doslova. Není tu vzduch. Lapám po dechu. Je to marné. Vše, co slyším, je žalostné sípání a moje budoucnost v troskách.

Vidění mi černá, tmavé kruhy mě stahují dolů.

Skloním hlavu mezi roztažené nohy v pokusu dostat se blíž k podlaze, kde se modlím, aby si mě konečně vzala posvátná temnota. Chci to. Pokud zemře on, nechci žít.

Oh, Bože.

Tohle se nemůže stát. Proč se to děje? Proč se neukážou doktoři? Je to už šest hodin.

Tohle nemůže být dobré, že?

Hlavu mi naplňuje neustálé bzučení, každou vteřinou zesiluje.

Zasloužíš si to, Mavs, šeptá mi sladce do ucha.

Karma, ta krutá mrcha. Její přeslazený tenor jasně protíná to nepřetržité zvonění.

Způsobila jsi to. Zasloužíš si to.

Opravdu?

Nevím. Možná. Možná je to jediný způsob, jak si odpykat netaktnost a hříchy minulosti. Ztratit jedinou osobu na světě, která je mi nejdražší. Začnu nekontrolovaně vzlykat, můj pláč tlumí má pozice.

„Maverick, uklidni se,“ řekne vedle mě příkře. Natáhne se pro mou ruku, ale jeho dotek spaluje. Trhnu sebou, zasyčím jako raněné zvíře připravené zaútočit.

„Hej,“ řekne, tentokrát jemněji. Ten jemný uklidňující tón, který jsem slýchávala celý život, se hlasitě rozléhá od těchto čtyř bílých stěn, které obsahují chaos, utrpení, a zničené životy. Zní to, jako by mi do uší tloukli hřebíky. „Bude to v pořádku. On bude v pořádku.“

V pořádku?

V-sakra-pořádku?

Střelili ho! V práci ho sejmul nějaký zatracený šílenec, a on mi říká, že bude všechno v pořádku, tím přízračně klidným hlasem, jako by mi bylo deset a právě mi umřel můj pískomil.

Nenávidím ho. Nesnáším, že je tady, mluví, dýchá, žije, a muž, kterého chci víc, než cokoli, bojuje, aby se ke mně mohl vrátit.

„Jen dýchej. Pěkně a pomalu. Nebo omdlíš.“

Na rameni mi přistane jeho ruka a láskyplně mě stiskne, konejšivě.

Ztratím nervy.

Vyskočím a vypěním. „Nechci tě tu.“ Můj hlas je kupodivu vyrovnaný, ale jedovatý. „Je to tvoje vina.“

Mé chování je iracionální, ale jak má člověk reagovat, když láska jeho života bojuje o ten svůj? Potřebuju přesunout tu kosti-drtící agónii a vysilující strach, který hrozí, že mě přemůže. Dusím se. Pomalu se utápím v srdcervoucím trápení a existenci plné litování a špatných rozhodnutí.

Neměli jsme dost času. Ani zdaleka ne.

On otevře ústa a znovu je zavře. Beze slova vstane, chytí mě za ramena, a donutí mě sednout si zpátky na plastovou židli, kterou obývám už hodiny a hodiny. Už to ani necítím. Mé tělo je tak strnulé jako moje duše. Klekne si přede mě, vezme mě za ruce, pevně je stiskne a prostě dýchá se mnou.

Ramena se mi třesou tichým děsem a morbidními myšlenkami. Malá žihadla trápení mi houfně stékají po tváři. Zraňují. Bolí. Každá moje část bolí. Beru zpět. Nejsem strnulá. Nejsem nic, než jen pokroucená změť bolesti.

Minulost mě bombarduje, když se snažím vybavit každý dotek, každé slovo, každou vzpomínku. Je jich tolik. Tolik.

Naše životy jsou navždy propletené. Naše společná budoucnost už je napsaná. Byla už ode dne, kdy jsem se narodila.

On nemůže zemřít.

Vždyť jsme právě začali náš společný život. Tím způsobem, jakým to mělo být.

Nemůžu pokračovat bez své spřízněné duše.

Zabořím svůj vodnatý pohled do muže přede mnou, toho, který mě tak moc miluje, a vyplivnu nenávistná, strašná slova. Slova, která nemyslím vážně, ale nemůžu je odvolat, když už jsou venku. „Přeju si, abys to byl ty,“ řeknu krutě a bezcitně.

Ignoruju bolest v jeho očích. Bolest, kterou způsobila má slova. Už tak je dost zničený po tom, jak mezi námi všechno před týdnem skončilo, a já mu tady přidávám se svým bezcitným záchvatem vzteku.

Přeju si, abych se přiměla se starat.

Jsem zničená. Nikdy nepřežiju, jestli mi ho vezmou.

„Kdyby ti to ušetřilo jen chvíli bolesti, Maverick, pak já taky,“ je jeho tichá upřímná odpověď.

Nehýbá se. Nepustí svůj stisk, ani trošku. Drží mě tu na místě, o kterém si nejsem jistá, že na něj ještě někdy chci být.

Nehýbá se, ani já ne.

Oba tam takhle sedíme, sklonění k sobě, modlíme se, jako bychom se nikdy předtím nemodlili.