BBF - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

TRVALO JEN PÁR MINUT, NEŽ JSEM dosáhla schodiště vedoucí do přízemí.

V cestě nebyl jen panický dav, musela jsem odklízet i těžké části trosek. Otřesy způsobily, že druhé kovové dveře vypadly z pantů, takže je prchající lidé museli přelézat.

Opřela jsem dveře o zeď a získala tak prostor. Třetí dveře nebyly k nalezení a místo nich byla ve skále hluboká díra.

Ještě jednou jsem se vrátila, uchopila druhé dveře a položila je přes skalní průrvu, aby je mohli traumatizovaní lidé, kteří se před ní zastavili, použít jako provizorní můstek. Žalář byl sice jedna velká hromada trosek, ale i nadále to tam bylo nejbezpečnější.

Poté, co jsem smrtelníky ujistila, že je pomoc na cestě, vydala jsem se nahoru.

Abych se dostala do přízemí, musela jsem ve sklepě vyšplhat skrz ohořelou díru ve stropě.

Dál byla chodba kompletně propadlá a snažila jsem se nemyslet na to, jestli ty části těla, které jsem zahlédla pod troskami, nepatřily Martymu. Když jsem překonala hromadu suti a objevilo se přízemí, nejdřív jsem to nemohla pochopit.

Ta hořící krajina suti a kusů zdí přece nemohla být nádherná vstupní hala, která mě tak ohromila, když jsem ji uviděla poprvé.

Stropní fresky zmizely a na jejich místě zely obrovské díry, kterými bylo vidět nebe.

Napalm se neustále propaloval skrz hromady suti, které zbyly z horních pater. Co nezničil oheň, o to se postarala vlastní tíha domu, která drtila všechno pod sebou.

Když se hromada trosek vedle mě začala hrozivě sesouvat, utekla jsem skulinou, která vypadala jako vypálený tunel. Poháněl mě hněv a žal. Naposledy jsem Martyho viděla ve vstupní hale, kde teď vládla jen smrt a spoušť.

Prosím, ať je naživu, prosila jsem v duchu.

Když jsem vyšla z tunelu, objevila jsem se v kdysi elegantním portiku. Nyní byl vidět celý rozsah Szilagyho ničivého útoku.

Více než polovina hradu se zřítila tak, že zbytek poschodí už čněl jen na severu a na východě, zatímco jižní strana se i nadále vzdorovitě tyčila proti zuřivým útočníkům. Tři ze čtyř hrdých věžiček byly strženy a z děr, co po nich zbyly, stoupal k nebi černý kouř.

Tunel, skrz který jsem proběhla, se ukázal jako dříve tak impozantní vstupní prostor, který mezitím vypadal, jakoby do něj vrazila plamenná pěst.

Z ohořelých ruin, jak se napalm prokousal skrz všechno to dřevo, beton i kusy zdí, čněly kamenné komíny jako osamělí strážci.

Kamenná brána byla z větší části v pořádku, ale věže se proměnily v rozdrolené trosky. Podle těžkých zbraní protiletecké obrany, které se teď válely dole jako rozbité hračky, se na ně Szilagyi zaměřil jako první.

Když přišli o své nejefektivnější zbraně, nezbylo přeživším strážným nic jiného, než házet kusy trosek po helikoptérách, které se vznášely nad hradem jako mechaničtí démoni a dštily oheň na ruiny.

Pozorovala jsem, jak jeden z mužů zasáhl helikoptéru, která na to dopadla do blízkého lesa. Když jsem o okamžik později uviděla, jak z místa dopadu stoupá černý kouř, naplnila mě divoká radost.

Nyní už jsem věděla, jak mohu pomoci. Rozběhla jsem se do části domu, kam utekla většina těch, co přežila. Najednou mě prudká detonace odhodila stranou.

 Přistála jsem na břiše v hromadě od ohně zčernalých kovových předmětů, které jsem nejasně určila jako nástroje ze zbrojnice.

Výkřiky mě přiměly zvednout hlavu. Jedna z nepřátelských helikoptér přeletěla nade mnou a vyplivla smrtící oranžově zbarvené lano na skupinu strážných přede mnou. Utíkali, ale ne dost rychle.

Nejméně čtyři byli zachyceni odporným lepkavým ohněm, který jako monstrum sežral všechno, čeho se dotkl. Než jsem se zase dostala na nohy, byli už mrtví a jejich zčernalé mrtvoly se rozpadly na kamenech, které jim měly sloužit jako zbraně.

Vztek mi dodal novou sílu. Vyběhla jsem na hromadu kamenů, ale než jsem ji dosáhla, tak mi cestu zkřížil další vrtulník, takže jsem se nemohla dostat k jediným prostředkům, kterými jsem je mohla sundat z nebe.

I před kouř a silné sklo v pilotní kabině jsem mohla vidět, jak pilotovi zezelenaly oči. Poté namířil dlouhé trubky vrtulníku se svou smrtící náplní přímo na mě.

Připravila jsem se na nevyhnutelné – a zasáhlo mě to silou výbuchu. Tlak plamenometu mě srazil k zemi.

K syčení plamene se přidaly praskavé zvuky, ale jedinou bolest, kterou jsem pocítila, pocházela z dopadu na něco tvrdého, když jsem spadla. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem nad sebou kouřící žhavou díru, na které byl nalepený napalm, který ničil všechno, s čím přišel do kontaktu.

Jen mě ne. Osvobodila jsem se od ohořelých sutin, které mě zasáhly, a vstala. Džíny a top jsem měla roztrhané, ale ne spálené.

Vladova aura mě chránila i nadále. Dokonce i mé vlasy byly dlouhé a černé jako obvykle, neměla jsem ohořelé ani špičky. Vladova aura tedy fungovala, ale jak dlouho ještě? Když byla minule opakovaně vystavena silnému ohni, po chvíli se opotřebovala.

Vyskočila jsem z díry a roztrpčeně zjistila, že ostatní tři helikoptéry se zaměřily na poslední strážné.

Běžela jsem k hromadě kamenů a uchopila nejpevnější kus, chrliče. Piloti si mě nevšímali. Proč taky? Koneckonců z místa, kde jsem stála, už žádné nebezpečí neočekávali.

Postavila jsem se zeširoka a vrhla šklebícího se chrliče vší mou nadpřirozenou silou po nejbližším vrtulníku. Socha zasáhla hlavní rotor, takže mašina se překlopila na stranu a zřítila se na jižní trakt zničeného domu, kde k mé radosti explodovala.

Nyní piloti posledních dvou helikoptér zpozorněli. Otočili a vypálili oheň mým směrem. Skryla jsem se za nejbližší hromadou kamení, která odrazila to nejhorší. Bylo mi tak horko, že jsem měla pocit, jako bych trčela v mikrovlnce, ale Vladova aura vydržela, jinak by mi to sežehlo maso z kostí. Když útok ustal, znovu jsem zvedla kus kamene.

Helikoptéra nestačila uhnout dost rychle. Sloup, kterým jsem po ní hodila, rozdrtila kokpit a zasáhl pilota, takže vrtulník spadl na zem jako..., no jako kámen. Než jsem mohla utéci, vrtulník explodoval a do mě udeřil oheň. Místo, abych se bála, že by se mohla Vladova aura rozplynout, přistihla jsem se, jako bych si pár sekund dotek plamenů užívala.

To je za všechny, které jste zavraždili!, pomyslela jsem si se zadostiučiněním. Poté jsem se rozhlédla po dalším kusu kamene.

Zbýval ještě jeden vrtulník a já ho musela zastavit, než budou další mrtví.

Když poslední helikoptéra změnila směr, už jsem byla ozbrojena dalším velkým kamenem. Ale než jsem se dostala k tomu, abych ho hodila, ozvalo se několik výstřelů a něco tvrdého mě zasáhlo. Místo, abych se dívala na svou poslední oběť, jsem najednou zírala na nebe.

„Leilo!“, křičel někdo. Znovu výstřely, které přehlušily hlas té osoby. Pokusila jsem se narovnat, ale nedokázala jsem to. A pak můj zrak klesl dolů.

Aspoň, že nemám bolesti, byla moje první, směšná myšlenka, jako bych nebyla děravá jako řešeto. Pilot zřejmě vyměnil zbraně, když si všiml, že mi oheň nemohl ublížit.

 Radovala ses příliš brzy, vysmíval se mi můj nenáviděný vnitřní hlas, když mnou projela bolest s takovou intenzitou, jakoby chtěla dohnat ty první sekundy, kdy jsem necítila nic.

Slyšela jsem, jak se blíží helikoptéra, ještě jednou se pokusila zvednout a okamžitě schytala další dávku kulek. Teď už jsem nedokázala ani otočit hlavu, takže jsem byla úplně bezmocná, když se helikoptéra objevila přímo nade mnou.

Něco z ní vypadlo. Co, to jsem nedokázala rozeznat, protože jsem viděla všechno rozmazaně a skrz rudý závoj. Jako zpomalený záběr jsem sledovala, jak se ke mně něco blíží.

To je ono, pomyslela jsem si, zatímco se děsivá část mého mozku ptala, co způsobí mou smrt. Raketa? Napalmová bomba? Oheň mi sice ublížit nemohl, ale exploze by mě poslala do věčných lovišť...

Něco přistálo vedle mě a přitáhlo si mě do náruče. „Leilo“, řekl známý hlas.

Ještě víc šokující byl ale hlas, který se ozval po něm. Nenáviděný hlas.

„Běž od ní, Maxime“, rozkázal Szilagyi.

Můj zrak se zlepšil natolik, že jsem mohla sledovat, jak se k nám blíží Vladův největší nepřítel.

Šeď na spáncích pokračovala jako pramínky v jeho tmavých vlasech. Jeho výrazná brada a atletická postava přispívali k přirozené autoritě, kterou vyzařoval. Když se mi objevil ve vizi poprvé, označila jsem ho jako distinguovaného a to byl, Mihaly Szilagyi i teď.

Samozřejmě to také byl největší mizera, jakého jsem kdy potkala, ať už živého nebo neživého.

„Maxime, utíkej“, zašeptala jsem. Neměla jsem tušení, jak se sem dostal, ale musel zmizet. Možná, že patřil k těm „spojencům“, o kterých se Vlad zmínil.

„Ještě stále jsem toho názoru, že živá má pro tebe větší cenu“, pronikl skrz bolest, která mi zamlžovala myšlení, Maximův hlas.

Szilagyi se zasmál ledovým očekáváním.

„To si nemyslím.“

Poté mě zasáhlo poznání, které mělo na mé emoce stejně zničující účinek jako stříbrné kulky v mém těle. Maximus tu nebyl poslaný Vladem jako naše posila. Přišel společně se Szilagyim, aby nás zničil! Kdybych se mohla hýbat, tak bych se od něj odtáhla, ale všechno to stříbro mi ubíralo síly.

„Když jsem zabil Vladovu poslední ženu, skoro to byl jeho konec“, pokračoval Szilagyi.

„Možná, že ho tentokrát pocit viny dorazí.“

„Co?“, zachrčela jsem tak překvapená, že jsem se musela ozvat.

„Ty jsi přece Claru nezabil. Spáchala sebevraždu.“

Szilagyi se ke mně přiblížil na metr. „Clara neskočila ze skály – shodil jsem ji ze střechy a poté jsem každému, kdo věděl o mé přítomnosti, vymazal paměť. Tentokrát bude Vlad vědět přesně, kdo zabil jeho ženu a proč.“

Maximovy silné paže mě sevřely ještě pevněji.

„Nebuď blázen“, řekl bezvýrazným hlasem.

 „Když jsi držel Leilu jako rukojmí, byl jsi vítězství nad Vladem tak blízko, a to ani nebyla jeho ženou. Zabij ji, a možná bude pár měsíců naštvaný. Vezmi ji s sebou, a on ji bude chtít získat zpět s takovým odhodláním, že udělá smrtelnou chybu už jen z lehkomyslnosti...“

Z jeho stisku jsem se nedokázala osvobodit, ale zatímco Maximus hovořil, posunovala jsem ruku jeho směrem. Když jsem ji položila na jeho stehno, napálila jsem do něj všechnu elektřinu, kterou jsem v sobě ještě měla. S děsivým křupnutím odletěl z mého zorného pohledu. Doufala jsem, že to byla smrtící rána. Szilagyimu jsem věnovala unavený úsměv.

„Ať uděláš cokoliv, proti Vladovi nevyhraješ nikdy.“

Szilagyi si dřepl vedle mě a pohlédl svýma tmavě hnědýma očima přímo do mých.

„Bude mi opravdu potěšením tě zabít“, řekl a jeho něžný tón hlasu byl v přímém rozporu s předešlým prohlášením.

 „Ale to můžu i později. Nejdřív se chci přesvědčit, jestli má Maximus pravdu a dokážu s tvou pomocí Vlada konečně zničit.“

Nechtěla jsem zemřít, ale být zodpovědná za Vladovu smrt jsem také nechtěla. Ale jelikož byly mé bolesti mezitím tak hrozné, že jsem měla pocit, jakoby mě napalm rozežíral zevnitř, stejně nevydržím tak dlouho, aby mě mohl Szilagyi zavraždit „později“.

„Dotkni se mě. Pak uvidíme, jak se ti to bude líbit“, řekla jsem s chraplavým smíchem.

Szilagyiho pohled se obrátil směrem, ze kterého jsem uslyšela sténání Maxima. Zatraceně. Nezabila jsem ho.

„Stačí mi počkat“, řekl a zněl přitom tak sebejistě, že jsem ze sebe vyrazila další zachrčení. Copak nevěděl, že každým okamžikem dorazí Vladovi spojenci...?

Do očí mi padlo jasné světlo, jak první ranní sluneční paprsky dosáhly k hořícím troskám hradu. A než jsem myšlenku dokončila, upadla jsem do bezvědomí.