BBF - 16. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„POZOR, NEZNÁMÝ UPÍR“, USLYŠELA JSEM, jak jeden strážný křičí přes řev sirén. Vlad zaútočil, takže si pro mě brzy přijdou! Panicky jsem se vrhla k zásuvce. Měla jsem takovou rychlost, že jsem do ní pravou rukou vrazila a elektřina mě zasáhla jako úder blesku. Mé tělo po ní prahlo jako po prvním loku krve po dlouhé době odříkání. Protočila jsem oči, začala jsem s sebou škubat a měla jsem pocit, jakoby mé buňky z té úžasně nespoutané energie explodovaly.

Od mé proměny v upíra jsem se ještě na žádnou elektrickou zásuvku nenapojila. Dřív se to dalo přirovnat jako k bolestivému přísunu adrenalinu. Ale teď mi to připadalo, jako kdyby mě zasáhl blesk čisté extáze.

Strážného, který vpadl do mé cely, jsem nemohla vidět, ale když se ten muž po mě natáhl, chytila jsem ho nohama, volnou rukou i zuby, naplněná omamnou euforií, která se ve mně hromadila.

Energie, kterou jsem do sebe nasávala jako vyschnutá poušť déšť, se ukázala pro toho muže jako příliš silná. Jelikož jsem ho svírala v ocelovém objetí, schytal plnou dávku. Křičel a křičel, ale místo toho, aby se mi pokusil ublížit, zoufale se snažil uniknout z mého dosahu.

Nakonec jsem nenechala proudit energii jen do mě: Něco divokého, neznámého v mém nitru ji ze zásuvky nasávalo velkými, lačnými doušky, až už ve vedení nic nebylo. Ale ještě stále jsem neměla dost. Jako právě stvořený upír jsem byla naplněná slepým, neukojitelným chtíčem, který mě popoháněl k tomu, vysát dosucha vše, co jsem mohla najít.

Odhodila jsem strážného bokem. Byla jsem tak přemožena touhou, že jsem si ani nevšimla, jak s sebou pleskl o zeď jako hadrový panák.

Se zamlženým pohledem jsem sledovala energii, kterou jsem cítila pulsovat skrz zdi svého vězení. Když jsem objevila zásuvku na chodbě, znovu jsem do ní vrazila ruku a vykřikla jako v extázi, když mnou prošla další dávka elektřiny. Během okamžiku to bylo zase pryč a mé tělo opět žhnulo touhou.

Ještě stále bych slepě hledala další zdroj energie, kdyby tam nebyly ty emoce, které neustále pronikaly do těch mých.

Silněji než můj vlastní chtíč, mě naplňovala mnou nepoznaná zběsilost. Tento vztek byl také příčinou, že se mi pomalu rozjasnilo v hlavě a najednou jsem uviděla Harolda, mého mučitele, jak se snaží proklouznout kolem mně.

Chytila jsem ho a s pomstychtivým výkřikem do něj naprala energický výboj. Vlastně jsem se nechtěla své pěkné energie vzdát, chtěla jsem si ji hýčkat, ale zuřivost, která ovládala mé pocity, chtěla, abych zabila všechno, co se hýbalo a to hned.

Když Harold přetížením explodoval, odhodila jsem jeho torzo stranou a rozhlížela se po nových obětech. V uších mi zněl křik, zatímco to vypadalo, jakoby se s pevnými formami slévaly chladné stíny, až jsem měla pocit, že se pohybuji skrze ledový tunel podobný noční můře.

Drobná část mé mysli, která ještě racionálně pracovala, mě nabádala k tomu, abych vyhledala nějaký úkryt místo toho, abych chytala každého strážného, kterého jsem potkala a likvidovala je elektrickými výboji jednoho po druhém. Ale musela jsem zabíjet. Roztrhat. Rozsekat. Leilo. Leilo. Leilo.

„Leilo!“, vykřikl ochraptěle hlas za mnou.

Otočila jsem se, a uviděla, jak ty strašlivé stíny uvolňují cestu mnohem temnější, větší postavě. Byla obklopena září ohně, která jí propůjčovala něco démonického, a mé emoce narostly do takové míry, že mě to doslova porazilo. Ale než jsem dopadla, tak mě uchopily horké ruce a přitiskly mne na tělo, které žhnulo jako rozpálený kámen.

„Honem“, volal ženský hlas. „Dostaň ji ven!“

Mlha, která obklopovala mou mysl, se rozplynula do té míry, že jsem mohla vidět, jak se mnou temná postava letí chodbami. Přeživší stráže se ani nesnažily nás zastavit. Naopak: škubaly s sebou na podlaze, zatímco pekelné stíny, které je atakovaly, pronikaly skrz ně a vydávaly přitom ohlušující jekot.

Hlava se mi vyčistila hned poté, co mě opustila zuřivost, která mě tak náhle přepadla a znovu mě zanechala mým vlastním emocím. Teprve tehdy jsem si plně uvědomila, kdo mě to drží v náručí, a já vzlykla.

Vlad!

Neřekla jsem jeho jméno nahlas. Vzlyky, které mi sešněrovaly hrdlo, mi bránily v řeči, ale také jsem nechtěla začít brečet. Nevěděla jsem totiž, jestli bych dokázala přestat, a my jsme možná ještě nebyli mimo nebezpečí.

Vladovi se nějak podařilo zahalit mě do kabátu, zatímco se se mnou vznesl vzhůru, takže jsem musela zavřít oči, aby se mi neudělalo špatně. Poté následoval let střemhlav dolů, až jsme přistáli na kopci asi kilometr a půl od nádraží.

Díky mému ostrému zraku a naší vyvýšené pozice jsem dokázala rozeznat, co se na nádraží děje, a vypadalo to naprosto neuvěřitelně.

Ty šedé, transparentní postavy, které jsem původně považovala za stíny, trhaly stráže rozestavěné kolem na kusy jako smečka žraloků. Ze země se vynořovali stále další a další strašidelné kreatury a vrhaly se do boje. Nebyla jsem překvapená, že některé stráže se už nehýbaly a bytosti se od jejich vysušených mrtvol odvracely, aby se sápaly na další živé oběti. Co mě šokovalo, bylo, že bytosti, které neměly pevnou formu, byly schopny takové ničivé síly.

„Co je to za kreatury?“, zašeptala jsem.

„Zbytkové bytosti“, odpověděl Vlad, zatímco ze sebe strhl masku a paruku. (tady nevím, jak to v Bonesovi nazváno, toto je doslovný překlad:- (

Do mých emocí pronikl proud jeho krutého uspokojení. Poté proud opět uzamkl.

„Nejdou zabít, protože už jsou mrtví a krmí se energií a bolestí. Ani nejsilnější upír proti nim nic nezmůže.“

Tak tohle chtěl Vlad po Cat? Výraz „hřbitovní moc“ jsem považovala za metaforu. Jako na potvrzení vyšla ze staré budovy nádraží Cat. Ty strašlivé bytosti ji nejenom nechávaly na pokoji, navíc se před ní houpaly jako hadi v rytmu flétny.

„To je… To je…“ Na rozdíl od Vlada mi chyběla slova.

„Horší smrt než upálení“, dokončil mou větu a pohladil mě po holé hlavě. Poté uchopil můj obličej do dlaní.

„To, co ti udělali, to nemůže odčinit, ale má pomsta za tvou bolest bude stonásobná. To ti slibuji.“

Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče. Nejen kvůli jeho slibu, ale protože byl tady a já to konečně mohla udělat. Ale než jsem se pohnula, přepadl mě stud, takže jsem jen těžko dokázala jeho pohled vydržet. Byl rozhodnutý, se za to, co viděl, pomstít, ale co bude s tím, co neviděl? Čemu jsem, abych pravdu řekla, měla zabránit?

„Jsme tady v bezpečí?“, zeptala jsem se a místo toho, abych natáhla ruce k Vladovi, přitáhla jsem si kabát blíž k tělu.

Jakoby vycítil mé zaváhání, o krok poodstoupil, takže už se naše těla nedotýkala.

„Ano, dokonce ani Mencheres by se Cat nedokázal postavit, když použije svou moc. Jak jsem říkal, nedá se zastavit.“

Poté starým nádražím otřáslo několik malých explozí. Na několika místech začal stoupat černý dým. Když jsem se začala obávat, že by to mohlo přitáhnout nežádoucí diváky, celá budova vyletěla do vzduchu v jedné obrovské detonaci. Na Cat začaly padat hořící trosky, takže sotva stačila uskočit do bezpečí. Obrátila se a vrhla na Vlada naštvaný pohled.

„To máš z toho, že jsi hned neřekla ANO“, zamručel bez jakékoliv známky špatného svědomí.

Poté mě objal pažemi, ale ne, aby mě k sobě láskyplně přivinul, jak jsem si zoufale přála, ale aby se mnou vzlétl výš a výš; až jsem se nemohla dívat. Z mých sevřených víček stékaly slzy. Také jsem Vlada objala. Bylo to jen z nutnosti situace, ale horko jeho těla mě přesto zasáhlo. Do nosu mi stoupla jeho vůně a jeho vlasy byly jako provázky biče, jejichž údery jsem za větru s potěšením přijímala.

Byla jsem tak nadšená, že jsem opět v jeho náruči, že chvíli trvalo, než jsem si všimla, že má pravá ruka do něj vysílá elektrošoky.