BBF - 15. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ SZILAGYI ODEŠEL, JEŠTĚ CHVÍLI JSEM se strachem čekala, jestli se nevrátí a nějak nepřijde na to, že se snažím kontaktovat Vlada. Jelikož se blížil západ slunce, musela ještě jednou zariskovat, jinak by to znamenalo čekat dalších dvanáct hodin, a to jsem nechtěla za žádnou cenu.

Szilagyi byl sice s Maximem na výzvědách, ale co když na dobu své nepřítomnosti nařídil další mučení? Nemohla jsem riskovat, že ztratím i ten litr a půl krve, co do mě Maximus nalil. Momentálně jsem netušila, kdy se dostanu k dalšímu jídlu.

Takže jsem zavřela oči a připravila se na vlnu touhy, smutku a bolesti, která se dostavila vždy, když jsem pomyslela na Vlada.

Milovala jsem ho nade vše a chtěla věřit, že překonáme všechno, ale temnota v mém nitru mi našeptávala, že to bylo beznadějné. Protože ať jsem dělala, co dělala, vždycky to dopadlo stejně. Když jsem trvala na tom, že Vladovi pomůžu vystopovat jeho nepřátele, znamenalo to, že mi hrozilo zajetí a mučení. Když jsem se nechala přemluvit, abych mu nepomáhala a zůstala v jeho pevnosti, tak jsem byla také zajata a mučena. A kdybych Vlada poslechla a zůstala v nejzazší části žaláře, tak by to dokonce znamenalo mou smrt. Nezávislý divák by z toho usoudil, že mi tím osud chce říct, že je to beznadějné...

„Tam si nesedej.“

Cat se otočila a sedla si naproti Vladovi. Piloti Vlada informovali rumunsky, že jsou připraveni ke startu. O okamžik později elegantní jet vzlétl.

„Promiň“, zamumlala Cat. „Nechtěla jsem narušit tvůj osobní prostor.“

Vlad vrhl pohled na slonovinově zbarvené sedadlo po své levici. „Tím to není. Tady sedí normálně Leila, abych ji mohl držet za ruku...“ Zamumlal něco vulgárního a poté zmlkl.

Cat na něj soucitně pohlédla.

„Ona je silná“, řekla tiše. „Zvládne to.“

Vladův smích zněl drsně. „A co potom? Má se připravovat na další atentát? Ani ve svém vlastním domě jí nedokážu nabídnout bezpečí. Můžu zabít Szilagyiho a každého, kdo mě nenávidí, ale časem se objeví noví nepřátelé, a ti všichni budou vědět, že nejefektivněji, jak se ke mě dostat, je zaútočit na Leilu. Kdyby mi opravdu záleželo na jejím bezpečí, tak bych si ji nikdy nevzal.“

Byla jsem překvapená, jak moc se první část jeho odpovědi podobala mým vlastním myšlenkám. Ale když jsem uslyšela poslední větu, panoval v mé hlavě takový chaos, že jsem neslyšela, co Cat odpověděla.

Neopovažuj se náš vztah vzdát! Ať se stane cokoliv, společně to zvládneme!

Nikdy se nepoučíš, posmíval se mi můj vnitřní hlas. Jsi opravdu tak blbá, nebo to jen předstíráš?

Byla jsem tak rozzuřená, že jsem úplně viděla, jak sahám do té slizké temnoty v svém nitru, kde se ten mizera schovával, vytáhla jsem ho za jedno chapadlo a roztrhala na kusy.

Už když jsem byla vystrašené a zraněné dítě, bral jsi mi veškerou naději! Zařvala jsem na svůj vnitřní hlas. Nechal jsi mě věřit, že jsem zabila svou vlastní matku, našeptával jsi mi, že si mám podřezat žíly a neustále se mi snažíš vzít každou špetku štěstí, ale tomu je konec, rozumíš? Já se odtud dostanu a znovu budu s Vladem a budeme mít spolu fungující vztah. A jestli od tebe uslyším ještě jediné slovo, tak jsi mrtvý! Rozumíš? MRTVÝ!

„To byla vyhrůžka?“, zeptal se Vlad tvrdým hlasem.

Cat se předklonila, její šedé oči hleděly starostlivě. „Řekla jsem, že tu pro tebe vždy budu. Jestli to považuješ za hrozbu...“

„Ššš...“, přerušil ji a prohledával očima kabinu.

„Leilo?“, zašeptal nakonec s nevírou v hlase a mé srdce poskočilo.

Ano, já jsem tady!, volala jsem v myšlenkách ještě dřív, než mi došlo, že mě může konečně slyšet. Když jsem pokračovala, z očí mi začaly téct slzy.

Jsem tady a miluji tě a jsem pod opuštěným nádražím v Sochumi. Neútoč před setměním. Musím být vzhůru, abych se mohla bránit.

Cat se také začala rozhlížet, přitom bylo vidět, že je zmatená. „Vlade, co se...?“

Vyskočil a přitiskl jí ruku na ústa. Vytřeštila oči a začala se bránit, až ji nakonec okřikl: „Ticho. Momentálně ji neslyším, ale myslím, že se Leila snaží se se mnou spojit.“

On už mě nemohl slyšet?

„Pod hlavním nádražím v Sochumi“, začala jsem znovu, ale pak mě zasáhla hluboká letargie, která ohlašovala východ slunce. Zatímco jsem se bránila jeho vlivu, snažila jsem se křičet jedno slovo stále dokola a doufala, že to pomohlo.

Sochumi. Sochumi. Sochumi.

Poté mě do sebe vtáhla temnota.

Oči jsem otevřela tak náhle, že jsem byla překvapená, když jsem se probrala v cele sama. Snažila jsem se, aby mě skutečnost, že jsem ještě stále byla v zajetí, nedeprimovala. Co jsem také čekala? Že když jsem mu řekla, kde se nacházím, že mě během spánku zachrání a já se probudím v jeho náruči? To by bylo příliš pěkné.

Tak co mě teda probudilo? Nastražila jsem uši, ale nic zvláštního jsem neslyšela. Jen stráže, které dělali to, co jim Szilagyi poručil, což znamenalo zajistit, aby se ke starému sovětskému nádraží nikdo nepřiblížil a já nemohla utéci. Všechno vypadalo stejně...

Když se vedle mě objevila průhledná lebka – přímo ze skály, vyvřískla jsem! Bytost nasadila nesouhlasný výraz a na jeho rtech se objevil strašidelný prst, zatímco on – on? – vrtěl hlavou, jakoby mě chtěl napomenout, abych byla zticha. Když do cely vběhl jeden ze strážných, aby mě zkontroloval, průhledná hlava zase zmizela do zdi.

„Co?“, zeptal se strážný anglicky.

„Já, ehm, myslela jsem, že jsem viděla krysu“, vykoktala jsem ze sebe.

Co jsem taky měla říct? Že jsem viděla ducha, který měl delší kotlety než Marty, ale žádné tělo? Přece jsem nebyla blázen.

Strážný, tmavovlasý upír, který byl zřejmě proměněn ve stejném věku jako Szilagyi, na mě vrhl nedůvěřivý pohled, ale nakonec odešel. Sotva byl pryč, ze zdi se opět vynořila hlava ducha.

„Připrav se“, zašeptal mi do ucha a zmizel.

Necítila jsem žádný závan dechu, přesto byla ta slova, i když tiše, jasně srozumitelná. Najednou do mě udeřila vlna emocí jako zuřivost a ledové odhodlání, ale trvalo to jen chvíli. Naskočila mi husí kůže, ale ne díky nízkým teplotám, které panovaly v kobce.

To nebyly moje emoce. Což znamenalo...

Nechala jsem svým myšlenkám na Vlada volný průběh a okamžitě kolem mne vězení zmizelo.

Stál vedle Cat, a kdybych je potkala na ulici, tak bych je nepoznala. Na tváři měli neuvěřitelně věrně vypadající masky a hnědé paruky. Jejich oblečení bylo stejně nenápadné; obnošená trička s dlouhým rukávem a džíny, které už také viděly lepší časy.

Mezi ostatními, kteří procházeli opuštěné budovy podél starých kolejí, nijak nevynikali. Na rozdíl od ducha, který právě připlul ke Cat, ale kromě ní a Vlada ho očividně nikdo nevnímal. Když se zastavil, tak jsem poznala, že to byl ten samý, který mě vyhledal v mé cele.

„Je v jihovýchodní části bunkru“, informoval je. „Je tam třináct strážných a deset lidí, sedm nebo osm dalších se poflakuje kolem nádraží. Navíc tam jsou bezpečnostní kamery.“

Nevěděla jsem, co mě šokovalo víc: to, že tu Vlad opravdu byl, nebo že vyslal na výzvědy ducha, nemluvě o tom, jak chytře si počínal.

„Řekl jsi jí, že se má připravit?“, zjišťoval Vlad. Průhledná lebka se kývala dopředu a dozadu. Vlad s Cat si vyměnili pohledy, ale já už dál nečekala.

Vzrušením a strachem jsem přerušila spojení. I přes neuvěřitelnou moc, kterou Vlad disponoval, jsem musela být volná dřív, než zaútočí, jinak mě strážní zabijí tak, jak jim Szilagyi přikázal. Mencheres s nimi nepřišel, takže nemohl zmrazit telekineticky nadané Szilagyiho upíry, tak jak to už jednou v podobné situaci udělal. Neměla jsem čas se ptát, proč s sebou Vlad vzal zrovna Cat. Natáhla jsem ruce a zatahala za řetězy. Poté jsem se zhluboka nadechla, abych si dodala odvahy, a celou svou nadpřirozenou silou jsem se vrhla dopředu.

Musela jsem to opakovat ještě jednou, přičemž jsem si prokousla ret, abych hlasitě nevykřikla, ale pak jsem ucítila, jak mé kosti povolily a já mohla protáhnout své rozdrcené paže skrz pouta. Ten pocit, který jsem týdny postrádala, byl úžasný: Mé tělo osvobozené od pout, padlo dopředu.

Vyčkávala jsem, zuby zaťaté, až pominou ty nejhorší bolesti a mé rozdrcené kosti zase srostou. Přitom jsem naslouchala, jestli některý ze stráží nepojal podezření. Vrhla jsem pohled na železa kolem mých nohou a začala jsem pospíchat. Utíkal mi čas.

Sotva jsem si strhla rukavici a lepicí pásku z pravé ruky, předklonila jsem se a věnovala svou pozornost řetězům kolem mých kotníků. Během předstíraného znásilnění jsem dávala pozor, když mi Maximus uvolňoval nohu. K zámkům nebylo zapotřebí klíče, jednalo se o jednoduchou závlačku ve tvaru H.

Jakmile jsem to zvedla správným směrem a otočila, pouto kolem mého pravého kotníku se otevřelo. O pět řetězů později jsem mohla konečně odstoupit od stěny.

Jako člověk bych se teď v důsledku svalové atrofie po týdenní nucené nehybnosti zhroutila, o zraněních kůže nemluvě. Mé upíří tělo se zregenerovalo téměř okamžitě. Radostí bych nejraději hlasitě zavýskla – a jak moc jsem teď toužila po nějakém oblečení-, ale na to nebyl čas. Potřebovala jsem novou energii, abych mohla bojovat za své přežití.

Už jsem skoro došla k elektrické zásuvce, když se spustil alarm.